Hra

Experimentování je fajn, experimentovat se musí. Díky tomu jsem se před časem podívala na zoubek třeba i hororovému žánru, v kteréžto souvislosti spatřily světlo světa i tři prapodivné povídky, které jsem rozeslala do různých literárních soutěží. Zatím jsem se dočkala výsledků dvou, přičemž v jedné z nich jsem neskončila vůbec špatně. Konkrétně jsem totiž obsadila třetí místo. Přestože mi tahle povídka nepřijde nikterak zvlášť dobrá v porovnání s tím, co už jsem napsala nebo bych napsat chtěla, umístění by mělo něco znamenat (nebudeme si přece připouštět chabou konkurenci, že ne).
Ku příležitosti vyhlášení výsledků soutěže pak její pořadatel, www.horor-web.cz, jednotlivé povídky zveřejnil na svých stránkách. A protože tu dlouhou dobu žádná povídka nebyla, co lepšího mě mohlo napadnout, než se s vámi o Hru podělit i tady? Takže tři, dva, jedna... hrajeme!


Rose Carswellová celý život žila v domnění, že se jí už nic nemůže vymknout z rukou víc než maturita a vztah se svojí vlastní matkou.
No, Rose Carswellová se očividně pořádně pletla. Jak se ale záhy ukázalo, mýlila se ve více věcech.
Pevně zavřela oči a hryzla se do tváře, aby znovu nevykřikla. Ústa jí zaplavila měděná pachuť krve. Ztratila jí však už příliš mnoho na to, aby ji to nějak znepokojilo.

O 24 HODIN DŘÍVE

Rose naprázdno polkla. Ještě teď jí několik předešlých hodin, které strávila v letadle, připadalo jako ve snu – ve špatném snu s pořádnou dávkou turbulencí a zvratků.
A teď stála tady – na okraji propasti kdesi v indické džungli s horolezeckým postrojem v ruce.
Kdy? Kdy k tomuhle zatraceně došlo?
„Rose!“ Olivie ji praštila pěstí do ramene. „Rose Carswellová, tak už se seber!“
Olivie…
Olivie, která vždycky měla všechno, po čem se jí zachtělo. Olivie, která byla premiantkou třídy a zatímco Rose se dřela u Mekáče, ona vymetala jeden bar za druhým. Olivie, která si jednoho dne umanula, že pojede do Indie a do příručního zavazadla s sebou přibalila i Rose.
„Bude to sranda, uvidíš!“ opakovala pořád dokola a opět ji povzbudivě rýpla do žeber.
Rose si byla jistá, že Olivie z toho zaručeně srandu mít bude. Možná že právě tohle byl hlavní důvod, proč tak moc trvala na tom, aby jela s ní.
„Připraveny, dámy?“ zeptal se průvodce – na Inda překvapivě vysoký – když se jal kontrolovat a utahovat jejich postroje.
„Jakže jste říkal, že se jmenujete?“ optávala se Olivie už asi podesáté. Rose se skoro dělalo špatně, když si všimla jejího pomrkávání.
„Raghu.“
„Jako to jídlo, ragú?“
Raghu se zasmál. „Jo, přesně jako to jídlo.“
Rose se nenápadně ošila, když jí jeho ruce několikrát sklouzly do nepatřičných míst a setrvaly tam ne nezbytně dlouhou dobu.
„Ehm, Raghu, vy už jste tohle – opravdu už jste tohle –“
„Lezu tam dolů už osm let, slečno. Vážně – nemáte se čeho bát.“
Když se však Rose předklonila do potemnělého chřtánu jeskyně, silně o jeho slovech zapochybovala. Bylo vůbec správné na taková místa chodit – narušovat jejich klid? Připadalo jí to trochu jako lézt do lvího doupěte a doufat, že kočky zrovna nejsou doma – nebo že jim návštěva psa nebude moc proti srsti...




4 komentáře:

  1. Skvělá povídka :) Horory moc nemusím. Ale to hlavě ty filmové, u těch mám tendence schovávat se pod peřinu :D ale povídky a knihy můžu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc :)
      Já mám paradoxně zase radši ty filmy - i když se taky schovávám pod peřinu :D

      Vymazat
  2. Moc gratuluji k úspěchu, třetí místo je krásné. :) Nejsem úplně fanoušek hororů, vždycky se šíleně bojím, ale hororové prvky mi nevadí. :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.