Autoškola? Blinkry, úchylové a bouračka! (4. část)

Na Nový rok by se lidé měli bavit. A co jiného dokáže vykouzlit úsměv na tváři spolehlivěji než cizí přešlapy a trapasy? Autoškola se mi možná chýlí ke konci, ale to v žádném případě neznamená, že by se snad něco výrazně změnilo. Už sice nedělám ty samé chyby jako na začátku, v hlavě nosím o trochu neužitečné teorie o pojišťovnách navíc a koupila jsem si na řízení nové boty, nicméně vždycky se najde něco, co překvapí jak mě, tak i všechny okolo.

Připoutejte se, prosím, další jízda právě začíná! Inu, nevím, co lepšího bych vám poradila - nic jiného vám beztak nepomůže!

Zdroje: 1, 2, 3, 4, 5

6. 12. 2018: NAPOSLEDY?

Dneska jsem byla na poslední teorii. Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale Strejdovy přednášky mi budou vážně chybět - i když to znamená, že všech těch titěrností a předpisů, co se musím naučit, je strašně strašně moc.

Od Strejdy jsem na rozloučenou dostala testy a přívěšek s autem. Že prý až budeme mít vlastní. No, myslím, že nebohý přívěšek si ještě dlouho poleží na polici, než se najdou klíče, na které by pasoval.

V každém případě tímto dnem započal jeden velký blok chaosu. Domlouvání jízd po telefonu bude nejspíš chuťovka - ale štěstí, že mi jich ještě tolik zbývá! I když to číslo už se znepokojivě snižuje...

13. 12. 2018: HAJZL, KAM SE PODÍVÁŠ
Dneska to nebyla jízda, dneska to byla tzv. mizérie v pohybu. Myslela jsem si, že když sednu do auta po dvou týdnech - a že když mi to předtím už docela šlo! - nebude to tak zlé jako posledně, když jsem měla třítýdenní pauzu. Vedle jak tak jedle.
Nedělala jsem sice takové chyby jako posledně, ale našla by se spousta prkotin, za které bych vyletěla od zkoušky jako namydlenej blesk, že jsem to radši přestala počítat. Do toho se přidalo i množství detailů (ano, troufnu si to nazvat takhle, protože předpisy se tím nikterak neporušují a provoz neohrožuje a mnohdy si jich ani nevšimnete, přestože to jsou chyby), které Pohodář na předchozích jízdách vůbec neřešil, zato Strejda se v nich vyžíval.
No jo, ale jak já pak o nich mám vědět?!
Pozitivní je, že už si nepletu zákazy vjezdu a ani jsem neatakovala ostatní auta. Ale třeba takový rozdíl mezi levou a pravou stranou? Prosím vás!
Strejda se dneska očividně dobře vyspal. Jeho rýpání typu: "Kdyby sis ty zkoušky dala dřív, šlo by ti to líp." mi na náladě zrovna nepřidalo. Naštěstí ho to ale postupem času přešlo. Nejdřív si vybil zlost na mandarince, která se proti němu spikla a nechtěla se nechat dobrovolně oloupat a pak se jel zklidnit na magistrát, před kterým jsem na něj musela čekat. Jak to tak počítám, vzhledem k téhle zastávce a k tomu, že jsme skončili o něco dřív, mě dneska Strejda oškubal tak o čtvrt hodiny jízdy. Nechci být protivná, ale i ta čtvrthodina se počítá, když se něco potřebujete naučit - a taky jsem si ji zaplatila, že jo. Jak tak čtu různé historky z jiných autoškol, nejspíš si s jednou čtvrthodinou ještě nemám na co stěžovat. Už jsem ale taková.
Ranní provoz, to je bomba. Jedny světla jsem skákala snad na desetkrát. Člověk se ještě ani nerozjel a už jsem musela zase brzdit. Fakt nechápu, jak mohl Strejda tvrdit, že brzdím moc pozdě, když jsem se ještě ani nestačila rozjet a neměla jsem tím pádem co brzdit!

V přednostech už se celkem orientuju a v testech mám většinou všechny otázky ohledně řešení dopravních situací dobře. Jenže Strejda se nezeptá na normální křižovatce, Strejda se zeptá na křižovatce, kterou jsem v životě neviděla a která má tak kuriózní tvar, že je to snad proti zákonu.
"Kdo má přednost?"
No, to je dobrá otázka. Protože. Já. Fakt. Nevim.
Tak povídám Strejdovi: "Všichni."
To je bezpečnější, než říct, že nikdo, ne?
"Tak to teda úplně ne," opáčil a škodolibě se usmál.
Aspoň že s řadící pákou jsme se už spřátelili. Tedy, přinejmenším jsem si to myslela.
Strejda najednou povídá: "Ty, sundej si ten prstýnek."
Střídavě mrkám na něj a na prstýnek jako blbec, v hlavě totálně vymeteno.
Mě chce žádat o ruku nebo co?
Naštěstí Strejda vzápětí uvedl věci na pravou váhu: "Děláš mi tim díry do řadící páky."
Ha! Zvláštní, že celou dobu to nikomu nevadilo!
Ráno byla kosa a namrzlo, ale dokonce ani to nezabránilo cyklistům, aby se vydali na svoji obvyklou štreku. Když jsem předjížděla už asi třetího, Strejda povídá: "Ty cyklisti jsou úchylný! Oni jezdí úplně pořád!" Načež následovala kanonáda: kde jezdí a jak jezdí a proč jezdí a že jsou fakt fakt fakt úchylný.
Zažila jsem i parádní deja vu, když se Strejda - opět zcela bez varování - natáhl k rádiu.
Ne, ne, ne! Už žádný perverzní vtípky, já nechci!
Kupodivu se ale stal úplný opak. Strejda totiž volume nezvýšil, nýbrž ztlumil. V poslední chvíli jsem ještě zaslechla užvaněnou reklamu na Alzu, než Strejda mrzutě zamručel: "Ten zelenej hajzl je všude, to je hrozný!"
A s touhle bombou se protentokrát rozloučíme!

20. 12. 2018: VÁNOCE, VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ!
Dnešní jízda opět sršila vtipem - ovšem poněkud jiným způsobem než obvykle. Kamarádka se ráno přiřítila z jízdy - no, totiž z jízdy, ona z té jízdy moc neměla - s tím, že si to Strejda blbě napsal. Tak jsme se zasmáli, já se trochu zhrozila a zasmála se znovu. To jsem ale ještě netušila, co mě čeká odpoledne.
Dorazila jsem na místo setkání. Nikde nikdo. Tak si říkám: Super, nikdo jinej tu neni, tak to se mi přece nemůže stát to samý. Dvě takový věci v jeden den? Nebuď směšná!
O několik minut později dorazil jakýsi... mládenec. Ztuhla jsem a do žil se mi vřinula nová várka adrenalinu.
Klídek, klid. To má logický vysvětlení. Čeká na někoho jinýho.
Jenže pak přijel Strejda a kluk pořád ne a ne odejít. Vycítila jsem v tom zradu, ve snaze o zachování vlastního života a důstojnosti jsem tasila průkazku a byla jsem připravena se na Strejdu hned vrhnout nebo se s drahým mládencem klidně i porvat.
Ani k jednomu z těchto scénářů nakonec však nedošlo, protože Strejda pohotově vyskočil z auta a spustil směrem ke klukovi: "Ty dneska nejedeš!"
Kluk ztuhnul. "Jedu!"
Teď jsem ztuhla já. Vzápětí jsem se ale probrala a povídám mu: "Nejedeš, dneska jedu já!"
Načež se kolem sebe začal ohánět mobilem a kdesi cosi. Strejda ho naštěstí rychle a decentně odpálkoval.
Normálně bych to nechala být, ale protože jsem věděla, že něco podobného se stalo hned dvakrát za jediný den, neodpustila jsem si to a musela jsem si do Strejdy trošku rýpnout. "Tady je o těch Vánocích nějakej zmatek, co?"
A Strejda vzápětí spustil, jak je to s těma mladýma hrozný, jak si s ním psal a nepsal a neodepsal a co já vím ještě.
No jo, ty mladý kluci jsou fakt strašný!
Když se Strejda vypovídal, vyrazili jsme. Stylově. Protože mi Strejda pořád připomínal, abych se víc dívala do zrcátek, soustředila jsem se při rozjezdu výhadně na ně. Jenže auto je sebestředný stroj a požaduje víc pozornosti. A tak zařvalo.
"Na něco jsi zapomněla."
Hmm... hmm... aha, ruční brzda!
Chtěla jsem se rozjet... a auto zařvalo znova.
"Ještě na něco jsi zapomněla."
No do prkenný vohrady, co zas? Á, hele, já jsem si nezařadila!
A takto prosím vypadal začátek mé deváté jízdy.
Bezstarostnou jízdu jsem si ale moc dlouho neužila. Strejda se totiž nechal zavést ke Škodovce s tím, že je hned zpátky. Uplynulo pět minut, deset, dvacet... a Strejda nikde.
Ty, Strejdo, asi jsem tě přechválila. To si tam kupuješ nový auto nebo co?
Po bezmála půl hodině se vrátil s tím, jak se strašně omlouvá, že si tam chtěl jenom "zaskočit". No, to byl teda skok jak na Měsíci.
V té době jsem už byla celkem nevrlá, a tak nevinně povídám: "Jste si kupoval nový auto?"
Strejdovi se rázem rozzářily oči. "Jo, nový autíko!"
No, že jsem se vůbec ptala.

Protože jsme ale měli slušné zpoždění a Strejda pochopil, že nestíhá něco, co by stíhat měl, byla pro mě dnešní jízda dobrým tréninkem na zachování chladné hlavy ve stresových situacích. Všechno muselo být totiž mnohem rychleji. Ještě nikdy v životě jsem tak rychle podélně nezaparkovala (stála za mnou fronta a Strejda pořád: "Rychle!").
Když jsem pak parkovala příčně a jako obvykle to hodila poněkud nakřivo, se zoufalstvím v hlase se Strejdy ptám: "Mám to srovnat?"
"Ne, pryč odsaď!"
To by bylo při některé z předešlých jízd naprosto neslýchané!
Teď před Vánocemi se silnice hemží magory, co neumí vůbec řídit. Strejda mě skoro ob pět minut upozorňoval, jak někdo něco dělá špatně. Tak jsem si musela přisadit, že jo. Třeba jsem vzala zadním kolem obrubník. Pomalu se z toho stává něco jako můj zlozvyk.
Jsem se přiškrceně skrčila pod volantem a vysílala tichou modlitbu neznámo kam: Nezabíjej mě, nezabíjej mě, proč se mi to stane pokaždý, když jedu s tebou? Ale ne, to je dobrý, to je jenom obrubník, to přece -
"Chodník, za to se u zkoušky letí!"
Ne neeee!
O něco dál jsem si ale chtěla vyspravit karmu, abyste věděli! Zahlédla jsem totiž na chodníku bezradnou babku s dítětem.
"Co děláš??"
"No... pouštim."
"Jeď!"
"Jsem chtěla bejt slušná."
"Tam neni přechod, kašli na ně."
A tak jsme se na milou bábu vykašlali!

28. 12. 2018: KDO POTŘEBUJE BLINKRY?
Konečně zas pojedu s Pohodářem, jupí!
Má radost ovšem málem skončila ještě v tom samém okamžiku, co ve mně jiskřička naděje vzplála, poněvadž první, co Pohodář řekl, když jsem k němu nastoupila, bylo: "Máme tady takovej problém. Nefungujou nám blinkry."
Vzhledem k tomu, že můj geniální návrh "Tak já budu volat z okýnka," se setkal s rázným zamítnutím, museli jsme s tím něco udělat.
Napřed Pohodář hledal náhradní žárovky ve všech autech, od nichž měl zrovna po kapse klíčky. Brzy nám však bylo jasné, že je nenajde, a tak nám nezbylo nic jiného, než se sebrat a jet nějaké koupit. A protože fungoval jen jeden blinkr, Pohodář nakázal, že nesmíme jezdit doleva. No jo, to by šlo nějak zařídit, jenže ještě předtím, než jsme dorazili do naší cílové destinace, službu vypověděla i druhá strana.
"Tak musíme jet pořád dopředu!" prohlásil.
"To jsem teda zvědavá, kam dojedem."
"No... dopředu!"
Jak jsme se nakonec k žárovkám dostali, je pro mě doteď více méně záhadou. (Možná by stálo za to podtrhnout děsivou atmosféru skutečností, že jsem jezdila od půl šesté do sedmi = naprostá tma.)

"Vidíš moji botu?" ptal se Pohodář, když jsme dorazili na místo. "Tam máš takovou páčku. Tak za ni zatáhni, tim se otvírá kapota."
Poněvadž do ní Pohodář kopal nohou, neviděla jsem v tu ránu nic zvláštního na tom, že to provedu taky tak.
"Co děláš? Rukou!"
Aha!
Pohodář vylezl ven, postavil se před kapotu, párkrát s ní zalomcoval, načež na mě vrhl mrzutý výraz. "Si to nezatáhla!"
"Zatáhla!
"Nezatáhla!"
Zakroutila jsem tedy s páčkou znova. "To nejde!"
Pohodář se přiřítil jak raketa a spustil: "Prosim tě, dej sem tu ruku!"
Zvláštní, že ve dvou to šlo hned. Asi ta kapota požadovala přístupový kód nebo co.
Po několika nezdařilých pokusech se světla konečně rozblikala - a já se nad Pohodářovým soustředěným výrazem náramně pobavila - a mohli jsme vyrazit. Vzhůru do nekonečna a ještě dál! Totiž, jen na nejbližší křižovatku, kde jsem zapomněla dát přednost. Pohodář mě uklidnil slovy, že už bych to radši neměla dělat, protože největší ránu bych od toho auta dostala já. No, to pomohlo.
Stále ještě rozhozená z rychlovýměny žárovek a nedání přednosti jsem demonstrovala zakázanou defenzivní jízdu v akci. Já jsem si v ten okamžik ale byla vážně jistá, že to stihnu až do té další díry!
Pohodář měl zřejmě jiný názor. A hned potom, co mi strhl řízení a dupl na brzdu, prohlásil: "Aby sis to pamatovala!"
Ajéje, to jsme začali skvěle! Přece se tě ještě nezačnu bát!
Pohodář byl ale naštěstí jako na ostatních jízdách tak nějak... v pohodě. Takže o dvě křižovatky dál už se zase konalo rýpání. A to bych to nebyla já, kdybych mu to neoplatila.
"Ty se se mnou dneska bojíš, že ani nemáš mobil?"
"Já? Mobil? To já jen někdy, to já vůbec! A proč bych se měl jako bát?!"
"No, já bych se sebou do auta nesedla."
"Tak to bude zajímavý, až dostaneš řidičák."
Jo, to zaručeně bude.
Tak jsem vážně prohlásila, že budoucímu spolujezdci koupím nějaký prášky na nervy. Pohodář z toho měl očividně druhé Vánoce.
Jinde se mi opět hodilo do krámu mé obligátní: "Jsem tě zkoušela."
"Jo zkoušela? To řekni komisaři, ten si tě vyzkouší!"
Když už o tom mluvíme, vlastně by mě docela zajímalo, jak by na to reagoval. Ale sama to radši zkoušet nebudu...

Ještě snad nikdy jsem neparkovala tolikrát jako dneska a na tolik způsobů. Žárovky si totiž vyžádaly svoje, načež následovaly i naše obvyklé parkovací zastávky. Kupodivu jsem dospěla k názoru, že parkování mě docela baví a až na to příčné by to v mém podání i docela ušlo.
"Tady nejsou čáry!" stěžovala jsem si.
"Ale jsou, takový žlutý."
Ať jsem se ale dívala sebevíc, žlutý čáry jsem prostě nenašla. Dokonce jsem několikrát otevírala dveře a vykukovala ven. "Tady žádná neni."
Pohodář už očividně ztrácel nervy - ale výborně se u toho bavil. "Ty ji vážně nevidíš?!"
No, nevidim.
Ale nakonec jsem ji fakt našla - přestože k žluté ta barva měla opravdu hodně daleko.
Finální parkování v areálu, kde auto přenocuje, se mi tak povedlo, že jsem musela zajíždět na dvakrát.
"K tý bílý budově."
Budovy před námi byly dvě. Obě bílé. Vzhledem k tomu, že užší zpřesnění nepřišlo, automaticky jsem předpokládala, že myslí tu bližší.
"K tý vysoký budově," oznámil, když už jsem měla skoro zaparkováno u té nižší. A vymotávala jsem se od ní dokonce tak geniálně, že si nakonec chudák Pohodář popletl strany.
"Ke mně. Toč to ke mně. Ne tam, ke mně!"
"Ale to by bylo od tebe."
"Jo aha."
No a když už jsem pro změnu zatáčela na správnou stranu, Pohodář se vedle mě tak chytře rozvalil, že jsem v jednom kuse místo na řadící páku sahala na jeho koleno.
Kdo to má v tý tmě poznat?!
Mé řidičsko-parkovací umění ho ohromilo až do té míry, že mě ještě ze strachu a zděšení předem upozorňoval: "Prosim tě, nenajeď do toho sráče." (Moje oblíbená funebrácká dodávka stála totiž opodál.) "To je moje!"
Tak jsem mu hned hrdě oznámila, že to já moc dobře vím, že už jsem s funebráckým autem přece jela.
Ha - a máš to!

31. 12. 2018: SILVESTROVSKÉ BOURÁNÍ
Možná až s přehnaným sebevědomím jsem se rozhodla, že doma všem předvedu, jak bravůrně už umím jezdit. Což o to, jízda jako taková byla v pohodě (nemyslete si, že jsem snad nějaký pirát silnic, kroužila jsem akorát tak mezi baráky) a hodní chodci mi navíc ušetřili práci, protože sami hned hbitě a ochotně uskakovali z cesty. Jenže pak jsem se rozhodla, že zaparkuju do přístřešku. Akorát mi jaksi nedošlo, že už neřídím tu malou hezkou Fabii.
Co nevidět se tak ozvala rána a výkřik "Do prdele!" ze sedadla spolujezdce. Naštěstí jsem měla najeto na rozměry Fabie, takže se nejednalo o žádný neřízený čelní náraz (to by na nás ta kůlna nejspíš celá spadla!) a jenom jsem sejmula pneumatikou sloup. Nicméně moje první bouračka byla na světě a dřevěná tříska ze starého sloupu je toho důkazem.
A s tímhle teď na zkoušky? No potěš koště!

POKRAČOVÁNÍ MÉHO AUTOŠKOLÁCKÉHO DOBRODRUŽSTVÍ A TRAPASŮ JIŽ BRZY!

A co vy a vaše zážitky z autoškoly?