19.4.17

Openingy, pro které stojí za to zhlédnout celé anime #2

by , in
Byť jsem si vědoma skutečnosti, že články s touto tématikou širší publikum nejspíš příliš nezaujmou, má fanouškovská dušička mě čas od času jednoduše donutí k emočnímu projevu i v této oblasti. Koneckonců anime, manga a asijská kultura obecně se v současnosti mezi mladistvými poměrně rozmáhá a těší se jejich oblibě, řekněme si to upřímně, kolikrát až choromyslné. Dokonce i v naší republice existuje nemálo fandomů, klubů a každoročně se pořádá nespočet akcí. Pomalu ale jistě se z toho stává jakýsi kult. A proč taky ne? Generace, která se ještě živě pamatuje na válku, jež právě na Japonsko vrhá poněkud otřesný stín, se o tyto záležitosti příliš nezajímá a lidé, kteří ano, zase nemají potuchy o druhé světové. Možná právě proto jim v tom mimo jiné nic nebrání. Vlastně docela podobně jako mně. A tak takto činíme - jednoduše proto, že můžeme.

zdroje: 1, 2, 3, 4, 5

Pokud k sobě budeme upřímní, nejspíš mi dáte za pravdu, že na anime se člověk musí dívat hodně s nadhledem a hlavně mít pořádnou kuráž na hledání. Troufám si totiž tvrdit, že nějakých osmdesát procent vyloženě stojí za zlámanou grešli, nicméně když má člověk štěstí, dá se narazit na vyložené skvosty skvostů. A to nejen dějově, ale samozřejmě i právě u openingů.
15.4.17

Střípky

by , in
Když se teď podívám z okna, může to působit poněkud zavádějícím dojmem, nicméně ještě bezmála před týdnem to venku vypadalo, jako kdyby už jaro doslova propuklo v plném květu. Ba ne jaro, snad už i léto. Slunce vykouklo zpoza mraků a nejenže svítilo a vrhalo tak na krajinu nádherné fotogenické odlesky a odstíny, ale začalo dokonce i hřát. Hlavičky vystrčily první sněženky, stihly už vykvést i petrklíče, krokusy a třešně. A mojí fotografické dušičce nezbylo nic jiného než tiše jásat, donutit ruce, aby popadly aparát a nohy vyběhnout ven.
Když už tu pak máme ty Velikonoce, opět zamračené a studené, nenapadá mě lepší chvíle, kdy tyhle střípky života a barev zveřejnit, než teď. Já sama nejsem křesťan, takže beru Velikonoce spíše jako svátky jara, nežli jako svátky náboženské. A koneckonců - kdo by neuvítal pár dní volna? Všimněte si ale, že záměrně používám slovo křesťan, nikoliv věřící a to z jednoho prostého důvodu: protože bych kecala. Jsem věřící, věřím, věřím v něco, v někoho. Jenže jsem zatím ještě nezjistila, co přesně to je. Ale možná, snad, by to ani člověk vědět neměl. Protože některé věci jsou mimo naše chápání z nějakého důvodu.

K r á s n é  V e l i k o n o c e  v š e m !

8.4.17

Čtyři

by , in
Po čase zde opět máme ukázku z mé amatérské novinařiny. Věřte nebo ne, jsem hrozně hrdá na to, že to slovo smím používat v souvislosti s mou osobou, v jedné větě, v jednom slovním spojení. Novinařina. Je to fajn.
Do nejnovějšího čísla jsem původně plánovala přispět pouze článkem - o kterém jsem se koneckonců už párkrát zmiňovala a na nějž se můžete ve vzdálené budoucnosti těšit - nicméně ozvalo se echo z redakce, a tak zřejmě kvůli nedostatku poetických příspěvků jsem byla nucena opět zapojit své mírně zakrnělé básnické buňky. Nebudu vám lhát, ještě den před uzávěrkou jsem se domnívala, že budu muset odevzdat prázdný list, ale co osud nechtěl, v posledních vteřinách doslova zničehonic vzniklo toto. Do konečné verze se bohužel poněkud vloudil tiskařský šotek, a tak se několik slov úplně nevytisklo tak, jak by mělo. Ve čtvrté sloce chybí dokončení slova mračna, v páté sloce na jejichž bedrech tíha leží a v osmé je pak navíc enter a chybí písmenko č. I tak si ale myslím, že se výtvor v závěrečné fázi docela vyvedl. Co myslíte?


Poznali jste, co se choulí skryté za řádky?

1.4.17

V mlze

by , in
Březen, březen, za kamna vlezem... nebo taky ne. Jako obvykle byl tenhle měsíc nacucaný viskózními zážitky, vtipnými momenty a k uzoufání hodnými emocionálně našťavenými okamžiky. Nikoho příliš  nezajímá, které z nich zrovna preferujeme a čemu bychom se naopak nejraději vyhnuli, život nám je naservíruje prostě a jednoduše všechny. Ale i když je to k šílenství, nejraději bych si rvala vlasy, strhala ze sebe kůži a vymlátila kosti z těla, faktem je, že tím nejdůležitější jsou přece světlé chvilky, šťastné náhody, nehody a setkání. Protože ty špatné? Na ty se nikdo neptá.
© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.