Pro jednou

Vánoce jsou sice již dávnou historií, leč zima právě vrcholí. O to více pak v mém případě - včera jsem se totiž vrátila z lyžařského výcviku, a ačkoliv se to může zdát takřka neuvěřitelné vzhledem k tomu, co všechno se našemu družstvu během týdne přihodilo, přijela jsem nazpět do Čech v celku jen s několika málo modřinami a pohmožděninami. Více o tomto nezapomenutelném dobrodružství se ale budete moci dočíst na konci měsíce v tradičním shrnutí - a věřte mi, že to bude stát za to!

Nyní už ale k tématu. Pravda, Vánoce jsou za námi, ale právě kvůli zmiňovaným důvodům pro mne toto téma ještě stále je aktuální. Báseň s nicneříkajícím názvem "Pro jednou" jsem psala někdy koncem listopadu, přičemž v prosinci vyšla v jistém studentském magazínu coby moje malá novinářská premiéra, což byl samozřejmě velký úspěch. Sice jsem měla původně v úmyslu psát články, ale co svět nechtěl, vůbec jsem se k tomu nedostala, a tak nejspíš ještě nějakou dobu zůstanu u básní, nicméně i to je fantastický pocit, když vidíte svůj výtvor v něčem tak skutečném a hmatatelném, jako jsou noviny a jméno napsané ve výčtu redakce. Krom tohoto studentského magazínu pak také konečně vyšlo první číslo našeho školního časopisu, na němž jsem se taktéž podílela, takže z tohoto pohledu byl konec minulého roku skutečným úspěchem a doufejme tedy, že tomu tak nebylo naposledy.

Teď už ovšem konečně k samotné básni - a zda-li jsem vystihla či nevystihla vánočního ducha, to už posuďte sami: