neděle 27. září 2015

Po stopách šelestu aneb co poslouchám #2

A po dlouhém čase, hlásím se tu zase! Jelikož už je to nějaká ta doba, co se na blogu objevila pořádná hudební várka, rozhodla jsem se, že je to právě ideální příležitost na vydání druhého dílu playlistu (pro tyto účely zjednodušme název). Před nedávnem jsem si procházela některé staré sbírky písní a je to docela zajímavé vnímat, jak jsem se časem měnila. Inu, tak už to zkrátka je a nikdo z nás tomu nezabrání.
Co jsem si tedy pro vás připravila tentokrát? Osobně doufám, že v tomto vydání by si mohlo na chuť přijít více z vás. Je tu něco od (hard)rocku a metalu, sem tam trocha rapu a electra, najde se i ždibec dubstepu a epic music, stejně jako i pár netradičních kousků. Jste zvědaví? Tak neváhejte a pokračujte ve čtení!

✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖

The Wreckage - Breaking Through
Perfektní začátek návazaný snad ještě lepším pokračováním. Instrumentály jsou nádherné, hlas příjemný, text pravdivý a to všechno sehraně zkombinované. O The Wreckage jsem před tím neslyšela nejspíš ani z rychlíku, ale do tohoto jejich výtvoru jsem se zamilovala úplně celá.

pátek 25. září 2015

Chvilka korálkování #1

Zdravím a vítám vás u prvního článku z rubriky Korálkování! Jak už název vypovídá, tyto články, které zde budou vycházet, jsou zaměřené na mou tvorbu z korálků. Většinou se nejspíše bude jednat o šperky, ale dříve jsem se také často věnovala i vytváření květin a podobně, proto občas přibude i nějaký takový příspěvek. Jejich vydávání nebude nijak zvlášť pravidelné, kvůli omezenému časovému prostoru naopak spíš ojediněle. U záliby jako je tato totiž člověk nepotřebuje jen dostatek času, ale i náladu a to nejdůležitější: nápad. Osobně nerada tvořím podle návodů a dávám spíše přednost originální tvorbě.
Co bych dál nejspíš mohla zmínit je fakt, že této zálibě se věnuji především amatérsky, nejsem žádná odbornice a ani výrobky neprodávám nebo něco podobného. Věnovat se tomuto koníčku požaduje jednu základní schopnost: mít alespoň trochu zručnosti a umět zacházet s drobnými věcmi. Pokud toto dokážete, tak korálkování vlastně není ničím těžké. Já se k němu dostala díky kamarádce, ke které jsem vždy chodila o prázdninách, když jsem bývala malá. Ona je o pěknou řádku let starší než já a na chalupě si hodně často pohrávala právě s korálky. To mě zaujalo a tímto prostřednictvím jsem později začala i já. Člověka krom vědomí, že má na sobě originální kousek, který nikdo jiný zaručeně nemá, těší také fakt, že tato činnost je velice uklidňující - pro mě každopádně.

Už ale konec řečí. Pokud vás zajímá, co jsem si pro vás na ukázku připravila dnes, neváhejte a pokračujte ve čtení!

středa 23. září 2015

Owari no Seraph | Každý je hříšník

Zdroj
Žánr: Akční/Drama/Fantasy
Vydání: Japonsko, rok 2015
Počet dílů: 12
Anotace: Poté, co se po lidském světě rozšířil virus, který zabil všechny starší 13 let, upíři získali nadvládu nad světem. Všechny děti shromáždili do internačních táborů, aby z nich mohli čerpat krev. Zde se setkáváme s přátelským Mikaelou a Yuuichirem, kteří jsou nerozluční, jako bratři. Oba sní o svobodě a brzy se jim naskytne šance k útěku. Yuuichirovi se povede utéct a zjišťuje, že všichni lidé přeci jen nevymřeli. Přidává se tak k protidémonské armádě, která bojuje proti upírům, aby se mohl pomstít za smrt svých přátel. Brzy je ale postaven před šokující pravdu. (zdroj: akiba.cz)

Owari no Seraph, známé taktéž jako Seraph of the End, je v anime světě poměrnou novinkou. Námět je sice o upírech, ale nenechte se mýlit - děj není ani zdaleka stereotypní upírská slátanina! Co se tedy vlastně stalo s lidmi? Jaké je tajemství protidémonské armády? Dokáže se Yu vyrovnat s pravdou? A jaká z nich je vlastně ta správná?

neděle 20. září 2015

Snílkovské bdění #1

Zdravím! Tímto vás vítám u prvního dílu nové rubriky pod názvem Snílkovské bdění. Někomu se může zdát název naprosto jednoznačný, jiný možná bádá nad jeho mnohým významem. O co se tedy bude jednat? Princip je naprosto jednoduchý. Zjednodušeně řečeno půjde o to, že v každém dílu se rozepíšu o určitých věcech, které bych do budoucna chtěla vyzkoušet, udělat a tak dále. Chvilková zasnění o nastávajících záležitostech, malých snech a úletech. Možná někteří z vás znají články podobného typu pod názvem Before I die a podobně. Mým účelem ale není tyto články nějak kopírovat nebo se řídit jejich stylem. Hodlám zmiňovat spíše netradiční a pokud možno zajímavé věci a případně se o nich více rozpovídat. Myslím si, že by z toho nakonec mohl být docela pěkný projekt, ať už pro vás nebo pro mne samotnou, když se budu po čase vracet a číst, po čem jsem v tomhle věku asi tak toužila a přemítala.


Před okamžikem jsem se zmiňovala, že se budu snažit nemluvit o vyloženě tradičních věcech. Bohužel některé z vás možná zklamu, ale pro první díl jsem se rozhodla rozepsat o cestování. Je to hodně klasické téma, ale já bych ho ráda zmínila a osobně si myslím, že první díl je pro to jako stvořený. Už mám připravené obsahy i pro další díly, které do budoucna vyjdou a věřte mi, že ty už budou o poznání zajímavější. Inu, v jakých vodách se tedy má zasněná dušička v současné době plaví? Na jaká místa bych se ráda podívala, které konkrétní kouty navštívila a proč? I to se dozvíte, jen co budete pokračovat ve čtení!

čtvrtek 17. září 2015

Spící plavba

Všechno to mizí. Pomalu ale jistě, spadává dolů, jako zrnka písku ve starých přesýpacích hodinách. Proud není nikterak prudký, ba naopak zcela nenápadný a mírný, přestože tak neskutečně zrádný. Každým dnem nad ním přemýšlím, lámu si hlavu nad tím, jak jeho spád změnit a každým dnem taktéž usínám s pocitem, že to neumím. Nikdo to neumí. Je to děsivé, život je svým způsobem děsivý. 
Když jsme byli malí, celý svět pro nás představovalo jedno malé klubko bavlny. Nic jiného tehdy neexistovalo. Čím víc ale rosteme, tím více nití se do sebe zamotává. Tvoří propletené sítě a pavučiny, jeden obrovský propracovaný komplex plný zádrhelů a uzlů. Je velice těžké se v něm vyznat a následovat právě tu svou nit, i přesto je ale její hledání tak krásné. Každý z nás někdy narazí na uzel a snaží se ho rozmotat. Někdy to trvá déle a jindy zase krátce. Jedno je ale jisté - za každým uzlem je další záhyb a za záhybem nové neznámo. Mnohokrát jsem v rozmotávání povolila, ale posléze jsem pokaždé našla sílu pokračovat dál. Víte proč? Možná proto, že celá tahle cesta je neskutečně vzrušující a přes všechno bláznivé a špatné, co jsme kdy provedli; chyby, jež jsme udělali; se právě tohle stane jen jednou a posune nás dál. Všechno, co se stane, se mělo stát z nějakého důvodu. 
Mohla bych si i nadále neustále stěžovat, že uzel je až přespříliš zašmodrchaný, ale víte vy co? Neudělám to. Protože právě tohle mě na životě baví. Chceme žít v jistotě, jenže právě ta nejistota tvoří vzrušující a zcela nezaměnitelný svět, i když to třeba není hned na první pohled vidět. Když se něco může pokazit, pokazí se to - no a co? Člověk musí počítat s tím nejhorším a pak ho nic nepřekvapí. V tom právě spočívá to kouzlo. Tak nepřestávej čarovat.

pátek 11. září 2015

Livigno | Pociťte Alpy (Itálie)

Malebné městečko zahalené pod stříbřitým závojem pohádkových Alp. Jestliže toužíte po krásné krajině a hodláte dát svému tělu patřičně zabrat, nebo si jen chcete zarelaxovat, užívat sluníčka a čistého vzduchu, je právě toto místo pro vás jako stvořené.


Okolní krásy
Zurčící řečiště a potoky s ledovou a křišťálově průzračnou vodou. Louky plné šťavnaté zelené trávy a rozkvetlých květin všech možných druhů od zvonků, hořců až po sytě růžové bodláky. Houfy motýlů posedané na zmiňovaných rostlinách a vyhřátých bílých kamenech. Prachové cesty lemované vysokými stromy. Neporušená krajina jako kdyby vás místy přenesla doslova do jiné dimenze. V tomto světě se zastavil čas.

středa 9. září 2015

Nějak se to komplikuje

Je skutečně zajímavé, jak se věci nakonec vyvíjejí úplně jiným směrem, než člověk prvotně očekává. Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že se všechno nějak komplikuje. Možná, že je chyba jen ve mě. Možná jsem vážně až moc hodná. Ať už je to tak či onak, jsem už prostě taková. Beru si věci příliš k srdci a takřka ze všeho mám výčitky. Přejde jeden problém a dorazí další dva. Tenhle školní rok začíná nějak moc bojovně. A já jsem moc slabá na to, abych dokázala ze země sebrat zbraně.

Zdroj obrázku
Na něj už nemyslím. Jsem ráda, že je ta záležitost pasé. Cítím se mnohem volněji, konečně můžu svobodně dýchat. Zjistila jsem, že moje závislost na přítomnosti mobilu nebo sociálních sítích postupně polevuje. Mobil mám přes den v tašce nebo na skříni, už ho nedržím každý okamžik v ruce a neklikám na písmenka. Je to hrozná úleva. Jako kdybych byla teď reálnému světu o něco blíž, o něco víc přítomna. Jsem za to vážně ráda.

Bohužel s prvním týdnem ve škole nastaly jiné problémy. Vesměs se jedná jen o banality, jenže moje mladé hloupé srdíčko a vyčítavá duše mě nutí dávat si všechno za vinu. Ať už se jedná o absurdní hádky nebo něco většího. 
Říkejme dané osobě alfa. Sice vím moc dobře, že rozhodnutí, které jsme nakonec učinili, bylo v zájmu všech a chápu je. Opravdu je chápu, ve všem mají pravdu. Bylo na čase zakročit a tohle bylo to nejlepší, co bylo možné udělat. Snažili jsme se. Jenže já neumím jednat s lidmi a teď si zkrátka vyčítám, že jsme alfu nechali jít. Ani nevím, proč jsem se s ní vlastně začala bavit. Nic mě k ní netáhlo, nedokážeme si promluvit na stejné téma, svým způsobem si vůbec nerozumíme. Ale z nějakého důvodu mi ji bylo asi líto. Vždycky se mi vybaví ta léta na základce, kdy jsem neměla nikoho. Všichni kolem měli přátele a s někým se bavili. Na mě byli hnusní a odstrkovali mě. Nikdo mi tehdy nepodal pomocnou ruku. A pak jsem si uvědomila, že alfa je taky sama. Došlo mi, že prostě nechci, aby dopadla jako já. A tak jsem se rozhodla, že to budu já, kdo jí podá ruku. Teď, když jsem ji stáhla, mám špatný pocit. Já vím, že k nám nezapadla a upřímně mi hodně často lezla na nervy svým chováním. Jsem sobec a nechci takového člověka ve své "partě". Nechci, aby rozvracela mé přátele. Nechci, aby se ke mě obrátili zády, protože si bez nich nedokážu představit svůj život. I tak si teď ale z nějakého důvodu připadám jako hříšník. Je to nejlepší řešení. To můj mozek ví. Než to ale dojde i srdci, bude to trvat podstatně delší dobu. Co mě ale mrzí ještě víc je to, když jsem se alfy prvotně zastala a teď se mi člověk, od kterého bych to vůbec nečekala, za to v podstatě vysmál. Je snad můj názor něčím špatný? Cožpak nemohu říct, co si myslím? Kde to žijeme, když se za dobrotu platí výsměchem?
Vracím se k tomuto článku po pár dnech. Je fascinující, jak rychle člověk mění své postoje a názory. Dnes se cítím spíše jako sobec. Proč? Protože jsem ráda za to, co jsme udělali. Věci nikdy nebudou úplně stejné jako kdysi, ale možná že jsou lepší. Připadám si víc uvolněná. Jo, na světě je krásně, když pominu to nehezké.

Vím, že vesměs nikoho moje "problémy" nezajímají. Já to chápu, jsou jen moje. Ale asi jsem to ze sebe jen potřebovala po dlouhé době zase dostat. Všechno se to nějak komplikuje. Ty staré časy, ty staré krásné časy jsou pryč. Začíná mi docházet, že už nikdy to nebude úplně jako dřív. Když jsme byli malí a bezstarostní. 

Je život čím dál složitější, když člověk stárne?“ 

- Will (Obléhání Macindawu)

neděle 6. září 2015

Tokyo Ghoul √A | Musím věřit v něco, co nevidím

Zdroj obrázku
Žánr: akční/drama/horor
Vydání: Japonsko, rok 2015
Počet dílů: 12
Anotace: Pokračování anime Tokyo Ghoul navazuje přesně tam, kde první řada skončila. Kaneki – jednooký ghoul, který odmítá svoji novou identitu a den co den svádí neustávající boj s vnitřní bestialitou - ztrácí pojem o tom, co je a co není správné. Předešlé události značně narušily jeho vnímání dobra a zla, přičemž on sám se propadá stále hlouběji do temnoty. Aby nalezl novou sílu a ochránil tak své přátele, rozhodne se od nich odejít a vydat se na zcela opačnou cestu plnou krve a bolesti. (zdroj: csfd.cz)

Druhá série velkolepého anime Tokyo Ghoul. Stejně jako řada předešlá, ani zde se tvůrci neštítili krve a násilí, co bylo pro mne ale překvapující, že spíše než-li násilí mě zasáhla vlna emocí a smutku. Děj se vyvíjel rovnoměrně pomalu a jak říká i anotace - pokračoval přesně tam, kde minule skončil. Zjednodušeně řečeno, celý základní děj je v těchto pár řádcích dokonale shrnut. Jak tedy vše nakonec dopadne? Smíří se Kaneki s tím, kdo je? Kdo vyhraje tuhle bitvu? A co na celé anime říkám já?

čtvrtek 3. září 2015

Život je dokonalý, pokud ho tak člověk vidí.


Škola klepe na dveře, kdopak asi otevře?
Je přímo neuvěřitelné, jak rychle to všechno letí. Vlastně je to vcelku paradoxní, vidím to jak včera, co se předávalo vysvědčení a loučila jsem se s ostatními, zároveň mi to chvílemi připadá až nezdravě daleko. 
Psalo se 1. září a den byl zahájen tradičně tím, že mi nezvonil budík. Chtěla jsem být ve škole co nejdřív, abych si zabrala místo. Tímto počinem nastal čtvrthodinový skluz, který se díky bohu na času odjezdu nijak zvláště nepoznamenal. Ovšem když jsem přišla do školy, mírně nervózní, nestačila jsem se divit. Poprvé za tři roky, co jsem na tohle gymplu, byl zabarikádovaný vchod (krom posledních zvonění samozřejmě) a členové nejvyšších tříd požadovali poplatek za vstupné. Svačinu jsem neměla a peníze jsem nehodlala utrácet, takže jsem nejdřív nějakou dobu jen tak postávala v chumlu a když jsem pak viděla člověka z mé třídy platit, nenápadně jsem se přifařila a oznámila, že patřím k němu. Tak jsem se do třídy dostala o dost později, než jsem chtěla, což ale nebyl ten největší problém. Když jsem vešla, takřka na všech místech byly přilepené papíry s rezervací. (Vy mi vykládejte něco o tom, že nesnášíte školu - který normální člověk jde o prázdninách do školy přilepit si papír na lavici? A proč je ksakru vůbec lepí?) Když jsem poněkud vztekle mrštila taškou na své místo a odfrkla si, vrhla se na mě spolužačka, že tam nemám co dělat, měla jsem si prý místo zamluvit. Opravdu jsem neměla náladu na hádání, tak jsem jen něco odsekla a seděla tam dál. Přímo neskutečně mě ten banální střet rozčílil, měla jsem chuť urvat jí hlavu. Naštěstí brzy dorazila moje spolusedící a místo jsme si urvali (Zatraceně sedíme tu už tři roky, tak co tohle má být?) Bohužel spolužačky, které vždy seděly za námi takové štěstí neměly. O hodině se nedělo nic jiného než klábosení o ničem a prohlížení fotek z kurzu, které jsme už stejně všichni viděli. Tak skončilo první letošní vyučování.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...