Život v protisměru

Letošní říjen se beze sporu linul především v rytmu autoškoly. Na rozdíl však od auta, s nímž se do protisměru zásadně nevjíždí, můj život žádná taková pravidla nesvazují. Od začátku školního roku si připadám, jako kdybych plavala v jakési euforii nebo se vznášela vzhůru nohama a na všechno to, co se děje kolem, se dívala z obrovské výšky. A ať se snažím sebevíc, nemůžu přijít na to, jestli je to dobře nebo špatně. Ale víte vy co? Koho to vlastně zajímá!

UČINĚNÁ KATASTROFA
Každý měsíc se pokouším vymyslet nový nadpis, pod který bych mohla napasovat téma "škola". Teď je večer, předposledního října, já mám hlavu v dlaních a říkám si: pane bože, to je učiněná katastrofa tohleto. A jak tak na to koukám, lepší název bych beztak nevymyslela.

Katastrofa to byla, je a bude, ale občas není jenom učiněná, ale taky vtipná, krásná a neopakovatelná. Nedokážu si představit vtipnější katastrofu, než byla školní pitva kačera nebo moje natlakovaná petka s minerálkou, která za ohlušující rány explodovala přímo uprostřed hodiny chemie. Přísahala bych, že chemikářka se v ten okamžik podruhé narodila. A katastrofa, kterou bych si hned s chutí zopakovala, byla třeba i honba na waffle, po nichž mě sice celý následující týden bolelo břicho, ale bez váhání bych si dala další porci. Zajímavou katastrofou bylo také divadelní představení Pygmalion. Na tuhle událost jsem se neskutečně těšila hned ze dvou důvodů: zaprvé proto, že jsem tuhle skvělou Shawovu hru četla a zadruhé kvůli tomu, že představení mělo být v angličtině. Já nemůžu říct, že bych byla zklamaná, vlastně se mi to celkem líbilo. Angličtina byla super, ztvárnění povětšinou taky, ale s některými scénami by se dalo více pohrát, jiné naopak zkrátit a pak... Audrey Hepburn je prostě Audrey Hepburn. Chuděra herečka tudíž mohla ječet, jak jen chtěla, ale stejně by ji nedostihla.

Z TŘÍDNÍ KRONIKY

Víte, já do té školy tak strašně nerada chodím. Ale vždycky, když si procházím ty naškrábané poznámky, co jsem v rychlosti nadrápala do diáře, abych je následně mohla přepsat sem, musím změnit názor. I kdyby tohle byl jediný důvod, proč tam chodím ráda... já vám nevím, asi to fakt stojí za to.

S češtinou se nikomu nezavděčíte: "Já jsem jako přemýšlel o té básni..." - "O těhletěch básních se nepřemýšlí."

"Melantrich. Tak to je podle meandru v řece..."

"To tam bude smrdět po ňákym smogu asi, že jo."

"No on to napsal úplně blbě!" - "Tady neplatí logika."

"To je pták, co si musí vrznout, i kdyby měl zmrznout!"

Pitváme kachnu: "Vyndáme očičko!" oznamuje biologář nadšeně, načež se zamračí. "Já sem to asi trochu vymáčk."

"Ty vole, já jsem si zlomil nůžky!" (učitel!)

"Chtěl byste pitvat člověka?" - "Ani ne. Mě baví domů nosit ty kusy..."

"On si sundal brejle, on vás neslyší!"

"Kdo mi to řekne, toho pošlu do gulagu!"

Z němčinářky jde strach: "Soustřeď se, nebo ti to kružítko píchnu do zadku!"

"Rusové kradli, zabíjeli, znásilňovali." - "To je tady nějaká propaganda nebo co?"

Spolužačka si při hodině sundavala svetr a poněkud se do něj zamotala. "Já jsem pohoršen. Úplně vycukanej teď."

Chemický objev roku: "Měď je mnohem lepší vodič... než vodík!"

"Byla jsem normální, dokud jsem tě nepotkala."

"Proč má autoškola L?"

"Protože jsi levá."

NEJEZDI DO PROTISMĚRU!
Jak už jste si mohli všimnout, začátkem října jsem začala chodit do autoškoly. Uplynul měsíc a já jsem čím dál tím víc nadšená (dokud nepřijdou zkoušky a víc teorie, že jo), o čemž jsem se už parádně rozvášnila v jiném článku. Hodiny jízd utíkají strašně rychle - až příliš. Užívám si ten stav, kdy nic neumím, ale můžu si to dovolit, protože vím, že vedle mě sedí někdo, kdo neváhá a strhne mi volant nebo dupne na brzdu (a že už to párkrát udělal). Zatím se ale ohromně bavím a návštěvy autoškoly si užívám. Myslím, že jsem měla kliku na výběr školy i lidí.
Nerada bych se tady ale zbytečně opakovala. Jestli jste tedy ještě nečetli o tom, jak jsem to napálila do zdi nebo jak jsem málem přizabila svého učitele, můžete - dokonce musíte! - to napravit zde.

V NESTŘEŽENÝCH CHVÍLÍCH
Naposledy jsme chytili za pačesy pěkné počasí, kterého už bylo v druhé polovině měsíce jen pomálu, a vyrazili na Šumavu. Tentokrát jsme se rozhodli zdolat Březník a prozkoumat přilehlé okolí, jako je třeba zaniklá vesnička Pustina. Kolik toho z ní a věhlasné myslivny zbylo, to můžete posoudit sami.

Co se filmů týče... říjen nebyl o počtech, říjen byl o kvalitě. Jako první uvedu snímek Upgrade, z něhož jsem byla tak nadšená, že jsem se pustila i do psaní recenze. Další sci-fi, které se mi opravdu líbilo, je klasika Já, robot. Když tady máme ten Halloween, zabrouzdala jsem i do hororových vod a pustila si Všechno nejhorší. Senzační snímek! Z thrillerovo-detektivního hlediska jsem pak viděla Criminal z roku 2016. Příběh i nápad fajn, ale na můj vkus až příliš americký happy end. Taky jsem si řekla, že bych se ráda trochu pobavila a pustila jsem si Jumanji. Bylo to přesně takové, jak jsem očekávala. Primitivní dějová linka a téma, které tu bylo už mockrát - ale stejně mě to z nějakého důvodu bavilo.
Ze seriálů jsem se pustila do A Discovery of Witches, i když jsem tomu dlouhou dobu vzdorovala. Nakonec jsem ale podlehla i já. Čas čarodjěnic zkrátka má své kouzlo (a to doslova). A po roce vyšel první díl z nové řady Castlevanie! Zatím jsme se sice nedozvěděli nic nového a budu si muset znovu zvyknout na angličtinu v anime (brrr!), ale tu grafiku a námět žeru.

Na to, že na čtení ani psaní moc času nebylo, jsem stihla celkem tři knihy a to je podle mě krásný výsledek. Nejdříve jsem sáhla po Dominice na cestě Jižní Amerikou. Za cestopis bych to nejspíš neoznačila, ale jsem vážně ráda, že jsem s ní tohle dobrodružství mohla prožít. Tak nějak spontánně jsem se dostala k Fierce Fairytales: Poems and Stories to Stir Your Soul od Nikiti Gill. Na poezii moc nejsem, ale tohle čtení bylo vážně krásné. A nakonec jsem se pustila do Dcery hvězd od Michaely Burdové. Věděla jsem, že jsem z jejích knih už nejspíš trochu vyrostla, ale nakonec to bylo docela milé odpočinkové čtení. Kdybych se v tom jen tolik nerýpala, že...

NÁKUPY?
Jasně! Některým věcem se zkrátka nedá odolat. Například nápis na prvním tričku mě srazil do kolen. A divíte se mi?

Z hlediska recenzí se na mě usmálo štěstí hned dvakrát. Nejdřív přiletěly ježčí rukavice, o nichž jste se už na blogu mohli dočíst před časem. Po nich dorazila fantasy knížka od české autorky Dcera hvězd.

PODZIMNÍ MELODIE?

Tak to ani náhodou! Pro mě byl podzim vždycky sychravý a depresivní. Letos se na tohle roční období snažím dívat trošku jinak a hudební výběr je rozhodně jednou z věcí, která by měla člověka vytrhnout z lehké melancholie, do níž se tak rád a často uchyluje.

A co vy říjen?