Řekla bych, že do autoškoly jsem oproti mnohým nastupovala s jednou velkou výhodou. Přestože jsem toho moc neuměla (trénovala jsem rozjezdy a zkoušela si řadit do trojky, asi třikrát jsem couvala a z toho jednou zůstala trčet ve škarpě a podruhé se zasekla v poli), do autoškoly jsem se hrozně těšila. Nebudu tvrdit, že hysterie a panika se nedostavily, ale o tom až později. Nicméně ať už se těším sebevíc, jsem člověk, který má tak nějak od přírody sklony k trapným situacím, nehodám a náhodám a... zkrátka, právě v autoškole se stalo (a jistě ještě stane) tolik vtipných věcí, nad nimiž se můžete jak pobavit, tak přiučit, že by byl prostě hřích je nesepsat.
Blogová sféra v poslední době přetéká články, jež řeší, proč je ta nejúžasnější věc na světě, že je tady konečně podzim a dalších osmdesát devět důvodů, proč ho milovat. Já jako jedna z mála podzim ráda nemám a to už snad odnepaměti. Snažím se ale být člověk optimistický a na všem najít něco pozitivního. Jenže na podzimu - studený, vyfoukaný, deštivý, ponurý, rychle se stmívající a začátek školního roku přinášející - jsem našla jen jednu jedinou věc: barvy. Všude kolem jsou barvy a člověk si na vrtkavý okamžik připadá jako v jiné dimenzi (když zapomene na všechny ty mínusy, co jsem před okamžikem vyjmenovala). Ale jeden důvod je přece jen málo. A tak jsem se rozhodla, že když další nevidím, vytvořím si je sama.
Jistě jste pochopili, že se konečně dostávám k jádru věci. A ano, skutečně je to nový recenzní produkt. Pozor pozor, ne však ledajaký! Protože řekněte: je snad možné se na tyhle ježky podívat a nevzpomenout si na podzim? A není představa podzimu s něčím takovým na rukou přece jen o trošku úsměvnější?
 |
Originální název: Upgrade
Žánr: Sci-Fi / Akční / Thriller
Vydání: Austrálie, 2018
Délka: 100 min
Režie a scénář: Leigh Whannell
Kamera: Stefan Duscio
Hudba: Jed Palmer
Hrají: Logan Marshall-Green, Betty Gabriel, Harrison Gilbertson, Christopher Kirby, Clayton Jacobson, Melanie Vallejo a další
Anotace: Za pár let už nebudeme muset ani hnout prstem, protože moderní technologie za nás všechno obstarají. Technofobům se v takové době nebude žít zrovna lehko. Grey Trace je pověstný tím, že jako jeden z posledních lidí dává před technologiemi přednost vlastním rukám. Jedna noc, která mu obrátí život vzhůru nohama, však tenhle přístup rázně změní. Autonehoda na noční dálnici a střet s bandou grázlů, kteří mu zavraždí přítelkyni a jeho nadosmrti zmrzačí. Greyovy vyhlídky na invalidním vozíku jsou víc než temné, dokud mu kamarád vědec nenabídne technologické vylepšení. S čipem v míše dokáže Grey nejen znovu chodit a pohybovat rukama, ale získává i další, dosud netušené možnosti. Experimentální zařízení zvané STEM totiž dokáže například i vystopovat pachatele onoho nočního přepadení a také Greyovi pomoci si to s těmi gaunery vyřídit ručně. Kdo by odolal? Grey rozhodně ne. Když však zanechá prvního z pachatelů v tratolišti krve, napadne ho, jestli by STEM neměl aspoň trochu zbrzdit. Otázka zní, jestli to půjde. A jestli to Grey vůbec chce.
(CinemArt)
Nedaleká budoucnost, lidstvo závislé na umělé inteligenci a hlavní hrdina, který se mstí za vraždu své manželky. Na první pohled to vypadá jako klišé, které jsme tady měli už snad tisíckrát. Jenže to by se do toho nesměl přimotat Stem.
Už když jsem na australský snímek Upgrade narazila poprvé, bylo mi jasné, že si ho rozhodně nemůžu nechat ujít. Jednou z předních věcí, která mě na filmu zaujala, byl poměrně netradiční koktej žánrů sci-fi, thriller, akční trhák, ždibec hororu, ale třeba také špetka dobře zamíchané černé komedie.
Od konce prázdnin uplynuly čtyři týdny a já si říkám, že už bych se nejspíš měla konečně přepnout zpátky do všedního módu. Však víte - ranní vstávání, zařizování záležitostí školních i neškolních a do toho všeho najít v harmonogramu sem tam nějakou tu mezeru, která by se dala využít k urovnání pocuchaných nervů. Bohužel v tomhle, stejně jako v mnoha jiných ohledech, systém jednoduše selhal.
SYSTEM FAILURE
Hádám, že bych si asi neměla stěžovat tak, jak to dělám. Hned druhý týden září jsem měla více méně volno a koncem měsíce byl státní svátek, plus sem tam nějaká ta absence, přesto... Začátek tohohle roku je bezesporu jeden z nejobtížnějších, co jsem zatím zažila. Po letošním létě je těžké přimět tělo, aby začalo něco dělat. A když už se mi ho přece jen podaří přesvědčit, odmítne to moje hlava.
Kromě toho, že třetího září byla oficiálně předána štafeta, se vlastně nedělo nic zásadního. Všechno to papírování, obíhání a zařizování ale obstaralo svoje. Naložila jsem si toho na sebe hodně, a tak se teď nestačím divit, že škrtám položku po položce jako "nevyhovující" nebo "neakceptovatelné".
Kromě toho, že třetího září byla oficiálně předána štafeta, se vlastně nedělo nic zásadního. Všechno to papírování, obíhání a zařizování ale obstaralo svoje. Naložila jsem si toho na sebe hodně, a tak se teď nestačím divit, že škrtám položku po položce jako "nevyhovující" nebo "neakceptovatelné".
