Autoškola? Přijel pro mě funebrák! (2. část)

Od minule se mi několikrát podařilo vjet do protisměru, opět jsem málem přizabila svého učitele, blikala jako pomatená Eiffelovka v noci a taky pro mě jednou přijel funebrák. Každý příběh by se ale měl vyprávět od začátku. Takže vítejte u druhého dílu mých autoškoláckých trapasů a dobrodružství. Teď už ale pozor, pokračujeme v krasojízdě!

Použité obrázky: pexels.com (1, 2, 3)

25. 10. 2018: ZNAČKY POPRVÉ

Proč těch značek musí být tolik???

27. 10. 2018: JEDEME NA VÝLET!

Jako obvykle jsem dorazila na poslední chvíli. Autoškolácké auto už stálo na svém místě, ale když jsem k němu doběhla, zjistila jsem, že je prázdné. Mrkám na hodinky. Někdo by tu už měl být. Naštěstí asi po pěti minutách, kdy jsem nervózně podupávala a ztrácela se v úvahách o tom, že mi tady dneska nechali jenom auto, škodovka zablikala a v dáli se objevila sprintující postavička. Takže druhou jízdu budu mít se Strejdou.

Na Strejdu jsem byla upřímně zvědavá, protože jsem u něj zatím měla jenom teorii. Po jedné jízdě to ale vypadá, že bychom spolu mohli celkem bez obav vycházet. Navíc měl celou dobu puštěné Rock Radio, čímž si u mě vysloužil malý bezvýznamný bod k dobru.
Začal tím, že mi opět vysvětlil všechno od začátku. Říkám si: Hmm, nevadí, asi to tak dělá vždycky. Pak už mi to začalo být podezřelé, tak jsem poznamenala, že minule taky děsně pršelo a že se stěrači jsme už důvěrní přátelé. Načež vykulil oči a povídá: "Jo ty už jsi jela? Tak to žádný cvičiště, to pojedem na výlet!"

Nejdřív jsem sama sobě pořádně zanadávala. Jakmile jsme ale vyjeli z města, moje řidičské srdíčko zaplesalo. Jedeme pryč z města, tak to tu nebudou žádný pitomý křižovatky a kruháče, jupí!

Prdlajs, lidi. Byly tam křižovatky i kruháče.

Naštěstí byl ale víkend, takže se provoz nedal vůbec srovnávat s tím, co jsem si zažila posledně. Tentokrát na mě ani nikdo netroubil, akorát mě hromadně předjížděli. Nemáte žádnou trpělivost, lidi! Až později jsem byla Strejdou poučena, že když tak lížu krajnici, vypadá to, že je pouštím. Ale já jsem teda rozhodně nikoho nepouštěla!

Až na jeden pozdní rozjezd (já totiž pořád čekala na zelenou, i když Strejda tvrdil, že už mám dávno jet - ukázalo se, že se každý z nás díval na jiný semafor, ale to jsem mu přece říct nemohla, že jo) a přehmátnutí z dvojky na čtyřku jsem ani nezpůsobila žádný větší výbuch. Šlo spíš jen o detaily a osobně si myslím, že za to mohla taky skutečnost, že jsem jela v novějším autě. Třeba blinkry se rozhodly, že se mnou budou spolupracovat jiným způsobem než jejich příbuzní, a tak se stalo, že jsem jednu chvíli svítila jako vánoční stromeček, protože se směrovky nemohly domluvit, která z nich bude blikat dřív a zároveň ani jedna z nich nechtěla zmlknout.

Hroznou radost mi udělalo, že jsme jeli přes železniční přejezd a to hned dvakrát. Abyste tomu rozuměli, asi hodinu před jízdou jsem otevřela učebnici a říkám si, že bych se na ty značky a pravidla měla trošku mrknout. Ono by se totiž slušelo zmínit, že minule, když mě nahnali do provozu, jsem o značkách nebo křižovatkách neměla ani ahnung, poněvadž jsem za sebou měla teprve hodinu teorie.

Strejda se mě teď tedy ptá, co to je za značku. Říkám si: Jo, jo, to vim!

"To je přejezd, 240 metrů," zapištěla jsem rozjařeně ve snaze překřičet hučení a déšť (celou dobu jsme totiž jeli s pootevřenými okýnky).

Strejda na to sice nic neřekl, ale já jsem v duchu zatínala pěsti.

Jo! Šplhla jsem si u tebe!

Ještě když jsme se loučili, Strejda mi nadšeně oznamoval, že už jede domů. Chudák, musela jsem mu dát zabrat. Dobrá nálada se mě ale držela, a tak mu říkám, že já snad taky a hodlala jsem odejít s vědomím, že je to všechno super, že jsem to zmákla.

A pak Strejda řekl něco, co mi moje křehce nabyté sebevědomí zase pochroumalo. "Příště budeš už couvat - mezi auta!"

30. 10. 2018: PARKOVÁNÍ NA POHODU?
Po zkušenostech z minula jsem se přemohla a protentokrát dorazila s desetiminutovým předstihem. Jak se ale dalo čekat: kde nic, tu nic. Tak tam tak stojím, pro jednou neprší, ale fičí jako v Himalájích, když vtom se ze zatáčky vyřítí auto. Přejedu černou dodávku pohledem a s klidem čekám dál. Dodávka se však rozhodla, že si můj nezájem nenechá jen tak líbit a zastavila přímo přede mnou.
Div jsem neuskočila vzad a zděšeně si říkám: Panebože, co ode mně zase chcete?!
Pak jsem se předklonila k okýnku a vyvalila oči. Uvnitř totiž seděl Pohodář, badass výraz na tváři, černé brýle na nose a mával na mě, ať si přisednu.
Člověče, vždyť ty vypadáš jak funebrák!
No, nevadí. Já jsem si v hloubi duše stejně přála, abych jela s ním a ne s Keckou. Parkovat budu s Pohodářem, takže by to mohlo být v pohodě! Po prvotním šoku se mi tedy trochu ulevilo a nastoupila jsem. Jenže pak se mi v hlavě rozblikala další kontrolka.
Dodávka? Oni po mně jako chtěj, abych řídila dodávku?!
Protože jsem si ale říkala, že Pohodář je celkem od rány a posledně jsme spolu docela vycházeli, trochu oprskle jsem spustila: "Takže dneska v tomhle, jo?"
Načež Pohodář spustil, že to teda jako ne, strčil mi do ruky klíče a vysadil. Až teprve, když poblíž stojící škodovka zablikala a zapípala, jsem se trochu uklidnila. A vida, je to navíc ta starší, takže mě nebudou zlobit blinkry! Jupíí!
Jako kdyby mě toho rána nepotkalo už dost šoků, zjistila jsem, že klíčky, co mám v ruce... tak nějak neklíčkujou. Abyste mi rozuměli, doma máme dvě auta. Jedno je hodně staré, a tak má klíče nezaklápěcí. Druhé je naopak hodně nové, a tak se klíče pro změnu vůbec nevyklápí. A já teď držím v ruce klíčky, co by se vyklopit měly. Ve strachu, že nechtěně spustím požární alarm nebo vyhodím auto do vzduchu, povídám, že si jaksi nejsem jistá, jak to správně provést.
Dostalo se mi odpovědi: "Čudlík."
Hmm, takže to nakonec nebyl detonátor.
Všechno jsem si srovnala a poštylovala a vyjeli jsme. Pohodář mě nahnal do jedné z vedlejších ulic kdesi poblíž sídliště a významně povídá: "Vidíš ty auta u kraje?"
"No, vidim no."
"Tak tam budem parkovat."
Mezi těma autama?! Ne ne!
Polkla jsem nadávku a stále ještě s úsměvem ho upozorňuju. "Já vám to auto vorvu."
"Ále, prosim tě!"
No, já se klidně prosit nechám, ale ty se budeš divit, až vohobluju tři auta najednou. Potenciál bych na to rozhodně měla!

Pohodář mi vysvětlil základní teorii a pár vychytávek a pak už to bylo na mně. Popravdě řečeno doteď nechápu, jako jsem to provedla, ale nakonec jsem tam skutečně zaparkovala.
"Tak kolik máš za sebou místa?" ptá se mě Pohodář.
Mrknu do zrcátka a naprosto přesvědčeně povídám: "Málo."
"Málo. Asi tak tři metry."
Podélné parkování se o několik metrů dál opakovalo a tentokrát jsem zajela i vyjela o něco rychleji. Pohodář si ale řekl, že je toho na mě málo, a tak jsme vyrazili k nejbližšímu nákupnímu centru trénovat parkování příčné.
"Jeď až dozadu, k tý poslední řadě."
Bezva! Tam nejsou žádný auta!
Jasně, lidičky. Ale Pohodáři se stejně podařilo nahnat mě mezi jediná dvě auta na celém parkovišti. A protože jsme se za tu dobu už celkem rozmluvili a já se rozkecala, začal na mě zkoušet... no, nevím, jak bych to vlastně nazvala.
Třeba šeptem a přehnaně pomalu spustil: "Tak, dívej se do toho zrcátka a tam uvidíš..." významně se odmlčel. "Všechno, co se bude dít!"
Věřte mi, že nejlepší, co při couvání můžete udělat, je řehtat se jako postřelená žirafa. Mám takové podezření, že to do mě hustil schválně, protože měl radost z toho, že pak udělám něco špatně.
Další vtípek byl rozkaz, že mám zaparkovat mezi čáry - čáry, které ovšem pod hromadami listí nebyly vůbec vidět.
"Tak jak to u tebe vypadá s místem?"
Odvětila jsem své oblikátní: "Málo."
"Málo? Já bych řek, že ty tam máš místa dost - já tady stojim na čáře!"
To je super, že stojíš na čáře, ale já mám tu svoji pod listím!
Trochu jsem si zvedla sebevědomí, když se přiblížil můj oblíbený železniční přejezd.
Super, s Pohodářem jsem tudy ještě nejela! Můžu machrovat!
"Co to je před náma?"
"Mašina!" povídám možná až moc nadšeně.
"Teď máme vědět dvě věci. Kolik pojedem?"
"Třicet!"
"A co znamená tahle značka?"
"Vzdálenost."
"Kolik?"
"80 metrů!"
"Správně." Úplně si nejsem jistá, jestli tím slovem "správně" myslel skutečně "správně" nebo si ze mě vzhledem k tónu, jakým to pronesl, zase dělal srandu.
Každopádně jsem usoudila, že mám Pohodáře celkem ráda. Možná by ty hlášky nemusel chrlit zrovna při couvání a sem tam si odpustit ten mobil (asi mi fakt věří - nebo je to sebevrah), ale jinak bych řekla, že je to fakt v pohodě člověk. Tím se dostáváme k tomu, že jsem vážně ráda, že jsem za lektora nevyfasovala ženskou.
Posléze jsme absolvovali ještě jeden přejezd. Nakláním se, vyhlížím i zahlížím, ale značku o osmdesáti metrech ne a ne najít.
"Teď jsem si vzpomněl," říká - jako by se nechumelilo - Pohodář, "že tady ta značka vlastně chybí."
"No to je pěkná zrada teda!"
"No to teda je!" přitakal nadšeně.
Co se týče průšvihů na vozovce, nebyla bych to já, kdybych odjela s čistým štítem. Poprvé jsem se rozjížděla do kopce přes spojku, takže není divu, že mi to chcíplo a nestihla jsem zelenou. A taky jsem jednou přejela dvojitou čáru.
Celou svoji celkem vydařenou jízdu jsem ovšem zabila v závěru, když jsem vjížděla zpátky k budce, kde se pravidelně scházíme.
"Kam to jedeš?!" vykřikl najednou, až jsem se lekla.
Já? No dopředu, ne!? Kam bych asi tak jela?
"Seš v protisměru!"
"Cožeee?!"
"No v protisměru!"
Aby toho ale nebylo málo... můj manévr viděl dokonce i Strejda, co čekal venku u druhého auta.
Zastavila jsem, zatáhla ruční brzdu a sesunula se pod volant.
Ten mě zabije. Pane bože, on mě zabije!
Vylezla jsem ven a Strejda povídá: "Sis to tam nějak zkrátila, co?"
A tak se stalo, že mě Strejda nezabil. Zatím.

31. 10. 2018: ACH TY BOTY
Dneska je Halloween. Nekoupila jsem si ale novou dýni, nýbrž boty. Za volantem už jsem vystřídala minimálně dvoje a ani jedny mi nevyhovovaly. Nikdy bych si nepomyslela, že si koupím Conversky. No, autoškola dělá divy. Tak uvidíme, jestli problém skutečně spočívá v botách nebo někde úplně jinde...

1. 11. 2018: ZNAČKY, ZNAČKY A KŘIŽOVATKY
Poté, co jsem byla dvaapůlkrát vyhnána do provozu včetně kruhových objezdů a podobných serepetiček, jsme na teorii konečně začali brát křižovatky. To bylo celkem fajn povídání, protože Strejda vykládá vážně dobře a sem tam mu ujede i nějaká ta poznámka, nad níž byste se skáceli smíchy pod stůl - navíc mě s mnoha pravidly už předem seznámil Pohodář, když jsme měli jízdu.
To takhle třeba Strejda kreslil křižovatku s přechodem a povídá: "Tady je ňákej černej," tvrdí a kreslí na přechod černou tečku. Načež třída propukne v záchvat smíchu. "No co. Kdo jinej přechází přes zebru, když jsou všichni v práci."
Nebo o něco později: "Když je tam policajt, nejedu. Objedu to přes Krumlov."
Taky jsme psali test na značky. Když Strejda došel ke mně a kontroloval můj test, div jsem si nervy neobrousila zuby. Pak řekl jen: "Tady neni co řešit." No, kéž by to takhle šlo i u zkoušek.

3. 11. 2018: NA KRUHÁČ A JEŠTĚ DÁL!
Začíná přituhovat. Z kopce, do kopce, křižovatky do T i Y, hlavní a přednosti, řazení a spojka... Je toho hodně a stejně jako čas při jízdě to letí strašně rychle. Strejda mě nahnal na místa, o nichž jsem vůbec netušila, že v tomhle jindy mírumilovném městě jsou a nestačila jsem tak valit oči. Pochroumané ego jsem si trochu vyspravila, když se mi dvakrát po sobě podařilo (dle mého skromného názoru) celkem slušně zaparkovat. Jenže pak to jelo zase odzačátku: křižovatka, kruháč, vlak, směrovka, protisměr! A aby toho nebylo málo, snad všude teď začali kopat! Svěřila jsem se se svou teorií o tom, že s přestavbou začali rozhodně jenom kvůli mně, Strejdovi - a celkem pohotově mi to potvrdil.
Asi nejlepším zážitkem z dnešní jízdy jsou však nekonečné kruháče. Když jsem vyjížděla z druhého a před sebou viděla třetí, už jsem to nevydržela a ptám se Strejdy: "Kolik jich tu proboha je?"
A Strejda s naprostým klidem povídá. "Čtyři."
Čtyři? To je snad proti zákonu!
"A pojedeš to celý ještě zpátky!"
Asi budu střílet!

Už mi sice nedělaly naschvály blinkry, zato se mi začala mstít řadící páka. Myslím, že chudák Strejda už se začínal strachovat, že ji urvu.
"Nekruť s tim tak," povídá už asi po dvacáté.
"Já jí zakroutim krkem," zavrčela jsem a až příliš pozdě mi došlo, že jsem to původně vůbec nechtěla říct nahlas. Ups.
Strejda si zřejmě myslel, že když mě donutí přerušit oční kontakt s řadící pákou, něco tím vyřeší.
Nevyřešil.
"Nekoukej se na tu páku."
Já tam přece nekoukám!
"Říkám ti, nekoukej tam," nenechal se Strejda odbýt a strčil před ni ruku. Jeho důmyslný manévr však příliš nezafungoval - teď jsem pro změnu koukala na tu ruku.
Přešlapů by se našla spousta a ještě víc pak detailů, u nichž jsem si nebyla jistá. Strejda měl navíc v oblibě mi do toho čas od času dupat, což Pohodář nedělal, pokud jsem zrovna nezapomněla zabrzdit nebo něco v tom smyslu. Zato teď jsem nejednou ztratila přehled o tom, kdo že to vlastně přidává plyn nebo spojku. Na druhou stranu se to ale nedá vůbec srovnávat s mým prvním pokusem v provozu. Už si nepřipadám jako v úlu, spíše jako na rallye. A to se počítá.
Když jsem poslušně zaparkovala a vyslechla si něco málo ke křižovatkové teorii, venku už čekala kamarádka připravená na další jízdu a pozdravila mě způsobem: "Přejelas někoho?"
Hrdě odpovídám, že: "Ne, oni se mě bojí!"
Načež Strejda dodal: "Oni tam radši nechoděj."
Musím říct, že s Pohodářem je sice hrozná sranda, po dnešní jízdě jsem ale dospěla k závěru, že Strejda toho člověka o něco víc naučí. Neberte to tak, že bych si snad na Pohodáře stěžovala, protože jízdy s ním jsou obecně tak nějak... víc v klídku a v pohodě, ale tím, že po mně Strejda požadoval aplikaci teorie z hodin v praxi, hlásit značky, blinkry, předpisy a bůhví co ještě, jsem si z lekcí s ním odnesla zase něco trošku jiného. Anebo je to možná tím, že level obtížnosti a požadavků se s každou další jízdou zvyšuje. V tom případě se mám na co těšit.
To ale nic nemění na skutečnosti, že na další jízdu už se zase strašně těším!

POKRAČOVÁNÍ MÉHO AUTOŠKOLSKÉHO DOBRODRUŽSTVÍ A TRAPASŮ JIŽ BRZY!

A co vy a vaše zážitky z autoškoly?