Co tě nezabije... eh, na to se vykašli!

Tohle léto mě naučilo hodně věcí. Třeba to, že štěstí se skutečně skrývá v maličkostech a smět se po týdnech zase usmát je snad ten nejúžasnější pocit, co můžete zažít. Že člověk nemůže nic milovat a postrádat víc než jídlo a že jestli chci něčeho dosáhnout, musím vždycky zůstat trpělivá. Pochopila jsem, že přísloví "V nouzi poznáš přítele" moc dobře ví, o čem mluví (nebo spíš píše) a že prodírat se životem s úsměvem na tváři je mnohem lepší - stejně jako to, že to ne vždycky jde.

PROTOŽE ZRCADLA MĚ DĚSÍ

Nějaký čas jsem se vyhýbala zrcadlům. Děsila mě představa toho, co bych v nich mohla vidět. Dívat se sama na sebe těch prvních pár týdnů nebylo... snadné. Popravdě to bylo všechno, jen tohle ne. A když už k tomu přece jenom došlo, pořádně jsem něvěděla, jak na to reagovat. Brečet nebo radši řvát smíchy? Vidět se zafáčovaná ve všech těch obvazech a otocích jako tři vodní melouny svařený k sobě tavnou pistolí, to je ze zpětného pohedu hrozná sranda. Ale tenkrát ne.
Od té doby mi dost lidí řeklo, že vypadám jinak. Dobře. Jako vyměněná. V jednu chvíli se sama pro sebe přihlouple uculuju, asi jako dvanáctka nad SMSkou a v druhé se nemůžu ubránit pocitu, že se na mě ze zrcadla dívá někdo jiný. Podvodník. Říkám si: to jsem na tom byla předtím tak špatně? A zaslepená svým vlastním egocentrismem a naivitou jsem to neviděla? Říkám si: je tohle správně? Jak špatně na tom musíme být, abychom pravdu poznali až v okamžiku, kdy se něco... stane? Něco, co už nemůžeme přehlížet jako doteď? 
Bývá čím dál těžší tyhle úvahy a myšlenkové pochody udržet uvnitř. Všechno vře. Nejspíš je to proti logice věci, ale jakmile se pak objeví někdo, kdo má snahu mě utěšit... vidím rudě. Kdyby mi dal někdo k ruce kalašnikov, nejspíš bych vystřílela všechno v dosahu padesáti mil. A tak se u mě střídaly stavy nečekaného štěstí s mindráky hlubokými jako ropné vrty.
Bohudík tohle už mám za sebou. Nezmiňuju to tady proto, že bych žadonila o litování (leda byste toužili zapózovat mi jako pohyblivý terč). Celá tahle příhoda mi ukázala, že ne vždycky jsou věci tak, jak se jeví. Že ne všichni mají perfektní život - ale dokáží se chovat a brát ho tak, jako kdyby ho měli. To mi dlouho unikalo. Takže si těch pár předchozích odstavců přeberte podle sebe. Možná je to jen vylití pocitů jedné emocionálně rozhozené spoluobčanky. A možná je to důkaz - možná je to důvod - proč věřit. A nenechat se srazit do kolen.

CIHLA ZA CIHLOU, KROK ZA KROKEM
Během července jsem se snažila vzpamatovat a alespoň trochu začít fungovat. Ovšem jak už vypovídají předešlé odstavce, ne vždycky to tak úplně vyšlo. Snažila jsem se hodně času trávit venku a byla jsem schopná kratších i delších přejezdů, takže jsem konečně opustila vězení, jímž se na několik týdnů stal můj pokoj i dům a mohla nějaký čas strávit na chalupě.
Koncem měsíce už mi dokonce otrnulo natolik, že jsem v noci 27. července pobíhala po zahradě s objektivem a snažila se zachytit zatmění. Marně. Měsíc se toho dne nadobro zavrtal za mraky a já si tak musím počkat pár desítek let. Když už jsme u těch astronomických úkazů, v polovině srpna naši planetu už tradičně míjely Perseidy. Moje modlitby byly pro jednou vyslyšeny, a tak se nade mnou nebe slitovalo a rozhodlo se, že tentokrát už se nezatáhne. A že to byla parádní podívaná.

V srpnu už jsem si konečně připadala jako člověk. Poněkud zdecimovaný a omezený, ale přece jenom člověk. Jezdila jsem na chalupu, do lesa, potají špehovala našeho papouška, který se naučil říkat slova "Dobrý" a "Dobrou" a v neposlední řadě jsem vyrazila za kamarádkou na hrad, kde dělala průvodkyni. To byl přesně ten typ akce a rozptýlení, které jsem potřebovala. Mezi ostatními lidmi a obklopena věcmi, které mě zajímají, mi bylo rozhodně o poznání víc hej. Pochopitelně musím zmínit i to, že průvodčina nezměrná energie a jiskra částečně přeskočila i na mě. A to se počítá.

Myslela jsem, že letos v létě se nikam do zahraničí nepodívám. Přesto to nakonec klaplo a já tak na pár dní mohla vycestovat do Dolomit. Jak se ukázalo, nadmořská výška i zdejší vzduch mi udělaly ohromně dobře, a kdybych mohla, ještě bych tam byla. Počasí nám nakonec vyšlo naprosto skvěle - snad až na poslední den, kdy zničehonic teplota klesla z 28 stupňů na neuvěřitelné 3 a začalo dokonce sněžit! Stihli jsme i pár zajímavých výletů, o nichž mám v dohledné době rozhodně v plánu napsat, a nakonec jsme se i - většinou - vrátili zdraví domů. Pár členů osazenstva totiž večer před odjezdem něco nepatřičného snědlo - majitelé penzionu nás partně chtěli přiotrávit - a tak před námi ležela opravdu náročná jízda, k tomu všemu ještě komplikovaná kolonami na hranicích nebo rozkopanými městy a bouračkami.

ŠEDÁ KŮRA MOZKOVÁ ANEB ABY BUŇKY NEZAKRNĚLY
Několikatýdenní psací pauza mi kupodivu prospěla a za letošní léto jsem pochytila spoustu inspirace a nových nápadů. Dopsala jsem dvě nebo tři rozpracované povídky a jednu úplně novou a rozepsané mám i další menší či větší projekty. Jako obvykle bylo právě psaní jednou z věcí, které se pokaždé podařilo učesat mé pocuchané nervy. Po těchhle prázdninách mám hodně smělých plánů a doufám, že se mi podaří alespoň některý z nich uskutečnit.

O tom, že má povídka Špatné přání vyšla otištěná v letošních Žoldnéřích fantasie, jsem se už zmiňovala. Nicméně nemohu dopustit, aby ta zpráva chyběla v deníku. 

Když už jsme u té literatury, vzhledem k mé zotavovací kúře jsem měla i mimořádně času právě na čtení. Upřímně pochybuju, že bych ještě někdy přelouskala tolik knih najednou. 
Hned začátkem prázdnin jsem se dočkala recenzního výtisku Příslibu krve (na tu knížku jsem se strašně těšila, a i když jí rozhodně je co vytknout, moc se mi líbila - jak jste už mohli zjistit z recenze). Následně jsem sáhla pro změnu po klasice, jako je Vražda v Orient-expresu (možná jsem čekala malinko víc, ale stále to bylo opravdu hodně dobré) nebo díla Oscara Wildea od Cantervillského strašidla, Obrazu Doriana Graye, Jak je důležité míti Filipa až po Pohádky (a objevila jsem nového oblíbeného autora). Jen tak z plezíru jsem se pustila do Bouřkové fronty od Jima Butchera (nečekala jsem moc a moc toho vlastně ani nebylo, ale ten styl psaní a hrdina od rány mě opravdu bavili), konečně jsem se dostala i k Prohnilému městu od Leigh Bardugo (a závěr Šesti vran mě opravdu nezklamal), stejně jako do její doplňkové sbírky The Language of Thorns (na překlad se mi čekat nechtělo a jsem opravdu ráda, že jsem se pustila do originálu - stojí to za to a angličtina je zde krásně srozumitelná). Když už jsem se dostala k angličtině, přelouskala jsem taky A Court of Wings and Ruin od Sarah J. Maas (byla jsem z toho dost rozpačitá a spíš zklamaná) a pracuji na The Kiss of Deception od Mary E. Pearson (bylo to klišoidní a bylo to přeslazené, ale mě to prostě bavilo). A čuchla jsem si i k detektivkám, konečně se mi do hledáčku dostala další kniha od Nesboha, tentokrát Netopýr (bylo to dobré, ale stále čekám, až mi tenhle autor pořádně vyrazí dech).
Takže suma sumárum to máme... jedenáct. Jedenáct přečtených knih za dva měsíce. Celkem solidní výsledek.

PRÁZDNINOVÁ SERIÁLO-FILMOMÁNIE
Když bylo spoustu času na knihy, bylo i dost prostoru na filmy a seriály. A že jsem jich stihla opravdu hodně - přes sci-fi a fantasy, až po katastrofické, thrillery nebo pár starých klasik.
Snímky jako Jungle (pravdivý příběh, obstojné obsazení i provedení), To (klaunů se nebojím, takže žádný hlubší zážitek to ve mě nezanechalo, i když lekačka to byla slušná), Nebeští jezdci (černobílá klasika, od níž jsem vůbec nečekala, že by se mi mohla tak líbit), Srdečná vás vítáme (celkem povedená francouzská komedie, které se opravdu podařilo upřímně pobavit), Kempink (další humorná záležitost, trochu ujetá, ale o to víc vtipná), nejnovější Vražda v Orient-Expresu (nebýt toho, že jsem četla knihu, vůbec bych nepochopila rozuzlení a vzhledem k opěvovanému obsazení, které se nijak zvlášť nepředvedlo, jsem byla dost zklamaná), Fak jů pane učiteli 2 (mnohem lepší než jednička a že ta se mi dost líbila), 47 metrů (nic pro ořezávátka a vzato kolem a kolem po většinu času průměrný film, ale ten závěr ho vytáhl o level výš), Psí poslání (moc krásně udělaný a dojemný snímek, který člověka donutí přemýšlet a nejen tupě zírat), S láskou, Simon (moc jsem od toho snímku neočekávala, protože obvykle tohle téma příliš nevyhledávám, a tak jsem byla jen mile překvapena, jak moc se mi Simonův příběh líbil), Warcraft: První střet (podruhé a stále stejně dobré - říkejte si, co chcete, ale já tenhle film prostě žeru), Cliffhanger (trochu úsměvná klasika, ale s nádherným panoramatem a v neposlední řadě Stalonem).
Seriálů a anime taky nebylo zrovna málo, The Kettering Incident (hodně náročný seriál, ale má něco do sebe) a Hinterlandem (skvělá britská série a opravdu mě mrzí, že se nedočkáme další řady) počínaje a Ergo Proxy (zatím jsem se s tím moc nezžila, ale vypadá zajímavě), My Hero Academia (fajn odreagování), Sirius: The Jaeger (zatím jedno z nejepších anime roku - i když je námět a zápletka celkem klišé, já to prostě žeru) a Fate/Zero (čekala jsem víc, ale aspoň ta grafika je dobrá) konče.

ÚLOVKY
Sladit se musí - a co se týče života, tak nejlépe hned dvěma kostkami cukru. A co dokáže křehkou dívčí dušičku potěšit víc, než pár povedených nákupů? Za super cenu jsem sehnala třeba tyhle pohodlné a hlavně univerzálně barevné tenisky.

Svoje nehty jsem dlouhou dobu zanedbávala, a tak jsem si řekla, že je nače říct "Stop!". Nejlepší způsob, jak to udělat, je koupit si pár nových laků. Výrobci slibovali rychlé schnutí, což mě značně nalákalo - zapomněli ale ovšem zmínit nepraktické štětce.

Jako součást mé malé domácí terapie jsem se vrhla do tvoření. Mořila jsem se nad tím trikem snad dva nebo tři týdny, ale s výsledkem jsem vážně spokojená - jen doufám, že vydrží alespoň pár vyprání ve stejném stavu.

Další kousek ve slevě. Kdyby měla jinou barvu, řekla bych, že je úplně princeznovská, protože má naprosto úžasnou spodničku. Takhle jen napíšu, že je prostě boží.

Okolo čtečky jsem dlouho našlapovala po špičkách a pořád jsem se nemohla odhodlat, až jsem si řekla dost a poprosila o ni k narozeninám. Nakonec jsem ji dostala o měsíc dřív, abych ji řádně otestovala - a nakonec si ji nemůžu vynachválit. Hlavně na četbu v cizím jazyce je to naprosto senzační nástroj.

Přišel mi také jeden recenzní kousek, více o něm jste si mohli přečíst už před nějakým časem.

Z HUDEBNÍ BRANŽE
Co se hudebních novinek týče, za prázdniny se sice objevilo pár nových klipů ke starým písním, ale za zmínku stojí snad jen album Hearth Of The Hurricane od Beyond The Black, na jehož recenzi se mimochodem v dohledných týdench můžete těšit. Zato oblíbených skladeb coby jednotlivců jsem za ty dva měsíce nasbírala opět poměrně hodně.

BEYOND THE BLACK - Million Lightyears

POWERWOLF - Insense & Fire

RED HOOK - Minute On Fire

SUMMER KENNEDY - Oh My My

WITHIN TEMPTATION - Our Solemn Hour

MIKE SHINODA ft. CHINO MORENO and MACHINE GUN KELLY - Lift Off

HALESTORM - White Dress

CROWN THE EMPIRE - 20/20

AMARANTHE - 365

FAUN - Sonnenreigen

GARMARNA - Vänner och fränder

FEUERSCHWANZ - Schubsetanz

ALAN WALKER - The River | Ignite

ALEC BENJAMIN - Let Me Down Slowly

PENTATONIX - Aha

BLACKPINK - 뚜두뚜두 (DDU-DU DDU-DU)

MARINA AND THE DIAMONDS - Savages

CLEAN BANDIT ft. DEMI LOVATO - Solo

ADAM LAMBERT - Never Close Our Eyes

LOLA BLANC - The Magic

JAIRA BURNS - Ugly

HALSEY - Gasoline

LISA - Oath Sign

RYDER - Ruins

IGNEA - Sputnik

HIDDEN CITIZENS - It's a Sin

AVIATORS - Wake Me When It's Over

ASJA KADRIC - Don't Fear This Night (Guilt Wars 2 Soundtrack)

KAEHART - For What It's Worth

THEFATRAT ft. STASIA ESTEP - Warrior Song

J2 - Toxic | New Divide (Epic Cover)

A jak jste si letošní prázdniny užili vy?