Autoškola? Závěrečné zkoušky! (5. část)

Nechce se mi věřit tomu, že po všech těch přešlapech, trapasech a vtipných slovních přestřelkách zde moje cesta vážně končí. Ve skutečnosti přede mnou sice leží ještě stovky a stovky odjetých kilometrů, než se doopravdy naučím řídit, nicméně první - té více bezstarostné - etapě tímto už odzvonilo. Na jednu stranu jsem šťastná jako blecha, že jsem něco takového dokázala - protože ať už se vás ostatní snaží navést a učit sebelíp, řízení je něco, co nakonec musíte vždycky zvládnout sami - zároveň mě ale přepadají mindráky. Byly to senzační tři měsíce života. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi bude zrovna po autoškole tak stýskat.

Zdroje: 1, 2, 3, 4

3. 1. 2019: HOROR NA OBZORU?

Když jsem mířila na poslední schůzku před zkouškami, bylo mi jasné, že nás na hodinu dorazí pomálu. Cesta do třídy byla navíc tak trochu jako bojovka. V celé budově ticho jako v hrobě a tma jako v patřičných partiích. Vyškrábala jsem se po točitých schodech do druhého patra a přede mnou se tak zjevila dlouhá černá chodba - a na jejím konci zlehýnka pootevřené dveře, za nimiž se svítilo.
Už tomu chybí snad jen hudba od Hanse Zimmera - třeba ta z Kruhu.
Spolkla jsem nadávku a hrdě pokračovala dál, odhodlána nehnout ani brvou. Jakmile jsem ale nakoukla do dveří a zjistila, že uvnitř jsou jen dva lidé a Strejda, přece jen jsem se trochu lekla.

"Nás tady teda je," podotkla jsem.

Strejda odvětil něco v tom smyslu, že snad ještě přijdou a že: "Oni už jsou po zkouškách, to vy jste tady zbyli."

Přátelsky jsem se zaculila a povídám mu: "By se nám po vás stejskalo!"

Načež Strejda propukl v záchvat smíchu.

Celá záležitost nakonec proběhla celkem hladce. První test jsem měla napsaný a zkontrolovaný asi tak za šest minut. Všichni kolem ale pořád ještě horlivě psali a Strejda za stolem něco zaujatě zkoumal, tak jsem si říkala, že počkám a nebudu se přece hned hlásit. Nejsem přece šprt, že jo. A tak jsem si test zkontrolovala podruhé... i potřetí. Pak už jsem to nevydržela. Vzápětí mi na stole přistála další hromádka lejster.
Pořád jsem čekala, co ještě přijde, ale když Strejda zjistil, že je mám správně, zamumlal něco jako, že "je to dobrý", zkontroloval jízdy a prohlásil, že už mě tam vlastně nepotřebuje.

A tak jsem byla propuštěna jako úplně první, zatímco mé ostatní spolužáky uvnitř nejspíš ještě hodnou chvíli (m)učil.

7. 1. 2019: MALÁ VELKÁ PŘEKVAPENÍ A ŠOKUJÍCÍ ODHALENÍ
Už od okamžiku, kdy Strejda nasedl do auta, mi bylo jasné, že má dneska nějakou rozjařenou náladu. Ani náhodou jsem však netušila, že svými hláškami trumfne dokonce i  samotného Pohodáře.
Já sama jsem se ale bavila ještě dlouho předtím, než vůbec přijel. Možná bych pro lepší pochopení souvislostí mohla zmínit, že když jsem posledně čekala na Pohodáře, na místě setkání jsem byla společně s klukem, co mě pozdravil: "Dobrý den." Tenkrát jsem si říkala, že jsou přece Vánoce, to je v pohodě.
Jenže dneska jsem potkala dalšího kluka a ten mi povídá: "Můžu si stoupnout k vám?"
Proč mi jako vykáš, ty tatrmane?! Ještě k tomu vypadáš starší než já!
Milý klučina mě ale cekem bavil, protože to bylo hrozné tele a dlouho jsem neviděla, že by někdo vypadal tak vtipně a roztomile zároveň, když ukázal prstem na silnici a prohlásil: "Hele, už si pro nás jedou!"
A hle, kdesi v dáli se skutečně objevil konvoj autoškol - úpně jako z filmu!
A Strejda? Ten si pro mě připravil den plný škodolibých překvapení.
"Do pravýho pruhu."
Tak jsem poslušně přejela všechny pruhy až do toho nejpravějšího. V krásném pravém pruhu jsem však pobyla asi tak tři vteřiny.
"Teď budem odbočovat doleva."
A tak jsem musela všechny tři pruhy jet zase zpátky.
"To mi děláte schválně!" stěžovala jsem si.
"Jo jo!"
Jindy zase zkoušel můj postřeh a oznámil mi, že budeme odbočovat, až na úplně poslední chvíli (prý schválně). Což si ovšem mohl klidně ušetřit, ono se stačilo jednoduše zeptat a hned bych mu řekla, že žádný nemám. Zapravdu mi dalo koneckonců i auto, které místo brždění ještě víc zrychlilo.
"Co to děláš?"
V očekávání příletu facky jsem se skrčila za volantem. "Já vám radši ani nebudu říkat, co jsem provedla."
"Ty sis spletla pedály, že jo? Jsem si toho všim!"
Už ani nevím, jak se řeč stočila k facebooku. Strejda si mi začal stěžovat, jak je ta věcička přechytralá a pořád mu hází nové a nové návrhy na přátele. Tak jsem podotkla, že má díky autoškole aspoň hodně "přátel" a že by si mohl založit fanpage.
Chvíli na mě tak divně pomrkával, až z něj nakonec vypadlo: "To mi převeď do češtiny."
Což jsem ovšem neměla dělat. Strejdu totiž představa fanouškovských stránek autoškoly naprosto fascinovala a pořád vyzvídal, jak se to dělá a co to dělá a jak to vypadá a že je to fakt chytrý.
Opravdu veselo ale začalo být až o pár křižovatek dál, když jsem měla odbočovat přes dva pruhy doleva.
"Tak jak je to tady s předností?" ptá se.
Nenapadla mě stupidnější a zároveň logičtější odpověď než: "No... oni budou mít červenou."
"Fakt?"
Ty, Strejdo, neblbni mě. Já si tim byla fakt jistá!
"No, budou."
"A proč ji budou mít?"
"Abych tam mohla jet já."
"A proč?"
"Protože kdyby tam jeli, tak bych tamtudy neprojela."
"A proč bys neprojela?"
"No protože by jeli oni!"
Po dalších deseti nebo možná dvaceti vyměněných názorech linoucích se v podobném duchu jsem už byla fakt zoufalá a totálně zmatená, nad čímž se Strejda očividně výtečně bavil. Nakonec se ke mě naklonil, čapnul mě za rameno a povídá: "A co takhle ta zelená šipka, prdelko?"
Ty, Strejdo, slyšela jsem dobře?
Když na další křižovatce spustil podobným stylem, už jsem předem hlásila: "Že by zase zelená šipka?"
"Že by?"

Vzato kolem a kolem jsem ale s dnešní jízdou celkem spokojená. Sice jsem párkrát nejela úplně podle pravítka a blikala o něco později, než bych správně měla, ale Strejda ani jednou nemusel použít větu "Na rovince se na dvojku nejezdí." - a to se počítá!
"Blikáš pozdě."
"Tak já budu blikat o dvě křižovatky dřív," navrhla jsem, když mě na to upozornil už asi popáté."
"No," zamručel Strejda, co se vedle mě protahoval, "skoro."
Když jsem se ráno střídala s kamarádkou, rozjařeně vyskočila z auta a oznamovala mi: "Budeš tankovat, jsem ti to vyjela!"
A tak se jelo tankovat. Sice jsem nejdřív měla trošku problém najít správnou hadici, ale nakonec to bylo mnohem jednodušší, než jsem čekala.
"Zastav to, až tam bude přesně 480 Kč."
Proč zrovna 480, proboha?
Na nic jsem se ale neptala a s vědomím, že mě jistojistě zabije, když to přetáhnu nebo hůř, že si to budu muset doplatit sama, jsem soustředěně drtila v ruce hadici a ani nedýchala.
Když se Strejda vrátil od kasy, přitáhl s sebou i hrnec kafe. "To jste ze mě tak vyřízenej, že si nesete kafe?"
Strejda samozřejmě spustil, že to jako vůbec, to přece ani náhodou. Nakonec z něj ale vypadlo, že jsem musela natankovat přesně 480, protože neměl dvacet kaček na to kafe.
To je dobrý, ne?
Už při cestě zpátky jsem zastavila před přechodem, abych pustila paní s kočárkem. Dál na chodníku jsem ale viděla, jak se k silnici blíží další kočárek, tak Strejdovi povídám: "Já budu hodná."
"Jo ty je pouštíš, aby tě pak jednou s kočárem taky pustili, co?"
Tak jsem mu to samozřejmě s klidem odkývala - jenže to jsem ještě netušila, kam až nás ta nevinná diskuze zavede.
"A ty to taky jednou plánuješ?"
"No jo."
"A máš někoho?" zeptal se po chvíli.
"Ne."
"A mělas už nějakej delší vztah?"
Teda, tady se nám to začíná pěkně zvrhávat.
Naštěstí se ukázalo, že jak Strejda, tak já, se na věci tohohle ražení díváme spíš s nadhledem a s podobným smyslem pro humor. Z vážné diskuze se tak co nevidět stala komedie, nad kterou jsem se oba dva upřímně bavili.
"A co testy, učíš se?" vyzvídal, když už jsem měla zaparkováno.
Poslušně jsem přitakala, že jako jo.
"No to by byla hanba, kdyby někdo z *mojí školy* propad!"
Na to jsem něco zamručela, protože mi bylo srdečně jedno, jestli naší škole zrovna v téhle oblasti kazím jméno. Jako kdyby to Strejda vytušil, povídá: "Ale hlavně - hlavně reprezentuješ moji autoškolu!"
"To byste mě zabil, co?"
"Vlastníma rukama bych tě uškrtil!"
"To se hned bojim míň!"
Ta největší sranda ale měla přijít vzápětí.
"Tady ještě nikdo neni," povídám Strejdovi, abych přerušila ticho. Místo setkání kromě nás dvou totiž zelo prázdnotou a další žáčci nikde.
"A to by tady měli bejt dokonce dva."
"Tak já si to s váma dám klidně ještě jednou, mně to nevadí!" oznámila jsem mu zvesela, načež Strejda dostal záchvat smíchu.
O něco později z něj vypadlo: "Oni jsou to vlastně kamarádky, tak to přijdou spolu."
"Jo. Spolu a obě pozdě."
"No. Ale ještě by měl přijet ten Pohodář!"
Jo jo, Pohodář asi taky zaspal.
Jestli Pohodář nakonec přijel, jsem neviděla, ale obě zmiňované skutečně dorazily. Nemohla jsem si pomoct a nesrovnávat je s těmi opeřenými dámami, co sídlí v kurníku.
První z nich se na nebohého Strejdu hned vrhla a ječela: "Strejdo, Strejdo (pod tím si představte jeho jméno, prosím vás), že s váma dneska jedu já?"
Přemohla jsem záchvat smíchu, když jsem to zaslechla a když Strejda vyndal z kapsy minci, aby si mohli hodit.
Protože se mi ale chudáka Pohodáře, se kterým očividně nikdo jiný než já nechce jezdit, zželelo, povídám jí: "Ty se Pohodáře bojíš, že s nim nechceš jezdit?"
"Ne ne! Když on je tady Strejda takovej hodnej!"
Byla jsem upřímně zvědavá, jak na tohle Strejda zareaguje. Nakonec se s tím úkolem ale popral docela bravůrně, když jí odpověděl: "Holky, já mám ale dneska fackovací náladu!"
Cha, jen do nich! Doufám, že vám i Pohodář dá na frak, muhaha!

9. 1. 2019: DNESKA VÁŽNĚ
Dneska na mě Strejda už z dálky mával, zatímco jsem k němu klopýtala ze zastávky autobusu, který dorazil jak jinak než úplně pozdě. On měl totiž asi dneska mávací - mával i na ostatní auta, mával na lidi, mával na mě, tak nevím, co mu přelítlo přes nos.
Strejda mě však nenechal dlouho na pochybách, že dneska budeme oba - víceméně - vážní. On tedy každopádně. Je to přece poslední jízda před zkouškami. A možná že právě to byl ten hlavní problém.
Jestli jsem se ze všech ostatních jízd vracela domů rozesmátá, z té poslední jsem si připadala asi jako žába, kterou někdo strčil do mixéru a myslel si, že ji tím naučí létat. Pochopitelně nenaučil, že jo.
Myslela jsem si, že to bude v pohodě, že pořádně nervózní začnu být až teprve zítra. Prdlajs, lidi. Zezačátku jsem možná byla více méně v pohodě, jenže jakmile jsem udělala první chybu - už ani sama nevím, co to bylo - začalo se na mě všechno sypat jako lavina.
"To jsem teda zvědavej, co uděláš teď," prohlásil Strejda, když jsem zrovna odbočovala doleva.
Zmateně jsem se na něj podívala: "Já jsem udělala něco špatně?"
"Ještě ne, ale určitě uděláš."
Aha. Bezva. Tak to já se asi půjdu rovnou odkráglovat!
Dámy a pánové, pro účely normálích smrtelníků jsem to ale skutečně špatně neudělala! Jenže: "Já neříkám, že takhle nemůžeš jet," (ve dvou odbočovacích pruzích jsem jela v levém místo v pravém a to v obci, kde ovšem normálně můžete jezdit ve všech pruzích - pokud nejste moc pomalí, autoškola nebo oboje dohromady) "ale u zkoušky ne."
"To bych vylítla?"
"No samozřejmě!"
Očividně z mé, cituji, "pokoněné křižovatky", ale měl takovou radost, že ten velezážitek líčil i kamarádce, co jela až dvě hodiny po mně.
No teda Strejdo, ještě k tomu drbna!

Pokud jsem pak nepřehlédla chodce, neoblikala jsem překážku, a když jsem dávala pozor na překážku, nevšimla jsem si chodce nebo náklaďáku. Ale tak aspoň že jsem byla o něco méně "agresivní" než předposledně.
Když jsem po hodině a půl zaparkovala, Strejda tvrdil, že jsem zase na něco zapomněla. Tak jsem prolezla úplně všechno - motor, Ačko, světla - nic.
"Já fakt nevim."
"Tak přemýšlej," tvrdil a ukazoval na volant.
"No tady už je jen ten volant!"
Strejda zamručel, že to pořád není ono.
"Rádio?"
"Prosim tě, copak jsme někdy vypínali rádio?"
"No právě že nevypínali!"
Nakonec se ukázalo, že jsem nevrátila zpátky blinkr. No jo, ale jak to má jeden poznat, když nebliká!
Potom Strejda prohlásil, že mi ještě ukáže motor - v kterémžto okamžiku mě zalila vlna naprostého zděšení.
"To zejtra nebudu muset dělat, že ne?"
"Néé!"
Hle - a hned se mi hodilo, že jsme s Pohodářem vyměňovali žárovky a já tak teď věděla, že páčka kapoty se neotvírá nohou, nýbrž rukou!
Poté, co jsem si málem přivřela půlku hlavy do kapoty, se Strejda jal pojmenovávat jednotlivé součásti. Já už se sice pod tu plechovou věc doma párkrát dívala, ale stejně jsem si pořád pletla, která nádoba je která.
Pak se Strejda zarazil u jakési krabice. "A tohle je co?"
Tohle? Copak já vim?
"Eeee..."
Strejda se zaculil a spustil jako na blbce: "No, tak když je tady plus a tady mínus, tak co by to asi tak mohlo bejt?"
"Tak to bude nějaká... ha, baterie!"
"No skvělý!"
Na celém tomhle motorovém zážitku mě ale nejvíc fascinuje jedna věc: poté, co jsem se bavila s kamarádkami, se ukázalo, že ani jedné z nich motor na poslední jízdě - a vlastně vůbec nikdy - neukazoval. Tak si říkám, jestli jsem mu za tím volantem už tak pila krev, že mě radši vyhnal ven nebo jestli ho okouzlil stejný svetr jako onehdy Pohodáře...

10. 1. 2019: PROSPĚLA?
Ráno mi bylo neskutečně špatně, vůbec nic jsem nenaspala a ještě ke všemu jsem se klepala jako osika (tehdy jsem ještě netušila, že na vině je mimo jiné i probouzející se viróza). U pokladny mě naštěstí to nejhorší přešlo (nejspíš z šoku, že jsem musela vytasit celých sedm stovek), ale i tak jsem toho měla plný kecky.
S kamarádkou se nám podařilo najít správné dveře, před nimiž jsme se svalily a snažily se vzájemně se povzbudit svými trapasy za volantem. Jakmile pak šel kolem kdokoliv mužského pohlaví - poněvadž jsme netušily, jakého komisaře dostaneme, ale chtěly jsme udělat dobrý dojem, že jo - hned jsme ho s úsměvem zdravily. Zdravíme všechny, zdravíme rády!
Strach jsme měly obzvlášť z jednoho konkrétního komisaře - říkejme mu třeba Bručoun - o němž se všeobecně ví, že... no, jakmile zaslechnete pár zvěstí, obratem pochopíte, že u tohohle chlapíka zkoušky prostě dělat nechcete. Údajně není nic neobvyklého, že na křehké vystresované dívky zvyšuje hlas, je protivný, paranoidní a nevím, co ještě. Ale hlavně - papíry nedává zadarmo.
Ze začátku jsem se testů hrozně bála, ale během posledních pár týdnů jsem svůj postoj přehodnotila. Test byl v pohodě, první komisař taky. Zvládla jsem ho napsat asi za pět minut a ještě několikrát zkontrolovat. Jenže pak mělo přijít to nejhorší.
Vylezly jsme ven a trpělivě čekaly na Strejdu. Strejda nikde. Když už jsem držela v ruce mobil, že mu zavolám, vynořil se neznámo odkud. Oběma nám spadl kámen ze srdce, že prý nepojedeme jako první. Ta úleva byla ale jenom dočasná.

Na testy jsem se připravovala svědomitě a průběžně cca po celé dva měsíce, protože si myslím, že tohle opravdu musíte umět - a navíc jsem si předsevzala, že chci písemnou část udělat pokud možno na maximum. Neexistuje, že na silnici nepoznáte značku. Neexistuje, že nevíte, jak funguje přednost. Neexistuje, že pojedete v obytné zóně padesát. Ať si o sobě myslíte, že jste bůhvíjací mazáci, bez teorie nemáte za volantem co dělat. Od toho tu ta pravidla koneckonců jsou a vy je musíte znát perfektně, nic mezi neuznávám. Nemůžete hádat, musíte to prostě vědět, protože i když to víte, velice snadno se stane, že zaváháte. Však se podívejte na ta prasata, co jezdí kolem!

Na místě setkání jsem pro jistotu byla už o čtvrt hodiny dřív. Konečné čekání se ovšem rozlezlo asi na půl hodiny, protože - jak se dalo čekat - předešlá jízda se natáhla. Po úspěšném absolvování testu a s vědomím, že když už nic, mám aspoň těch padesát bodů v kapse - a třeba to ten komisař viděl, ne? - jsem se sice trochu uklidnila, ale klepat jsem se nepřestala. Na psychice mi moc nepřidalo ani to, že následně s dotyčnou žačkou seděli ještě asi deset minut v autě a pořád o něčem horlivě diskutovali. Stačilo mi pak už jen vidět její pohled, když vystupovala a slyšet přiškrcený hlásek: "Prej tam máš jít.", aby mi došlo, že jí to nejspíš, ehm, nedali.
Vrhla jsem se tedy ke komisaři, hezky nahlas a s úsměvem ho pozdravila a vrazila mu do ruky občanku, načež jsem se snažila nastoupit. Jak jsem ale měla promrzlé prsty, nebyla jsem vůbec schopná se ze všeho toho oblečení vymotat a ještě mnohem déle jsem se pak přezouvala.
Skvělý, ten bude nasranej ještě předtim, než vůbec vyjedu.
Vzápětí následoval další šok. Nejenže zrovna dneska musel úplně všude napadnout sníh - já jsem ve sněhu nikdy předtím nejela! - ale ještě k tomu se do místa, kde se pokaždé otáčíme, postavilo auto. Hezky pomalu jsem si štylovala zrcátka a sedačku a přitom hypnotizovala toho, pardon, sráče, aby laskavě vysmahnul. Na poslední chvíli se moje snažení naštěstí vyplatilo a on odjel.
Ach bohové, děkuju vám!
Komisař vedl krátký monolog o tom, jak pojedu a že mám poslouchat, pak se mě zeptal, jestli jsem rozuměla a jestli jsem připravená. A jelo se.
Sníh je hajzl, to vám povím. Všechno s ním a pod ním najednou vypadá úplně jinak. Klika byla, že už někdo přede mnou jakžtakž vyjel koleje, a tak jsem sice nabrala pár zmrzlých hroud - to vám byl zvuk, asi jako když přejedete šavlozubého tygra - ale vyjela jsem na hlavní celkem bez problémů. A protože jsem zvyklá, že vždycky jezdíme doprava, začala jsem rovnou blikat - ještě předtím, než mi to ovšem řekl komisař. Když mi to došlo, zalila mě panika, ale snažila jsem se nasadit poker face a dělala jsem, že se nic neděje, že to bylo přece schválně. Komisař si toho buď nevšiml, anebo mé rozhodnutí o několik vteřin později raději potvrdil vlastním rozkazem.
Už po necelých pěti minutách jsem si byla naprosto jistá, že je to v prdeli. Na první křižovatce - na úplně první křižovatce! - jsem totiž lízla kolem obrubník. Podle všeho to bylo jen tak tak, ale... já to slyšela. A to znamenalo, že si toho určitě všiml i komisař. Okamžitě se mi vybavila naše konverzace se Strejdou o tom, že za obrubníky se lítá. Komisař na to sice nic neřekl, ale mně bylo jasné, že mi to spočítá.
Snažila jsem se sice rozhlížet, div jsem si nevykroutila krk, sledovala značky, stavěla a vyhýbala se pro jistotu o půl kilometru předem, stíhala jsem i pravidelně stěračovat a na všechny oranžový jsem pro sichr vždycky zastavila, hlídala rychlosti, dokonce jsem se snažila i poctivě řadit a hodila tam čtyřku, ale... No, ono už to pak jelo tak nějak samo.
Byla tohle překážka nebo ne? Sakra, tak měla jsem to oblikat? Tady jsem řadila moc pozdě, tohle bylo moc rychle, támhle jsem jela nakřivo! A vůbec - nesnášim cyklisty!!
Největší bžunda - ano, v tom okamžiku už jsem to brala jako bžundu, protože jsem si byla naprosto jistá tím, že už jsem dávno vyletěla - ovšem nastala v okamžiku, kdy komisař zavelel, abych odbočila na parkoviště. No jo, parkoviště. Abych vám to vysvětlila, já jsem se na parkování těšila, protože jsem si v něm celkem věřila. Jenže na tomhle parkovišti jsem v životě nebyla - a ještě ke všemu byly úplně všechny čáry pod sněhem. 
Poněvadž jsem vůbec netušila, jak se srovnat na čáry, které nevidím, přejela jsem poloprázdné parkoviště až na konec - cítila jsem, jak se mi pod kůži propalují dva pohledy: "Tak kdy už sakra zastavíš!?" - a šlehla to mezi jediná dvě auta široko daleko, abych se měla podle čeho orientovat. Bylo to to vůbec nejkrkolomější parkování, co se mi kdy povedlo. Nakonec jsem sice stála rovně, ale pořád jsem točila volantem tam a zpátky a zase zpátky a tam.
Co bylo ale ještě horší - měla jsem vyjet. Kdysi jsem se Strejdy ptala, jak si poradit, když nevím a říkal, že většinou je nejlepší odjíždět stejnou cestou. A protože jsem absolutně netušila kudy kam, chtěla jsem to provést zrovna tak. Jenže mi v té chvíli už jaksi nedošlo, že jsem přijela po jednosměrce.
Periferně jsem zahlédla Strejdův výraz - a bylo mi jasné, že je zle. Tak jsem rychle přepla směrovku a doufala, že si komisař ničeho nevšimnul. Beztak jsem si ale moc nepomohla, protože jsem objela parkoviště - a pořád ještě jsem neměla ani Ahnung kudy ven.
A pak se to stalo! Zázrak!
Jedno auto v řadě se rozhodlo vyjet. Už jsem málem vykřikla "Jo! Jo jo jo jo jo!" a stíhala ho jako raketa.

Jak už možná správně tušíte, co započalo jako tragédie, se nakonec dočkalo svého happy endu.

Jako kdyby naschválů na jeden den už nebylo dost, úplně u konce půlhodinové jízdy se uprostřed silnice objevila blikající dodávka s otevřenými dveřmi.
A teď jako co? Mám vjet do toho protisměru nebo ne? Je to překážka, že jo... ale tady tenhle protisměr je fakt divnej!
Nakonec jsem usoudila, že už jsem tu jízdu stejně pokonila a vjela tam. Nikdo na mě neřval, ani mi nestrhl volant. Takže jsem se nejspíš rozhodla správně.
Zaparkovala jsem s pocitem, že jsem právě dojela tu vůbec nejhorší jízdu za poslední tři měsíce - a že mě Strejda uškrtí, jak sliboval. Všechno jsem povypínala, zkontrolovala směrovky i stěrače a s povzdechem se podívala na Strejdu.
Strejda si tohle nezasloužil. I když ze mě byl určitě na nervy, celou dobu se mě nenápadně snažil povzbuzovat a vůbec mi ohromně pomohlo, že seděl vedle zrovna on - ten jeho stoický klid, to je něco neuvěřitelného. Kdybych mohla, řekla bych mu něco jako: "Omlouvám se, omlouvám se, že jsem vám tohle provedla!"
Komisař spustil: "Ze začátku to bylo takové nejisté..."
Tak mi řekni rovnou, že jsem propadla!
"No a pak ten obrubník, to jste mohla píchnout gumu..."
Doma jsem si hustila do hlavy, že na komisaře nebudu mluvit a hlavně nesmím být hubatá, i kdyby na mě třeba řval. Víte, ono je hezké se o něco snažit - jenže z člověka věci občas jednoduše vyletí a ani si toho pořádně nevšimne. Navíc... znáte mě, ne?
"Já jsem si všimla," podotkla jsem ve snaze o vtip.
Komisař ztuhnul jako mramorová socha.
No do prdele, teďs to holka posr-
Načež se Strejda začal smát.
Myslím, že v ten okamžik mi zachránil život. Komisař se k němu sice nepřidal, ale přestal se tak mračit. Až teprve o den později jsem zjistila, jak strašlivě moc jsem hazardovala se svým osudem. Doteď děkuju všem svatým, že jsem se to dozvěděla až dodatečně, protože kdyby se mi komisař toho dne představil - kdybych sedla do auta s vědomím, že mám za komisaře Bručouna, noční můru všech žáků! - nejspíš by to neskončilo jen u jednoho obrubníku. Přesto vzato kolem a kolem musím projednou pověrám odporovat. Hlas na mě nezvýšil, vyloženě nepříjemný nebyl a vlastně po mně vůbec nic nechtěl - akorát se v jednom kuse tvářil hrozitánsky vážně. Ale to mají komisaři nejspíš v popisu práce, ne?

"Pak už to bylo lepší, no," pokračoval komisař po chvíli.
Ále, přestaň to už protahovat!
"A nebojte se té jedničky, jo, ono to pak může zbytečně ničit motor - a můžete líp manévrovat..."
Jedničky? Tak proč jsem si celou dobu vtloukala do hlavy, že jednička je jenom na rozjezd a že musím hned přeřadit, abych si u komisaře šplhla? Hmm, asi špatnej komisař...
"Ale jinak ty uličky, to bylo dobré..."
Zabijte mě už!!
"Takže známka bude prospěla."
Prospěla? Počkat, slyšela jsem správně?
Vykulila jsem oči a ani jednomu z nich na to nic neřekla, potože jsem si připadala jako Alenka v Říši divů. Ještě když mi Bručoun strkal dokumenty k podepsání, byla jsem tak rozklepaná, že jsem v jedné ruce držela papír, v druhé tužku, třeštila oči před sebe a nevěděla, co dělat.
Strejda nejspíš vytušil, co se děje, tak se ke mně naklonil a než jsem závěrem stihla něco úplně zvorat, ukázal mi prstem na místo s podpisovou řádkou a povídá: "Tady."
Díky bohu za to jeho "tady", poněvadž já v tom okamžiku byla schopná podepsat se klidně i na volant.
Rychle jsem se sbalila - aby si to komisař třeba ještě nerozmyslel - a měla v plánu se v tranzu odkolébat pryč. Ještě předtím jsem řekla Strejdovi, jak jsem ráda, že jsem si vybrala zrovna jeho autoškolu a že mě to s ním a s Pohodářem fakt bavilo. To by si zasloužilo fotku! Strejda se rozzářil jako sluníčko a já měla co dělat, abych nedostala záchvat smíchu.
No jo, chlapi.
Ale měla jsem radost, že má radost. Fakt že jo.
Kamarádka mi o něco později toho odpoledne volala, že to zvládla taky. Po chvíli dodala: "Jsem od tebe pozdravovala Pohodáře."
Co že jsi to udělala?!
"Cože?"
"Jsem mu řekla, že ti bylo hrozně líto, že ses s nim nerozloučila a žes ty zkoušky dala."
Ajéje!
"Hmm. A říkal něco?"
Tak co, co říkal??
"To je holka šikovná!"
No řekněte, mohla bych snad na autoškolu vzpomínat jinak než s úsměvem?

25. 1. 2019: MÁM ŘIDIČÁK!
Dneska ráno jsem si na úřadu obce s rozšířenou působností vyzvedla takovou malou růžovo-modrou kartičku. Je mi z toho tak trochu smutno a zároveň si připadám neskutečně šťastná, že jsem to po všech těch nezdarech vážně dokázala.
Je to oficiální. Mám řidičák!
Moje řidičská cesta tímhle ale ani zdaleka nekončí. Jsem si totiž jistá, že toho ještě bude hodně - ale opravdu hodně - k vyprávění.

A jak na autoškolu vzpomínáte vy?