Poslední Dcera hvězd

Originální název: Dcera hvězd

Díl: 1.

Autor: Michaela Burdová

Nakladatelství: Klika

Rok: 2018

Žánr: Fantasy

Počet stran: 388

Prostředí: Warana

Úryvek: k přečtení zde

Anotace: Samota je jako červ, který vás zevnitř pomalu užírá. Dcera hvězd Arinala, kdysi mocná válečnice bohů, zůstala sama mezi obyčejnými smrtelníky. Odolá instinktům vražedkyně?

Dcery hvězd se staly po válce bohů štvanou zvěří. Zbídačenému světu vládne krutou rukou zrůdný národ gronů, kvůli kterému všechna království zanikla. Lidé nepředstavují nic jiného než otrockou sílu a potravu pro stvůry. V lese za osadou hnije tajemství deroucí se ze záhrobí. Arinala se stala součástí plánu čehosi, co mělo zůstat dávno pohřbené. Co když ale sama sebe připravila o jedinou možnost, jak z téhle noční můry uniknout? Může se znovu stát Dcerou hvězd, nebo už je pozdě?

V tříštícím se světě pod nadvládou děsivých gronů přežívá poslední hrstka lidí. Nikdo z nich však netuší, že se mezi nimi skrývá i poslední Dcera noci, legendární válečnice bohů. Černé lesy se hemží nestvůrami a tam, hluboko pod zemí, otevírá oči cosi, co se nikdy nemělo probudit...

„Víš, vždycky jsem si myslela, že všechny ty zrůdy jsou zlo, hlavně groni, a že je na nás bohové seslali jako trest. Ale zlo je i v lidech. Člověk není netvor a přece dokáže být stejný.“

- str. 37

Na nejnovější fantasy knihu české spisovatelky Michaely Burdové, vyprávějící o rozpadajícím se světě pod nadvládou děsuplných gronů a o životě poslední z božích válečnic darkíl, jsem byla opravdu zvědavá. Atraktivní totiž není jen postapokalyptistická tématika nebo krásná obálka, ale i nové rasy a promyšlený děj.

P Ř Í B Ě H

Postapokalyptiské a rozpadající se světy se v dnešní době těší značné oblibě a snad i proto jich je všude tolik. Dcera hvězd má oproti mnohým poměrně velkou výhodu. Prostředí knihy je promyšlené, ale body k dobru jí přidává především příběh, který je skutečně těžké předvídat. Děj jako takový přitom nepřináší nic zvláště nového, kombinuje staré ověřené principy a propůjčuje jim nový vzhled, právě nevyzpytatelnost však knize přidává na hloubce a pohrává si i s ponurou atmosférou, jež dílu přidává na autentičnosti. A stejně jako tajemství, jejichž střípky jsou rozesety po celé knize, se v závěru knihy splétá i množství dějových linií. Díky tomu a zašmodrchaným vztahům hlavních postav tak na čtenáře čeká nejedno překvapení.

Thargos ten hvozd nesnášel. Když byli ještě děti a přijel ho navštívit Norax, navzájem se strašili hrůznými historkami právě o tomto lese. Popichovali se, kdo z nich se odváží vstoupit za jeho hranice. Tehdy Thargose přinutil, aby se přiblížil téměř na dosah černých stromů a on viděl obří šedé pavučiny lepící se kolem jako tlustí hadi, a cítil hnilobný puch, tak odporný, až se málem pozvracel. Ten les dýchal a šířil temnotu a Thargos odtamtud pádil, až mu za patami lítala hlína, a bylo mu jedno, jestli se mu Norax bude smát. Jenže on se nesmál, utíkal společně s ním a už nikdy víc o hvozdu Kazar-Dhal nemluvili.

- str. 210

Děj se v úvodní části knihy sice rozplétá pomalu, postupem času však graduje a nabaluje se jako sněhová koule. Čtenář je tak vržen přímo doprostřed světa plného intrik, magie, soubojů, tajemství i bezpočtu příšer a nových ras. Dávala bych si však větší pozor na podobné názvy. Gir, groni, nogri... sama o obě ta jména zní opravdu dobře, ale pohromadě už to tolik nefunguje. V takovémto případě je totiž příliš snadné se jednoduše ztratit či zaměnit jednu bytost za druhou.

P O S T A V Y

Jak už jsem zmiňovala, autorce hraje do karet nepředvídatelnost, které napomáhají i mezilidské vztahy jednotlivých postav. Je opravdu zábavné odhadovat, kdo je kdo, případně kým by se mohl stát a jak s čím souvisí. Indicie totiž nedostanete zadarmo a mnohé z nich vás navíc svedou na falešnou stopu.
Autorka se snažila jednotlivé postavy vykreslit pokud možno odlišně a výjimečně (koneckonců většina z nich vůbec nejsou lidé), ne ve všech ohledech se jí to ale úplně podařilo. Vinu na tom pravděpodbně nese i přímá řeč, o níž se podrobněji zmíním v jednom z následujících odstavců.

Více ilustrací od samotné autorky můžete nalézt zde.

Hlavní hrdinka Arinala je výjimečná každým coulem, odhodlaně se prokousává dějem a nezastaví se, ani když jí na paty dýchají přízraky minulosti. Společnost jí dělá drak a celá řádka čarodějů, démonů, ale i mnohem záhadnější stvoření. V jednotlivých postavách jasně rozeznávám záměr, který s nimi autorka měla, přesto se nemohu ubránit dojmu, že v konečném výsledku charakterově mnohé z nich splývají nebo nejsou schopné si svoje vystupování a auru, jež obklopuje jejich osobu, udržet až do konce knihy. Stejně tak obávaní groni působí na počátku monumentálně, postupem času se však objevují první trhliny. Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry to byl záměr.

Přestože kniha hraje na pocity, ať se autorka snažila sebevíc, postavy mi k srdci příliš nepřirostly, a tak se úmysl dojmout častokrát minul účinkem.

S T Y L  P S A N Í

Michaela Burdová zůstává věrná svému stylu, který bych označila spíše za jednodušší. Nečekejte tedy přílišnou květnatost nebo komplexnost. Nicméně problém v této skutečnosti nevidím, a pokud si na charakteristický styl psaní zvyknete, jednodušší vyjadřování není vůbec na škodu a krátké věty přidávají dílu na dynamičnosti.
Zatímco k ději a světu jsem vesměs žádné větší výhrady neměla, v tomto případě už však oko přivřít nemůžu. Snad v každé knize narazíte na překlepy, co mě ale mrzí u Dcery hvězd, je množství hrubek - a to o to víc vzhledem k tomu, že se jedná o knihu od české autorky.

Člověk zemřel a duše odešla, to je celé. Tělo už je k ničemu a uložení do hlíny nezmění fakt, že se rozpadne a sežerou ho červi. Vzpomínání u hrobu je podivně morbidní. Darkíly vzpomínaly v duchu, nikdy nezapomněly tvář milovaného a nepotřebovaly k tomu stát nad jeho hrobem. Možná k jejich postoji ke smrti přispěla i skutečnost, že samy se po smrti měnily ve hvězdný prach a nezbylo po nich nic, co by se dalo pohřbít.

str. 151

Za uši mě také tahala místy strojená přímá řeč. Proti nespisovné češtině nebo naopak přehnaně knižním výrazům nic nemám, pokud se jedná o charakterový rys. Jenže v Dceři hvězd takto mluvili střídavě všichni, což poněkud zavání jednou z typických začátečnických chyb.
Všech těchto výtek je obrovská škoda, protože v knize vidím obrovský potenciál, který se dal s trochou práce a něhy navíc rozvinout ještě dále.

Zdroj: https://scontent.fprg2-1.fna.fbcdn.net/

G R A F I C K Á  S T R Á N K A

Obálka byla upřímně řečeno jednou z prvních věcí, jež mě na Dceři hvězd zaujala. Ta se podle mě opravdu vyvedla a ve své jednoduchosti i jednotlivými detaily dokonale vystihuje celkovou atmosféru knihy.

Formátování je čistě otázkou osobního vkusu, já osobně jsem si však na poměrně netradiční rozměr stránek v kombinaci s velikostí a rozložním písma musela chvíli zvykat. Čtení totiž neubíhá tak rychle.

S H R N U T Í

Temná fantasy Dcera hvězd od Michaely Burdové vám naservíruje rozpadající se svět zaplavený prastarou magií a intrikami, ale i stvůrami a ne tak úplně lidskými hlavními postavami. Velkou předností jinak jednoduchého, přestože promyšleného příběhu, je nepředvídatelnost a autentická atmosféra.

Přestože k Dceři hvězd mám své výhrady, kniha se mi celkově líbila. Doporučila bych ji ale spíše těm čtenářům, kteří ještě nejsou namlsaní žánrem. Pro ty náročnější a zkušenější bude nejspíš ztrácet kouzlo.

70%

V každém případě jsem moc ráda, že se mi kniha dostala do rukou a budu zvědavá, kam to Arinalu na její cestě ještě zavede.

Za zaslání knihy i s krásným věnováním ještě jednou mockrát děkuji samotné autorce!