Druhé zápisky nemocniční: Ortognátní operace, JIP a první týden

Jak už jste se mohli dozvědět z předchozích článků na toto téma, 6. června jsem podstoupila ortognátní operaci v pražské VFN, konkrétněji mi pak posouvali (přerazili) obě čelisti, s čímž nezbytně souvisí i následná plastika brady. Pusu mám teď plnou stehů spolu s 28 šroubky a destičkami, zato konečně s normálním skusem. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Tenhle článek by měl pomoci těm, kteří mají podobný zákrok teprve před sebou a krok po kroku je seznámit s tím, co je čeká a nemine.

HOSPITALIZACE

Do nemocnice je třeba nastoupit už den předem. Co si budeme vyprávět, ve vašem momentálním rozpoložení je čekání od deseti hodin ráno až do druhého dne hotové boží mučení. Nejdřív s vámi sestřička sepíše příjem, dostanete náramek na ruku (nemohla jsem si pomoct, ale v té chvíli mi to připomnělo márnici), následně vám přidělí pokoj (v mém případě číslo 8) a postel. Potom vás v rozestupu několika minut až hodin průběžně navštěvují sestřičky s dotazníky, anesteziolog a vyšetří vás doktor. To je ale asi tak nějak všechno. Můžete se sice toulat areálem nemocnice a na dvorku, ale to stojí celkem za nic, kor když vám hned ráno zabavili tašku s oblečením a vy se tak všude potácíte jen v noční košili. Vzato kolem a kolem to nekonečné čekání byla jedna z nejhorších částí celé akce.

Přivezla jsem si sice knížku, ale řádky mi při čtení splývaly. Ani zredukovat spánkový deficit mi nešlo, přestože jsem si nasadila sluchátka. V noci jsem si taky moc nepomohla. Sestřička mi sice přinesla prášek na spaní, ale myslím, že i za normálních okolností by trvalo, než by zabral. Na pokoji se mnou byla jedna mladší paní, která podstoupila před lety obdobný zákrok, takže si se mnou povídala a snažila se mě nějak rozptýlit, což bylo super. Jenže večer, když jsem chtěla spát, musela jít nutně ven kouřit, a když se přece jenom vrátila, nechala si rozsvíceno a i přes mé protesty - nevím, jestli mě neslyšela, usnula nebo jsem mluvila moc potichu - si pouštěla nahlas něco na mobilu. A uznejte sami, že u toho se vážně usnout nedalo.

Protože příjmy jsou dopoledne, obvykle kolem desáté hodiny, dostanete oběd i večeři. Nestojí to ale za nic - a i kdyby stálo, já do sebe nebyla schopná vůbec nic dostat. Jen jsem pořád pila a pila, protože od půlnoci před operací nesmíte ani jíst, ani pít a mně bylo jasné, že několik následujících dní to nebude o moc lepší.

Další poměrně důležitá věc je kanyla, kterou sestřičky zavádějí raději už večer před operací.

DEN D ANEB ČEKÁNÍ POKRAČUJE

Ráno byl budíček poměrně časně, obešla nás vizita i paní uklízečka. Na sál jsem měla původně jít v 9 hodin, což by bylo super, protože bych to měla za sebou. Nicméně nic není tak, jak si člověk naplánuje. Mezitím přišla na operaci ještě jedna paní, tu vzali první a nakonec odvezli i mobilovou maniačku, jenom já jsem zůstala. A tak jsem čekala a čekala a ptala jsem se sestřiček, ale žádná mi nic neřekla. Na psychice mi nepřidalo ani to, že v mezidobí přivezli holčinu z JIP, která prodělala stejný zákrok, co čekal mě. Byla celá zafáčovaná, nateklá a dávila se. No bezva. Snad až někdy po jedenácté se šlo konečně na to.

Sundala jsem všechny šperky i oblečení a oblékla se do andělíčka, jen ve spodním prádle. Sestřička mi zapletla dva copy (což je asi první člověk, kterému se to s mým sestřihem podařilo), posléze jsem se nasoukala do punčoch proti trombóze (to je vůbec super vynález - vlézt se do toho nedá a ještě pět dní poté mě z nich pálily paty), na hlavu nasadila modrou čapku, sundala i zbytek oblečení a po zapití prášku na uklidnění nebo snad na spaní jsem si lehla. Pak ještě přiběhla sestřička s injekcí, kterou mi píchla do mého skvostného pozadí a přikázala, že mám už jenom ležet. Důležitá poznámka: kdykoliv dostanete prášek na uklidnění nebo spaní, dojděte si předtím na záchod. Mohli byste sebou pěkně seknout.

A tak jsem ležela a opět čekala a vůbec mě to neuklidnilo. Konečně přišly sestřičky a spolu s postelí jsme se rozjeli. Věděla jsem, že nepojedu moc daleko, protože sály jsou na chodbě hned vedle. Ze sálu si toho příliš nepamatuju - pořádně asi jenom tu příšernou lampu na stropě. Pak tam byla paní, která se představila jako anestezioložka a ještě jedna, která povídala něco o namíchání drinku a co že bych si dala za koktejl. Už ani nevím, co a jestli vůbec jsem odpověděla, zaslechla jsem ještě něco o vaječňáku a pak už nic.

NA JIP

Prý vás budí už na sále. Většina lidí ale začne vnímat až na JIP. Já si teď po týdnu už popravdě nepamatuju ani to. Vím, že mi nebylo nic moc a že jsem posléze zjistila, že je asi 5 hodin odpoledne. Později jsem se dopátrala, že na sále jsem byla asi 3,5 hodiny.

Teď by se nejspíš slušelo zmínit, že mě operoval MUDr. Michal Beňo. Když jsem ho viděla poprvé, upřímně jsem se docela lekla, protože bych se do něj se svou výškou vešla doslova dvakrát. Ukázalo se ale, že je to hrozně milý člověk a podle všechno i výjimečně šikovný doktor. Před operací mě poplácal po rameni se slovy, že to zvládnu, a když mě propouštěl, pohladil mě po tváři a řekl, že to vypadá dobře a že jsem skvělá. Nejspíš se tak chová ke každému, ale v ten okamžik vás to strašně povzbudí. Když jsem pak byla na návštěvě u ortodontisty (k němuž budete po propuštění docházet jednou za týden, maximálně za dva), hodně jeho práci chválil a tvrdil, že vypadám opravdu dobře. S tím souvisí i skutečnost, že jsem z operace neměla žádnou modřinu (jen takový malý žlutý flíček, ale u toho si nejsem jistá, jestli se jedná o zbytek desinfekce nebo malou modřinku pod okem).

Na JIPce jsem tedy přišla k sobě pozdě odpoledne napojená na dýchací masku, měřák tlaku a další serepetičky. Nebylo mi nic moc, taky jsem měla hrozně zrychlený tep, takže jsem musela dostat prášek navíc. Taky vám stříknou kapky do nosu a vrazí injekci do břicha, nejspíš opiát nebo něco v tom smyslu (tak prý něco jiného, v čem se příliš nevyznám). A pak přišla ta věc, které jsem se od samého začátku hrozně bála. Většina pacientů zvrací a ne jen tak - krev, která se během operace nahromadí v žaludku a není stravitelná. Začalo to kapáním z nosu, hned na to se začal ozývat žaludek a to už jsem věděla, že je zle. Zavolala jsem sestřičku, která přiběhla s miskou, že si ji mám držet a píchla mi něco proti zvracení. Ve strachu, že se udusím, jsem začala všechno, co se mi ocitlo v ústech, plivat a kašlat. Důsledkem bylo, že krev byla úplně všude jen v misce ne. No a pak mě popadla pořádná vlna a letělo to. Nakonec to ale nebylo tak zlé, jak jsem myslela - já jsem totiž neměla moc času uvědomit si, jak se u toho cítím.

Další bojovka bylo chození na záchod. Jsem člověk poměrně stydlivý, i když po mých nemocničních zkušenostech už mě nahota pravdu netrápí, nicméně vykonávat potřebu do mísy se mi opravdu nechtělo. Spadl mi obrovský kámen ze srdce, když sestřička přijela s vozíkem a odvezla mě na záchod. Ovšem jakmile jsem se vrátila do postele, mé rozpohybované tělo si usmyslelo, že vychrlí další várku - a tak jsem zvracela znovu. Celkem to muselo být snad půl litru krve, vážně celkem hnus. Pozitivum je, že mi potom bylo o dost lépe.

Zbytek pobytu jsem střídavě proklimbala a prospala. Pamatuju se akorát na nějakého pána, co pořád hlasitě sténal a odbíhal na záchod, odkud se linuly zvuky, jako kdyby se snažil vyvrhnout vlastní vnitřnosti. A než jsem se nadála, bylo ráno.

ZPÁTKY NA POKOJ

Když jsem se vzbudila, dlouhou dobu se nic nedělo. Tuším, že přišla vizita a že jsem tvrdila, jak je mi dobře. Když nad tím teď přemýšlím, možná to byla chyba - třeba bych potom nemusela dělat tolik věcí sama.

Noční sestřička zmizela a nahradila ji jiná, co přinesla snídani. Puding, co by byl normálně super, ale jak ho má člověk ksakru dostat přes gumičky a ještě k tomu pusu, která se nedá otevřít? Napuchlé rty byly obecně něco příšerného. Jako taková jsem byla zafáčovaná náplastmi, které otoky tváře dost tlumily, ale ta pusa byla vážně zlá. Potom byla na výběr jakási bílý voda s červenými kousky, z čehož se mi zvedal kufr. Mojí jedinou záchranou byl nutridrink (sice višňový, ale aspoň něco).

Potom zase nic. Někdy v mezidobí jsem se převlékla do pyžama, potom se mě sestřička ptala, kdy se chci umýt. Já řekla, že je mi to jedno, a tak to nechala plavat (takže jsem se ten den nekoupala vůbec). Opět jsem čekala a čekala, nějaký cizí doktor zkoumal, jak mi je a ptal se, jestli mám normálně tak zrychlený tep. Povídala jsem, že když jsem nervózní. "A teď jste nervózní?" No, nevím, jsem v nemocnici, právě mi přerazili obě čelisti, tak asi trošku jo, ne?

Myslela jsem, že z JIP na pokoj mě převezou, když jsem ani na záchodě nebyla pěšky. Nicméně přišla nějaká nová sestřička, strčila mi do ruky pytel s věcmi se slovy, že to určitě unesu a celou cestu jsem musela urazit po svých. To celkem šlo, ale když jsem dorazila na pokoj, myslela jsem, že sebou šlehnu. No jo, jenže tam to nikomu nebylo podezřelé. Neměla jsem tam nic - ani vodu, ani skleničku, ani sklopenou postel. Nevím, jak dlouho to trvalo, jestli půl hodiny nebo hodinu, ale ani žádná sestřička se nepřišla podívat. Už jsem si skoro myslela, že na mě zapomněli. Pak sestřička konečně přišla, ale šla kontrolovat někoho jiného. Řekla jsem si, že budu drzá a začala jsem něco skuhrat. Absolutně mi nerozuměla. Tak jsem nakonec napsala na mobil "piti" a pak už to šlo. Nevím, jestli za to mohla moje reakce, že si mě konečně všimli, nebo mě schválně nechali čekat (nenechte se vysmát!), ale pak už se mě konečně někdo ujal.

PRVNÍ TÝDEN ŽIVOŘENÍ

Říká se, že první týden je nejhorší - a to můžu jedině potvrdit. Dny a noci v nemocnici mi povětšinou ale splývají.

První den jsem se jen plácala v posteli a byla ráda, že dojdu na záchod. Otoky mírnily obvazy a já měla znecitlivělé snad úplně všechno. Hodně lidí píše, že si užívali pocit z nového skusu. To není úplně nejšťastnější vyjádření. Nevím, jak oni, ale já jsem několik dní necítila vůbec nic, natož pak co mám v puse. Jídlo jsem musela dovnitř vpravovat stříkačkou, protože rty byly tak nateklé, že se přes ně nic nedostalo a brčko dopadalo katastrofálně (brčka obecně byla užitečná asi jen druhý den, jakmile to šlo, začala jsem do sebe normálně klopit skleničku - rychlejší, méně náročné a dostanete do sebe víc tekutin, i když se u toho polijete). Nemocniční jídlo byla další pohroma. Akorát se mi z něj zvedal žaludek. Jak já byla šťastná, když jsem si mohla vzít mléko nebo mi naši přivezli nutridrinky. Když už jsem u těch rtů, dostanete vazelínu. Pokud ale máte nějakou ozkoušenou mastičku, neváhejte. Vazelína je sice zmastí, ale nezahojí a věřte mi, že takhle zubožené za celý váš život nebyly a už znovu nebudou.

První nebo druhý den vás nejspíš taky poženou na RTG, což je opět docela zážitek. Ten vozík se mnou jel tak rychle, až jsem myslela, že budu zase zvracet.

Druhého dne mě vyhnali na převazovnu, která byla naneštěstí až na druhé straně chodby. Že jsem tam došla bylo další bezvýznamné vítězství. Vyčistili mi nos peroxidem (pěkně nepříjemná věc, ale nezbytná, protože ho máte plný krve a všelijakého dalšího hnusu a nesmíte smrkat) a na obvazy napatlali snad pěticentimetrovou vrstvu vazelíny, abych si je mohla sundat. To byl další očistec, ale šlo to a člověk si připadal o něco méně... nemocný. Tehdy jsem si taky uvědomila, jak neskutečně jsem celá oranžovo-žlutá od desinfekce. Dodnes jsem ten hnus nedostala z krku a obočí. Druhý den po vás taky chtějí, abyste se vysprchovali (s nateklou držkou a kanylou, která se nesmí namočit, v ruce) a vyčistili si zuby. Rty od sebe ale prostě nešly a představa, že bych tam dovnitř měla strkat kartáček, mě uváděla do mdlob, takže jsem se na to, ehm, tak trochu vykašlala.

Třetího dne po mě začali požadovat gumičky. Dopadlo to ale podobně jako s čištěním zubů, a tak jsem dalšího rána přišla na převazovnu se slovy, že mi to prostě nešlo (i když jsem se o to popravdě ani nesnažila, protože jsem se bála). Třetí den je obecně asi nejhorší. Jakmile si sundáte obvazy, napuchnete jako vodní meloun a právě tři dny od zákroku je to zdaleka nejhorší. Nežertuju, když říkám, že jsem sama sebe nemohla poznat. Taky začíná opadat znecitlivění, takže to bolí, ale hlavně tahá (protože proti tlaku vám žádný prášek na bolest nepomůže), hučí vám v hlavě, bolí vás nohy, někoho i uši, jste unavení a zeslabení nedostatkem jídla a nelekněte se, když budete mít zkreslený sluch. Někdo lomcoval šuplíkem nalevo a já myslela, že se otevírají dveře na druhé straně. Od třetího dne jde ale všechno k lepšímu, i když mučivě pomalu a rozhodně to není žádná procházka růžovým sadem, vlastně je to docela mučírna. Otoky se menší, jste trochu otrlejší a i s mluvením to ujde. Všechno je ale tisíckrát horší, když jenom ležíte. V nemocnici je těžké se hýbat, ale zkuste alespoň vzpřímeně sedět. Snaha o mluvení a procvičování pusy taky pomáhá. Bolí to pak o něco míň.

Čtvrtý den začíná boj. Pokud si totiž nedokážete sami nasadit gumičky, nepustí vás domů. Já jsem dostala sice jen čtyři, ale i to stačí a to bohatě. Teď, když mám poměrně splasklé rty a přišla jsem na kloub systému (koupila jsem si dobrou pinzetu, vím, na jaké straně začít a jak ji držet, zrcátko si postavím na krabici od bot a na čelo nasadím čelovku, abych si viděla do pusy), zvládám výměnu za pět minut. První dny mi to ale trvalo přinejmenším tři čtvrtě hodiny. Bolelo to, nešlo to, vztekala jsem se i brečela. Ale časem se to všechno podá.

To by bylo k takovým zásadním milníkům. Všechny dny krom tohohle probíhaly vesměs stejně. Budíček, převazovna, snídaně, oběd, návštěvní hodiny (ve VFN je mají od 13:00 do 18:00 a byla to jedna z mála věcí, co mi udržela rozum), večeře, spánek a zase od začátku. Každé čtyři hodiny vám kapačkou dávají léky proti bolesti (obecně na bázi Paralenu a Ibalginu, v čemž můžete ve formě tablet pokračovat doma), každých osm hodin antibiotika a sem tam něco na splasknutí otoku, ale to jsem si pořádně vzala až doma, protože jsem to přes gumičky prostě neprocpala. Na doma pak dostanete (musíte si koupit) antibiotika (Ospamox) na dalších devět dní a léky na lepší zhojení nervů (Milgamma). Protože gumičky by se měly sundavat jednou až dvakrát za den, logicky to na polykání nevychází. Takže rozpouštět a drtit a rozpouštět. Není to žádná lahůdka, ale dá se to. Problém je spíš ten, že se nemůžu zbavit dojmu, že léky proti bolesti skoro nic nedělají.

Co se personálu týče, až na výjimky jsou na vás všichni hrozně hodní a ve většině vám vyhoví. A aktivity? Můžete si vzít s sebou knihu, notebook, tablet... ale nepoužijete to. Ten první týden budete opravdu rádi, že jste rádi.

Teď ještě obecně o nocích. Lidé si hodně stěžují, že nespali a bolesti byly nejhorší. Já jsem spala jako dudek a s bolestmi to bylo nejkrušnější odpoledne. První dva dny jsem si nechala píchnout opiát, jenže to bolelo jako svi... třeba strom, člověku se chtělo zvracet a navíc po tom mám dodnes namoženou paži, takže jsem pak chtěla už jenom prášky na spaní. Ale i to bylo v pohodě. Jakmile jsem usnula, už jsem spala až do rána, to samé platí i doma, kde jsem prášky vysadila úplně.

Suma sumárum pro lepší přehled. Nastoupila jsem v úterý, na operaci jsem byla ve středu a pustili mě v pondělí. Čtyři dny chtějí kvůli kapačkám, já šla až pátý, ale jinak si myslím, že nebýt víkendu a toho, že jsem neuměla gumičky, pustili by mě i o den dříve. Na pokoji pak se mnou byla holčina, která šla na reverz už třetí den. Nepřijde mi to jako moudré rozhodnutí, ale když musíte, tak musíte. Všechno je možné.

To by bylo prozatím vše z mého nemocničního výletu. Pokud jsem na něco zapomněla, pokusím se doplnit. Momentálně se kulíruju doma a určitě podám info o pokrocích a další užitečné poznatky, které bych před operací sama ráda věděla. Jak ale můžete vidět, dnes (devátý den po operaci) už je mi tak dobře, že jsem schopná sednout za počítač a psát. Až na tlaky a pobolívání se cítím dobře.

Pokud myslíte, že jsem na něco zapomněla nebo byste se chtěli na cokoliv zeptat, určitě mi napište do komentářů pod článkem nebo na mail.

UPDATE (k 22. 12. 2018)
Protože moc dobře vím, že mi hlavou vířily desítky otázek, a i když byla možnost se na některé z nich zeptat, je ohromně těžké je vyslovit nahlas a skutečně to udělat, rozhodla jsem se přijít s možností anonymního formuláře. Pokusím se odpovědět na všechno, co nebudu považovat za příliš osobní a otázky spolu s odpověďmi doplním do některého z článků. Nemyslete si, že to dělám jen tak pro srandu králíkům nebo z toho důvodu, že bych se nudila. Věřím, že to někomu může pomoct, ale hlavně - opravdu bych stála o to, aby se tenhle problém dostal do povědomí lidí více než doposud. Lidi jsou na téma zdravotního stavu hákliví, ale proboha - žijeme v 21. století a mnohem kontroverznější věci, které byly ještě před pár lety považovány za tabu, jsou dnes na denním pořádku. Zrovna tohle je pak věc, která za to stojí - věc, o které by se mělo vědět (protože jak jsem za těch několik měsíců zjistila, moje vada není ani náhodou tak ojedinělá, jak jsem si ještě donedávna myslela).

ANONYMNÍ DOTAZY PIŠTĚ >> SEM <<

UPDATE (k 8. 4. 2019): Otázka ohledně bodu č. 4 u nákresu gumiček a čištění zubů
Jako první ze všeho – záleží na konkrétním lékaři a pacientovi, to znamená, že o své zkušenosti se ráda podělím, ale rozhodně netvrdím, že se jimi musí každý řídit.
Před operací – a vlastně i těsně po ní – jsem si taky myslela, že čelisti se nesmí otevírat a že je teda pěkná blbost čistit si nějak zuby zevnitř. Realita byla úplně jiná. Už asi po dvou dnech mě nutili do první výměny gumiček a čištění zubů. Otevírat pusu moc nešlo, ale nějakou tu mini mezírku jsem byla schopná utvořit – normální kartáček se mi tam ani náhodou nevešel, používala jsem tzv. jednosvazkový. Takhle miniaturní otevírání ale zřejmě ničemu neuškodilo, protože mě do čištění zubů nutili od samého začátku a stejně tak to po mně požadoval doktor při kontrolách. Čistě teoreticky, ty čelisti musejí být tak na fest upevněny šroubky, že by asi bylo něco špatně, kdyby je nebylo možné aspoň trošku otevřít. I tak ale tohle „pseudočištění zevnitř“ zpočátku příliš velký efekt nemělo, protože se tam člověk nemohl pořádně dostat. Ale snaha byla.
Corsodyl jsem používala prvních pár týdnů (pozor na to, používat jen tak dva, max tři týdny – příšerně barví zuby, na což mě tehdy nikdo neupozornil).

PS: Jsem na sebe fakt hrdá, že jsem si té zprávy všimla tak brzo! :)

UPDATE (k 2. 7. 2020): Všimla jsem si té otázky poněkud pozdě, omlouvám se. Nicméně o téhle záležitosti jsem se ještě nezmiňovala. Padla otázka, zda operace nějak ovlivní či spustí menstruaci. Z mých zkušeností ne, to ovšem neznamená, že to na ni nemůže mít vliv - jak mi dámy jistě dají za pravdu, tuhle záležitost ovlivňuje strašně moc faktorů, psychickým rozpoložením (to je v tomto případě aktuální) počínaje a nevím čím vším konče.


<< Předchozí článek

Následující článek >>