Svým způsobem je to trochu smutné a cítím, jak mě při tom do zad bodá dýka nostalgie, jenže... takhle je to vždycky. Ačkoliv se to tak nemusí na první pohled jevit, ve skutečnosti jsem docela jednoduchý člověk - mám ráda sama sebe a nenávidím loučení, ať už je jakékoliv, třeba i to novoroční. Starý rok toho s sebou přinesl tolik moc, až vlastně přestávám mít přehled o tom kolik přesně. Byla to kupa špatných ale zároveň mnohem větší hromada dobrých věcí. Na hodně z nich jsem se těšila, mnoha z nich jsem se bála a je mi jasné, že to budu dělat znovu - a o to jde. Jsem mladá a vím toho ohromně málo, ale až teprve letos jsem si to uvědomila. Proto byl rok 2016 tak výjimečný.

Pro mě a mimo jiné samozřejmě i pro blog. Jistě vás proto nepřekvapí, když vám nyní kromě srdečného přání naservíruji i výčet všeho podstatného, čeho jsem se právě v tomto ohledu dočkala. Povím vám, že je to spousta a spousta čísel, za která povětšinou mohu být vděčná jen a jedině vám. A to taky jsem.

Originální název: Rogue One: A Star Wars Story

Žánr: Akční / Dobrodružný / Fantasy / Sci-Fi 

Vydání: USA, 2016

Délka: 133 min

Režie: Gareth Edwards

Scénář: Tony Gilroy, Chris Weitz

Hudba: Michael Giacchino

Hrají: Felicity Jones, Mads Mikkelsen, Alan Tudyk, Ben Mendelsohn, Diego Luna, Forest Whitaker, Riz Ahmed, James Earl Jones, Jimmy Smits, Warwick Davis, Donnie Yen, Wen Jiang, Jonathan Aris, Genevieve O'Reilly a další

Anotace: Rogue One: Star Wars Story je první z nové série samostatných filmů Lucasfilmu. Vypráví příběh skupiny netradičních hrdinů, kteří se dají dohromady, aby splnili odvážný a zdánlivě nemožný úkol: Ukrást plány Hvězdy smrti.

(Falcon)

Představovat legendární galaktickou ságu Star Wars v dnešní době nejspíše nemá smysl, zvláště pak od té doby, kdy práva ke společnosti Lucasfilm odkoupil Disney a produkty právě s touto tematikou doslova rychlostí blesku zaplavily svět. Pokud k sobě budeme upřímní, jistě uznáte, že nové filmy si získaly mnohé fanoušky, ale zároveň s tím ztratily značnou část těch starých. Nicméně kdyby se někdo pokusil tvrdit, že na novinku Rogue One není přinejmenším zvědavý, je to lež jako věž. Soudě podle toho, s čím jsem se zatím setkala, lze usuzovat, že v rámci tohoto témata existují zpravidla dvě skupiny: ti, kteří Rogue One milují a ti, kteří ho nenávidí. Možná právě proto vás nyní překvapí, že já sama nepatřím ani do jedné z nich.

We have hope. Rebellions are built on hope!

A je to tady! Zabalit poslední dárek pro babičku, zavázat ještě jednu mašli, zabít mrskajícího se kapra, porazit opadanou jedli a rozbít co nejvíc vánočních ozdob. Vánoce jsou tady, ale co je ještě neuvěřitelnější - venku je bílo. Sice to stále ještě není sníh jako sníh, ale vlastně... co víc by si člověk mohl vůbec přát? Včera bylo venku přímo nádherně; krásné osvětlení, roztávající krystalky ledu i kapky vody jako ze sna, které na mě volaly, vábily mě jako nymfy a mávaly na mě svými bílými krajkovými kapesníčky, až mi nezbývalo zhola nic jiného než se sebrat s foťákem na vodítku a vyrazit ven. Vzniklo z toho pěkných pár fotek, jimiž bych vám zároveň chtěla poděkovat. Za to, že vůbec někdo jako vy existuje, a když už, tak právě tady. Protože bez vás by to ani zdaleka nebylo ono.

Tímto bych zároveň ráda popřála krásné vánoční svátky všem, ať se na Štědrý den sejdete se všemi lidmi, které máte rádi, ať vám během záchvatu smíchu nezaskočí v krku rybí kůstka a pod rozsvíceným stromkem naleznete všechno to, co jste si přáli a ještě o mnoho navíc. A závěrem musím zdůraznit ještě jednu věc, kterou sice zmiňuji jako poslední, ale to jedině z důvodu, že stojí jako první v žebříčku mých priorit - a to je zdraví. Protože bez něj bychom byli na mizině úplně stejně jako blogspot bez připojení k wi-fi.

Teď zpětně a z kritického nadhledu cizího čtenáře si říkám, že jsem možná udělala dobře. Nikdy jsem nebyla příliš velký poeta, spousta mých básní působila a působí vyloženě nuceně a vesměs každá z nich je pesimistická až to bolí. V tomto případě se odráží můj pohled na příchod podzimu, zrcadlí mé nálady, postoje i každoroční rozpoložení a sama za sebe bych řekla, že docela věrně. Nicméně právě z tohoto důvodu nemůže zároveň postrádat již zmiňovaný pesimismus. Vzato kolem a kolem, jedná se o coca-colu přefiltrovanou v čističce odpadních vod. A co z toho vzniklo? To už posuďte sami. 

Psalo se datum 4. prosince 2016, když pražská Incheba aréna zburcovala svým jásotem a křikem snad půlku Prahy. Hala praskala ve švech, lístky neodvratně vyprodány. Poprvé v historii zde totiž (vyjma Rock for People a Rockový festival Slušovice) svůj koncert odehrála Christian a hard rocková skupina z Tennessee - Skillet, která si s sebou na tour přizvala také kapelu Red Sun Rising. A že to byl jednoduše nářez? No to si pište!

Není to krása? Venku mrzne až praští, modrají a odumírají z toho prsty i celé končetiny, náledí kam se podíváš, řezavý vítr a škrabaní v krku. Z nějakého důvodu se mi to ale strašně líbí. Připadám si jako šťastná máslová moucha poletující nad železniční tratí. Už jsem to zase já. Připouštím, že mi to letos trvalo o něco déle než obvykle, ale zvládla jsem to. Tenhle školní rok mi toho hodně dal, něco dobrého i něco méně dobrého, ale za všechno jsem vděčná, protože si teď připadám o poznání silnější a samostatnější.