Jak jsem přestala psát svůj život

Kdysi dávno, přesně před čtyřmi lety, jsem tuhle rubriku pojmenovala Sbírka střepů. Pár dní zpátky jsem tak stála ve sprše a jako nesčetněkrát předtím nepřítomně upírala pohled do oranžových kachliček na stěnách. Sprcha je totiž oproti vaně dobrá ještě na dvě věci: na zpívání a přemýšlení. A já nikdy nezpívám. Proto když jsem se nasoukala do proužkovaného pyžama a svalila se na gauč, najednou mi došlo, že těch střípků už je možná příliš. Že už toho bylo dost a sbírat další tak nějak nemá cenu. Říkala jsem si, co to se mnou vlastně je - a že je to jiné než před čtyřmi lety.
Nechci přestat se zaznamenáváním svého života. Nechci zapomenout. Jen jsem pochopila, že by možná nebylo od věci, kdyby i tohle bylo odteď trochu... jiné.

Za uplynulých osmačtyřicet měsíců jsem doslova proseděla hodiny nad klávesnicí ve snaze převést do slov to, co jsem okamžik předtím viděla, slyšela a cítila. Dávala jsem dohromady playlisty, které vesměs nikdo neposlouchal, sepisovala jsem titěrnosti, které nikoho jiného nezajímaly, stahovala jsem fotky, jejichž skrytý příběh jsem znala jenom já. Prvotní nadšení a elán postupně uvolňovaly své místo svazujícímu pocitu povinnosti. Až teprve teď chápu, že mi při tomhle počínání celou tu dlouhou dobu něco dalšího unikalo.

Myslela jsem si, že když rozšířím časový interval na čtvrt roku, věci se změní. Nezměnily se.

Dívala jsem se na svět dokořán otevřenýma očima a přitom se mi na pozadí v jednom kuse zrcadlila písmena. Tohle si pak napíšu a tohle a tohle a taky tamto. Jo a na támhle to nesmím zapomenout! Když jsem si před pár měsíci sedla k sepsání dalšího souhrnu, mimochodem naprosto mizernému, ta písmena se změnila. Už zase. Je tohle vážně to, co chci? Tak je? Proč to vlastně pořád dělám? Už to všechno nechci dělat proto, abych si to mohla zapsat. Chci to vidět, slyšet a cítit, abych si to doopravdy zapamatovala.

Tyhle články měly význam. Měly opravdový význam pro mě. Jenom pro mě.

Některým věcem nejspíš nikdy úplně neporozumím. Ani tisíc úderů do klávesnice to nijak nezmění.
Ale... není to tak vlastně lepší?

Dál si budu vést svůj malý holčičí deníček. Papírový. Jednoduchý. Myslím, že tohohle zlozvyku se nikdy nezbavím - a snad je to tak i správně. A pokud se mi do života připlete nějaká kuriozita nebo snad sama nějakou napáchám, tohle místo bude první, kde se to rozkřikne. Přečetla jsem a ještě přečtu spoustu knih, viděla hromadu filmů a seriálu, k nimž mám co říct. Toho se vzdát nehodlám. Mám v plánu převzít trend z ostatních blogů a trochu ho upravit. Mimo jiné.

Možná tedy skončila jedna etapa. Ale bude ještě tisíc dalších.

Uplynulé čtyři měsíce byly... své. Život není jednoduchý a ani by být neměl. V jednu chvíli jsem si přidala jako nejšťastnější holka na celé téhle obrovské planetě, v tu druhou bych nejraději zalezla pod postel a čekala, dokud ze mě nezůstane jenom zaprášená kostra omotaná pavučinami.

Byla jsem nahoře. Byla jsem na dně. A budu znova.

A taky jsem fotila - i tam, kde to bylo zakázané.
Ničeho nelituji.

Uplynulé čtyři měsíce byly... krásné. V dubnu jsem prožila tři z nejúžasnějších dní svého života, mluvila jsem s lidmi, o setkání s nimiž se mi ani nezdálo, zjistila jsem, co nechci a pochopila, co si přeju - a že přání nejsou zakázaná. V květnu jsem poprvé po letech hrála bowling a minigolf, jela na kole v dešti, zbavila jsem se rovnátek, nechala jsem si udělat další díru do ucha a dozvěděla se, že Keňa není jenom o písku. V červnu jsem se málem zbláznila ze stavidel, ve Slovinsku jsem skoro vypustila duši, odnesla si další papír s nadpisem "Vysvědčení" a pochopila, co to znamená zapomenout na čas, prostě jenom být a užívat si okamžik způsobem jako nikdy předtím. Červenec pro změnu chutná po zmrzlině a karamelu, voní papírem ze starých knih a sladkými vzpomínkami. A taky jsem zjistila, že náhody neexistují. Jenom znamení, kterým zpočátku nerozumíme a po čase nestačíme žasnout.

Náhody neexistují. A jestli ano... tak už na ně nevěřím.

V jednom kuse přemýšlím nad tím, co je pro mě důležité a co ne. Teď se koukám na předchozí odstavec a myslím si, že znám odpověď - ale stejně nad tím budu přemýšlet znovu a znovu a znovu. Jenom už to nebude tady. Tahle sbírka střepů je kompletní.

Počínaje dneškem přestávám svůj život psát. Teď už ho chci jenom žít.