Ars longa, vita brevis

Není to krása? Venku mrzne až praští, modrají a odumírají z toho prsty i celé končetiny, náledí kam se podíváš, řezavý vítr a škrabaní v krku. Z nějakého důvodu se mi to ale strašně líbí. Připadám si jako šťastná máslová moucha poletující nad železniční tratí. Už jsem to zase já. Připouštím, že mi to letos trvalo o něco déle než obvykle, ale zvládla jsem to. Tenhle školní rok mi toho hodně dal, něco dobrého i něco méně dobrého, ale za všechno jsem vděčná, protože si teď připadám o poznání silnější a samostatnější.

NORMÁLNÍ
Poprvé po dlouhé době mám takový pocit, že to všechno okolo je tak nějak... normální. Ne že by se věci ustálily a požadavky utlumily, ale spíše už jsem si na to zvykla. Září a říjen pro mě nejspíš už tradičně představují krizové období. Teď je ale všechno jinak: blíží se Vánoce, pomalu se rozsvěcejí světla na domech i stromech, peče se cukroví a zapaluje první adventní svíčka. Dokonce už mám i nakoupené dárky, za což jsem na sebe náležitě pyšná.

Superměsíc 14. listopadu

A jak se nám tohle mrazivé období postupně plíží v patách, všichni a všechno jsou najednou uvolněnější. Je to atmosféra trochu jako z knížky, když skupina kamarádek rovnou ze školy zamíří na punč, na vánoční trhy, kupovat dárky nebo se zadusit popcornem do kina. Pětadvacátého jsme navíc opět po roce pořádali třídní pyžamový den - rok od roku je to lepší. Co se pak týče vyloženě školních akcí, koncem měsíce k nám s přednáškou o českém školství zavítal Václav Klaus ml., což představovalo cosi, co se výjimečně dalo poslouchat a člověk si s sebou i něco odnesl.

SBÍRKA ZUBŮ, STOLETÁ STAŘENKA A JINÉ ŠÍLENOSTI
Možná jste si také všimli, že v předchozích měsících jsem se zmiňovala o trhání jedné z osmiček a že právě tento měsíc se chystám na další. Nebudu vám lhát, dělala jsem hrdinu, ale stejně jsem se opět třásla jako ratlík. Ale i když to bolelo o něco víc než minule a spotřebovala jsem pár pytlíků mražené kukuřice navíc, nějak jsem to zvládla. Napoprvé jsem taky měla strach podívat se na tu hrůzu, kterou mi vlastně vyndali z pusy. Teď zpětně si říkám, ještě že jsem byla tak prozíravá. Byl to totiž doslova zub jako ze zubra. Dokonce i zubař vypadal tak nezvykle nadšeně, až nakonec konstatoval, že si ho nechá. Můžu si jen domýšlet, jakou psychopatickou sbírku cizích zubů doma asi má.

Mimo to jsem také poprvé zavítala k očnímu. Nicméně české zdravotnictví raději nebudu vůbec komentovat nebo by se mi z těch farmaceutických nadrženců mohlo taky udělat špatně při představě, že člověk, jež má problémy se zrakem, se k doktorovi dostane až po tři čtvrtě roce. O tom ale mluvit nechci. Inu, jen co jsem vešla do čekárny připomínající svým zjevem špeluňku hodnou studené války, dostala jsem poměrně dobrou představu o tom, jak to bude vypadat uvnitř. Avšak - ne zcela. Od hlavy až k patě bílou paní, které už jen ta berlička chyběla k zření pohádkové ježibabky a ťukající na stoletém psacím stroji jsem nečekala. Budiž jí ovšem k dobru, že sem tam nějaký ten moderní měřící přístroj měla. Já sama s nimi pochopitelně žádné zkušenosti nemám, a tak když sestřička upozornila: "Trošku to foukne", říkala jsem si akorát: "Aha, haha, no jasně." Následně jsem ale úlekem málem slítla ze židle - ach, jakou ta ze mě musela mít prdel. Ovšem zdaleka nejhorší... nejhorší... doktorka si vzala na sebe jakési brýle jako vystřižené ze Star Wars a poručila mi, ať se do nich dívám. Málem jsem pukla smíchy. Ale ouha - lidičky, jí tak strašně strašně strašně táhlo z huby! Obdivuji se za to, že jsem neomdlela.

Z TŘÍDNÍ KRONIKY

Spolužačka se tázala:

"Kdyby budem platit TEN tramvaj?"

Matikářka perlí:

"Já jsem učila na učilišti. Mě nedostaneš. Zkoušeli na mě i parašutistu."

Po hodině: "Teď mi došlo, že jste všichni v pyžamu!"

Rozbor řeckého díla Médea:
"Médea spáchala sebevraždu."
Češtinářka: "A tos četl v Blesku nebo kde?"

Angličtinář vysvětlovat gramatiku:

"Able to - buď máš moc práce, nohu v gipsu nebo vybouchlo kino."

Po testu jsem se zeptala: "Pane učiteli, tam mají být dvě t?"

"To neni t."

"Tak co to je?"

"To vůbec nevim."

KDYŽ NEUMÍŠ TANČIT, NEOBVIŇUJ Z TOHO PODLAHU
Pomalu ale jistě jsem vychodila taneční. Ze začátku jsem si přála, aby to celé už bylo rychle za mnou, jenže jak šel čas, nakonec mi to přišlo tak nějak... spíš líto. Celkem ráda bych chodila i do pokračovaček, jenže bohužel nemám s kým - ale třeba je to znamení.
Den, kdy jsem měla jít na předposlední taneční, byl vydařený od rána do večera. Začalo to tím, že jsem čerstvě zrána šla na vyndavání stehů. Že to štípalo jako nadrogovaná včela, to ani zmiňovat nemusím, nicméně posléze jsem si po cestě do školy tak vyšlapovala po ulici a najednou si říkám: "Hm, co to tady jen šustí..." Až později mi došlo, že jsem si to z ordinaci odkráčela spolu s igelitovými návleky na botách. Ve škole jsem se pak dozvěděla, že někdo prý "rozšlápl projektor" - dodnes je mi záhadou jak vzhledem k tomu, že projektor visí na stropě. Když jsem později odcházela, narazila jsem na další kuriozitu - chlapíka, který sekal sekačkou na trávu chodník, jako by se nechumelilo. Doufala jsem, že večer se ten blázinec nějak urovná, ale světě div se... ne. Už ani nevím, co jsme to tančili, každopádně najednou jsem zahlédla cosi malého, jak se to mrštně kutálí po podlaze a říkám si: "Haha, někomu něco upadlo. Nechtěla bych." Při promenádě mi došlo, že je to můj chránič podpatku. Nejspíš bych ho už nikdy nenašla, kdyby mě na něj spolužák neupozornil. Tak jsem se vrhla napříč parketem, vytrhla jsem ho nicnetušícímu čumilovi z ruky a běžela zase zpátky. Taneční mistr na mě volal: "Hlavně opatrně!" Pochopitelně jsem brzy zpomalila, ale ze zcela jiného důvodu - ztratila jsem tanečníka a bez brýlí jsem ho nemohla za živého boha najít. Nakonec jsme se "šťastně" shledali. Když jsem zjistila, že podpatek za chůze nejspíš nenandám, rozhodla jsem se schovat ho do tašky. Jenže než jsem ji vydolovala zpoza židle, zaseklo se mi zapínání náramku o bundu a ne a ne ho sundat. Jak to vyřešit? Rozepnula jsem ho a jako duševně chorá ho tam nechala viset a zakryla taškou. Inu, řekněte - mohl by ten večer být ještě vtipnější?

Věneček. Tak tenhle pojem mě děsil a vlastně pořád děsí. Svůj mistrovský kotilionek jsem vyměnila se spolužákem za růži, hodinu hopkala jako postřelená laň a po zbytek bych si nejraději vlezla pod stůl. Vesměs za celý večer si se mnou zatančil jeden spolužák, otec a bratr. A vlastně ještě kamarádka. Asi je to moje chyba, protože jsem moc velká romantička a naivka, když si myslím, že to muž půjde žádat o tanec dívku a ne že kluci budou s půllitrem v ruce odmítat jednu holku za druhou. Takže jsem si to odpustila. Ten večer ale nebyl úplně zbytečný, vlastně se mi tam hodně líbilo a přineslo mi to jednu hodně důležitou věc - úplně jiný pohled na to, jak se má realita, jak na tom jsem já. Dívám se teď na tyhle více méně banální záležitosti s nadhledem a připadám si mnohem pohodověji naladěná. Ovšem nejvíc na celém věnečku se mi líbily moje šaty - totiž přesněji řečeno, ony nebyly tak úplně moje, ale to nevadí. Aspoň na chvíli jsem si připadala jako princezna a to je přece k nezaplacení.

Mimo jiné jsem také navštívila svůj první maturák. Upřímně řečeno jsem vůbec netušila, co od toho čekat. Kupodivu ale část, která měla nějaký program, mě docela bavila, ale jakmile se akce přehoupla do druhé poloviny stylem "dělej si co chceš a hlavně vypij, kolik jen můžeš", nějak pro mě pozbyla na atraktivitě. Nemyslete si, nejsem člověk, který by odporoval zábavě. Právě naopak. Není to ani tím, že bych se nedokázala odvázat, protože - zatraceně - to byste se ještě divili. Jednoduše asi dávám přednost jinému typu kulturních akcí.

CO NOVÉHO

Celý listopad netrpělivě vyčkávám a vyhlížím čtvrtý díl Skleněného trůnu, bohužel se nejspíš vyskytl nějaký problém s dopravou, takže stále nic. Nebyla bych to ale já, kdybych si chuť nespravila něčím jiným - alespoň prozatím.

Protože se blíží konec roku, zašla jsem si do Kanzelsbergeru okouknout nový diář a pochopitelně i knížky. Nejvíc mě ale očaroval tenhle krasavec - jako kdyby tam na mě čekal, poslední kousek.

V listopadu se na mě usmálo štěstí a vyhrála jsem v soutěži u Ailin knížku Proč jsme se rozešli - a aby toho nebylo málo, v balíčku na mě čekala ještě velká spousta knihomolských drobnůstek, které mi udělaly velkou radost. Takže ještě jednou velice děkuji.

ANTITALENTOVANÁ
Hodně lidí o mně tvrdí, že nemám příliš velký hudební sluch a nejspíš na tom i nějaké to zrnko pravdy bude. Z pohledu na noty, akordy a další serepetičky jsem dočista antitalentovaná. To mi ale nikdy ani přinejmenším nebránilo v tom, si hudbu pořádně vychutnat. Protože kde bychom bez ní byli?

CROWM THE EMPIRE - Makeshift Chemistry

THREE DAYS GRACE - You Don't Get Me High Anymore

HOLLYWOOD UNDEAD - Levitate

ICON FOR HIRE - Too Loud

AMARANTHE - Fireball

CELLDWELLER - Just Like You

STARSET - Monster

OUR LAST NIGHT - Common Ground

SICK PUPPIES - Dead Space

HELLYEAH - Love Falls

EPICA - Ascension - Dream State Armageddon

WITHIN TEMPTATION - Summertime Sadness

OF MICE & MEN - O.G. Loko

RED SUN RISING - Amnesia

TWENTY ONE PILOTS - Heathens

❅❅❅❅❅❅❅❅❅

HIDDEN CITIZENS - I (Just) Died In Your Arms

EURIELLE - City of The Dead

ANNA BLUE - Everytime The Rain Comes Down

ARASH feat. REBECCA - Temptation

PETER GUNDRY - The Last of Her Kind

TWO STEPS FROM HELL - Star Sky

Čas letí strašně rychle, hodina za hodinou, den za dnem, rok za rokem. Člověk se toho snaží stihnout a udělat co nejvíc, neustále se někam žene a chvátá, jenže si přitom neuvědomuje, že méně je někdy více. Protože to nejlepší se nedá uspěchat. A až si to uvědomíme, budeme mít vyhráno - jenže vědět o tom nestačí.

Ars longa, vita brevis. Umění je dlouhé, život krátký.

Jaký byl váš listopad?

Na co se o letošních Vánocích těšíte nejvíc? 

Nakupujete už dárky?