Příslib krve s vůní střelného prachu

Originální název: Promise of Blood
Díl: 1. (v sérii Prachmistři)
Autor: Brian McClellan
Nakladatelství: Talpress
Rok: 2016, vydání originálu 2013
Žánr: Fantasy
Počet stran: 548
Prostředí: Adopest, Adro
Úryvek: k přečtení zde
Anotace: Polní maršál Tamás svrhl svého krále, aby hladovějícímu lidu přinesl chleba, jenomže převratem také vyprovokoval válku v Devateru států, vnitřní útoky fanatických roajalistů a nenasytnou honbu za penězi a mocí mezi svými údajnými spojenci.
Tamás, na hranici svých sil, spoléhá na to, že několik jeho zbývajících prachmistrů udrží mír. Chaosem se však šíří zvěsti. Povídá se o zlomeném slibu, znameních smrti a bozích opět kráčejících po zemi. Těm starým pověstem ale nikdo nevěří. Možná by měli začít věřit všichni.

Země protkaná úponky korupce, nespočtem špehů a zrádců, jež se mohou objevit doslova na každém rohu, válčící nepřátelé za hranicemi, bohové, kteří po staletích opět kráčí mezi lidmi a jeden starý polní maršál poháněný pomstou a touhou po spravedlnosti. Tak málo stačí a katastrofa je na spadnutí - a kromě toho také jedna kniha.

Olem se začal dusit. Zahodil cigaretu a vykašlával kouř.

„Válka rozhodně není gentlemanská hra, příteli,“ prohlásil Tamás. „Jinak bych ji nehrál.“

- str. 173

To vše nabízí Příslib krve - první díl epické fantasy série Prachmistři od amerického spisovatele a rodáka z Ohia Briana McClellana. Avšak jestli pro vás ani tohle nepředstavuje opravdové lákalo, vězte, že Příslib krve má v rukávu ještě jiná a daleko zajímavější esa. Atraktivní je především prostředí a čas, do něhož je jeho děj zasazen. Čarodějové totiž vyměnili špičaté klobouky za rukavičky a vojáci brnění za muškety a ručnice.

P Ř Í B Ě H
Autor se neobtěžuje s přílišným vysvětlováním a vrhá tak čtenáře přímo doprostřed probíhajícího vládního převratu - a tady jízda teprve začíná. Hned od začátku je navíc jasné, že Příslib krve není žádné další tuctové YA, ale poctivá, v rámci možností nenaivní, fantasy.
Jednou z mnoha výhod příběhu je pohled tří různorodých hrdinů. Díky tomu se naskytuje možnost nahlédnout do pozadí převratu a politického pletichaření, stejně jako po špičkách následovat utajené vyšetřování nebo si pro změnu vyměnit pohled s obyčejným vojákem, který se vydává na lov čaroděje - i když, je ten voják tak úplně obyčejný? Právě více dějových linií pak přihrává do karet dynamice, jež se v průběhu děje rozvíjí a napomáhá nezbytnému gradování. Neodpustitelným prohřeškem knihy je ovšem ohromná čtivost, k čemuž přispívá zejména množství dialogů a akčních scén, a tak přestože příběh jako takový v nejendé části knihy drobet drhne, vynahradí to několik dalších faktorů, stejně jako samotný závěr díla, který je naopak děním napěchovaný přímo k prasknutí.

Bo ztuhl. Z tváří mu vyprchala barva. Zavrávoral a Adamat ho podepřel. „Co to znamená?“

Bo ho odstrčil. Cvakaly mu zuby. „Do Jámy a zatracení! Vypadněte! No tak, vraťte se do Adopestu. Řekněte Tamásovi, ať zmobilizuje armádu! Ať pošle Taniela pryč ze země. Řekněte mu... Kurva!“ Poslední slovo zavrčel a rozběhl se dolů k městu.

Adamat stál jako omráčený.

SouSmith k němu došel a vyklepal si z dýmky zbytky tabáku. „Je divnej,“ podotkl.

- str. 172

Vyzdvihnout musím také originální formu magie - zejména co se samotných prachmistrů týče - a poměrně promyšlený systém jejího využívání spolu s hierarchií čarodějů. Když jsem se do Příslibu krve pouštěla, série na mě dýchala dojmem, že na mágy nenarazím spíš vůbec, než že budou stát hned od začátku v samotném centru dění. Pro jednou musím přiznat, jak jsem ráda, že jsem se mýlila.
Kromě zmiňované magie, s níž se pojí i akce, souboje, krvavé střety, válečná vřava a nepostradatelné tajemno spolu s nemalou kupou záhad, se autor také pokouší o rozbití převážně pochmurné atmosféry vtipnými momenty a hláškami. Nelze mu nepřičíst bod k dobru za to, že některé z nich jsou skutečně trefné - je ale věčná škoda, že jen některé. Mrzí mě také skutečnost, že - byť po důkladném prozkoumání - přece jen na vás místy vybafne nějaká ta lehká nelogičnost nebo nedomyšlený detail. Pokud se zde najdou nějací milovníci romantiky, protentokrát mají smůlu. Konečně se totiž našel spisovatel, který pochopil, že během boje s bohy na to prostě není čas. Alespoň povětšinou.

P O S T A V Y
První věcí, které si na postavách ze světa Prachmistrů pohotově všimnete a zároveň si na ni musíte zvyknout, jsou poměrně neobvyklá jména. Nicméně to prostředí jedině přidává na autentičnosti a originálnosti.
S charaktery jako takovými už je to poněkud složitější. Lhala bych, kdybych se snažila tvrdit, že postavy nejsou dobře promyšlené a různorodé, právě naopak. Nicméně ne vždy jim byl věnován dostatečný prostor, aby se více projevily nebo čtenářům jejich vystupování zkrátka nestačí k tomu, aby si je doopravdy oblíbili.

Jak už jsem zmiňovala v předešlých odstavcích, za význačnou výhodu knihy považuji hlavní trojici hrdinů - a to poměrně rozmanitých hrdinů, jejichž dějové linie se střídavě kříží a zase rozcházejí, jen aby se v závěru mohly opět splést dohromady. Vzato kolem a kolem mě bavily i jejich méně či více napjaté vzájemné vztahy. Něco, co z knihy dýchá lidským a reálným dojmem.

A kdo že do té hlavní trojice tedy patří? V první řadě polní maršál Tamás, muž z ocele se střelným prachem a pomstou v krvi; Adamat, inspektor ve výslužbě, jenž má za úkol odhalit zrádce v nejvyšších kruzích, ale netuší, že se do smyčky intrik zaplete víc, než by mu bylo milé; a v neposlední řadě Taniel, prachmistr od rány a nejlepší střelec v zemi.

Zdroj: https://thumbs.dreamstime.com/

Bez obtíží jsem pochopila, že autor zamýšlel maršála Tamáse předvést jako postaršího muže s lehce výbušnými sklony, který se nezastaví doslova před ničím. V některých situacích mi však jeho reakce připadaly - chování muže blížícího se šedesátce - poněkud nevyspělé, jako kdyby najednou legendárního vojevůdce nahradil netrpělivý dvacetiletý mladík. Polní maršál sám o sobě má přitom obrovský potenciál, do něhož se mimo jiné mohlo promítnout i více intrikaření nebo politiky. Adamat nenabízí čtenáři prakticky žádný význačnější rys, který by ho mohl zaujmout, snad až na schopnost nic nezapomínat. Nejspíš také proto se mi jeho dějová linie zdála tak nějak nejslabší.
Na rozdíl od Tamáse a Adamata, kteří na mě coby postavy působily spíše neosobním dojmem, Taniela jsem si oblíbila poměrně rychle a i jeho příběh je z mého úhlu pohledu poutavější. Taniel je od rány, neodpustí si sem tam kousavou poznámku a navíc má po boku Ka-poel, malou zrzavou divošku, v níž se skrývá překvapivě mocná čarodějka. Právě vývoj tohoto vztahu jsem už od začátku hltala po plných doušcích.
Do příběhu se ovšem nachomýtne mnohem více postav, popravdě jich jsou desítky. Ať už se jedná o Tamásovy spoluspiklence, privilegovaného Borbadora, Julene či Niklase, šéfkuchaře Mihályho, pradlenu Nilu, rváče SouSmithe nebo třeba osobního strážce Olema, jenž má vždy po ruce nějakou tu vtipnout poznámku. Každý z těchto charakterů má dobře našlápnuto a já jsem opravdu zvědavá, jak se budou v průběhu dalších dílů vyvíjet.

S T Y L  P S A N Í
Autor má bezesporu svůj osobitý styl psaní, příliš se nemazlí s příběhem ani se slovy, takže skutečnost, že se čtenář nejdříve musí naladit na podobnou vlnu, aby ho příběh patřičně pohltil, vůbec není na škodu. Dalším plusem je, že dokáže navodit atmosféru a napnout tím způsobem, že čtenář obrací jednu stránku za druhou, aniž by to pořádně vnímal. Možná se v tom jak se říká příliš rýpu, ale i přesto si neodpustím pár výtek. 

„Věk králů je mrtvý, Adamate, a já ho zabil. Stačí vám to?“

- str. 20

Byť nechtě musím podotknout, že některé pasáže, zejména pak popisy vzhledu postav nebo jejich myšlenkové pochody, na mě působily poněkud nuceným či začátečnickým dojmem, co se uplatnění literárního umu týče. Člověk ne vždy stojí o to, aby se půl stránky prodíral téměř doslova od kabátu až ke spodnímu prádlu a odstínu vlasů jako ze vzorkovny, to vše navíc za přílišné koncentrace sloves "mít" a "být". Občas je zkrátka lepší tyto prvky a charakteristiku poněkud roztříštit do textu a nenápadně ji předkládat po menších dávkách, aby se tak obraz postavy rýsoval pomalu a postupně a čtenář si mohl nakonec říct: vida, to je ono!
Nevím, jak moc můj názor ovlivnil český překlad, ale vzhledem k tomu, že s Danou Krejčovou už mám bohaté zkušenosti, nemyslím si, že by na vině byla ona. Co se pak týče typografických chyb či překlepů, nijak zvlášť jsem se s nimi v tomto případě nepotýkala. 

G R A F I C K Á  S T R Á N K A
Abych přiznala barvu, právě obálka byla jednou z prvních věcí, která mě na Příslibu krve upoutala. Skvěle totiž knihu vystihuje a navíc je mistrovsky vyvedená. Za zmínku stojí také vydařené mapy, které k fantasy dílům neodmyslitelně patří a je tedy oříšek vytvořit nějakou, která by čtenáře mile překvapila a lahodila očím. Vyhovovalo mi i rozdělení na kapitoly a formátování.

S H R N U T Í
Příslib krve čtenáře uvádí do originálního prostředí a naznačuje promyšlený svět, na který se může těšit. Kniha disponuje velkou čtivostí, množstvím soubojů i akčních scén, stejně jako poměrně neotřelým příběhem. Přesto má autor bezesporu co vylepšovat a to nejen co se vyplnění potenicálu některých charakterů týče, ale také v samotném stylu psaní, jenž v některých pasážích působí poněkud začátečnickým dojmem. Na druhou stranu pevně věřím, že Brian McClellan se od vydání úvodního dílu Prachmistrů a zároveň i svého prvního románu dokázal vypsat a ještě se máme na co těšit.

80%

Přestože můj názor může v mnoha ohledech vyznívat spíše kriticky, Příslib krve se mi ve skutečnosti opravdu líbil. I proto jsem dlouhou dobu váhala nad hodnocením. Po zvážení předchozích výhrad jsem se nakonec rozhodla pro čtyři hvězdičky - pro hodně dobré a hraniční čtyři hvězdičky a to také z toho důvodu, že si chci nechat do budoucna rezervu. Tahle série má ohromný potenciál a já už s napětím vyčkávám, co si pro čtenáře přichystaly následující díly, k jejichž čtení závěr knihy pohotově vybízí.

Za poskytnutí recenzního výtisku tímto mnohokrát děkuji: