Maturita v době covidové a knihy, které se nečtou

Původně jsem měla pro tenhle článek připravený úplně jiný úvod. I jeho název zněl trochu jinak. Chtěla jsem mluvit o tom, kde jsem tak dlouho (ne)byla, co všechno se v mém životě za uplynulý rok (ne)událo a proč uprostřed všeho toho šílenství má cenu číst právě tenhle text. Chtěla jsem psát o knížkách. Chtěla jsem poslat do světa trochu své růžové energie, špetku optimismu a sarkastické škodolibosti. Chtěla jsem být cynická. Chtěla jsem si rýpnout (nejen) do dnešní blogerské sféry a povzdechnout si nad časy minulými, kdy se publikovalo jen pro sebe a pro radost. Chtěla jsem.
Chtěla jsem toho celkem hodně. Ale nakonec z původní myšlenky zůstalo jen pramálo. Můj život se za několik posledních měsíců obrátil vzhůru nohama - jako tolika jiným, a přesto i trochu jinak. V něčem hezky, v něčem nehezky. A tak tu teď sedím nad článkem, jehož první řádky vznikly už bezmála před rokem, a nemůžu od něj odejít. Tentokrát už ne. Tehdy jsem měla plány a už je nemám. Představovala jsem si věci, které jsou teď nepředstavitelné. A rozhodně jsem si nemyslela, že z článku o maturitě a knížkách, které lidé nečtou, přestože by měli, se částečně stane filozofická úvaha. Jenže jedno s druhým úzce souvisí a já mám tak nutkavou potřebu se vypovídat! Možná trochu napřeskáčku, možná trochu zmateně, možná jen lidem, kteří se v mých slovech poznají. A možná mi to je jedno.


MOJE MATURITA V DOBĚ KORONAVIROVÉ
Není žádným tajemstvím, že mám slabost pro klasickou literaturu. Čtu ji ráda, čtu ji často. Žasnu nad tím, kolik nám toho může říct, ať už jsme se narodili v roce 1600 nebo 2000. Je bohužel smutnou skutečností, že většina mladých lidí ji vnímá automaticky pouze jako "povinnou" či "doporučenou", jak se v posledních letech rozmohlo. Těžko s tím něco nadělat. Když se ale nedávno začalo jednat o podobě letošních maturit a byl poprvé vyřknut návrh na jejich zrušení, měla jsem sto chutí běžet k oknu a křičet a křičet a křičet - křičet na sousedy, do lesa, co mám pod domem, křičet na město a na celou tuhle zpropadenou republiku. Zrušit i ten poslední způsob, jak donutit mladé, aby měli byť jen malinkaté povědomí o literatuře? A spolu s tím povědomí tak nějak... o všem?
Na maturitu se prý nedá připravit, maturita je zbytečná. Maturita je zlá, asi jako rozvázané tkaničky u bot, když jsme líní se sehnout. Nedá? Jsem maturant doby koronavirové. Připravovala jsem se sama. Celé ty roky. A právě díky lockdownu jsem měla prostor, který bych za normálních okolností mít nemohla. A zbytečná? Ale prosím vás. Maturita přece není jen o tom závěrečném "přezkoušení".

jaro 2020
Už zase sedím doma před displejem počítače a bolí mě z toho záda. Doufám, že za pár týdnů už to přestane a na bolest zad si ani nevzpomenu. Dnes mě kromě nich bolí i oči, jak na vysoké mžourám celé dny na přednášky a nadávám nad malým psacím stolem. Tenkrát tohle ale nikdo nevěděl. Tenkrát jsem si jen přála, aby mi konečně oznámili, jestli budu smět dělat maturitu, nebo ne. Bylo to období bezvládí, které člověku, který si potřebuje všechno naplánovat, pije krev. Seděla jsem u toho příliš malého stolu mockrát, psala maturitní práci, která mě hrozně bavila, a měla jsem tak strašně moc času, že jsem najednou nevěděla, co s ním. Odpadlo mi dojíždění, odpadlo i mnoho hodin výuky, odpadl sociální život. A pak se konečně rozhodli - do školy se přece jen půjde. Budu maturovat. A všechno vypadalo krásně, i když by se mi jindy z toho slova zhoupl žaludek.

Z písemné maturity si vzpomínám jen na málo. Měla jsem svátek. V testech se psalo o Orwellovi. A o Nerudovi. Z toho jsem měla radost. Maturanti nevěděli, jak se píšou Povídky malostranské. Z toho jsem neměla radost. Vím, že jsem si vyčítala, že jsem si neudělala skoro žádný zkušební test. Posléze jsem nadávala na to, že jsem si tu blbou knížku Maturita z českého jazyka a literatury vůbec kupovala, když jsem ji vůbec nepotřebovala. A taky nám zrušili slohové práce. To mě naštvalo. Byla jsem zvědavá, jak se asi Cermat postaví k tomu, když student nebude psát sloh jako automat na sušenky. Už to nikdy nezjistím.

červen 2020
Jdu obhajovat maturitní práci. Je mi špatně. Lockdown ve mně vypěstoval sociální fóbii. Chemii a fyzice se nade mnou nepodařilo získat nadvládu za celých sedm let. Strach z lidí to dokázal za pár týdnů. Psala jsem práci o něčem, co mě neskutečně baví - psala jsem práci tak, jak jsem sama chtěla. Teď na vysoké na to ráda vzpomínám - vzpomínám na tu nervozitu, která mě obtěžovala úplně bezdůvodně. Prezentace trvala asi deset, patnáct minut. Otázky nebyly těžké. Odnesla jsem si 99 bodů a naději, že svět bude možná brzo zase v pořádku.

Tohle je asi jediná fotka s mou osobou, kterou jsem toho dne udělala. I když jsem se těšila, že si s holkama uděláme momentku aspoň na záchodě, jak praví poslední móda. A pak taky kytice tulipánů, na které bych dočista zapomněla, kdybych na tenhle snímek náhodou nenarazila kdesi v útrobách telefonu.

Týden nato následuje ústní zkouška. Maturita - formalita. Nenáviděla jsem každého, kdo mi to tvrdil. Nesnášela jsem to jejich bezstarostné vystupování, nejraději bych jim dala pěstí za každou radu a slůvko povzbuzení. Byla to formalita, ale já si to nepřipouštěla.
Maturovala jsem ze dvou cizích jazyků a jednoho mateřského. Ve vedru, v roušce a v podpatcích, které jsem si týden předtím objednala ve slevě a v životě jsem na nich nestála. Nesměli jsme se shlukovat. Proto jsme si všichni na jedné hromadě stěžovali a uzavírali sázky, kdo se jako první poběží pozvracet na záchod. Neměli jsme si prý sundavat roušky, byla povinnost desinfikovat si ruce a odevzdat vyplněný formulář o bezinfekčnosti. Jak to bylo s rouškami, si má paměť raději nevybavuje, ale desinfekce došla už minulý týden a archy k vyplnění nebyly k nalezení. Vzato kolem a kolem - byla to krásná doba a následovalo krásné léto, kdy si všichni mysleli, že máme vyhráno. Ale aspoň tenhle den, tu směsici štěstí a nervozity, si teď ráda připomínám a považuju za jedno malé vítězství.
Tik tak, tik tak. Byla řada na mně a mně nemohlo být hůř. Nepomohly ani vzpomínky na zkoušky z FCE, na zkoušky v autoškole, na přijímací zkoušky na VŠ, kvůli kterým jsem v autě málem zkolabovala. Ten pocit přišel vždycky znova, usadil se mi na prsou a dusil mě. Za léta jsem se s ním naučila bojovat, ale teď, když mě zavřeli doma, se to všechno najednou vypařilo. Je to horší než když předtím.
Jdu dovnitř, na poslední chvíli si vzpomenu vzít tužku, po cestě na potítko málem zabloudím a zakopnu. Nevzpomínám si na téma, které jsem si vylosovala, ale bylo to rozhodně to nejhorší topic, co jsem mohla mít. Zírám na obrázek tančících lidí a jediné, co mi lítá hlavou, jsou slovíčka Anzug a Kleid, i když mám být za pár minut speaking English. Připravím si pár úvodních vět, možná i vtipnou historku, ale nikdy na ně nedojde. Angličtinář mě skoro nepustí ke slovu a já odcházím úplně rozhozená. Nevím, jestli to bylo tak špatné, nebo tak směšně jednoduché. Píšu kamarádovi, proč mi neřekl, že je to taková fraška. Odpoví mi na to, že přece řekl.
Následuje němčina. Na slovíčko Anzug si rázem nemůžu ani vzpomenout a hned na úvod si spletu rozlohu s počtem obyvatel. Nikdo ze zkoušejících doposud netušil, že Tschechische Republik je tak veliká země. Němčinářka je ale skvělá, a i když dělám chyby a zjevně neumím zeměpis, připadá mi, že je to tak nějak v pořádku.
Ze své milované literatury jsem zkoušená snad jak poslední pokusný králík toho dne. Přála jsem si Hemingwaye. Nebo Orwella. Nebo Dyka. Vytáhnu si Edgara Allana Poea. Připadá mi to jako osud, protože jen pár dní předtím jsem viděla video o jeho životě a ještě mám v živé paměti vztahy v jeho rodině. Rozhovor se časem zvrhne a kamarádka mi později řekne, že měla pocit, jako kdyby se mnou dělali interview - jako kdybych sama byla autor. Na to jsem hrdá, i když vlastně nevím proč. S panem Edgarem nám to ale klaplo a s vědomím, že není nic těžšího, než rozebírat horor, ve kterém zdánlivě o nic nejde, spokojeně opouštím místnost. Doma si z vděčnosti pustím film Havran z roku 2012. Na Luka Evanse se dobře kouká. Ale to předbíhám.
Všechny si nás pozvou do místnosti, stojíme vedle sebe jako slepice na hřadě. Vyvolávají se jména a čísla. Čísla si nepamatuju. Ale ten pocit zadostiučinění ano. A taky jakousi prázdnotu. Tohle je konec, říkám si. Tohle je definitivní konec. Tahle škola mě osm let přežvykovala a teď mě vyplivla. Už sem nepatřím a najednou je mi to strašně líto.


U naší koronavirové maturity žádné úlevy nebyly. Učitelé hodnotili jako jiné roky - ale zároveň nás celou tu dobu strašili zbytečně. Musíte vědět, o čem mluvíte. To ano. Ale oni tam nejsou od toho, aby vás potápěli - jsou tam od toho, aby se vás zbavili. Čtěte: pomohli vám, když zaváháte. A tohle je celé. Jen malá epizoda, nad kterou se během zkouškového období na VŠ budete usmívat. Vždycky jsem se těšila, že o téhle události budu psát. Až donedávna to přitom vypadalo, že se k tomu nikdy neodhodlám. Budu znít klišoidně, ale ono to bolí. V téhle době bolí vzpomínat na takovéhle věci a přitom vás to hrozně těší. A já jsem teď neskutečně ráda, že jsem měla tu čest o tom poklábosit právě s vámi, drazí čtenáři.

5 (POVINNÝCH) KNIH, KTERÉ BY SE MĚLY ČÍST, ALE NEČTOU
Původně se tenhle článek měl skládat pouze z jedné části. Z této. Onehdy jsem ho uvedla asi nějak takto: Dlouho jsem koketovala s myšlenkou studovat bohemistiku a věnovat se i nadále literatuře. Studentský život mě prozatím zavedl jinam, literatura bude nicméně navždycky hodnotnou součástí mé maličkosti. A snad už proto, že ve svém okolí nemám mnoho jedinců, s nimiž by se na toto téma daly vést sáhodlouhé diskuze, cítím nutkání podělit se o své názory alespoň s vámi. V dnešní tobě je totiž až nezdravě rozšířeno mínění, že maturitní četba je něco hanlivého, něco jedovatého a snad dokonce nemorálního - protože kdo to vlastně potřebuje číst, když si může místo toho vygooglit obsah na wikipedii nebo se mrknout na film? Ten jazyk je navíc tak starý a autoři už stovky let mrtví! K čemu jsou v téhle moderní době knížky? Z tohohle přístupu mi bývá do pláče. Literatura ještě nikdy nebyla potřebnější než právě v dnešní době.
Taky jsem tak začínala. Do těch knížek na maturitním seznamu se mi vůbec nechtělo. Jenže pak jsem to jednou zkusila. Pak i podruhé. A potřetí. Tehdy jsem klasické literatuře zcela propadla - a tak zatímco většina spolužáků měla problémy s tím, že nestíhali číst a nevěděli, co si vybrat, protože je nic nezajímalo, já si také nemohla vybrat. Akorát z toho důvodu, že jsem chtěla přečíst všechno, některé kousky dokonce i víckrát.
Na tomto místě bych vám tedy - maturantům minulým i budoucím - chtěla dokázat, že i v maturitním kánonu se nacházejí skvosty a že skutečně má cenu se s nimi setkat osobně, nejen na wikipedii. (Čtěte, i když vám tu úřední maturitu třeba schválí. I když já být vámi, šla bych si do školy tu zkoušku složit tak i tak. To už je ale jiné téma.) Dnešní článek nemá soužit jako rozbor, jeho funkce není dokonce ani recenzní. Berte ho spíše jako přátelské poklábosení nad šálkem čaje a doporučení (doporučení s vykřičníkem!). Paradoxně jsem vybrala spíše známější kousky. Vím, že u některých z nich hromadná "nečtivost" možná nehrozí - ale někde se začít musí.


KRYSAŘ
Krysař od Viktora Dyka je - alespoň s ohledem na mé okolí - neskutečně podceňovaná a často odvrhovaná kniha, pro mě je to ale jedna z nejlepších, co jsem kdy v životě četla. Možná je to i tím, že její rozbor zazněl ve třídě tolikrát, že už studenty zkrátka nebavilo nebo je možná ani nenapadlo přečíst si ji jen tak "sami pro sebe" a udělat si vlastní názor. Přitom je to rozhodně jedna z knih, které by měl alespoň jednou za život věnovat pozornost každý.
Příběh inspirovaný starými německými báchorkami, protkaný biblickými motivy, ale především květnatou mluvou a fascinujícím stylem psaní, který mi vezme dech pokaždé, když knížku otevřu. Připomíná mi totiž styl, kterému jsem se před časem sama pokoušela při psaní povídek přiblížit. Jak už jste pravděpodobně mockrát slyšeli během vyučování, je to nadčasové dílo - dílo o lásce a zradě, o zápasu reality s iluzí, o bolesti a krutosti lidí, ale i o naději, která kdesi stále čeká. Zkrátka něco, co je věčně aktuální. Symbolismus se zde mísí realismem, vitalismem, ale třeba i s prvky romantismu - a všimli jste si například někdy, jak opovážlivě se krysař podobá takovému Geraltovi z Rivie? Stejně jako v případě zaklínače se totiž jedná o silně romantickou postavu. To vám ale ve škole asi neřekli, co?

Takže proč si přečíst právě Krysaře?
  • specifický styl psaní, který se skvěle čte
  • silný příběh, jehož hloubka je v jednoduchosti
  • moderní v každé době
  • i když tenhle důvod nemám ráda, je to novela - to znamená, že se jedná o poměrně krátké dynamické čtení s gradací

REVIZOR
N. V. Gogol, to je pro mě srdeční záležitost. Měla jsem tu čest, abych se jeho dílem podrobněji zabývala v rámci maturitní práce, takže se mi teď těžko hledá "jen pár" výstižných vět. Gogol byl mistr vtipu - a to nejen svého času, ale dodnes. A byl to právě humor, který se rozhodl využít jako zbraň namířenou proti ruské monarchii a jehož prostřednictvím ji dokonale znemožnil. Dokázal pracovat se slovy takovým způsobem, že se každý čtenář (případně divák, protože se bavíme o divadelní hře) nejdříve popadá za břicho smíchy, jen aby vzápětí zvážněl. Čemu se to vlastně směju? A nedělám náhodou to samé? Není tedy divu, že právě v Gogolových šlépějích kráčeli prakticky všichni ruští literární velikání 19. století.
Co se týče Revizora - to je zdárný příklad, proč nesoudit knihu dle obalu. Sama jsem ji totiž před lety vůbec číst nechtěla a patrně bych to ani neudělala, kdybych nemusela. A pak jsem se do Gogola a ruské literatury zamilovala. Komedie o jednom podvodníčkovi, po jehož odjezdu v nenápadném provinčním ruském městečku nezůstane kámen na kameni, by vás určitě neměla minout. Jedná se o patrně nejznámější dílo, pokud ale chcete víc poznat autorovu práci se slovy, doporučuji sáhnout po jedné z próz, kupříkladu po Petrohradských povídkách nebo Mirgorodu.

Proč právě Revizor?
  • text srší vtipem a díky tomu se čte sám
  • geniální kritika společnosti, která ještě nikdy nebyla aktuálnější než dnes - je jedno, jestli autorova slova vztáhnete k ruskému provičnímu městečku nebo obci, kde zrovna žijete
  • divadelní hry jsou vhodné i pro lenochy

SBOHEM, ARMÁDO!
V tomto případě jsem dlouho váhala, jestli sáhnout po Armádě nebo raději zvolit Na západní frontě klid. Hemingway je ale Hemingway! Člověk, s nímž se v osobní životě pravděpodobně nedalo vydržet (jak dokládají jeho čtyři manželky), avšak geniální spisovatel. Sbohem, armádo! není nic jiného než reflexe jeho vlastních zkušeností nasbíraných během první světové války. Což tehdy, dalo by se morbidně říci, mezi autory "frčelo". Jistě vám koneckonců něco říká název "ztracená generace". O co se ale jedná? Sbohem armádo je román jedinečný v tom, že sice pojednává o hrůzách válečného konfliktu, zároveň je to ale příběh velké lásky a cestě za štěstím, kterému není přáno. Jestli hledáte silný romantický příběh a ne ty dnešní donekonečně se opakující šablony pro mladé (čtěte: YA, které mi poslední dobou neskutečně leze krkem), tohle je přesně pro vás. Není mnoho knih, u kterých bych plakala. U Sbohem, armádo! brečím vždycky.
Hemingway používal specifický styl psaní. Důležitých témat se dotýkal rádoby jen okrajově, zvrchu - to aby čtenář musel číst mezi řádky, zpoza nichž na první pohled vyčnívala jen pomyslná špička ledovce. Díky tomu se všechny jeho knihy čtou velmi snadno a rychle. Jako příklad tvorby se obvykle uvádí spíše Stařec a moře, kterého učitelé rádi vykládají jako souboj člověka s přírodou. To také není tak úplně pravda, ale o tom někdy příště. Starce ale zmiňuji proto, že je sice známější - ale Sbohem, armádo! je dílo jiného kalibru. Jestli si chcete od Hemingwaye něco přečíst, jděte do Armády.

Proč právě Sbohem, armádo!?
  • svižný, úsečný styl psaní, můj pracovní název "ledovec"
  • historický základ
  • velkolepě vystavěný příběh
  • postavy s velkým P
  • silná romantická linka, která MÁ logiku a smysl

1984
Když přišla řeč na mých pět nejoblíbenějších autorů ze seznamu maturitní četby, měla jsem hned jasno v tom, že mezi nimi bude i George Orwell. Přestože jeho osobnost se mi jeví poněkud rozporuplná a činy často paradoxní (kupříkladu celý život kritizoval církev, ale přitom každou neděli chodil do kostela, nehledě pak na jeho pochybný přístup k ženám), jeho díla jsou geniální - a pořádně děsivá. Menší problém se vyskytl v okamžiku, kdy jsem měla vybrat jen jedno. Nakonec se Farma zvířat střetla s 1984 - a druhý jmenovaný zvítězil, i když se jedná o knihu poměrně známou. Ale nevadí. Někomu se témata těchto dvou knih mohou jevit podobně, je tu však jeden zásadní rozdíl. Lidově řečeno: zatímco Farma zvířat popisuje proces, v případě 1984 už je to všechno v háji.
Orwell ani tak nemusel být věštec, aby antiutopické 1984 mohlo vzniknout, byl jen dobrý pozorovatel. A to, jakým směrem se společnost a svět bude ubírat, nastínil děsivě přesně. V případě této knihy ani tak nejde o příběh, jako spíše o prostředí. Hlavní postava Winston Smith je pouze jakýmsi čtenářovým průvodcem, poutníkem, který zdejším světem prochází. Vědět, že takový svět (byť "jen" na stránkách knihy) existuje, bylo nesmírně důležité v době, kdy román vyšel, stejně jako i dnes. Mladá generace by se možná nad některými pasážemi ušklíbla, ale - opravdu se něčím liší od toho, čím jsme si už prošli? A od toho, čím bychom si mohli projít znovu, pokud nebudeme opatrní?

Proč právě 1984?
  • varování, na které by se nemělo zapomínat - oprava, varování, které by se mělo připomínat každý den, vzhledem k tomu, co se celosvětově děje
  • místy až naturalistické líčení detailů, z něhož vám naskáče husí kůže
  • dystopie (popř. antiutopistické romány) jsou dneska v módě, ne?

BÍLÁ NEMOC
Kdybych opomenula někoho (pro náš národ) tak zásadního, jako je Karel Čapek, nejspíš bych riskovala ukamenování. O jeho díle bychom se tu mohli bavit až do příštího léta (nebo možná do konce lockdownu), můj favorit je však v tomto případě jasný: Bílá nemoc.
Na první pohled tento výběr může vzhledem k současné situaci působit trochu morbidně, nenechte se však zmást. V tomto dramatu o nemoc jako takovou vlastně ani nejde, přestože se celý děj točí právě kolem ní - a podobně jako ideologie, kterou symbolizuje, nelze její šíření zastavit. Stejně tak i každá z postav zastupuje někoho nebo něco, co velmi dobře známe, ať už z historie nebo ze současnosti. Navíc žádná z nich není černobílá a právě propracovaná psychologie, kterou autor dokázal čtenáři předat pouze pomocí replik, nikoliv v podobě prózy, je jednou z nejkouzelnějších záležitostí této knihy.
Čapkův styl psaní bývá často vychvalován, a to především v prózách. Abych pravdu řekla, pro mě byly jeho hry vždycky tak nějak... údernější? V každém případě je Bílá nemoc velice chytlavá, dynamická a tím pádem nehrozí, že by se čtenáři nudili - jak tomu často bývá u dlouhých próz. Další věc, co mě ale na téhle knize hrozně baví, je samotný závěr a osudy jednotlivých protagonistů. Nutí mě to zamyslet se nad vlastním světem a pokoušet se hledat východisko i tam, kde zdánlivě žádné není. Aby jednoho dne nedošlo k tomu, že se rozbije další lahvička s lékem...

Proč právě Bílá nemoc
  • varování, stejně jako u 1984
  • jeden z autorů, které by měl potkat každý
  • údernost, dynamičnost
  • psychologie postav

Závěrem nostalgicky přikládám celý svůj maturitní seznam. Za přečtení stojí úplně všechno.

Literatura do konce 18. století
1. W. Shakespeare – Romeo a Julie
2. W. Shakespeare – Hamlet
 
Literatura 19. století
3. N. V. Gogol – Revizor
4. J. Verne – Ocelové město
5. K. J. Erben – Kytice
6. E. A. Poe – Jáma a kyvadlo
 
Světová literatura 20. a 21. století
7. J. Steinbeck – O myších a lidech
8. A. de Saint-Exupéry – Malý princ
9. E. Hemingway – Stařec a moře
10. E. Hemingway – Sbohem, armádo!
11. G. B. Shaw – Pygmalion
12. G. Orwell – Farma zvířat
13. G. Orwell – 1984
14. E. M. Remarque – Na západní frontě klid
 
Česká literatura 20. a 21. století
15. J. Otčenášek – Romeo, Julie a tma
16. J. Kopta – Hlídač č. 47
17. V. Dyk – Krysař
18. K. Čapek – Bílá nemoc
19. K. Čapek – R.U.R.
20. V. Nezval – Edison

A to bude ode mě vše. Tenhle článek se nakonec vydal úplně jiným směrem, než jsem plánovala. Ale možná je to dobře. Řekla jsem všechno, co jsem říct chtěla.

Mějte se hezky a mějte se rádi.

5 komentářů:

  1. Tak zaprvé: mám neskutečnou radost, žes tenhle článek dopsala a zveřejnila. Těšila jsem se na něj, tohle téma mám přeci jen taky ještě trochu živé. Ale hlavně mě zajímalo, jak se máš po té dlouhé době, co jsi nepsala. Pamatuju si na tvůj článek o žití - a mrzí mě, že korona hodila všem možným plánům flintu do žita. Cestování? Pche. Vysoká? Taky nic moc. Jistota, jak to bude za týden, měsíc? To fakt ne. Enormní výkyvy nálad, pocitů, duševních stavů a rozpoložení jsem zažila taky, mnohokrát jsem rozepsala něco, co jsem ale nevěděla, jak dokončit. (Dokonce jsem měla dlouho v rozepsaných článcích něco ve stylu "Deset věcí, co na sobě nesnáším", ale nakonec jsem ho smazala, protože to by byl fakt sebehejt. :-D)

    Já jsem tedy maturant ještě doby předkoronavirové, svým způsobem to považuji za své štěstí. Nevím, jestli to bylo díky té jistotě, kdy co a jak bude, nebo taky proto, že jsem si v literatuře, němčině a dějepisu docela věřila (ehm, bála jsem se, že nedostanu jedničku, tudíž jsem asi neměla úplně strach, že to vůbec neudělám. Ale chtěla jsem jedničku. :D). Nejvíc nervózní jsem byla z toho, že jsem si nepamatovala obsah jedné knížky a tak jsem těch 300 stránek zběsile četla večer před ústní zkouškou, abych si nakonec vytáhla Máj (který jsem si teda taky nepamatovala tak dobře, jak jsem si myslela, ale měla jsem štěstí. :D)
    Mrzí mě, že nejen ty, ale i spousta jiných lidí, které znám, měli v roce 2020 tu maturitu tak pitomou. Ta nejistota je hrozná. Jasně, učíš se pro sebe a stejně spousta lidí věděla, že to pak budou potřebovat i na přijímačky (nebo jsou zkrátka takoví poctivci, že se o daný předmět/o ty knížky zajímali už dávno před maturitou a nezávisle na ní, a tak to pro ně nebyl takový problém)... nicméně zkouška z čehokoliv je prostě zkouška. Nehodnotí se v ní tvůj zájem, tvé předchozí hodnocení, ale prostě to teď a tady. I proto je to podle mě těžké a i proto to bylo loni fakt naprd. Navíc tehdy ještě převládala ta panika z korony, aspoň myslím... Letos je to ale vrchol všeho, to co se děje s maturitou, se školstvím obecně. Je to strašně smutný. Přesně jak říkáš - jediný způsob, jak mladé lidi donutit k tomu, aby se o knížky zajímali, je prostě donutit je zajímat se o ně aspoň v tom maturitním ročníku. Znám lidi, kterým se ta maturitní četba vlastně líbila. Jasně, ne všechno, ale našli tam knížky, které se jim líbily ať už stylem psaní, příběhově nebo kvůli postavám. Petr a Lucie, Krysař, Smrt krásných srnců, Žítkovské bohyně... Moje ségra dokonce díky tomu začala víc číst i jiné knížky (od nakladatelství Host), za což jsem teda strašně ráda.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A teď už ke knížkám: Skvělý výběr! Tedy, zatím jsem nečetla 1984 a Sbohem, armádo, dokonce Krysaře jsem četla teprve v prosinci 2020, ale i tak s jejich zařazením souhlasím. Jsou to nejen knížky, které se třeba dobře čtou (jak říkám, nemůžu to sama úplně posoudit, a navíc mám tu míru možná trochu posunutou aneb přečtu všechno :D), ale hlavně jsou strašně důležité kvůli těm myšlenkám. Stejně tak by se sem dala zařadit Farma zvířat.
      Naprosto se podepisuji pod Čapkovu Bílou nemoc (i když zase platí, skoro jakékoliv Čapkovo drama/román by se do té top pětky dalo dostat, protože každé mi připadá strašně aktuální a důležité. Naposledy jsem četla Krakatit, to hodně doporučuji.)
      Popravdě už z hlavy vůbec nevím, jak vypadal můj seznam četby. Měla jsem tam určitě taky Na západní frontě klid, O myších a lidech, Revizora myslím taky. Romeo, Julie a tma, Čapka snad dvakrát, Pygmalion, Romea a Julii (nebo Hamleta?). Z těch nových knih jsem si tam dala třeba Hájíčkovu Rybí krev. Ale jinak si teď víc už nevybavuji, musela bych se podívat do svých desek, které mám doma. No, jak jsem řekla, nakonec jsem si vytáhla Máj, což mi nevadilo, ale zároveň jsme byla smutná, že jsem si nevybrala nějakou větší srdcovku. Máj jsem tam měla spíš z těch praktických důvodů, jakože se to dobře rozebírá a není to kontroverzní (jako třeba poezie 20. století, tu mám sice ráda, ale na rozbor je strašně těžká). Nakonec byli takhle aspoň spolužáci rádi, že jsem jim ten den Máj vytáhla a oni už ho nedostanou. :D

      Smazat
    2. "Učitelé hodnotili jako jiné roky - ale zároveň nás celou tu dobu strašili zbytečně. Musíte vědět, o čem mluvíte. To ano. Ale oni tam nejsou od toho, aby vás potápěli - jsou tam od toho, aby se vás zbavili. Čtěte: pomohli vám, když zaváháte. A tohle je celé. Jen malá epizoda, nad kterou se během zkouškového období na VŠ budete usmívat. Vždycky jsem se těšila, že o téhle události budu psát. Až donedávna to přitom vypadalo, že se k tomu nikdy neodhodlám. Budu znít klišoidně, ale ono to bolí. V téhle době bolí vzpomínat na takovéhle věci a přitom vás to hrozně těší" - tohle je skvělý odstavec, skvělý závěr tvého vzpomínání. Taky mě to na jednu stranu všechno trochu bolí, ale s časem to tak nějak otupělo, vyšumělo. Spíš prostě přemýšlím, kam jsem se to poděla. Jak se ten svět po maturitě otevřel a mně se to líbilo, ale teď spíš mám pocit, že mě spolknul a pohltil a já už nikdy nebudu mít to bezpečné místo na gymplu, kde jsem to sice kvůli mnoha předmětům a učitelům nesnášela, ale kde jsem byla prostě knihomolka a měla jsem své místo v týmu, který jezdil na dějepisné olympiády.

      Měj se hezky a třeba někdy napíšeš i o té vysoké! (Nebo o čemkoliv jiném). Ráda si to přečtu! <3
      Vlasta
      (a omlouvám se, že jsem se tak rozepsala. :D)

      Smazat
    3. Koukám, že tvoje komentáře by vydaly na samostatný článek - ale to jsem samozřejmě ráda! :D
      Mně se teď najednou hrozně ulevilo, že jsem ze sebe všechny ty nashromážděné pocity tímhle způsobem alespoň částečně dostala. Ne každý to v tom vidí, ale jak tak koukám, myslím, že zrovna tobě nemusím nic vysvětlovat :)
      Já jsem hrozně vděčná za to, že jsem tu maturitu zvládla ještě vloni. Jo, nebyl to žádný med, ale v porovnání s tím, co se děje letos... no, asi je zbytečné ty věci opakovat.
      A zrovna tyhle dvě knížky určitě stojí za to! Já si taky občas připadám, že mám trošku posunuté vnímání (poté, co jsem za pár dní přečetla Balzaca, přečtu taky všechno), ale! Jinak Krakatit jsem ještě nečetla, to mě hodně mrzí a mám z toho černé svědomí :D A Máj jsem strašně, ale strašně nechtěla, takže jsem byla ráda, že se mu můžu vyhnout - češtinářka mě odstrašila slovy "Tam nesmíte nic vymýšlet, to prostě musíte umět!". No a to já nechtěla. Já nad knížkama prostě chci přemýšlet i sama :D
      Tak tak, najednou člověk nikde nemá místo. A já mám navíc pocit, že se mi ten svět ani pořádně neotevřel, vzhledem k tomu, že studuju asi tak metr od postele. Ale co se dá dělat, člověk si ze všeho něco odnese...

      O vysoké mám určitě v plánu napsat, jestli úspěšně absolvuju první rok. K tomuhle tématu mám hodně co říct, i když bych v některých ohledech byla radši, kdybych neměla.

      Ještě jednou mockrát díky za komentář! Měj se hezky a zase někdy! :)

      Smazat
    4. Vidíš, já mám zase někdy v plánu Balzaca. Zároveň se toho trochu bojím, ale to já vždycky, když jde o něco rozsáhlejšího. :D
      Určitě ten prvák zvládneš! (Říkám já, která první semestr na vš brutálně nezvládla :D). A snad ty zážitky nejsou jen negativní. :)

      Smazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.