Nad tím, že už to bude rok, co tahle povídka poprvé spatřila světlo světa, mi jde hlava kolem. Dlouhou dobu jsem váhala nad jejím uveřejněním. Je mi totiž jasné, že zveřejňovat takhle rozsáhlé dílo v jednom článku je sebevražda - a já opravdu nejsem sebevrah. Zároveň mi vůči němu - a koneckonců i vůči mě - nepřijde fér ho jednou poslat do soutěže, kde si ho přečte pár lidí, ohodnotí, založí do šuplíku a to je asi tak všechno. Na každý příběh padne ohromná spousta práce a ještě víc času, který za tím spousta lidí vůbec nevidí.
Když jsem nad tím tak o Vánocích přemýšlela, napadla mě spásná myšlenka: wattpad. No jo, wattpad, jenže když se tam člověk rozhlédne, zjistí, že je tenhle portál svým původním účelům na míle vzdálený. Zároveň mě ale lákala vidina přehledného publikování, statistik a dalších výhod. A tak jsem si nakonec řekla, že za zkoušku nic nedám.
Zveřejňování Slzy poslední čarodějky jsem průběžně splňovala i zanedbávala, a tak se stalo, že se na internetu objevila celá teprve nedávno - a tenhle článek mezitím upadl v zapomnění. Až teď, když je konečně venku, jsem se odhodlala k závěrečnému kroku.
Povídka se účastnila literární soutěže O Dračí řád 2017, za což sklidila místo mezi nejlepší dvacítkou. Štěstí v Dračím řádu jsem loni zkoušela poprvé a na to, že soutěžících se sešlo celkem 64, jsem se svým dvacátým místem a počtem bodů poměrně spokojená.
S odstupem několika měsíců a skutečností, že se moje vyjadřovací a psací schopnosti opět trošku pozměnily, to vidím. Slza poslední čarodějky má své mouchy. Sami porotci mě na to koneckonců upozornili. Na druhou stranu se ale našla spousta povzbudivých názorů a velice kladných hodnocení, za která jsem hrozně ráda a některá z nich bych si dovolila zveřejnit.
