Autoškola? Prej se ženu do záhuby! (3. část)

Těžko se mi píše (a ještě hůř se tomu pak věří), že už uplynuly dva měsíce od chvíle, co jsem poprvé sedla do auta. Tedy... alespoň oficiálně. A co se od té doby změnilo? Vlastně toho zas tak moc není.
Dar vytvářet trapasy mě stále ještě neopustil, stejně jako místy sebevražedné sklony nebo drzé průpovídky. Jak řekl i jeden z mých učitelů: "Hlavně, že máš na všechno odpověď." A taky že mám. Krom toho, že se mi podařilo navázat křehký vztah s autem, jsem toho ale získala mnohem víc. Mnohem, mnohem víc.

Zdroj: 1, 2, 3, 4 

22. 11. 2018: CHLASTAT SE NEMÁ

V Chorvatsku řidič nesmí zívat. V Rakousku nesmí spolujezdec starší dvanácti let spát. A Strejdovi se nesmí povést napasovat mě na zkoušky už v prosinci. S dovolením si vypůjčím jeho vlastní slova: Byla bych totiž v pytli jak Baťa s dřevákama!

To a mnohá další odhalení vyplula na povrch při dnešní teorii. Dvě předešlé jsem vynechala, takže jsem se téhle tak trošku obávala. Strejdu už ale zřejmě omrzelo dávat nám na hodinách testy, a tak to bylo celkem v pohodě.

Jo a: "Chlastat se nemá!"

23. 11. 2018: VSTŘÍC ZÁHUBĚ!

Tři týdny jsem neseděla za volantem. Jestli dneska něco nepodělám, tak mě teda podrž!
A světě div se, jako obvykle jsem měla pravdu. Jen teď zpětně nemůžu přijít na to, který z těch přešlapů byl "ten onen". Naštěstí jsem ale i popáté jela s Pohodářem, takže jsem si z toho moc nedělala (nesmíte tomu rozumět tak, že bych snad brala řízení na lehkou váhu - jen se ze všech těch chyb nehroutím), a i když jsem napáchala několik přestupků, většinu jízdy jsem se pod volantem prohýbala smíchy.
Mezitím, co jsem podélně couvala, se ptám: "Tady neni žádný pípátko, když couvám?"
"To leda tak já bych ti moh dělat píp píp píp píp!"
A mně bylo jasný, že je to dneska v cajku, protože Pohodář má dobrou náladu.
Vtipné je i to, že jsem si ve snaze zapamatovat si předpisy a učit se z chyb ostatních zvykla, že jakmile jedu s někým autem, automaticky hlásím přednosti a spol. A tak povídám Pohodáři: "Jedu já, já mám přednost!"
Pohodář se na mě otočil, počastoval mě pohledem určeným spíše pro choromyslného a něco nesrozumitelně zamručel. Příště jsem si radši své chytré postřehy už nechala pro sebe. Tedy, aspoň některé.
Bylo nebylo, začala na mě blikat kontrolka, že jsem překročila povolenou rychlost. Říkám si: Hmm, tak to ta škodovka ještě nedělala. Že by se naučila mluvit?
Veselí mě přešlo v okamžiku, kdy se Pohodář zeptal: "Co ti to tam pípá?"
A já mu to neřeknu, ha! (Nakonec jsem mu to ale řekla, abyste si nemysleli - on to stejně poznal, že jo.)
Jenže karma funguje vždy a dokonale. Když jsem asi o půl hodiny později vjela na křižovatku, zničehonic se ozvalo: "A už je to tady zase!"
Trhla jsem sebou a vyskočila až do stropu. Zvláštní totiž bylo, že to nebyl Pohodářův hlas. Jenže nikdo jiný s námi v autě nebyl... tedy, až na to auto.
Ono se mnou snad vážně mluví!
Až o několik dlouhých vteřin později jsem pochopila, že to byl ve skutečnosti Pohodářův telefon. Tak nic. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že bych mohla jezdit s Kitem.
O několik kilometrů dál povídám: "To je moje oblíbená křižovatka. Tady to vždycky nějak popo."
Pohodář začal vyzvídat, jak a proč že to vždycky popo, načež se začal smát. Pak se mě zeptal: "Víš, co je to krajnice?"
Jsem se na něj tak otočila, svraštila obočí a zamračila se. "Ehm, no... jo, vim."
"Já jsem tady jel s jednim klukem a povídám mu: pojedeš tam, podél tý krajnice. A víš ty, co on udělal? Šlehnul mi to na druhou stranu a ještě k tomu do protisměru! Tak jsem se ho ptal, jestli ví, co je to krajnice. Nevěděl!"
Já jsem však tentokrát do protisměru nevjela a dokonce jsem nespáchala ani žádný další zločin. Pohodář z toho měl očividně taky radost, protože mi hned hlásil: "Vidíš, teď jsi to nepopo!"
"To já se nebojim, já to popo někde jinde!" oznámila jsem mu zvesela.
Asi tak o čtyři křižovatky později se vedle ozval vítězoslavný výkřik: "A už jsi to popo!"
Nebo mi takhle povídá: "Tak teď tady máš 4P."
Jaký 4P? Co to zase meleš? "Cože?"
"No 4P!"
Ty, Pohodáři, já ti ale vůbec nerozumim! "Eeee?"
"No přechod, přejezd, přednost, překážka!" zahlaholil.

Jinde jsem zase poznamenala, že vidím chodce. Pohodář na to jen, že: "Ho kdyžtak naložíme do kufru, ne?"
V tom nejlepším začal šmátrat do přihrádky. Říkám si: Ty, Pohodáři, nebudeš mi tu jíst, že ne?
Po chvíli povídá: "Chceš čokoládu?"
Chyták! On mě určitě zkouší, ale já se nedám!
A tak jsem se hrdě opřela do sedadla, sevřela volant oběma rukama a důležitě povídám: "Já řídím."
Pohodář se na mě nechápavě podíval. "No a?"
"Já řídím," zdůraznila jsem. "Nemůžu přece jíst!"
"Ale, prosim tě, to neni jídlo! Bych ti to jen strčil do pusy, to by tě ani nerozptýlilo!"
Nad představou Pohodáře strkajícího mi cosi do pusy - i když to měla být jen blbá čokoláda! - jsem ztuhla, opožděně se rozesmála a zdvořile odmítla.
Co se průšvihů týče, těch by se našlo víc. Třeba se mi opět podařilo přejet moji starou známou dvojitou čáru. Když jsem to zjistila, vykvíkla jsem: "Ne ne ne ne ne ne!"
Pohodář dostal záchvat smíchu (nejspíš už nade mnou toho dne kapituloval). "Jo jo jo jo jo! Já ti dám ne ne ne ne ne!" A dalších pět minut na mě nepromluvil jinak než slabikami "jo jo jo".
Potom jsem se měla rozjet do kopce a zastavit, abych mohla vjet na boční silnici.
Ty, mně se ale vůbec nechce v tom kopci rozjíždět, to teda ne! Když se pořádně rozjedu, třeba to vyjde...
"Co děláš? Kams to jela?!"
"No... já jsem myslela, že tam najdu díru."
"Díru!" zděsil se. "Bys tak možná udělala díru do toho auta!"
Pokrčila jsem rameny, a protože už jsem vážně nevěděla, co na to říct, významně jsem prohlásila: "Díra jako díra."
Abyste si ale nemysleli, že na vině jsem jenom já. Na světě je hromada mnohem oprsklejších řidičů! Třeba ta krůta, co mi to šlehla na kruháku půl metru před čumákem nebo těch deset hovádů, co nepustili autoškolu, když chtěla přejet do druhého pruhu.
"To jsou ale dobráci, co?" povídá Pohodář.
"Já je příště taky nepustim!"
Ne. Fakt nepustim!
Jednu výhodu to ale má. Když řidičák udělal někdo takový, byl by v tom čert, abych to nedala já!
Závěrem naši jízdu asi nejlépe shrnul sám Pohodář. "Ty, s tebou je sranda - ale ženeš se do záhuby!"

24. 11. 2018: SORRY
Koupila jsem naprosto dokonalé tričko. Jen doufám, že Pohodář umí aspoň trochu anglicky, abych si do něj rejpla! A možná bych si ho mohla vzít i na zkoušky... co myslíte?

28. 11. 2018: NOČNÍ JÍZDA
Dneska to byla doslova noční jízda. Schválně jsem si ji smluvila až na večer, abych si vyzkoušela, jaké to je za tmy. Příliš brzy jsem však pochopila, že to nejspíš nebyl zrovna nejlepší nápad.
Nenápadně jsem si více méně zařídila, že pojedu zase s Pohodářem. Holčina, co na místě nakládky čekala se mnou, totiž přišla až po mně, takže jsem správně měla jet se Strejdou já... když ona se na něj tak nedočkavě vrhla s průkazkou! No měla jsem se s ní snad prát?
První, co Pohodář zahlaholil, když nasedl do auta, bylo: "Ty máš ňákej pěknej svetr!"
Abyste porozuměli pointě. Ten svetr v sobě má víc děr než bavlny, a pokud bych si nevzala tílko, moc by se toho pod ním neschovalo. Pohodáři se ale očividně líbil natolik, že mi o něco později dokonce řekl, že mu můžu tykat. O což jsem se také snažila, ale pochopitelně jsem na to skoro vždycky zapomněla, takže naše konverzace vypadala asi nějak takhle: "První věta: Vy jste...
Druhá věta: Ty, počkej...
Třetí věta: Já jsem vám nerozuměla...
Čtvrtá věta: Ale tys říkal..."
I když byla tma jako v ranci, musím sama sebe pochválit, protože se mi zatím vedlo asi nejlíp - a cítila jsem se za volantem celkem sebejistě. Pochopitelně jenom díky tomu, že člověk vedle mě má ještě jedny pedály, že.
Ne, během téhle jízdy jsem měla vážně dobrou náladu. Očividně tak dobrou, že jsem si kolikrát ani neuvědomila, co si jenom myslím a co už říkám nahlas.
"Ha! Dneska jsem tu dvojitou čáru nepřejela!" zaradovala jsem se.
A Pohodář se radoval taky. Těžko říct, jestli ho ale víc pobavil můj výkřik nebo výkon. "Vidíš to. Šikovná!"
"Chachá!"  zapištěla jsem o kus dál.
"Chachá? Ono to jde!"
Později jsem chytře nadhodila, jestli by mi jako třeba neukázal, jak se rozjíždí přes ruční brzdu.
"Jo jo, to já ti ukážu!"
Mno, to jsem si zase naběhla. Nejdřív jsme ale naštěstí jeli parkovat, což bylo zase o něco lepší než posledně. A Pohodář mě dokonce pochválil, jupí!
"Tak si to pamatujte, až zase něco pokazim!"
Na světlo vyšlo i pár šokujících odhalení: "Bacha na ten zadek. My už sice máme pochroumanej nárazník, ale..."
"Pochroumanej?"
"No, do tohohle auta už desetkrát nabourali."
Říkám si: Aha, tak tos mi neměl říkat!
"Vy do nich nebo oni do vás?"
"Do nás!"
Na zkoušení rozjezdu díky bohu vybral malý kopeček. Naneštěstí byl hned před křižovatkou. Vyhodili jsme blikače a Pohodář prohlásil, že teď je to v pohodě, teď jsme překážka. Jenže ne všichni to pochopili. Auto za námi totiž zastavilo a očividně ho tak strašně zajímalo, co budu dělat, že se nechtělo ani hnout.
Pohodář furt mrkal do zrcátka a mrmlal: "Co dělá? Je blbej? Čeká, co budem dělat - nic!" Nakonec otevřel okýnko, začal zběsile mávat rukama a nebohé auto odfrčelo pryč. Tolik k dramatu. Rozjíždění jako takové ale nakonec bylo v pohodě. Povedlo se mi to hned napoprvé!

Krom toho, že jsem párkrát lízala obrubník, se mi během jízdy podařily jen dva větší kiksy. Poprvé jsem si jaksi nevšimla značek a vůbec mi nepřišlo podezřelé, že se do toho pruhu dvě auta nevejdou. No jo, kdo by řekl, že je tam zákaz vjezdu.
"Tam byli policajti, tam jsi měla vjet. Nechceš zjistit, jestli by zastavili autoškolu?"
No to víš, že jo! A vůbec, já za to nemůžu, že musí všude kopat!
Podruhé jsem pak měla na křižovatce odbočovat doleva, tak sebevědomě přejíždím do nejlevějšího pruhu a... najednou jsem zjistila, že křižovatka tam ještě zdaleka není. Jenže já odbočit musela. Takže jsem potmě vjela kamsi na sídliště, neměla jsem ani Ahnung o tom, kam jedu a zatímco jsem nadávala, Pohodář se smál: "Já tam nechtěl, tys tam chtěla!"
Však já jsem mu to taky vrátila - i s úroky. Protože se mnou... se mnou se za jízdy na mobil nikdo dívat nebude!
"Co je zejtra za den? Čtvrtek, že jo?"
Přikývla jsem, že jo, načež mi ujela noha a auto zaškytalo.
"Co to bylo?"
"To byl ten tvůj čtvrtek."
O chvíli později se stalo něco podobného, ale ještě než se Pohodář začal stačit divit, povídám mu: "Já jsem zkoušela, jestli dáváš pozor."
"Já? Si myslíš, že spim?"
Upřímně? To nechceš slyšet!
Celkem vydařenou jízdu jsem zakončila stylovým chcípnutím.
"Sis nevyřadila."
Zmateně mrkám na řadící páku. "Vyřadila."
"Nevyřadila. Máš tam čtyřku."
"To jste mi tam dal vy!"
Jo, zase jsem zapomněla, že už jsme takoví kámoši, že si tykáme.
Opožděně jsem se trochu lekla, abych to tentokrát nepřehnala a nebyla na něj drzá až moc, ale Pohodář to vzal celkem sportovně. Dokonce se dal i do hodnocení jízdy a tvrdil, že to zas taková hrůza nebyla (děkuju, děkuju, děkuju!) a že je hlavně super, že se pořád směju. No, aspoň něco!

29. 11. 2018: PŘÍLIŠ MÁLO ČASU
Už jen dvě hodiny teorie. Teda... pro mě vlastně jen jedna. Tak strašně málo času. Hrůza! Při té myšlence mám chuť začít mlátit myší do stolu. Pořád jsem nějak žila v domnění, že jsem sotva začala - a najednou to má skončit? Nikdy jsem si nemyslela, že zrovna do autoškoly budu chodit tak ráda. A že mi to bude tak chybět.

30. 11. 2018: NEPŘÍLIŠ VZRUŠUJÍCÍ DEN VE VELMI VZRUŠUJÍCÍ DOBU
V porovnání s Pohodářem byla dnešní jízda - kvůli níž jsem mimochodem vstávala ještě dávno před šestou! - se Strejdou poněkud... tichá. A pomalá. Sice jsem měla na řízení větší klid, takže mi to prospělo a navíc mi Strejda vytknul pár věcí, co Pohodář zas tak moc neřešil (protože s Pohodářem jsem měla jinačí problémy, jako třeba zákazy vjezdu, dělání děr do aut nebo průhledné svetry, že jo), ale nemůžu si pomoct - nějak to nebylo ono.
A aby toho nebylo málo, Pohodář mě vždycky nechal - Pohodář to po mně kolikrát dokonce i chtěl! - abych jela rychle. To znamená na padesátce lehce pod padesát, na sedmdesátce šedesát... A všechno bylo v pohodě!
Strejda?
"Čtyřicet, dvacet, nechvátej! Kam tak chvátáš?!"
V tom aby se chudák nebohý student autoškoly vyznal! Abyste to ale nepochopili špatně, Strejda je navíc a především taky flegmatik na n-tou. Dokáže zopakovat větu "Na rovince se na dvojku nejezdí." desetkrát za čtyři minuty a ani přitom nezmění tón hlasu. Minulou jízdu jsem v duchu ze srandy odhadovala, za jak dlouho ji řekne příště. Když ji dneska vyslovil poprvé, měla jsem co dělat, abych při tom deja vu nedostala záchvat smíchu. To by chudák nepochopil.
Na Pohodáře si naopak a kupodivu celkem dost lidí stěžuje (nezávisle na sobě jsem to slyšela už asi od tří, tak si troufnu použít tohle příslovce), že na ně křičí, rozptyluje je nebo má nejapné poznámky. Nejapné poznámky možná má, ale když mu je vrátíte, tak se to vykompenzuje. A co se křičení týče... já nevím, buď si to tak neberu nebo na mě prostě neřve.
To by sis taky zkusil!
Každopádně v obou případech to má něco do sebe.
Strejda si zřejmě myslel, že když se na mě vrhne hned poránu, budu bezbranná. A tak hned spustil, jestli jsem si to s těmi zkouškami v lednu přece jenom nerozmyslela. A nerozmyslela!
Chudák Strejda to po chvíli vzdal a za trest jsem ho musela odvést domů nebo kam že to odběhl. Kupodivu jsem ale dneska nezpůsobila žádný větší kolaps. Až na jedno dvě odbočení a chodkyni sebevražedkyni. O té ale později.
Mám ze sebe celkem radost, protože jsem se konečně naučila - aspoň trošku - rozjíždět v předstihu a včas. Jednou jsem si sice fandila až moc a červená se proti mě spikla, takže Strejda letěl, ale... to se neříká!
Jindy jsem zase automaticky blikala doleva a stáčím se k levému okraji.
"Ty kola doprava."
"Doprava?"
Proč bych jako měla točit kola doprava, když jedu doleva?
"Jedeme doprava."
Doteď jsem nepochopila, u kterého z nás se stala chyba. No dobrá, jasně, že to bylo u mě, ale... jak?

Před časem jsem se zmiňovala, že u mě má Strejda malý bezvýznamný bod k dobru za výběr rádiové stanice. Možná jsem to tenkrát trochu přepískla.
Obvykle pozadí spíš nevnímám, protože mám plný brejle řízení nebo se směju, takže jen výjimečně zachytím fragmenty oblíbené písničky (dneska hráli BMTH) nebo naopak té, kterou nemůžu bytostně vystát. Proto jsem se trochu lekla, když se Strejda zničehonic natáhl a zvýšil volume. Jestli jsem si ale myslela, že je to snad kvůli tomu, že si chce zatrsat, tak jsem se sekla. A to dost.
Moderátor se totiž jal vyprávět něco jako vtip. Příliš brzy jsem však pochopila, že je v tom háček. Nerada bych se v tom moc nimrala, prozradím tedy jen tolik, že to byl vtip se skrytou pointou. Poněkud perverzní pointou. A bohužel pro mě ji pochopil jak Strejda, tak já - a nám oběma vzápětí došlo, že nebyl moc dobrý.
Když Strejda zjistil, že to není tak vtipné, jak očekával, zase rádio ztlumil. Já ale po celou dobu seděla za volantem ztuhlá jako rampouch (což je mimochodem opravdu trefné přirovnání, protože toho rána byla ukrutná zima) a snažila se dělat cokoliv - cokoliv! - hlavně se Strejdou nenavázat oční kontakt.
Ne ne. Ne!
Všimli jste si někdy, jak strašně zajímavá věc je ten volant? No vážně. Nikdy jsem neviděla zajímavější volant...
Dost už ale o perverznostech poránu! Teď už k naší známé chodkyni sebevražedkyni. Opravdu mě nepřestává udivovat, jak znepokojivě nízká je životnost některých jedinců - a ještě víc pak to, že se zvládnou večer vrátit domů v jednom kuse. Jela jsem na křižovatku bez jediného přechodu (tudíž dle zákona chodce pouštět nemusím, když už jsme u toho) a jela jsem opravdu pomalu, asi tak dvacet, protože z obou stran stála řada auta. Skoro souběžně se mnou šla po chodníku chodkyně sebevražedkyně s kapucou a sluchátky.
Mrkám po ní a říkám si: Holka, ty seš nebezpečná. A taky že byla.
Chodkyně sebevražedkyně se totiž zčistajasna otočila a aniž by se jednou jedinkrát rozhlédla, doslova a do písmene mi vkročila pod kola. Vzhledem k tomu, že jsem jela jako hlemýžď a celou dobu ji po očku sledovala, jsem okamžitě stála na brzdě a nic se nestalo. Nicméně holka opožděně vytřeštila oči, protože jí teprve teď došlo, že je na silnici a že na ni jede auto - a pak se zděsila podruhé, jelikož zjistila, že to auto není jen tak ledajaké, nýbrž autoškolácké a za volantem sedím já a metám po ní blesky.
"Ty ses teda rozhlídla," povídám.
V duchu jsem ale řvala: Krávo, ty krávo jedna pitomá!!!
Strejda se toho rána asi rozhodl, že nebude sprostý. Anebo byl jednoduše v šoku. Tak jako tak na to nic neřekl.
O pár křižovatek dál se konaly autoškolácké závody. Na jedné světelné jsme se vedle sebe seřadili dva skoro-řidiči začátečníci. Dostala jsem výtlem, protože mě v tu ránu napadlo, že budu soutěžit, kdo se rozjede jako první. Chudák Strejda to nejspíš nepochopil, a tak na mě jen zmateně zíral. Nicméně jsem se tak soustředila na druhé auto, že jsem poněkud zaspala, když mně samotné padla zelená. No, příště to vyjde.
Dneska jsem parkovala hned třikrát. Parkuju hodně, parkuju ráda! S čímž se pojí další vtipná historka. Jako vzorná žačka jsem se rovnala na zrcátka a záměrně jsem zastavila o kousek dřív.
"Ještě můžeš jet," tvrdil Strejda.
"Já jsem zastavila schválně. Jsem myslela, že je kratší než my."
Strejda se zaculil. "To je stejný auto jako to naše. Akorát je žlutý." A taky starší!
Poučení pro příště: barva klame! A barva aut obzvlášť!
"Tak proč to dělat jednoduše..."
"Když to jde ještě jednodušejc?"

Na závěr třetího dílu mám pro vás malý bonus. Na začátku mého docházení do autoškoly jsem si začala hledat různé informace po netu a překvapivě nejvíc jsem jich našla na youtube. Na sledování videí s touhle tématikou jsem se pak stala svým způsobem závislou.
Jako na první jsem narazila na kanál AlueButterfly. Autorka líčí dost katastrofální zážitky, které se mě naštěstí netýkají - líčí je ale s vtipem a grácií a já se nad nimi válela pod stolem smíchy. Mrkněte se třeba na to, jak zhodnotila začátek výuky.
Naprosto senzační je kanál autoškoly Auto-partner. Toho autoškoláka prostě žeru! Má super poznámky a z videí, která jsou pořízená přímo z jízd, se toho dá dost odkoukat. Často navíc zdůrazňuje i různé zkouškové špeky a vychytávky. Videa z tohohle kanálu jsem už viděla všechna a momentálně jedu druhé kolo.
A do třetice všeho dobrého - snad i na zvednutí sebevědomí - jsou celkem zajímavá i videa od autoškoly Aura. Protože z chyb svých - i ostatních - se člověk učí!
Hm, když o tom tak přemýšlím, budu se muset Pohodáře příště zeptat, jestli nemá nad přístrojovkou taky zabudovanou kameru. To by byla síla!

POKRAČOVÁNÍ MÉHO AUTOŠKOLSKÉHO DOBRODRUŽSTVÍ A TRAPASŮ JIŽ BRZY!

A co vy a vaše zážitky z autoškoly?