Žánr: drama/horor 

Vydání: Japonsko, rok 2014

Počet dílů: 12

Anotace: Vášnivý čtenář Ken Kaneki žije v Tokyu, kde se mezi lidmi potulují i "ghúlové", kteří na první pohled vypadají jako lidi. Kaneki na to doplatí, když se zamiluje do děvčete, které je ghúl, ale on její skutečnou identitu nezná. Odhalí ji až v momentě, kdy ho děvče napadne a pokusí se ho sníst, protože ghúlové se živí lidmi a lidské jídlo jim přijde nechutné. Ale shodou okolností se stane, že to ona v důsledku nepozornosti nepřežije a lékaři se pokusí Kanekimu zachránit život. Aby Kaneki přežil, musí mu voperovat orgány toho děvčete. Operace Kanekiho navždy změní a vyvolá v něm zvláštní reakce - jako například nechuť k lidskému jídlu. (zdroj serialzone.cz)

V prvé řadě by nejspíše nebylo od věci zmínit fakt, že toto anime není pro slabší povahy. Tvůrci se očividně nijak neštítí krve a tak je to zde i patřičně znát. Už od začátku jsem od Tokyo Ghoul očekávala mnoho, i navzdory velké spoustě negativních názorů. Jak se ale ukázalo, jako obvykle mám na věc úplně jiný názor, než-li ostatní.

Ať už si to dokážeme připustit nebo ne, čas běží jako zběsilý a na žádné zastávce nestaví. Než jsem tak stačila nastoupit a pořádně se usadit, zjistila jsem, že polovic prázdnin je letem světem za mnou. Měla jsem tolik plánů, tolik představ o tom, kam půjdu a co udělám. Nejhorší na tom ovšem je, že jsem neudělala takřka nic. Dny se stereotypně táhnou a zmizí za horizontem dřív, než jsem vůbec schopná si to sama uvědomit.

Poslední dobou pořád jen nad něčím přemýšlím a uvažuji, dokud nedojdu k závěru, že takhle je to vážně dobré a takto by to mohlo být. Jenže pak, když přijde na věc, všechno se mi vypaří z hlavy a já neudělám vůbec nic. Jsem v tak obrovském skluzu. Za tyhle prázdniny jsem chtěla dopsat svůj projekt, povídku, kterou mám rozpracovanou už rok a začátkem roku se pokusit jí někde prosadit nebo publikovat (úplně nejlepší by bylo vydat, ale takové štěstí mít nebudu a moc tomu nevěřím), jenže jediné, co jsem zatím stihla, bylo přepsat již napsané kapitoly. Tak bádám nad tím a nad nadcházejícími články, zatímco jediná věc, kterou dokážu vykonávat pořádně, je sledovat seriály, filmy a hledat novou hudbu, jež by mi nepřipadala ohraná. Ve svém ponoření se za novými písničkami jsem jich nashromáždila už slušný počet od minulého vydání ve staré rubrice a tak si myslím, že leč je léto a lidé bývají spíše venku (jelikož nejsou peciválové jako já), nastal ten správný okamžik na zveřejnění nového playlistu.

Už dávno jsem si zvykla na to, že můj hudební vkus nevyhovuje zdaleka každému. I přes to ale věřím, že alespoň někteří z vás si u mě zase něco najdou. Tak příjemný poslech všem přeji.

✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖      ✖

Crown The Empire - Millenia
Famózní písnička od skupiny, kterou považuji za naprosto srdcovou záležitost. Tentokrát se jedná o pomalejší skladbu, který si mne pro svou jemnost a lehkost naprosto získala.

Zdroj obrázku

Žánr: Drama/Krimi/Mysteriózní/
Psychologický/Thriller

Vydání: Japonsko, rok 2006

Počet dílů: 37

Anotace: Nadprůměrný student Light Yagami nalezne černý sešit s nápisem Death Note - Zápisník smrti. V něm je na první stránce podivný návod, který vysvětluje, že stačí napsat jméno osoby a pomyslet na jeho tvář - a dotyčný zemře. Racionální Light nevěří, ale po pár experimentech zjistí, že zápisník opravdu funguje. Light si uvědomí, že by mohl být mnohem víc než dalším géniem, že by mohl být Bohem. Jako první si vezme na mušku zločince všeho druhu a začne je systematicky zabíjet, což vyvolá velkou pozornost. Policie všech států začínají hledat viníka. Na vystopování Lighta je nasazen tajemný L, supermozek, který vyniká nadprůměrnou inteligencí a dedukcí. Začíná souboj intelektů. Do hry se zapojuje i sarkastický majitel Zápisníku smrti, Ryuk, který doprovází Lighta a komentuje jeho pokusy o to stát se bohem spravedlnosti i smrti... (zdroj: csfd.cz)

Abych byla upřímná, nikdy jsem nemohla pochopit všechny ty lidi okolo, co vlastně na anime vidí. Sama jsem tehdy viděla jen pár prvních dílů Naruta, kterého jsem shledala jako nudnou hloupost (bez urážky) a tak jsem se domnívala, že u ostatních to bude podobně. Šeredně jsem se ovšem spletla. Na Death Note jsem narazila čistě náhodou, sama už ani nevím jak. Každopádně jsem tehdy něměla zrovna co na práci a rozhodla jsem se, že to zkusím. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem se na Zápisníku smrti stala naprosto závislá, to si snad nikdo nedokáže ani představit.

Asi každý známe ten pocit, kdy se nám pečlivě vybudovaný domeček z karet začne bortit před očima. Máme špatné nálady nebo v horším případě upadáme rovnou do depresí. Bývají to ty dny, kdy přestože svítí slunce a je horko, uvnitř nás mrze až praští a nebe se nad hlavou zcela zatáhlo černými mraky. Jakákoliv myšlenka na to, že by se snad jednou mohly roztrhat, nám v ten okamžik připadá tak vzdálená a naprosto nereálná. 

Všichni se snažíme najít ten svůj způsob, jak se těmto situacím vyvarovat nebo jak je nejlépe překonat. Hledáme svůj recept na spokojený život. Zklamání se ovšem dostavuje tehdy, když si člověk uvědomí, že žádný takový předepsaný recept neexistuje. Ale i přesto jsou tu jisté věci, maličkosti, jež usnadňují nalézt rovnováhu a pokoj v duši. Každý z nás lidí se něčím liší od těch ostatních a právě proto, jak jsme rozdílní, každému jednotlivci vyhovuje něco úplně jiného. Co to ale je? Na to musí přijít postupem času sám. Zde je takový můj malý recept, jak se udržet víc v pohodě. Něco možná bude znít trochu naivně, něco dalšího zase ne, ale věřte mi - obětujte trochu času na vyzkoušení. Nic z toho není tak úplně nadarmo.

Již dlouhou dobu netrpělivě poklepávám prstem do desky starého dřevěného stolu a nervozitou zlehka okusuji gumu od tužky. Možná se ptáte na jednoduchou otázku - proč?  Jsem totiž u vytržení z toho, že již za pár dní má nastat jeden z dalších osudových zlomů, má se konat událost, na níž se již tak dlouhou dobu těším a napjatě ji očekávám. 

Možná jste někdo zaslechl jméno kanadského zpěváka Adama Gontiera a jestliže ne, určitě vám neušel název skupiny Three Days Grace. Osobně ji řadím mezi mé nejbližší srdcové záležitosti, bez kterých nedám ani ránu. Bohužel, jak jste mohli za uplynulá léta odpozorovat, po vydání nyní již předposlední desky Adam kapelu opustil. Jak se ale ukázalo, hudbu má zkrátka a jednoduše v krvi a tak se stalo, že dal dohromady nový projekt pod názvem Saint Asonia, s nímž vydal posledního červencového dne tohoto roku i první stejnojmenné album. Jako velká milovnice Adama jsem byla pochopitelně celá na vážkách, když jsem poslouchala předem vydané písně, ale ještě více potom, co jsem si pustila i novou Saint Asonii. Jak to tedy nakonec dopadlo? Končí tu opravdu ta krásná pohádka, nebo začíná zbrusu nová?