RADY PISÁLKA PISÁLKŮM #1: Úvodem

Coby pisálek tělem i duší jsem toho za svůj krátký život zažila už mnoho; účastnila jsem se literárních soutěží, akcí i kurzů, a ačkoliv to tak hned na první pohled nemusí působit, těch několik dnů a zážitků mi toho dalo opravdu hodně. Dnes jsem si z náhlého popudu zpětně prohlížela některé mé poznámky a zápisky a napadlo mě, že by možná stálo za to udělat si v nich trochu pořádek. A vzhledem k tomu, že jistá část mé osobnosti není jen prohnilá sobecká a cynická mrcha, rozhodla jsem se, že by možná nebylo od věci podělit se o tyto poznatky i s vámi. Nepovažuji se za žádného profesionála ve svém řemesle, nicméně za těch pár let, co se psaní věnuji, jsem již několik úspěchů posbírala a myslím si, že právě tato malá vítězství i pochybení a především zkušenosti, které jsem na svých cestách nashromáždila, mohou některým začínajícím pisálkům skutečně pomoci.


PŘES EXPOZICI NEJEDE VLAK
Co je úvod (=expozice) jako takový nejspíš není potřeba nikterak dlouze vysvětlovat. Nicméně v dnešní době mnoho lidí právě úvod podceňuje, což je obrovská chyba, protože když si to tak uvědomíte, tak právě expozice často rozhoduje o tom, jestli budete ve čtení pokračovat či nikoliv. 
Co by takový správný úvod měl mít? Určitě by měl nějakým rafinovaným způsobem nastínit zápletku, předvést hlavního hrdinu, naťuknout místo a čas, nastolit tempo, ale naopak toho neukazovat příliš... já vím, zní to možná poněkud komplikovaně a náročně. Ale co v dnešní době není?
Pro lepší představu jsem ale kdesi narazila na přirovnání, podle něhož je úvod zhruba stejný jako první rande. Podle toho, jak se předvedete na prvním rande, se budou odvíjet a formulovat věci budoucí.

PRVNÍ VĚTA KLEPE NA VRATA
Další věc, kterou je nutné si uvědomit, je skutečnost, že nejdůležitější věta je právě ta první. Správně by měla fungovat na principu háčků, což je stručně řečeno jakási samovolná otázka. Čtenář nutně potřebuje znát odpověď, proto také čte dál.
Napadá mě například
Okenice komíhající se v bouřlivém větru byly jedinou známkou jejího příchodu.
- Půlnoční koruna, Sarah J. Maas 

=> Jaká ona? Kde, kdy, kam a proč přišla?

Důležitým předpokladem pro první věty je překvapení, jakási nezvyklá situace, emoce... čím víc, tím líp. Asi nejznámější první větou pak je "Kdo tam?" a od koho jiného než-li od Shakespeara a jeho Hamleta.

ZAČÁTKY NA KONCI
Možná by bylo také dobré vědět, že začátky jako takové se paradoxně nejčastěji píší až nakonec, respektive předělávají. Proč? Za tu dobu, co budete příběh znát, přeškrtáte tisíc pasáží a scén a pozměníte je. Závěrem vám dojde, že začátek s koncem poněkud nejde dohromady. A proč to říkám? Možná proto, abyste na to byli připravení - protože dokončením závěru psací kolotoč ani náhodou nekončí.

BYLO NEBYLO... aneb STAŤ (= peripetie)
Důležitou částí statě je zápletka. Ta představuje jakýsi hybný moment děje, samotnou kostru příběhu. Ideálně by měla vyvolávat mnoho konfliktů a průběžně se rozvíjet, vyvíjet i přivíjet.
Nezbytné je ale i oddalování konce - ovšem pozor, nepleťte si tento pojem s protahováním děje, to rozhodně ne! Každopádně pokud hlavní zádrhel vyzradíte hned na desáté straně, nejspíš jen stěží přinutíte čtenáře, aby pokračoval další tři sta šedesát sedm stránek.

UVĚŘITELNOST JE KLÍČ KE VŠEMU
Jistě můžete namítat, že ať vezmete do ruky kteroukoliv z fantasy či science fiction knih, ani jedna z nich nebude z pohledu normálního člověka uvěřitelná. Což je ovšem nesmysl - na uvěřitelnost je potřeba se dívat vzhledem k danému prostředí. Takového Harryho Pottera nebo Pána prstenů by vás nikdy nenapadlo zpochybňovat, protože v Bradavicích a Středozemi je přece možné snad úplně všechno. I tak to ale neznamená, že si autor může vymyslet úplně cokoliv. Je třeba, aby dodržoval zákonitosti daného světa, i když ho sám vymyslel.
Uvěřitelnost se dá rozčlenit do čtyřech základních stupňů: reálná, uvěřitelná, těžko uvěřitelná a nereálná. A právě v rámci daného světa musí působit uvěřitelně a reálně, ačkoliv v tom našem se jedná o něco naprosto neuvěřitelného.

Talent je schopnost rozeznat tři věci tam, kde si ostatní lidé všimnou jenom jedné.
- Arnošt Lustig

FABULE A SYŽET...?
Fabule je zjednodušeně řečeno způsob, jak by se daný příběh odehrál, kdyby to byla realita, jakýsi souhrn všech událostí či dějový půdorys. Čtenář si fabuli utváří uvnitř hlavy až po dočtení díla. Syžet je pak pořadí, v jakém byla fabule odvyprávěna - kdyby to nebyla realita.
Jinými slovy: Maminka zakázala jít Karkulce do lesa. Jenže ona ji neposlechl, a tak ji sežral vlk. 
Tohle byla fabule. Syžet bude, když se rozhodnu příběh odvyprávět například z pohledu vlka, ale klidně i z pohledu Karkulky, která naříká ve vlkově břiše. Můžu ho vyprávět ve stejném chronologickém sledu, ale klidně i od konce nebo z prostředka.
Tyto dvě slova vám možná připadají na první pohled zcela neznámá, ale aniž byste o tom věděli, běžně je používáte. Proto není od věci se seznámit s tím, co ve skutečnosti znamenají.

JAKÝ AUTOR, TAKOVÝ...
Toto samozřejmě není fakt nikterak zvláštně přínosný pro samotné psaní jako takové, nicméně úvodem je dobré o této problematice něco vědět. Autoři se zpravidla dělí na dva základní druhy a to na ačkaře a béčkaře. Ačkaři zhruba tuší, o čem psát i to, jak příběh skončí. Mají danou základní kostru, ale děj jako takový jim vzniká přímo pod rukama, mění se a vyvíjí. Béčkaři naopak dosadí do předem připravené šablony a o nic dalšího se příliš nestarají.
Těžko říct, který ze způsobů je výhodnější. Já sama se řadím mezi ačkaře a z vlastních zkušeností vím, jaká rizika a potíže to s sebou přináší - i když nepopírám, že na druhé straně to bude nejspíš podobné.

Jak už říká samotný nadpis, tohle vydání představovalo čistě jen úvodní záležitosti. Od příště bych se ráda zabývala více do hloubky a samostatně postavám, popisu a tak dále. Těžko říci, jaké bude mít tento článek ohlasy, ale upřímně doufám, že nějaké budou. Pokud byste se sami chtěli na něco zeptat, určitě můžete - co bude v mých silách ráda zodpovím.


Nyní mě nově najdete i na:

12 komentářů:

  1. Proto je téměř nemožné psát nějakou delší povídku a zároveň ji pravidelně zveřejňovat... Já to, co napíšu, hodně často zpětně měním a upravuji :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Můžeš být v klidu, protože já taky... a ono je to úplně normální. Zkrátka pouštět se do psaní něčeho většího chce hodně pevné nervy :)

      Vymazat
  2. Zajímavý článek. Děkuji a určíte přečtu další. Diky Míša
    Shoppersmiky.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělý nápad, tahle "série". Určitě ji budu pravidelně číst, třeba se něco nového dozvím, dneska jsem si moc skvěle početla. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle zní jako super série článků, které pravidelně budu číst. Psaní různých příběhů a povídek mě vždy bavilo, ale se najde něco, co se může člověk přiučit a já se něco přiučím moc ráda. :)
    i-wont-give-in.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Člověk se má vždycky co učit - a jestli tě něco naučím já, budu jedině ráda :D

      Vymazat
  5. Skvěle sepsaný článek plný užitečných rad, navíc velmi oceňuji ukázky! Těším se na další díly, Lory :)

    OdpovědětVymazat
  6. To je skvělý nápad a plno užitečných typů! :)

    http://boook-planet.webnode.cz/

    OdpovědětVymazat
  7. Skvělý článek, jsou to užitečné rady! Když jsem byla mladší, zkoušela jsem psát, ale teď už jsem dlouho nic nenapsala. Ale pořád si říkám, že se do toho třeba zas jednou pustím...tuhle sérii článku si určitě přečtu!

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.