Původně se tenhle článek měl skládat pouze z jedné části. Z této. Onehdy jsem ho uvedla asi nějak takto: Dlouho jsem koketovala s myšlenkou studovat bohemistiku a věnovat se i nadále literatuře. Studentský život mě prozatím zavedl jinam, literatura bude nicméně navždycky hodnotnou součástí mé maličkosti. A snad už proto, že ve svém okolí nemám mnoho jedinců, s nimiž by se na toto téma daly vést sáhodlouhé diskuze, cítím nutkání podělit se o své názory alespoň s vámi. V dnešní tobě je totiž až nezdravě rozšířeno mínění, že maturitní četba je něco hanlivého, něco jedovatého a snad dokonce nemorálního - protože kdo to vlastně potřebuje číst, když si může místo toho vygooglit obsah na wikipedii nebo se mrknout na film? Ten jazyk je navíc tak starý a autoři už stovky let mrtví! K čemu jsou v téhle moderní době knížky? Z tohohle přístupu mi bývá do pláče. Literatura ještě nikdy nebyla potřebnější než právě v dnešní době.

Taky jsem tak začínala. Do těch knížek na maturitním seznamu se mi vůbec nechtělo. Jenže pak jsem to jednou zkusila. Pak i podruhé. A potřetí. Tehdy jsem klasické literatuře zcela propadla - a tak zatímco většina spolužáků měla problémy s tím, že nestíhali číst a nevěděli, co si vybrat, protože je nic nezajímalo, já si také nemohla vybrat. Akorát z toho důvodu, že jsem chtěla přečíst všechno, některé kousky dokonce i víckrát.