V kruzích

Psal se srpen 2019, když vznikla tahle báseň. Haiku 5-7-5. Bylo to zhruba ve stejné době, kdy jsem na blogu zveřejnila článek, že končím s "deníkovými" zápisy a s online sdílením svého života, ale jak se postupem času ukázalo, nejen s nimi. Prožívala jsem tehdy poměrně náročné období - v mém okolí se děly různé věci a moje emoce byly jako na houpačce. Ač to ale může znít pokrytecky nebo hloupě, právě tahle - jedna a jediná - záležitost tak nějak vládla všem. Teď zpětně vím, že to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se blogu přestala aktivně věnovat. Jednoduše jsem na něj v hlavě neměla místo.
Byla jsem zakoukaná. Myslím, že my oba jsme byli. Malovala jsem si to růžově. Jindy naopak černě. Ty nejspíš taky. A trvalo to dlouho. Jenže takové zakoukání je složitá věc. Nemělo to tak být, a proto to tak teď není. I když jsme to možná chtěli jinak. Nikdy jsem se z toho pořádně nevypsala, ačkoliv jsem to párkrát zkoušela. Otevřela jsem si nový soubor ve Wordu a psala, jak to bylo. Co se stalo, co mě bolí a proč se i přesto pořád přihlouple usmívám. Ale nikdy to nebylo tak nějak... správně. Opravdově. Nikdy jsem to necítila tak, jak bych to cítit měla, aby mi psaní pomohlo. Jako kdybych si poskládala papírovou loďku a místo toho, že ji pustím po vodě, jsem si ji postavila na polici. Přesně takové to je, když text tohoto typu skončí v šuplíku místo na blogu. Jako kdybych tím jedním kliknutím všechny ty pocity odhodila a ony se mě už netýkaly. Vždycky to byla hrozná úleva. Doteď jsem ale neměla odvahu něco takového udělat. Ne v tomto případě. A proč vlastně? Proč se stydět za normální věci? Za úplně obyčejné věci? Možná je to teď příležitost, jak za tím udělat tlustou čáru, finální gesto. Možná se tady, mezi řádky, někdo z vás najde a ujistí se, že v tom není sám - že se každý občas dostane do stádia, kdy vůbec ničemu nerozumí. A ze všeho nejmíň pak sám sobě. Anebo jsem možná jenom závislá a čas od času nějakou tu loď zkrátka pustit musím. 
Haiku, které jsem onehdy trefně pojmenovala "V kruzích", zachycuje tak nějak... všechno. Někdo jiný možná ne, ale já to v něm vidím. Tu naivitu a přání, to moje zklamání. Všechno.
Vím, že ta báseň není dobrá. Ale je opravdová.


V kruzích

Proč petrolej
přilévám do plamenů
lkajících voskem?

Proč mhouřím oči
skrze sluneční brýle
když hledám slunce?

Proč jednou chci jít
a jindy se zas ani
nehnout z místa?

Oheň pojídá
moje prsty a voda
rozpouští duši

Paprsky tříští
moji příčetnost a stín
se cpe bláznovstvím

Každý krok jako
muka a zastavení
tisíc ran bičem

A tak se motám
v kruzích jako blázen
a miluju to

Teď hledám všechno
a za chvíli vůbec nic
ale kdy je teď?

Zapomínám den
a po nocích se ztrácím
ve všem a ničem

2 komentáře:

  1. Každý krok jako muka a zastavení tisíc ran bičem - u ostatních haiku si nemohu být úplně jistá, ale tady to vnímám stoprocentně. Mám pocit, že tohle je můj největší bludný kruh (ve vztahu, ale taky ve vztahu ke mně samotné).

    Upřímně přesně chápu ten pocit, kdy blog ustoupí jiným emocím a myšlenkám, které zaplní celou hlavu. Měla jsem to taky tak. A vypsat se? No, já to překvapivě měla vždycky tak, že o těch "špatných" věcech se mi vždycky psalo líp než o těch "dobrých". Ale tyhle verše dokazují, že i ty se vypsat umíš. Snad ti to trochu pomohlo. Snad je to všechno nějak dobré a nebolí to.. :)

    OdpovědětSmazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.