Jsou okamžiky, kdy si říkám, že se dá jen těžko uvěřit tomu, že jsou to už tři týdny, co jsem podstoupila ortognátní operaci. Načež několikrát zamrkám, promnu si oči a sama sobě vynadám, protože mi najednou připadá, že už jsou to snad roky a já se přitom plácám světem bez pořádného jídla a se zavřenou...

Jak jste si už mohli všimnout, doháním své cestovatelské resty. A vskutku - jen těžko se dá uvěřit tomu, že už je to rok, co jsem tohle výjimečné město konečně navštívila i já. Lidé o Londýně mluví všelijak, ale obecně se můžete setkat se dvěma názory: je nádherný, s magickou atmosférou...

Jak už jste se mohli dozvědět z předchozích článků na toto téma, 6. června jsem podstoupila ortognátní operaci v pražské VFN, konkrétněji mi pak posouvali (přerazili) obě čelisti, s čímž nezbytně souvisí i následná plastika brady. Pusu mám teď plnou stehů spolu s 28 šroubky a destičkami, zato konečně...

Ortognátní operaci by prý potřebovali i všichni Habsburkové. Jenže ti si na rozdíl ode mě alespoň mohli nechat narůst plnovous a taky měli tak nějak o korunu navíc. Mně nezbývá nic jiného než sbalit kufry, naposledy si prohlédnout před zrcadlem svoji křivou držku a vyrazit směr Praha a VFN. ...

Přestože se v květnu událo nespočet věcí, pro mě bude tenhle měsíc nejspíš už napořád měsícem zmatků. Větrné smrště a bouře, evakuace školy i úprky z města, úsměvné návštěvy doktorů či hlavního města a mnoho dalšího v konečné kombinaci ani nedává šanci něčemu jinému. Zkrátka se to nedá nazvat jinak...