Jedna pětina je pryč. Nečekala jsem, že to uteče tak rychle - a přece jsem teď tady a přemýšlím nad uplynulým rokem. Prvním rokem, který jsem strávila na vysoké. Nějaký čas jsem si říkala, jestli je moudré zmínit, jaké konkrétní školy se to týká. Pak jsem ale dospěla k závěru, že nechci, aby k tomuhle článku někdo přistupoval už předem s předsudky typu: No jo, tahle škola, tak to se dalo čekat! Dobře vím, jak dokonale tenhle mechanismus funguje. Celý článek by pak byl úplně k ničemu. Ten, kdo tu nestuduje, o tom stejně nic neví, a proto tak rád soudí - a ten, kdo ano, se možná pozná, ale možná taky ne. Navíc věřím, že obdobné pocity, které studium probudilo ve mně, častokrát nesouvisí ani tak s konkrétní institucí - věřím, že něčím podobným si prošlo a prochází mnoho z nás, bez ohledu na obor. Všechno je to totiž o lidech. Dále jsem si vědoma toho, že ve spoustě ze zmiňovaných problémů sehrála svoji roli online forma výuky. Ale takhle už to prostě je, v tomhle teď žijeme a nemá cenu realitu obhajovat slovy "co kdyby to bylo tak a tak"...
Nečekejte, že vám tenhle článek přinese nějaké hlubokomyslné rady do života. Jedná se spíš o takovou snůžku pocitů a dojmů, které ve mně studium na vysoké škole za první rok zanechalo. Poněkud nestandardní rok, ale přece jenom rok.
❋ JAK JSEM SE DOSTALA, TĚŠILA A ZKLAMALA NA VYSOKÉ ŠKOLE ❋
Procházím chodbou, na sobě vyžehlený černý triko a nový boty, v ruce drtím oblíbenou propisku a skrz brýle, kterým chybí pár dioptrií na to, abych přes ně viděla dostatečně ostře, mžourám po dveřích ve snaze najít správnou učebnu. Žaludek mi metá kotrmelce a nejspíš se mi brzo podlomí kolena.
Takhle nějak jsem si představovala svůj první den na vysoké. Možná bych ještě předtím nastoupila na špatnou tramvaj a párkrát zakopla na kočičích hlavách. Nic z toho se ale dodnes nestalo. Až na ten žaludek. A taky nohy.
Ještě když jsem před více než rokem skládala přijímací zkoušky na vysokou školu (kteroužto instituci bych ráda doplnila o přízvisko "vysněná"... jenže ona vysněná ani náhodou nebyla a myslím, že je fér to zmínit), myslela jsem si, jak velká a důležitá věc to je a jak se teď všechno změní. Že je to jakýsi zlom, přechod do jiné fáze života. Svým způsobem to byla pravda, ale úplně jinak, než jsem si původně myslela. Jistá moje část původně nejspíš podvědomě věřila, že jsem teď vlastně něco víc, když mě přijali. Zrovna mě, no chápete! Ale... Nejen že nejsem něco víc, ve skutečnosti jsem spíš nic. Přesně takový pocit se ve mě tahle škola od samého začátku snaží vyvolat, a kdybych ji nechala, ať pořád žvaní, brzo bych se zbláznila. Pochopila jsem to ale bohužel až po dvou semestrech, několika záchvatech úzkosti, zjišťování průběhu přijímacího řízení na jiné vysoké školy a mnoha dalších zklamáních. To ale předbíhám.
Moje roční zkušenost s vysokou školou nespočívá jen v negativech. Nemůžu ale popřít, že na škále černé a bílé v mé hlavě rozhodně převažují tmavší odstíny. Teď už ale konkrétně:
❋ NA GYMPLU NÁM LHALI ❋
Patrně neexistuje lepší způsob, jak někomu zbořit iluze, než to udělat kopancem mířeným přímo doprostřed. Zeď pak spadne celá a najednou. Vysoká úroveň, říkali. Akademické prostředí, samí vzdělaní lidé, profesionálové... zkrátka a jednoduše, univerzita pro mě ještě před rokem bylo slovo s velkým U. Čekala jsem něco úplně nového, čekala jsem něco velkého. Vzhledem k tomu, co se říká, tomu ani nemohlo být jinak. Pravda je ale taková, že gympl mě připravil na takovou laťku, která je vysoce nad možnostmi vysoké školy, pro kterou jsem se rozhodla. A přesto se - údajně - právě tahle univerzita řadí mezi ty nejlepší v republice.
Můj přístup ke studiu se o moc nezměnil (jediný rozdíl je snad jen v objemu učiva), nepřijde mi, že by po mně byl požadován zas tak světoborný výkon, abych mohla projít. Vždycky jsem se vnitřně držela filosofie, že pokud něco dělám, chci to udělat pokud možno co nejlépe. Tak jsem to dělala na gymnáziu, tak to dělám teď. Většinou to však nikdo patřičně nedocení a ne vždycky je všechno fér - dost často je to vlastně přesně naopak. A tak jsem se naučila - stále se to učím - oceňovat sama. Být pyšná na svůj výkon, na svou práci. Krůček za krůčkem. Dodnes navíc bojuji s dojmem, že lidé kolem mě jsou častokrát neskutečně hloupí. Jak moc velkou váhu tedy má, že studuji na vysoké škole, když tam zvládají studovat a procházet i oni?
❋ NEUSTÁLE VE STRESU ❋
Jak jsem už zmiňovala, pevně věřím, že za část problémů je zodpovědná distanční výuka. Online prostředí je sice příjemné a nese s sebou řadu výhod (od možnosti focení prezentací a otevřeného slovníku při hodinách po úsporu času i peněz za dojíždění...), jenže ta negativa jsou mnohokrát zásadnější. Ano, studenti prvních ročníků jsou ve stresu online neonline, jistě. Častokrát studují v cizím městě, neznají prostředí, neznají žádné lidi, nerozumí systému, který na dané škole panuje (například přihlašování předmětů a tvorbu rozvrhu, stejně jako kredity a kreditové poukázky jsem pochopila až během druhého semestru). Ale!
Pokud studujete prezenčně, nemusí vás trápit, jestli náhodou nevypadne wi-fi nebo proud, jestli se vám během testu nezačne aktualizovat antivirus a restartovat počítač, jestli se vám nerozbije kamera nebo mikrofon - a tak dále a tak dále. Nejhorší na tom všem je, že čas od času se někomu něco opravdu "prostě rozbije" a nedá se tomu zabránit. Začátkem zimního semestru v líté bitvě prohrál i můj milovaný notebook, na kterém jsem psala doslova všechno, co jsem kdy napsala - články, povídky, seminární práce, všechno. Vždy na něj byl spoleh, ale takový zápřah, jako je online výuka, prostě nezvládl. Víte vy ale co? Ono to nikoho nezajímá. Teď, po těch měsících, už ne. Nejde ti mikrofon? Simuluješ a nechceš odpovědět! Spadl ti internet? Smůla, test se uzavřel před pěti minutami! To všechno jsou věci, které člověk nijak neovlivní. To všechno jsou věci, kterými bychom se neměli vůbec zabývat, pokud chceme účinně bojovat se stresem. To všechno jsou ale zároveň věci, které pro studenta ve zkouškovém znamenají celý život - je to otázka toho, jestli projdu, nebo neprojdu. Jestli dostuduju, nebo nedostuduju. Svět studenta se smrskne na strašně málo, když se mu na hlavu sype jedna zkouška za druhou. Na kratičký okamžik na ničem jiném nezáleží.
Osobně jsem člověk, který se stresem míval a má velký problém. Pokud jste četli můj článek o začátku karantény a maturitě v době covidové, už o tom něco víte. Pandemie mým potížím zaryla drápy do páteře a všechno se jen zhoršilo. Když jsem psala svůj první test na vysoké, vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat. Dva dny jsem nespala, nejedla, bylo mi zle. Stejně tak ústní zkouška z asi nejobávanějšího předmětu toho semestru mě budila několik nocí po sobě a ráno toho dne jsem si připadala jako bulimička, která v jednom kuse odbíhá na záchod. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že se to všechno dělo naprosto zbytečně. Jak test, tak zkoušku jsem zvládla. Dokonce na výbornou. Po dvou semestrech studia si konečně připadám vyrovnaněji a troufnu si říct, že se nacházím zhruba na úrovni před vypuknutím karantény. To je pokrok, ale stále je to špatné. Nezmiňuji to poprvé, ale věřím, že je dobré to zdůraznit - nepíšu o svých problémech proto, aby mě někdo litoval. Píšu o nich proto, že nejsem jediná, kdo je má.
❋ NE VŠECHNO SE MUSÍ POVÉST A NE VŠECHNO JE TAK TĚŽKÉ, JAK SE TVRDÍ ❋
Tento bod úzce souvisí s tím předchozím. Ne všechno se musí povést tak, jak jste to plánovali. Ne vždycky je to možné. A je to v pořádku. Musíte se párkrát nalokat, abyste se naučili plavat. Nicméně okolo zkoušek a testů se nadělá hrozný humbuk, každý něco od někoho slyšel, všichni všechno vědí nejlépe. Je dobré zvěstem naslouchat, ale ještě lepší je umět je filtrovat. Ne všechno je totiž pravda a co jeden považuje za těžké, může pro jiného být úplně jednoduché. A opět zde máme jeden ze zdrojů zcela zbytečného stresování. A proč si takhle ubližovat, že? Přesto mi nějaký čas trvalo, než jsem si to uvědomila.
❋ NA VYSOKÉ POZNÁŠ SPOUSTU NOVÝCH LIDÍ! VÁŽNĚ! VÁŽNĚ? ❋
Na vysoké jsem potkala spoustu nových jmen. Viděla spoustu profilových fotografií. A právě tady nastává problém. Ze sociálních sítí jsem vyrostla asi někdy v době, kdy jsem oslavila patnácté narozeniny, a čím starší jsem, tím větší odpor k nim mám. Je to dobrý sluha, ale špatný pán - a výtečný manipulátor. Jak jsem už psala, online prostředí má spoustu výhod, ale z jistého hlediska funguje úplně stejně jako právě sociální sítě. Za většinou lidí vidíte jen písmenka a prázdná slova, sem tam emotikon. Nejhlasitější jsou pak obvykle ti, se kterými si nemám co říct. Jeden z nejsilnějších momentů, které ve mě zanechal zimní semestr, byla první ústní zkouška, tehdy ještě prezenčně a bez covidtestů.
Lidi na chodbě poznávám z fotek, přiřazuju jména a útržky zpráv. Jaké překvapení, že právě ti, jejichž textovky mě pravidelně budily po nocích, najednou nejsou ani schopní odpovědět na pozdrav. Než na ně dojde řada se zkoušením, pořád dokola pročítají poznámky, jako kdyby jim to ještě mohlo nějak pomoct. Obličeje neodlepí od papírů a displejů. Spolužáci jim jsou ukradení.
A tak, leč po celém roce studia, nepoznala jsem prakticky nikoho. To je pravděpodobně jedna z největší ran, kterou jsem utržila. Člověk potřebuje prostor sám pro sebe, potřebuje se čas od času soustředit na sebepoznání a seberealizaci a je hrozně fajn, že právě dnešní situace tomu svým způsobem nahrává do karet. Jenže všeho moc škodí. Sociální život odumřel, a přestože jsem nikdy nebyla a nechci být někým, kdo vyhledává noční studentský život, jakýkoliv pokus o socializaci zatím skončil fiaskem.
❋ NA VYSOKÉ NAJDU SMYSL SVÉHO ŽIVOTA A BUDU UŽ DĚLAT JEN TO, CO MĚ BAVÍ ❋
Šla jsem studovat s klišoidní vizí, že najdu nějaký smysl svojí existence, nějaké svoje poslání. Že budu dělat něco, co má význam a vnitřně mě to naplní. Že budu věnovat svůj čas už jen předmětům a věcem, které mě baví.
Ke konci prvního semestru jsem dospěla k závěru, že mě na téhle škole nebaví vůbec, ale vůbec nic. Věci, které jsem si nějak malovala, se vybarvily úplně jinak. S láskou jsem vzpomínala na střední školu a dodnes si jistá moje část vyčítá, že nešla studovat to, co v první řadě chtěla - ale neviděla v tom budoucnost. Občas toho lituji víc, občas míň. Už ani nedokážu na prstech jedné ruky spočítat, kolikrát jsem přemýšlela o tom, že se studiem praštím a zkusím to jinde znovu.
Strašně dlouhou dobu jsem si připadala tak nějak nepatřičně a divně. Myslela jsem si, že jsem v tom sama. Že jsem se jenom špatně rozhodla a chyba je v prvé řadě na mojí straně. Částečně mi otevřela oči až studentka vyššího ročníku, která jednou mezi řečí prohodila: "Já jsem si v prváku myslela, že odejdu. Vůbec mě to nebavilo a všechno bylo k ničemu. Ale..." A právě to "ale" mě donutilo zůstat. Věřit, že se časem něco zlepší. Že všechny začátky jsou těžké. Nové boty tlačí, dokud je nevychodíte. I tak je mi ale jistá jedna věc: vysoká nikdy nebude o tom, že budete dělat jenom věci, co vás baví. A ve většinu případů vám to vlastně ani nebude dávat smysl.
❋ NA VYSOKÉ NENÍ NA NIC ČAS, MUSÍŠ SE UČIT OD RÁNA DO VEČERA! ❋
Že je vysoká škola hodně o organizaci a zodpovědnosti, to vám řeknou asi všichni. Osobně jsem s tím nikdy větší problémy neměla, jsem člověk, který má rád plánování - a potřebuje plánování, aby byl v klidu a dokázal nějak fungovat. Právě z toho důvodů mám z tohoto hlediska tolik zkušeností, že se mě přechod na vysokou vlastně nijak nedotkl. Time management je ale každopádně velká otázka. Když si správně zorganizujete čas, můžete mít hodně prostoru pro sebe, přátele nebo koníčky. Když to ale uděláte špatně, zblázníte se. Proto není pravda, že během semestru nebudete stíhat zajít si na kafe nebo že se o zkouškovém období ani nehnete z pokoje, nebudete spát a dokonce ani stíhat jíst. Samozřejmě se to může stát, ale jen v případě špatného time managementu. Nejedná se nicméně o něco, co nejde zvládnout.
Jak se navíc postupně blíží zkouškové období a před člověkem se hromadí všechna ta látka, popsané sešity a knížky, začne volnému času přikládat mnohem větší hodnotu. A to je něco, za co jsem vysoké škole vděčná.
❋ NAUČILA JSEM SE ZA TEN ROK VŮBEC NĚCO? ❋
Naučila jsem se za ten rok něco užitečného? Dobrá otázka a jednoduchá odpověď: nevím. Občas mám pocit, že jsem si z ročního studia neodnesla vůbec nic. Šla jsem na vysokou, protože jsem chtěla vědět a umět víc. Zatím mi ovšem nepřipadá, že by to tak bylo. Člověk se trochu zorientuje, ale roční studium na vysoké z vás rozhodně neudělá mudrce, jak si možná někteří mylně myslí. Po prvních dvou semestrech se dá přemýšlet o tom, co by kdo udělal jinak, kdyby mohl. První dva semestry jsou tak akorát na to, aby se jeden naučil nadávat. Ale rozhodně to není dost na to, aby bylo možné dospět k závěrům typu: tak škola je pro mě dobrá, hodně jsem se tu naučila, jsem tady spokojená, už vím, kde chci jednou pracovat...
Dva semestry jsou málo. Jestli si hloubavý čtenář z tohoto článku má odnést nějaké ponaučení, nechť je jím právě tohle.
Můj roční zážitek na (online) vysoké škole teď nejspíš vyzněl poněkud tragicky a pesimisticky. To jsem ale nechtěla. Spíš jsem tím chtěla ukázat, že jestli se i vy cítíte podobně - nejste sami. A já to nevzdávám. Chci pokračovat a pevně věřím, že bude líp. Snad.
