Autoškola? Aneb to se může stát jenom mně! (1. část)

Řekla bych, že do autoškoly jsem oproti mnohým nastupovala s jednou velkou výhodou. Přestože jsem toho moc neuměla (trénovala jsem rozjezdy a zkoušela si řadit do trojky, asi třikrát jsem couvala a z toho jednou zůstala trčet ve škarpě a podruhé se zasekla v poli), do autoškoly jsem se hrozně těšila. Nebudu tvrdit, že hysterie a panika se nedostavily, ale o tom až později. Nicméně ať už se těším sebevíc, jsem člověk, který má tak nějak od přírody sklony k trapným situacím, nehodám a náhodám a... zkrátka, právě v autoškole se stalo (a jistě ještě stane) tolik vtipných věcí, nad nimiž se můžete jak pobavit, tak přiučit, že by byl prostě hřích je nesepsat.

Takže prosím: nyní máte výjimečnou příležitost nasednout si ke mně a doprovázet mě na mé dlouhé cestě, která mě - doufejme - dovede až ke zkouškám. Pevně se připoutejte, jízda právě začíná!

Použité obrázky: pexels.com (1, 2, 3)

Blíže nespecifikovatelný zářijový den: VÝBĚR AUTOŠKOLY

Do autoškoly jsem chtěla začít chodit pokud možno koncem září nebo na začátku října a myslela jsem si, že když to začnu řešit v půlce srpna, mám na to času až habaděj. Ukázalo se ale, že to bude mnohem složitější, než se zdá. Nakonec trvalo víc než měsíc, než jsem konečně našla autoškolu, která by přicházela v úvahu. Nabyla jsem totiž dojmu, že se proti mě spykl snad celý vesmír. Abyste mi rozuměli, je jen jeden den v týdnu, kdy opravdu - ale opravdu! - nemám čas. A všechny autoškoly se rozhodly, že budou mít kurz zrovna v onen proklatý den. Později jsem volala do jedné, která vypadala nadějně, s tím, že potřebuju vědět, který den se bude konat další kurz a jestli ho budou vypisovat. A vida, byl to přesně ten den - tudíž jeden ze čtyř vyhovujících - co by se mi hodil! A tak jsem čekala a čekala... a po několika týdnech se jim ozvala kamarádka, protože kurz pořád nikde. Nicméně jsem se dozvěděli, že se sice vypisovat bude, ale nakonec opět v ten den, který mám jako jediný zabraný. Takže rada nad zlato: začněte to řešit včas.

Nakonec se sice všechno vyřešilo, ale stačilo to k tomu, abych toho všeho ještě před začátkem vyučování měla plný brejle. A teď... autoškola vybraná, několik týdnů před námi a nervy nadranc. Bomba a plyn.

11. 10. 2018: POPRVÉ NA MÍSTĚ ČINU

Seznamovací hodina za mnou. Všechno to vypadá hrozně složitě, náročně, vědecky... a v organizaci jsou tak trochu zmatky (třeba místo 25 žáků jich přišlo 32), ale hlavní lektor (dala jsem mu přezdívku Strejda) na mě působí celkem sympaticky a že to má tak nějak na háku. A u mě nadšení a zápal pro věc stále ještě divoce doutná (aspoň dokud nesprchne). Hned, co jsem přišla domů, jsem si stáhla do tabletu aplikaci, v níž jsem projela 16 křižovatek a asi jen pětkrát závažně porušila předpisy. Jo, to vypadá slibně.

18. 10. 2018: A TADY TOHLE - TO JE VOLANT

Dneska jsem se naučila, kde je volant a že má auto motor. Nebo taky to, že Čechům je na rozdíl od ostatních států úplně jedno, jakou mají barvu reflexní vesty. První hodina byla úvodní s velkým Ú a natěšenost u mě stále přetrvává, přestože pozvolna začíná ustupovat jakýmsi obavám a nervozitě. Jo a už jsem říkala, že já chytrá jsem si dala trenažér už za dva dny?

20. 10. 2018: TRENAŽÉR, TĚŠÍ MĚ!

Rozjeďte se a zastavte na značce. Rozjeďte se a zastavte na značce. Rozjeďte se a - 

Do háje, to ta mašina neumí nic jinýho? Přesně tohle jsem si myslela, když jsem tu hlášku slyšela už asi po osmdesáté třetí a spolu s tím, že jsem se po třičtvrtě hodině na trenažéru strávené opakovanými rozjezdy a dupáním na falešnou brzdu začínala pěkně nudit, jsem také dospěla k názoru, že nechápu, co s tím mají všichni za problém. Přece na tom není nic těžkého, ne? Dokonce jsem začala být zpruzená až do té míry, že když učitel odešel - mimochodem jiný, mladý a strašně ukecaný - začala jsem místo nakázaných 1500 otáček jezdit na 4000. A pak jsem si řekla: co by se stalo, kdybych jen tak ze srandy narazila do tý zdi na konci? To se teď přece ještě smí, ne? Nadhodila jsem holčině, co byla na trenažeru vedle mě (ano, trenažéry se dělají ideálně po dvou - ve většině autoškol, o nichž jsem slyšela nebo četla - takže se nemusíte bát, že ze sebe uděláte idiota sami), že by mě fakt zajímalo, co by se stalo. Odpověděla mi, že ona nad tím taky přemýšlela. No a protože jsem osobnost silná a odvážná... rozjela jsem se a prostě to tam naprala. Inu, co by se stalo. Ozvala se rána a trenažér se na mě naštval. Auto nechtělo jet ani dopředu, ani dozadu a dokonce ani do boku.

Když se učitel vrátil - říkejme mu třeba Kecka, aby se to nepletlo - hodila jsem na něj psí oči se slovy: "Já nevim, co s tim. Asi jsem to rozbila."

"Tak to to budem muset odtlačit, co?"

Po téhle příhodě mě kravinky na chvíli přešly. Zhruba po hodině konečně došlo ke změně a já se přesunula na imaginární okruh - a hlášku Rozjeďte se vystřídala Vyjeli jste mimo vozovku. V té době jsem si ale pořád ještě říkala, že je to sranda. Jenže pak přišla zúžená vozovka a zdi. A já způsobila takových bouraček, odření i havárií, že bych to na prstech jedné - co jedné, nejspíš ani na dvou - ruky nespočítala.

"Víc doleva. Jeď víc doleva."

To se rozumí, já samozřejmě věděla, že mám jet doleva. Ale auto si usmyslelo, že to radši vezme napravo.

Následoval vítězoslavný výkřik. "A nenechá si poradit a nenechá!"
Nebo: "Mně to chcíplo a... no, ono to nějak nejde nastartovat."
"Nejde."
"No, nejde."
"A já vim proč."
"Aha." A řeknete mi to? Třeba? "Protože jsem něco udělala špatně?" tipla jsem si.
"Spíš jsi něco neudělala."
Tak jsem se opřela do sedadla, přejíždím očima desku, kontroluju dokonce i světla a - nic. V té době už jsem nárty obou nohou tak nějak necítila, takže mě to nejspíš nemělo překvapit. Ale stejně mi zrudly uši, když mi došlo, že potom, co jsem absolvovala deset tisíc pět set šedesát tři rozjezdů, jsem se na desetitisícé pětisté šedesáté čtvrté chtěla rozjet bez spojky. Smůla.

Jednou jsem se dokonce zasekla mezi dvěma zdmi tak dokonale, že už se Kecka zvedal, že to jako půjde restartovat.

"Ne ne, já to zvládnu! Ještě jeden pokus!"

Vrhl na mě poněkud pochybovačný výraz - ale já to vážně vyjela!

Upřímně řečeno jsem z trenažéru byla pěkně nervózní a večer předtím se moc nevyspala. Bylo to ale úplně zbytečné. Jakmile jsme se dostali z fáze rozjezdů a brždění, zjistila jsem, že mě to vážně baví. Tak trochu jako realističtější videohra. Za pár dní mě čeká druhá lekce s trenažérem a pak už šup do opravdického auta. Nemůžu se dočkat! (A stále ještě to myslím vážně!)

23. 10. 2018: TRENAŽÉR PODRUHÉ
Jezdit na semaforech je celkem hračka. Jezdit na semaforech a řadit je celkem hračka. Jezdit na semaforech, řadit a brzdit je celkem hračka - ale to by vás trenažér nesměl nahnat do města plného chodců, zběsilých aut i tramvají a labyrintu cest. Začněme ale od začátku. Ze všeho nejdřív nám Kecka zapnul okruh, na kterém jsme museli řadit, snižovat rychlosti na značkách a objíždět překážky. Po pár prvotních nezdarech jsem už ale celkem vychytala, jak brzo přibrzdit, kdy zatočit a jak moc se vyhnout. Takhle to fungovalo i ve městě na značkách a dokonce jsem při tom zvládla komunikovat i s Keckou. Nemá rád Star Wars, to se mě dotklo.
V ruchu města - tam teprve začala mela.
"Kde to jedeš!? To jsi v Anglii nebo co?"
Nebo: "Dávej ty směrovky dřív!"
"Ale já jsem ještě nechtěla odbočit, to až potom!" bránila jsem se rozhodně a vařila argumenty z vody.
"To je hezký, ale jak to maj poznat ty za tebou? To bys rovnou mohla stáhnout okýnko a křičet: Já jsem se dneska rozhodla jet doleva!"
A ještě před tím, než do mě narazila hned dvě auta najednou a já jsem si následně na srážku vybrala mimořádně pěkný sloup, zaznělo: "Jedeš v protisměru!"
No jo, jasně, vždyť já vim, že zase jedu v Anglii.
"Pořád jedeš v protisměru!"
"Vždyť už jsem tam přejela!"
"Ale co kecáš, vždyť tě vidim!"
Ono totiž, dámy a pánové, já jsem jaksi nepoznala dvouproudovku. Ale v reálu bych to neudělala, fakt!

Když jsem přežila město, Kecka prohlásil: "Tohle je vždycky největší sranda."
Na obrazovce se rozsvítil les a on povídá: "Jedete k babičce, na plotně vám stydne večeře, tak jeďte rychle." Už v tom okamžiku mi bylo jasné, že je něco špatně - už proto, že celou dobu říkal, ať jezdím pomalu. Když mi skočil pod kola první divočák, pochopila jsem proč. Ale skákající prasata i jezdící traktory byly v pohodě. Horší bylo, když na mě doslova spadnul strom.
A když jsem ho chtěla elegantně objet, povídá: "Kam to jedeš? To chceš objíždět klášter nebo co??"
Celou lekci pak nejlépe vystihl sám Kecka, když pravil: "Tahle jízda by se dala charakterizovat jako *moje jméno* a její prasátka."
Vzato kolem a kolem jsem si z trenažéru i podruhé odnášela pozitivní zážitky a úsměv na rtech. To jsem ještě netušila, co přijde večer.
Úderem dvacáté hodiny večerní, když jsem zrovna vášnivě psala tenhle článek, zazvonil telefon. "Tak domluvíme tu jízdu, ne?"
Po zběsilém hovoru jsem zavěsila a s vědomím, že do rána oka nezamhouřím, se sesunula do židle. První jízdu mám totiž mít už zítra.

24. 10. 2018: POPRVÉ V PROVOZU
Měla jsem pravdu. Na dnešek jsem se opravdu moc dobře nevyspala. Paradoxně to ale bylo lepší, než když jsem šla poprvé na trenažér. Byla jsem trochu nesvá z toho, jestli budu čekat na správném místě - domluva po telefonu byla totiž taková nějaká... všelijaká - a hodně nesvá kvůli autu. Stříbrnou škodovku s velkou cedulí jsem ale přece jenom našla. Byla jsem ale poněkud zaskočena, že uvnitř ní sedí někdo úplně jiný. A tak jsem se seznámila se svým třetím učitelem, říkejme mu třeba Pohodář, protože to měl prostě na háku.
Z auta vystoupila holčina, se kterou jsem byla včera na trenažéru, pozdravili jsme se a ona povídá, že se mi to určitě bude líbit. To mi trochu zvedlo sebevědomí, ale nervózní jsem byla snad ještě víc.
Na počasí jsem měla vážně kliku. Přiběhla jsem zmoklá jako slepice a liják až do konce lekce neustal. Pohodář se mě proto ptá: "Kde dáváme stěrače?" Já mu ovšem rozuměla něco jako "Kdy dáváme stěrače?" Tak jsem se zamračila, svraštila čelo a říkám si: ty vole, přece mu nemůžu říct, že když prší, to budu vypadat jak imbecil.
A tak tam tak sedíme a koukáme na sebe a já se studem propadám.
"Tak kde?"
Oči se mi samou radostí rázem rozzářily: "Jo kde!" Proč jste to neřek rovnou?
Autu, v němž jsem se učila jezdit, doma přezdíváme traktor. To protože už toho má dost za sebou a všechno v něm jde tak nějak ztuha. Takže jsem moc dobře věděla, že na tohle nové malé autíčko musím být opatrná. Hezky zlehka, zlehýnka, nezapomeň na to.
"Tady zastavíme."
Hezky pomalu, pomaličku.
Upřímně řečeno nevím, kde se stala chyba. Pamatuju se už jenom na to, jak sebou auto škublo jako při epileptickém záchvatu a Pohodář, který byl očividně tak v pohodě, že nepovažoval za nutné se připoutat, přistál na přístrojové desce.
Zcvakla jsem zuby a zadrmolila něco jako "pardon, pardon, pardon", ale věděla jsem, že je zle.
On se na mě mrazivě pomalu otočil a významně povídá: "Já jsem ti to říkal."
Z Pohodáře jsem měla ze začátku smíšené pocity. Připadala jsem si trochu... řekněme nejištěně, když jsem jela už druhé kolo a on měl ucho přilepené na telefonu, řešící nikoliv pracovní hovor. Přesto si myslím, že jsme se nakonec celkem "spřátelili". Dokonce jsem byla i schopná celkem spontánně vtipkovat.
"Zastav mi, já si tady odskočim. Ne abys mi ujela!"
Zvesela jsem se zaculila a jako hrdá skoro-řidička prohlásila: "To bych mohla, že jo?"
Načež mi odvětil, že by mě jeho šéf vlastnoručně uškrtil.

Když jsem si na chování auta trošku zvykla, rozjezdy i brždění byly v pohodě. Jednou jsem sice v zatáčce nabrala obrubník a zapomněla zatočit, ale vzato kolem a kolem se mi na cvičišti celkem dařilo. Jenže pak to přišlo.
"Pojedem do města?"
Pokrčila jsem rameny a netuše zradu odpovídám: "Tak jo."
Pohodář na mě vrhl nevěřícný výraz. "Fakt? Oni většinou říkaj, že nechtěj!"
No, možná že jsem taky nechtěla. Ale zjistila jsem to moc pozdě.
Na silnici jsem si připadala jako ve včelím úlu. Najednou to všechno vypadalo úplně jinak než ze sedadla spolujezdce a já stěží poznávala místa, která míjím každý den. Padla první červená a já byla sama překvapená, jak snadno jsem zastavila. To horší ale mělo teprve přijít.
Teď stojíš, holka. Takže se budeš muset zase rozjet. Mezi autama. V provozu. Haha!
Na svoji obhajobu musím říct, že jsem se rozjela docela rychle - nebo si to aspoň myslím. Ale i ty tři vteřiny navíc stačily na to, aby ten inteligent za mnou zatroubil a já sebou cukla jak při prásknutí bičem.
Ještě než mi ale problesklo hlavou: Ty debile vyjebanej, na autoškolu se netroubí! Pohodář se přese mě překvapivě hbitě natáhl a prásknul do klaksonu. Vytřeštila jsem oči, ale on jenom nevinně povídá: "Toho si nevšímej, on nás zdravil. Tak ho zdravíme taky."
A máš to, debile!
Potom dodal: "Klidně na ně trub taky. Jen to prosim tě nedělej s komisařem!"
Teď ale vážně. Na úplně prvním semaforu, při úplně prvním rozjezdu... to se může stát fakt jenom mně!
Křižovatky, kruháče - to bylo žůžo! Až na jeden kiks, kdy jsem poněkud zapomněla zabočit, jsem to ale samými nervy zvládla. A vtom se objevila ta stvůra.
Z vedlejší ulice se vyvalil autobus. Já se furt blížila. Povídám, že zpomalím. Pohodář povídá, že ne. Než začnete něco namítat, já vím, že ta vzdálenost byla bezpečná a že jsem měla za spolujezdce učitele, co by měl vědět, co dělá - ale stejně jsem z toho kolosu málem vyskočila z kůže, i když jsem ho minula nevím o kolik metrů. Brrr!
Když jsem po hodině a půl zaparkovala, připadala jsem si jako pomeranč, co vyletěl z mixéru. Na jednu stranu jsem byla zaplavená naprostou euforií a nadšením, na tu druhou jsem se cítila úplně vyšťavená. Uf. Jak dám hodinu a půl v kuse v provozu... to nejspíš zjistíme příští týden.

Teď by se slušelo podotknout ještě jednu věc. Praktickou věc. Ať vás jízda na trenažéru (ne)baví sebevíc - ve skutečnosti je to vlastně úplně na prd. Dobrá, osaháte si, kde je volant, pedály a řadící páka, ale to je asi tak všechno. V jednom kuse cihla na podlaze, vší silou sešlápnout spojku a hned pustit, dupnout na brzdu. Všechno by to bylo celkem easy, ale je tu jeden háček. Když tohle uděláte v normálním autě, stane se hned několik věcí: auto vám skáče, chcípe a po zabrždění proletíte oknem. Co se týče skutečného citu v autě, zvuků, co to auto vydává, způsob, jakým na vás reaguje... ne, fakt. Trenažér je na houby. A navíc vám dělá naschvály. (Pak máte třeba chuť jen tak z plezíru narazit do zdi, že.)

POKRAČOVÁNÍ MÉHO AUTOŠKOLSKÉHO DOBRODRUŽSTVÍ A TRAPASŮ JIŽ BRZY!

A co vy a vaše zážitky z autoškoly?