sobota 1. října 2016

Hrdinkou za zdí

Září. Slovo nahánějící panickou hrůzu a smrtící fóbii ve valné většině z nás. Avšak ať více či méně úspěšně - zdolali jsme jej! Září je za námi a jen stěží se dá uvěřit tomu, že už uplynul celý měsíc od chvíle, kdy jsme si užívali slunné flákačské prázdniny - nebo že by to bylo už tak dávno?

První podzimní měsíc tohoto roku si toho na sebe nabalil opravdu hodně a jako učitelka na střední byl kritický, náročný a ještě jednou náročný. Inu - a jak jsem si s tím vším poradila já? Co se mi podařilo pohnojit? Kde jsem byla a co nového odcizila?

TĚŽKÉ ZAČÁTKY
Jak už jsem psala v srpnu, mé prázdniny se o několik dní oproti ostatním protáhly, nicméně ty čtyři, vlastně jen dva, dny k dobru, utekly jako voda a mám pocit, že snad ani nebyly. Můj první školní den, tedy pátého září, byl kapitola sama o sobě, která mě jedině utvrdila v přesvědčení, že škola je to nejlepší, co může člověka v životě potkat. Poté, co jsem přišla do šatny a zjistila, že mi někdo vyměnil dveře od skříňky, jsem celé dopoledne bezvýsledně sháněla učitelku, na níž jsem byla odkázána vzhledem k tomu, že třídní kamsi odjela - avšak na snad padesátý pokus mi bylo řečeno, že ani ona není přítomna. Takže jsem celá nasupená běhala od čerta k ďáblu, až jsem se ocitla u zástupkyně. Celý školní den zabil angličtinář, který hned první den přinesl test - pochopitelně ne na známky, jenže to nikdo z nás nemohl vědět. Když jsem pak po cestě z oběda potkala bývalou spolužačku (o níž jsem doufala, že už nikdy neuvidím) a následně mě málem sežrala divoká psovitá šelma, dobelhala jsem se domů a jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: Kdy už to proboha skončí?
Následujících několik dní bylo taktéž doslova peklo. Protože jsem nejela na kurz společně se svou třídou, jako jediná jsem zůstala ve škole a byla jsem donucena přebírat a třídit jakési dokumenty - čistě mezi námi, když jsem viděla, v jakém stavu byly, nedivím se, že dnešní školství vypadá tak, jak vypadá. Dalšího dne jsem byla dokonce povýšena na zásilkovou službu, když jsem byla vyslána se slovníky latiny na sousední (čtěte: na druhém konci města) školu, v níž jsem nikdy v životě nebyla. No - alespoň byl čas se po cestě zpátky mrknout do pár obchodů.

KLEŠŤOFÓBIE
Důvod, proč jsem tohle všechno musela podstoupit, byl ten, že jsem měla naplánované trhání jednoho ze zubů moudrosti. Abych vám řekla pravdu, hodně dlouho jsem se ničeho tak nebála. Prvotní šok jsem navíc utrpěla už v momentě, kdy mi bylo oznámeno, že mi sestřička odebere krev. Co je na tom, že? To byste si nejspíš řekli, ale zapřemýšlejte nad tím, jestli byste si mysleli totéž, kdyby vám krev odebírali naposledy v osmi letech, tehdy nemohli najít žílu, a tak vám v ruce tou hnusnou pichlavou kovovou věcí šátrali (doslova) snad čtvrt hodiny. Byla by to pro vás pořád hračka?
K mému vlastnímu překvapení byla ale přítomná sestřička nezvykle šikovná a žílu našla okamžitě. Pak se přešlo k té těžší části. Pokavaď mi doktor jen šátral v puse, zatnula jsem pěsti a vydržela jsem i dvě mimořádně nepříjemné injekce. Jakmile mi ale dal přes obličej jakýsi hadr, puls mi vystřelil do nevídané frekvence a začala jsem zmatkařit. Předsevzala jsem si, že se nebudu koukat... nebudu... nebudu... ale stejně jsem se podívala. Když jsem zahlédla cosi, co se podobalo rezavému šroubováku, v hlavě mi začala naplno vyřvávat červená kontrolka, a když na řadu přišla vrtačka ("Teď to trošku zabrní." - jasně, měla jsem pocit, že se mi čelist rozsype na hromádku pilin), už jsem se zmohla jen na "Ku*va, ku*va, ku*va!" A to mi musíte věřit, že tohle slovo za normálních okolností vůbec nepoužívám.
Nicméně i přes všechny ty nepříjemnosti, brnění a tahání... jsem si myslela, že to bude horší. Překvapivě nejstrašlivější na celé věci byla skutečnost, že jsem nemohla nic normálního jíst, ale zato jsem měla pořád hlad. Následující dny jsem strávila s pytlíkem kukuřice na tváři a očima přitisknutýma na libovolné obrazovce. Přibližně za měsíc mě čeká druhý zub - nemůžu říct, že bych už neměla strach nebo se snad dokonce těšila, ale doufám, že jsem se alespoň částečně otrkala. Každopádně fóbie z vrtaček, šroubováků a kleští mi přetrvala dodnes a nejspíš už navždy.

STŘEDNÍ ŠKOLA VOLÁ
... ale přála bych si, aby byla ještě na chvíli zticha. Střední je jako... číšník bez dížka, jako minisukně v zimě a dítě, kterému upadlo lízátko do kaluže. Věděla jsem, že se tenhle rok pár věcí změní, ale ne že... tak moc. Asi druhý týden v září jsem měla naprosto nefalšovaný mindrák ze všeho toho, co se děje kolem mě; měla jsem depku, protože nestíhám, protože mě nebaví stíhat, protože se všechno zdá tak stereotypní a všechno, na co jsem se těšila a těším, je buďto neodvratně pryč nebo příliš daleko. Ze všech stran se valí písemky, písemky a zkoušení, a aby toho nebylo málo, i seminární práce. Nejspíš by mě měl uklidnit fakt, že jsme na tom pravděpodobně všichni stejně - to se projevilo například už tím, že my, coby vyšší ročník, který má jít ostatním příkladem, jsme se jednoho dne prostě sebrali a začali běhat po šatnách a hrát na schovávanou asi jako děti v mateřské školce - ale věřte nebo ne, moc mi to nepomáhá.
Do toho jsem si odvykla po odpoledních někam chodit, jenže najednou jsem zjistila, že jsem se upsala na pseudosemináře z psychologie, do školních novin a i jakéhosi studentského magazínu - všechny tyto instituce požadují časté schůzky a požírají mé osobní volno, a i když mě všechny tyhle činnosti baví a zajímají, zjistila jsem, že se nedokážu ani na jednu z nich plně soustředit.
Je toho hodně. Je toho vážně hodně a to jsem ještě ani pořádně nezačala. Chtělo by to změnit strategii... když já jsem tak neskutečně líná.

Z TŘÍDNÍ KRONIKY
Výplody bilogáře aneb jeho špatný vztah k vodě:
"Jste chodící voda."
"Voda je divná. Neni normální." - pustí kohoutek - "Viděli jste to? Teče, i když by neměla!"
"A ona tu je, nebo umřela?"
"Lidi se rozmnožujou rádi. Jsou na to naprogramovaný."
"Já si myslim, že to tak je - že moje prababička je mlok."
Legendární hlášky angličtinářovy hlásí příchod:
"Učím chlorovodany."
"Chybí ty tři, co chybí?"
"Takový napětí, jestli jsem se nesplet. To by byla pecka, kdybych se splet."

TANČI, DOKUD MŮŽEŠ...
NEBO RADŠI NE
Co si budeme vyprávět, asi každý, kdo se chystá prvně do tanečních, se cítí poněkud nesvůj. Já sama byla rudá jako rak a připadala jsem si asi jako sele, kterému právě někdo oznámil, kolik druhů klobás z něj chystá udělat. Když jsem se pak dostavila do sálu se slušným půlhodinovým předstihem, klepala jsem se jako podchlazený ratlík a myslela jsem, že na místě zklolabuju. Naštěstí ten večer nedopadl až tak špatně.
Zde můžete vidět můj taneční komplet
- v druhých dvou lekcích jsem ho měla
doplněný ještě o dva stříbrné kroužky na rukou.
Jen co nastala pánská volenka, začala jsem jančit - stoupla jsem si totiž chytře do rohu a než jsem se vzpamatovala, všichni už byli v párech, jen já ne. Nakonec si pro mě přišel chlapec, který nevypadal až tak špatně, jen kdyby nepůsobil dojmem, že ho doslova sere celý svět, celá tahle akce a hlavně pak já. A co se týče společenského chování, propadl na plné čáře: požádejte dámu o tanec (dobře, to by ještě nějak zvládl), představte se (představovala jsem se první), nabídněte dámě rámě (musela jsem ho na to upozornit), zahajte konverzaci (po celou dobu jsem ji udržovala já). Když však vynechám tyto skutečnosti, jež bych byla jakžtakž ochotna překousnout, dostávám se k jádru problému - ten kluk byl prostě poleno. Jo, totální poleno.
Jak jsem se tak prokousávala večerem, postupně jsem se oklepávala, ale když přišla na řadu dámská volenka, už jsem se zase celá třásla. Další problém byl, že jsem si (pochopitelně) nevzala brýle - takže masa postav v kvádrech mi připadala do puntíku stejná. Řekla jsem si ale, že budu rychlá a půjdu přímo za nosem. To jsem taky udělala a nestačila jsem ani zamrkat, když jsem si uvědomila, že jsem právě o tanec požádala o dvě hlavy vyššího partnera (což není s mou výškou zas tak těžké, ale stejně). Už jsem se potichu modlila, ale ukázalo se, že... jsem měla zatracenou kliku. Když vynechám to, že se mi okamžitě představil, nabídl rámě, pořád si se mnou o něčem povídal a dokonce mě chválil, jak mi to jde, i když jsem věděla, že z toho stejně dělám půlku špatně a celkově byl prostě hrozně milý, tak bože... pane bože... on uměl tančit! Až jsem si chvílemi připadala, že tančím dokonce i já a ne, že se o to jenom beznadějně snažím. Jistě teď tedy chápete, proč jsem v druhé půlce změnila na tuto akci názor. A uznejte sami, že po předchozí zkušenosti nebylo zas tak těžké cítit se poněkud... okouzlená. Vážně, vidíte pánové, tak málo stačí k tomu, abyste dívce mého kalibru zamotali hlavu - jen ždibec vybraného chování.

Druhý taneční večer ovšem už tak pozitivní nebyl. Jak se ukázalo, zmiňovaného mládence jsem nejspíš nezaujala tak, jako on mě, tudíž při pánské volence požádal o tanec jinou slečnu. To by ale nebylo to nejhorší - nejhorší bylo, že jsem zůstala stát (snad úplně) poslední. Podobně na tom naštěstí byl i jeden z mých spolužáků, a tak jsme se dali dohromady. Nemůžu říct, že by to byla bůhvíjaká výhra, ale abych se tak přiznala, oba jsme asi podobná motovidla, takže si nemáme moc co vyčítat. Pochopitelně jsem si při dámské volence mohla vybrat někoho jiného, prát se o toho, s kterým jsem byla předtím, (protože jo, zatraceně jsem s ním chtěla znova tancovat!) ale... já taková asi nejsem. Možná jsem staromódní nebo naivní, ale podle mého by to měl být zkrátka muž, kdo se "dvoří" ženě a ne naopak. To samé platí o tom, když dívky chodí v předstihu za kluky a ptají se jich, jestli s nimi budou tančit. Tohle je podle mého práce pro muže, ne pro nás! Přijde mi navýsost trapné se sebrat a jít se jako nějaká kvočna rvát o kluka, který o mě očividně ani nemá zájem - protože jinak by za mnou přece přišel sám, ne? Inu, a tak se tedy stalo, že jsem celý večer strávila se svým spolužákem (možná lehce nakrknutá a zklamaná, ale nějak jsme to odšvidlali - a nakonec jsme dali i tu otočku!).
Třetí a prozatím zároveň můj poslední večer dopadl o poznání lépe. Psychicky jsem byla připravená, že opět zůstanu stát mezi posledními a... to jsem taky zůstala. Nicméně měla jsem kliku, když si pro mě přišel chlapec - opět náhradník! - který byl sice o dva roky starší než já a tvrdil, že si tak připadá jako pedofil, ale jinak byl hrozně fajn; celý večer nezavřel pusu a tancovalo se s ním taky dobře. Dokonce se mě i ptal, jestli si pro něj přijdu při dámské volence. Pochopitelně - kam jinam bych taky chodila, že jo? Bohužel moje neštěstí v štěstí (nebo je to obvykle naopak?) bylo, když jsme se loučili a z něj vypadlo, že by se mnou příště sice vážně rád tančil, ALE už je domluvený s jinou dívkou, která dnes chyběla. Abych tak řekla pravdu, z tohohle večera jsem odcházela nabitá pozitivními dojmy - naučila jsem se cha chu, puchýře na nohách už se mi jakžtakž zatáhly a boty netlačily a ještě jsem měla super tanečního partnera. Teď jen doufám, že tu holku zajede auto, že zmiňovaná slečna z nějakého důvodu opět nebude moci dorazit.
Takže abych to shrnula, zatím tanečními celkem solidně proplouvám. Stále ještě nemám pevného tanečního partnera a nejspíš ani mít nebudu, nicméně tančit každý večer s někým jiným má taky své výhody - přinejmenším se nenudím a poznám spoustu nových lidí.

LÉTA MLÁDÍ ZA MNOU
Co bůh nechtěl, září si na mě už tradičně přichystalo ještě jednu další (ne)příjemnost. Ach ano, je to tak - opět jsem o rok starší a protivnější. Dort jsem sice zatím ještě neměla, ale dostala jsem spoustu krásných dárků od spousty skvělých lidí, kterých si nade všechno vážím a mám velikou radost - i když ten věk už se mi zas tak moc nezamlouvá...

A začnu hned dárkem, ze kterého jsem měla (pochopitelně a bez urážky) asi největší radost - ano, ano, ano, na třetí pokus konečně UVIDÍM SKILLET!
A aby toho nebylo málo, snad mi vyjde i účast na koncertě Lindsey Stirling, na který se chystám s kamarádkou.






A závěrem dárečky od kamarádek - ani nevíte, jak neskonalou mám díky vám radost!

Snad mi odpustíte, že komentáře nepíšu ke všemu - ovšem domnívám se, že každý z vás má vlastní oči, aby si odvodil, že ta věc na fotce je skutečně fialová peněženka a ano, peněženka je skutečně to místo, kam se dávají peníze.

ANEB CO JSEM UKOŘISTILA SAMA...
Aby toho vychloubání a vytahování nebylo málo, nyní přidám ještě pár věciček, které jsem během září posbírala já sama svým vlastní přičiněním:

Jako recenzní výtisk mi přišel dlouho očekávaný Dvůr trnů a růží, na který jste již mohli číst recenzi.




Jednoho dne za mnou kamarádka přiběhla se slovy: "Mě to přijde tak hnusný, ale když jsem to uviděla, vzpomněla jsem si na tebe." 
A tak jsem získala dalšího motýla do sbírky.

SJETÁ
Abych tak řekla pravdu, během září, které pro mě bylo neskutečně stresující a vyčerpávající, byla hudba jednou z mála věcí, která mi uchovávala zdravý rozum a držela mě pohromadě, abych se nerozpadla jako skládačka starých puzzlí. Jen co zmizelo léto, opět jsem přesedlala k žánrům, k nimž má moje prohnilá dušička asi nejblíž - tudíž převážně rock, core, metal, dubstep a epic. Na konci výčtu ale můžete narazit i na několik poklidnějších skladeb, které by snad mohly oslovit větší část publika.

DELAIN - Frozen
IN THIS MOMENT - Big Bad Wolf
OM MICE &MEN - The Hunger
CELLDWELLER - Jericho
WITHIN TEMPTATION - Silver Moonlight
HALESTORM - Jump The Gun
ICON FOR HIRE - Pulse
HOLLYWOOD UNDEAD - Been To Hell
BRING ME THE HORIZON - Throne
BRIDGE THE GRACE - Left Inside
GHOST - Square Hammer
THOUSAND FOOT KRUTCH - Push
DOWN & DIRTY - I Will Never Lose My Way
FLYLEAF - Fully Alive
BLACKLITE DISTRICT - The Struggle
VARNA - Down
TWO STEPS FROM HELL - Mythic
GOTHIC STORM - Whisper Of Hope
LINDSEY STIRLING ft. CHRISTINA PERRI - Brave Enough
CHRISTINA PERRI - Human

You feel so safe inside / Uvnitř se cítíte tak v bezpečí
The walls you fortified / Uvnitř zdí, jež jste opevnili
It's down you go / Půjdete dolů
When your walls fall like Jericho!Až vaše zdi padnou jako Jericho!

Za zdmi jsme všichni hrdiny. Obklopují nás, chrání nás, uzavírají nás. Předlouhou dobu jsem byla i já hrdinkou, žila uvnitř jejich kamenného sevření a bála se dne, kdy se uvolní první z cihel a celá zeď se pak zhroutí jako domeček z karet - zbude z ní jen prach a prach a prach. Život není o tom hrát si na hrdinství. Všichni jsme uvnitř srabi, budižkničemové, sobci... a především lidé. A přiznávám se, že mám z toho strach. Strach z širého světa, který se mi každým dnem rozevírá před očima ve stále širším a širším spektru. Je tak rozdílný od toho, jak jsem si ho vysnila před lety. Tak naléhavý.
Ale víte vy co? Já si s ním udělám, co budu chtít, bez ohledu na to, jestli jsem hrdinský srab nebo sobecký hrdina.

A jak jste přežili to vaše září?

15 komentářů:

  1. :D Doufám, že tu holku zajede auto. Fakt jsem se tu dusila smíchy dobrých pět minut.
    Co se mě týče - na taneční jsem se vybodla, přijde mi to jako ztráta peněz... A navíc nejsem oblíbená natolik, že nebudu riskovat, že budu tancovat s nemehly, o které by si holka neopřela ani kolo.
    A můj postoj k zubařům se dost zlepšil - byla jsem tam pečená, vařená jednou do měsíce, takže to už si musíš vybudovat imunitu :D.
    gingerjannie.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak jsem ráda, jestli jsem někoho pobavila :D
      Mě ty taneční zatím docela baví, ale je fakt, že hodně záleží na tom, s kým tancuješ - problém je, že ani já nejsem mimořádně "oblíbená", takže hodně spoléhám na náhodu.
      No tak to mně se zatím ještě nepodařilo, i když jsem tam taky pořád :D

      Vymazat
  2. Bože.. miluju tvoje články!
    Čekala jsem, že moje září bude hektičtější, ale tak asi ne. V říjnu se navíc (kromě jednoho týdne) každý týden minimálně jeden den neučíme, takže jsem spokojená.. :D
    Skillet.. wow, užij si to! :o
    Playlist.. Epica! :3 Co říkáš na nové album? :)

    xxx
    dream-little-dream.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem hrozně ráda! :)
      Tak to ti dost závidím - já mám pocit, že mi se naopak učíme úplně pořád.
      Díky, vynasnažím se užít si to na maximum :)
      Abych ti pravdu řekla, posledních několik týdnů (možná i dýl) jsem tak nějak mimo, takže jsem ani nezaregistrovala, že vydali nové album - já Epicu totiž poslouchám spíš nárazově. Ale tahle pecka se mi fakt hodně líbí, takže až bude čas, určitě se po novém albu mrknu :)

      Vymazat
  3. Super článek, pobavila jsem se :) I když u té scénky se zubařem a zubem moudrosti mě to spíše vyděsilo... A taneční, to je kapitola sama o sobě. My máme to štěstí, že tanečníka jsme si domlouvali předem a už nám zůstane až do konce. Až tedy na to, že jsem byla spokojenější s náhradníkem, když můj partner byl zrovna nemocný... Ale věřím, že to všechno nějak zvládnu až do konce... :D :)
    http://podmrakem.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za to jsem fakt hodně ráda - když se u toho zasměje alespoň někdo, dává mi to naději, že to, co dělám, má nějaký smysl :)
      Ale děsit jsem tě nechtěla! - Jo, nebylo to příjemný, ale přežila jsem to :D Já práva neměla nervy za někým chodit a za mnou taky nikdo nepřišel, takže jsem dopadla, jak jsem dopadla :)

      Vymazat
  4. Páni, ten odstavec o škole jsi vystihla úplně přesně. Zhruba tak jsem se v posledních týdnech cítila já, bylo to děsivé a deprimující. Snad bude říjen pro nás obě optimističtější a podzim nabídne nové možnosti, jak přežít a přežívat. Kdyby nic jiného, do prázdnin už zbývá jen devět měsíců. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Upřímně v to doufám taky - i když teda nevím, jestli těch devět měsíců je zrovna motivující skutečnost :D

      Vymazat
  5. Z mého prvního týdne na vyšším gymplu mám úplně stejné pocity, vůbec nevím, kam dřív skočit, učení se mi valí na hlavu jako lavina a naše nová třídní je navíc úplný Satan v lidské podobě.
    U zubaře jsem díky rovnátkům skoro jako doma, ale jestli mi někdy někdo bude chtít něco trhat, tak nejspíš omdlím.
    Taneční se u nás už taky pomalu začíná řešit, přihlášky se totiž podávají už rok předem, což mi připadá poněkud přehnané, ale vzhledem k tomu, že nás bude učit samotný Zdeněk Chlopčík, jsem ochotná se k tomu upsat. Stálého partnera asi taky mít nebudu, po dvou marných pokusech u spolužáků jsem to vzdala. Zas tak mi na tom, s kým budu tančit, nezáleží. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak v tom ti naprosto rozumím. Můj největší problém je pak hlavně ten, že já se to všechno učit a dělat tak nějak... prostě nechci.
      My jsme je taky řešili asi rok dopředu a ono je to vážně potřeba, aby se všechno zařídilo, a pokud pak chceš mít nějaké normální termíny atd... vážně čím dřív tím líp. Tak s Chlopčíkem máte panečku kliku - to je ten rok skoro málo! :) Já jsem se ani nesnažila nikoho ptát a ono je to nakonec asi vážně lepší; poznám nové lidi a hlavně - pokud na mě zbude náhradník (což se děje celkem často), alespoň si "doopravdy zatančím" :D

      Vymazat
  6. Měla jsi pěkně nabité září :) Škola, k tomu ten zub moudrosti, běhá mi mráz po zádech, jen o tom čtu :D Asi máme podobné fobie :D A taneční :) To je uplně jako kdybych si vzpomněla na svoje taneční :) Chodila jsem do jiného města, nikdo mě tam neznal, takže první hodinu jsem vždy zůstala stát poslední :D
    A jé Skillet :) Také se na ně chystám do Prahy a uvidím je už potřetí :) Měj se krásně :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toho já jsem se právě bála od začátku, že zůstanu poslední a nikoho tam nebudu znát - ale když se nad tím teď tak zapřemýšlím, zjistila jsem, že je to asi jedno... stejně většinou netancuju s nikým, koho bych znala.
      Mně se to letos podařilo poprvé, takže se už hrozně těším :)

      Vymazat
  7. Netuším, kam chodíš na školu, ale vypadá to na pořádný ústav! Hlášky vašich učitelů překonávají dokonce i výplody našich kantorů a to už je co říct! :D
    Každopádně je s podivem, že jsi to všechno zvládla ve zdraví :o

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidíš a to jsme "prý" oficiálně výběrová škola! :D
      Když se na to tak dívám zpětně, taky je mi záhadou, jak jsem to zvládla :)

      Vymazat
  8. Páni, to je zážitků...Sepsala jsi to naprosto skvostně, nicméně až na pár highlightů mi zážitky samotné až tak skvostné nepřišly...Taneční ti závidím - klidně bych tam chodila znovu, my jsme měli úžasnou partu a já si to vždycky moc užila, akorát jsem tedy téměř pokaždé přišla pozdě a málokdy jsem byla (na rozdíl od jiných) nějak výrazněji nanačančaná :D Jinak to s dívkou, kterou by mělo přejet auto mě fakt rozesmálo :D Držím palce a doufám, že se jí něco stalo (myslím něco méně drastického :D)
    Lory, doufám, že v průběhu následujících měsíců se u tebe všechno v dobré obrátí a budeš mít zase více pozitivnějších zážitků :) Dárečky jsou moc hezké, vůbec se nedivím, že jsi z nich měla takovou radost :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...