28.12.18

The Christmas Chronicles: Tuhle jízdu si nenechte ujít!

by , in
Zdroj: https://m.media-amazon.com/
Originální název: The Christmas Chronicles
Žánr: Dobrodružný / Komedie / Rodinný / Fantasy
Vydání: USA, 2018
Délka: 104 min
Režie: Clay Kaytis
Scénář: Matt Lieberman
Kamera: Don Burgess
Hudba: Christophe Beck
Hrají: Kurt Russell, Judah Lewis, Darby Camp, Kimberly Williams-Paisley, Goldie Hawn, Oliver Hudson, Lamorne Morris a další

Anotace: Sourozenci Kate a Teddy Piercovi neměli ani tušení, co všechno se může zvrtnout, když se někdo rozhodne natočit Santa Clause v akci. Po řadě nehod a náhod se totiž rázem celé Vánoce ocitají v ohrožení. Kate a Teddymu tak nezbývá nic jiného, než spojit své síly se samotným Santou a Vánoce zachránit. Jenže Santa není vůbec takový, jak se o něm povídá a záchrana Vánoc rozhodně nebude žádná hračka...

Štědrý večer je sice za námi, ale vánoční atmosféra tu s námi ještě nějaký ten čas pobude. A co neodmyslitelně patří k Vánocům? Přece vánoční filmy!
Komedie a obecně snímky s touto tématikou už jsme tu měli tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Přesto anebo snad právě proto je ale opravdu oříšek najít mezi nimi takový, který by skutečně stál za to. The Christmas Chronicles je jednou z mála výjimek, které se podařilo něco, díky čemuž mezi ostatními vyčnívá.
21.12.18

6 věcí, co jste nevěděli o Dubaji

by , in
Vánoce se neodvratně blíží a snad právě proto je ten správný čas zavzpomínat si na vyhřáté okamžiky plné slunce. Články ze svých podzimních cest - kdy jsem zavítala do SAE a projela skrz emiráty, jako je Fudžajra, Rás al-Chajma, Šardžá a Dubaj - plánuji už pořádně dlouho, zdaleka nejvíc jsem se ale těšila na psaní tohohle. Ačkoliv nám dnešní doba dovoluje dozvědět se o téměř jakémkoliv místě na světě prakticky cokoliv a digitální nomádství ještě nikdy nebylo víc v módě, vždycky se najdou překvapivé maličkosti, o kterých se mezi lidmi tolik nemluví.


Teď už se ale vrhněme na 6 zajímavostí, co jste právě o Dubaji - a potažmo celém jeho okolí - možná nevěděli a nenajdete to ani v obyčejném průvodci.
7.12.18

Autoškola? Prej se ženu do záhuby! (3. část)

by , in
Těžko se mi píše (a ještě hůř se tomu pak věří), že už uplynuly dva měsíce od chvíle, co jsem poprvé sedla do auta. Tedy... alespoň oficiálně. A co se od té doby změnilo? Vlastně toho zas tak moc není.
Dar vytvářet trapasy mě stále ještě neopustil, stejně jako místy sebevražedné sklony nebo drzé průpovídky. Jak řekl i jeden z mých učitelů: "Hlavně, že máš na všechno odpověď." A taky že mám. Krom toho, že se mi podařilo navázat křehký vztah s autem, jsem toho ale získala mnohem víc. Mnohem, mnohem víc.

Zdroj: 1, 2, 3, 4 

22. 11. 2018: CHLASTAT SE NEMÁ
V Chorvatsku řidič nesmí zívat. V Rakousku nesmí spolujezdec starší dvanácti let spát. A Strejdovi se nesmí povést napasovat mě na zkoušky už v prosinci. S dovolením si vypůjčím jeho vlastní slova: Byla bych totiž v pytli jak Baťa s dřevákama!
To a mnohá další odhalení vyplula na povrch při dnešní teorii. Dvě předešlé jsem vynechala, takže jsem se téhle tak trošku obávala. Strejdu už ale zřejmě omrzelo dávat nám na hodinách testy, a tak to bylo celkem v pohodě.
Jo a: "Chlastat se nemá!"
3.12.18

Sama sobě neujedeš

by , in
Dneska (no, dneska jako dneska teda už ne) je prvního prosince a nejenom, že jsem zapomněla otevřít první okénko v adventním kalendáři, ale na to, že bych se měla pustit do psaní deníku, jsem přišla vlastně docela náhodou. Svět je prazvláštní místo a dějí se v něm opravdu zvláštní věci, které je nad naše síly pochopit a jež člověku dokážou spolehlivě zamotat hlavu, i když se je snaží pevně držet v rukou a jistá jeho část nejspíš doopravdy věří tomu, že to dělá.
Jako kdybych se během několika posledních týdnů rozdělila na několik , přičemž každé z nich chce něco úplně jiného a je naprosto nemožné je zase spojit dohromady. Je to jako hon za světlem nebo se pokoušet vysušit moře.


Člověk sám sobě neujede, ani kdyby se na zadní stavěl. Tak proč to pořád nejsem schopná akceptovat?
26.11.18

Hra

by , in
Experimentování je fajn, experimentovat se musí. Díky tomu jsem se před časem podívala na zoubek třeba i hororovému žánru, v kteréžto souvislosti spatřily světlo světa i tři prapodivné povídky, které jsem rozeslala do různých literárních soutěží. Zatím jsem se dočkala výsledků dvou, přičemž v jedné z nich jsem neskončila vůbec špatně. Konkrétně jsem totiž obsadila třetí místo. Přestože mi tahle povídka nepřijde nikterak zvlášť dobrá v porovnání s tím, co už jsem napsala nebo bych napsat chtěla, umístění by mělo něco znamenat (nebudeme si přece připouštět chabou konkurenci, že ne).
Ku příležitosti vyhlášení výsledků soutěže pak její pořadatel, www.horor-web.cz, jednotlivé povídky zveřejnil na svých stránkách. A protože tu dlouhou dobu žádná povídka nebyla, co lepšího mě mohlo napadnout, než se s vámi o Hru podělit i tady? Takže tři, dva, jedna... hrajeme!


16.11.18

Autoškola? Přijel pro mě funebrák! (2. část)

by , in
Od minule se mi několikrát podařilo vjet do protisměru, opět jsem málem přizabila svého učitele, blikala jako pomatená Eiffelovka v noci a taky pro mě jednou přijel funebrák. Každý příběh by se ale měl vyprávět od začátku. Takže vítejte u druhého dílu mých autoškoláckých trapasů a dobrodružství. Teď už ale pozor, pokračujeme v krasojízdě!

Použité obrázky: pexels.com (12, 3)

9.11.18

Život v protisměru

by , in
Letošní říjen se beze sporu linul především v rytmu autoškoly. Na rozdíl však od auta, s nímž se do protisměru zásadně nevjíždí, můj život žádná taková pravidla nesvazují. Od začátku školního roku si připadám, jako kdybych plavala v jakési euforii nebo se vznášela vzhůru nohama a na všechno to, co se děje kolem, se dívala z obrovské výšky. A ať se snažím sebevíc, nemůžu přijít na to, jestli je to dobře nebo špatně. Ale víte vy co? Koho to vlastně zajímá!



UČINĚNÁ KATASTROFA
Každý měsíc se pokouším vymyslet nový nadpis, pod který bych mohla napasovat téma "škola". Teď je večer, předposledního října, já mám hlavu v dlaních a říkám si: pane bože, to je učiněná katastrofa tohleto. A jak tak na to koukám, lepší název bych beztak nevymyslela.
2.11.18

Poslední Dcera hvězd

by , in
Originální název: Dcera hvězd
Díl: 1.
Autor: Michaela Burdová
Nakladatelství: Klika
Rok: 2018
Žánr: Fantasy
Počet stran: 388
Prostředí: Warana
Anotace: Samota je jako červ, který vás zevnitř pomalu užírá. Dcera hvězd Arinala, kdysi mocná válečnice bohů, zůstala sama mezi obyčejnými smrtelníky. Odolá instinktům vražedkyně?
Dcery hvězd se staly po válce bohů štvanou zvěří. Zbídačenému světu vládne krutou rukou zrůdný národ gronů, kvůli kterému všechna království zanikla. Lidé nepředstavují nic jiného než otrockou sílu a potravu pro stvůry. V lese za osadou hnije tajemství deroucí se ze záhrobí. Arinala se stala součástí plánu čehosi, co mělo zůstat dávno pohřbené. Co když ale sama sebe připravila o jedinou možnost, jak z téhle noční můry uniknout? Může se znovu stát Dcerou hvězd, nebo už je pozdě?

V tříštícím se světě pod nadvládou děsivých gronů přežívá poslední hrstka lidí. Nikdo z nich však netuší, že se mezi nimi skrývá i poslední Dcera noci, legendární válečnice bohů. Černé lesy se hemží nestvůrami a tam, hluboko pod zemí, otevírá oči cosi, co se nikdy nemělo probudit...
26.10.18

Autoškola? Aneb to se může stát jenom mně! (1. část)

by , in
Řekla bych, že do autoškoly jsem oproti mnohým nastupovala s jednou velkou výhodou. Přestože jsem toho moc neuměla (trénovala jsem rozjezdy a zkoušela si řadit do trojky, asi třikrát jsem couvala a z toho jednou zůstala trčet ve škarpě a podruhé se zasekla v poli), do autoškoly jsem se hrozně těšila. Nebudu tvrdit, že hysterie a panika se nedostavily, ale o tom až později. Nicméně ať už se těším sebevíc, jsem člověk, který má tak nějak od přírody sklony k trapným situacím, nehodám a náhodám a... zkrátka, právě v autoškole se stalo (a jistě ještě stane) tolik vtipných věcí, nad nimiž se můžete jak pobavit, tak přiučit, že by byl prostě hřích je nesepsat.
Takže prosím: nyní máte výjimečnou příležitost nasednout si ke mně a doprovázet mě na mé dlouhé cestě, která mě - doufejme - dovede až ke zkouškám. Pevně se připoutejte, jízda právě začíná!

Použité obrázky: pexels.com (123)
20.10.18

Ježkovy voči!

by , in
Blogová sféra v poslední době přetéká články, jež řeší, proč je ta nejúžasnější věc na světě, že je tady konečně podzim a dalších osmdesát devět důvodů, proč ho milovat. Já jako jedna z mála podzim ráda nemám a to už snad odnepaměti. Snažím se ale být člověk optimistický a na všem najít něco pozitivního. Jenže na podzimu - studený, vyfoukaný, deštivý, ponurý, rychle se stmívající a začátek školního roku přinášející - jsem našla jen jednu jedinou věc: barvy. Všude kolem jsou barvy a člověk si na vrtkavý okamžik připadá jako v jiné dimenzi (když zapomene na všechny ty mínusy, co jsem před okamžikem vyjmenovala). Ale jeden důvod je přece jen málo. A tak jsem se rozhodla, že když další nevidím, vytvořím si je sama.
Jistě jste pochopili, že se konečně dostávám k jádru věci. A ano, skutečně je to nový recenzní produkt. Pozor pozor, ne však ledajaký! Protože řekněte: je snad možné se na tyhle ježky podívat a nevzpomenout si na podzim? A není představa podzimu s něčím takovým na rukou přece jen o trošku úsměvnější?

5.10.18

Připravte se na UPGRADE!

by , in
Originální název: Upgrade
Žánr: Sci-Fi / Akční / Thriller
Vydání: Austrálie, 2018
Délka: 100 min 
Režie a scénář: Leigh Whannell
Kamera: Stefan Duscio
Hudba: Jed Palmer
Hrají: Logan Marshall-Green, Betty Gabriel, Harrison Gilbertson, Christopher Kirby, Clayton Jacobson, Melanie Vallejo a další 

Anotace: Za pár let už nebudeme muset ani hnout prstem, protože moderní technologie za nás všechno obstarají. Technofobům se v takové době nebude žít zrovna lehko. Grey Trace je pověstný tím, že jako jeden z posledních lidí dává před technologiemi přednost vlastním rukám. Jedna noc, která mu obrátí život vzhůru nohama, však tenhle přístup rázně změní. Autonehoda na noční dálnici a střet s bandou grázlů, kteří mu zavraždí přítelkyni a jeho nadosmrti zmrzačí. Greyovy vyhlídky na invalidním vozíku jsou víc než temné, dokud mu kamarád vědec nenabídne technologické vylepšení. S čipem v míše dokáže Grey nejen znovu chodit a pohybovat rukama, ale získává i další, dosud netušené možnosti. Experimentální zařízení zvané STEM totiž dokáže například i vystopovat pachatele onoho nočního přepadení a také Greyovi pomoci si to s těmi gaunery vyřídit ručně. Kdo by odolal? Grey rozhodně ne. Když však zanechá prvního z pachatelů v tratolišti krve, napadne ho, jestli by STEM neměl aspoň trochu zbrzdit. Otázka zní, jestli to půjde. A jestli to Grey vůbec chce.
(CinemArt)

Nedaleká budoucnost, lidstvo závislé na umělé inteligenci a hlavní hrdina, který se mstí za vraždu své manželky. Na první pohled to vypadá jako klišé, které jsme tady měli už snad tisíckrát. Jenže to by se do toho nesměl přimotat Stem.
Už když jsem na australský snímek Upgrade narazila poprvé, bylo mi jasné, že si ho rozhodně nemůžu nechat ujít. Jednou z předních věcí, která mě na filmu zaujala, byl poměrně netradiční koktej žánrů sci-fi, thriller, akční trhák, ždibec hororu, ale třeba také špetka dobře zamíchané černé komedie.
1.10.18

Selhání systému

by , in
Od konce prázdnin uplynuly čtyři týdny a já si říkám, že už bych se nejspíš měla konečně přepnout zpátky do všedního módu. Však víte - ranní vstávání, zařizování záležitostí školních i neškolních a do toho všeho najít v harmonogramu sem tam nějakou tu mezeru, která by se dala využít k urovnání pocuchaných nervů. Bohužel v tomhle, stejně jako v mnoha jiných ohledech, systém jednoduše selhal.


SYSTEM FAILURE
Hádám, že bych si asi neměla stěžovat tak, jak to dělám. Hned druhý týden září jsem měla více méně volno a koncem měsíce byl státní svátek, plus sem tam nějaká ta absence, přesto... Začátek tohohle roku je bezesporu jeden z nejobtížnějších, co jsem zatím zažila. Po letošním létě je těžké přimět tělo, aby začalo něco dělat. A když už se mi ho přece jen podaří přesvědčit, odmítne to moje hlava.
Kromě toho, že třetího září byla oficiálně předána štafeta, se vlastně nedělo nic zásadního. Všechno to papírování, obíhání a zařizování ale obstaralo svoje. Naložila jsem si toho na sebe hodně, a tak se teď nestačím divit, že škrtám položku po položce jako "nevyhovující" nebo "neakceptovatelné".

28.9.18

CORTINA: Město snobů

by , in
Cortina d'Ampezzo, věhlasné horské městečko v provincii Benátsko sevřené v objetí italských Dolomit, proslula nejen jako středisko zimním sportů a závodů nebo úchvatnou přírodou a památkami. Většině lidí se totiž při názvu tohoto přepychového města vybaví značkové butiky a vyhlášené restaurace. Při toulkách východními Dolomity se dokonce i naše cesta stočila tímto směrem a touha po poznávání nových kultovních míst nás pak zavedla právě do Cortiny.


V Cortině je draho a to z několika důvodů - mezi přední patří kupříkladu strategická pozice (přímo z města vede hned několik lanovek) a historické kořeny města. Ubytováni jsme zde tedy proto nebyli a ve městě samotném jsme se stavili jen na krátkou procházku při návratu z jiné horské túry. Co se parkování týče, o parkoviště nouze není. Většina z nich je však placená. Velké množství turistů má v oblibě parkovat u bývalého nádraží (za poplatek). Pokud si ale nastudujete plány města, zjistíte, že můžete docela pohodlně zaparkovat i zadarmo a to například u olympijského stadionu (Ra Vallées), což je navíc poměrně komfortní, protože o tomto místě ví podstatně méně turistů a ani se nenachází příliš daleko od centra.
21.9.18

Knižní recenze od A do Z

by , in
Z tak nějak nepochopitelného důvodu jsem se článku tohoto typu poměrně dlouhou dobu vyhýbala. Přednedávnem jsem jen tak z dlouhé chvíle brouzdala po vlastním blogu a sepisovala, do jaké rubriky už dlouho nepřistál nový příspěvek, když jsem si všimla, že u štítku "Knižní recenze" na mě kouká překvapivě vysoké číslo. A co si budeme vyprávět, dříve nebo později by se čtenář mohl v takové záplavě začít poněkud ztrácet, pokud by někdo nespustil ke dnu pár kotev s bójkami, jichž by se mohl chytit. Do budoucna bych navíc z tohohle hlediska nechtěla zůstat při zemi, ale publikovat své recenze i na jiných místech než jen na blogu - byla by ovšem škoda, kdybych se na ně nemohla odkázat i odtud.


~ A ~
...
~

~

~D~

~E~
...

~F~

~G~
...
~H~
...
~CH~
...
~I~
...

~J~

~K~
L
M

~N~
...

~O~

~P~

~Q~
...
~R~
...
~Ř~
...

~S~

~Š~

~T~

~U~
...

~V~

~W~
...
~X~
...
~Y~
...
~Z~
...

14.9.18

Do Dolomit na pohodu 1/2

by , in
Říká se: "Vidět Neapol a zemřít." Dle mého skromného názoru by jistě stálo za to zavést také: "Vidět Dolomity a už nikdy je neopustit." Je totiž až příliš snadné si tento rozsáhlý a rozmanitý masiv s nespočtem možností zamilovat a jakmile se tak jednou stane, vždycky si najdete cestu zpět. Dolomity jsou navíc tak rozlehlé, že prozkoumání všech jejich tajů by trvalo roky a to ať už jste horolezci nebo před ferratami dáváte přednost méně náročným vycházkám. A právě o tom druhém bodě se dnes budeme podrobněji bavit.


Dolomity se chlubí hned několika majestátními symboly, Tre Cime neboli Drei Zinnen (2999 m n. m.) počínaje a kupříkladu Tofanami (vrchol 3244 m n. m.) konče. Právě tyto dominanty se na první pohled tváří přístupně, přesto se jedná o poměrně náročné trasy, které jsou kupříkladu s malými dětmi poněkud nerealizovatelné a i dospělý člověk, který není zvyklý chodit po horách, by mohl mít problém s dechem - a nejen s ním. Dolomity však nabízejí i nepřeberné množství méně náročných túr a atraktivních procházek, přestože o mnohých z nich se v normálních průvodcích nedočtete.
V první části tohoto dvojčlánku se vás tedy pokusím přesvědčit o tom, že do Dolomit můžete vyrazit za vzrušením a dobrodružstvím - ale zároveň to celé praktikovat jak se říká na pohodu.

7.9.18

V srdci hurikánu s BEYOND THE BLACK

by , in
Beyond The Black, symphonicmetalová skupina založená roku 2014 v německém Mannheimu, se zatím do povědomí českých fanoušků bohužel příliš nedostala - zato já jsem už po několika písních spolehlivě věděla, že se brzy zařadí mezi mé oblíbence. 
Beyond The Black toho za čtyři krátké roky své existence stihli poměrně hodně - vydat dvě úspěšná alba, účastnit se tour s takovými velikány, jako jsou Powerwolf a Epica, nebo kompletně změnit svou sestavu. A letos koncem srpna přišli se zbrusu novou deskou Heart Of The Hurricane!


3.9.18

TOP aplikace a stránky (nejen) pro studenty

by , in
Trubte na poplach, trubte na poplach! Největší noční můra všech studentů je už zase tady - konec prázdnin a první školní den roku 2018/2019!
Poměrně dlouho jsem přemýšlela nad tím, čím přesně přispět na blog. Co si budeme nalhávat, většina článků typu #BackToSchool o školních pomůckách, rádoby vychytávkách a všelijakých dalších kravinkách je vzato kolem a kolem na jedno brdo a nám - obyčejným smrtelníkům - více méně k ničemu. Zároveň mi ale přišlo škoda téhle příležitosti pro jednou nevyužít a to pokud možno nějakým užitečným způsobem. A co studenti během roku ocení nejvíc (samozřejmě kromě prázdnin, náhlých nevolností před testem nebo dobře schovaných taháků)? Třeba pár užitečných stránek a aplikací, které vám ve správném dávkování mohou značně usnadnit právě studentský život. Můžete namítat, že Wikipedii známe přece všichni, ale opravdu to je jediný zdroj, z něhož lze čerpat smysluplné informace?

31.8.18

Co tě nezabije... eh, na to se vykašli!

by , in
Tohle léto mě naučilo hodně věcí. Třeba to, že štěstí se skutečně skrývá v maličkostech a smět se po týdnech zase usmát je snad ten nejúžasnější pocit, co můžete zažít. Že člověk nemůže nic milovat a postrádat víc než jídlo a že jestli chci něčeho dosáhnout, musím vždycky zůstat trpělivá. Pochopila jsem, že přísloví "V nouzi poznáš přítele" moc dobře ví, o čem mluví (nebo spíš píše) a že prodírat se životem s úsměvem na tváři je mnohem lepší - stejně jako to, že to ne vždycky jde.


24.8.18

Bouřkový princ

by , in
Tuhle fantasy povídku s příměsí proroctví a Šípkové Růženky, kterou protentokrát ztvárnila krvelačná a mimořádně ošklivá princezna, jsem onehdy posílala do soutěže Daidalos. Ročník už si přesně nevybavím, nicméně nakonec jsem se nedozvěděla ani to, kolikátá skončila nebo zda ji vůbec přijali. Od té doby leží chudák Bouřkový princ v šuplíku, pár částí na Wattpadu a to je asi tak všechno. Co si ale budeme nalhávat, Wattpad není zrovna ideálním prostředkem sdílení a ztratit se v tom nekonečném oceánu splašků, kde jen sem tam narazíte na záchrannou bojku, je mnohem snazší, než by se mohlo zdát. Navíc jsem slyšela cosi o aktualizacích, kvůli nimž nyní nemůžete publikovaná díla číst, aniž byste měli založený účet a to tedy já osobně považuji za hodně velký handicap.
A tak jsem přemýšlela a přemýšlela co s tím, až mě napadl tenhle způsob. Publikovat na blogu povídku, která má přes 80 naformátovaných A5 stran (v přepočtu 39 normostran, což už není zas tak moc), to je - co si budeme nalhávat - sebevražda. Ale takhle? Pokud by měl někdo o čtení zájem, rozhodně je to o dost příjemnější a přehlednější způsob, nemluvě pak o tom, že i mně coby autorce se na to kouká s jistou... mno, asi to trochu přiživuje jakýs takýs pocit hrdosti, že jsem toho kdysi dala tolik dohromady.

Zdroj: https://content.ebgames.com.au/

Když teď Bouřkového prince čtu s více než ročním odstupem, vidím v něm hodně věcí, které bych dnes napsala úplně jinak nebo je rovnou vyškrtala. Nicméně snad právě kvůli tomu, aby byl v pozdějších letech znát ten pokrok a především z toho důvodu, že se nerada šťourám ve věcech, které jsem dokončila a uzavřela už před časem, přikládám původní znění.
Myslím, že na to, že se jedná o jednu z mých úplně prvních delších povídek, příběh je docela promyšlený a příliš záplat jsem v něm nenašla. K Bouřkovému princi mám ale vřelý vztah hlavně s ohledem na postavy. Poprvé jsem totiž stvořila nějakou s páteří a z mého pohledu poměrně zajímavou. Můžete namítat, že Denzel je grázlík - ale stejně je to doteď jeden z mých oblíbenců.
17.8.18

Letní melancholie, pár paradoxů a haiku

by , in
Prázdniny jsou od slova prázdno a od zaplnění toho prázdna, od užívání a prožívání. To u mě znamená zkoušení nových věcí, stejně jako návrat k hluboko zakopaným kořenům. Od doby, kdy jsem se naposledy pokoušela psát haiku, uplynuly už více než dva roky. Přitom tenkrát mi tohle japonské básnířské umění připadalo tak geniální, leč nutno poznamenat, že to, co jsem vytvořila , mělo k umění hodně daleko.
Za ta léta jsem ale stihla projít značným progresem, co se týče mého literárního umu a jeho vyjadřování nebo samotného smýšlení o životě jako takovém, a tak jsem si řekla, že by možná nebylo úplně od věci pokusit se to opět promítnout do haiku. Co byl byl život bez experimentování, že?

Prý všechno je jen
v kostech a v hlavě
bořící světy

Zavři oči a
naslouchej zrnku písku
pod hodinami

Solničku vysyp
do umyvadla a dál
čekej na příliv
13.8.18

Čtvrté zápisky nemocniční: dva měsíce s novou čelistí

by , in
Už více než dva měsíce uplynuly od doby, kdy jsem v pražské VFN podstoupila ortognátní operaci, čili posun čelistí. Přestože už je to tolik týdnů, pořád ještě se nejedná o procházku růžovým sadem, a pokud jste si mysleli, že jakmile vám sundají gumičky, hladově se zakousnete do prvního smaženého řízku, na který narazíte, budete zklamaní. Hodně.


10.8.18

5 seriálů (nejen) na letní večery #2

by , in
Protože první velká pětka seriálů na dlouhé letní noci a večery, kterou jsem sepsala loni o prázdninách, sklidila nečekaně velký úspěch, nestálo mě příliš sebepřesvědčování, abych se rozhodla po čase vydat i volume 2.


Protentokrát se mi do hledáčku dostaly poněkud známější kousky, přesto si nemyslím, že se jedná o takové šlágry, jako je například Hra o trůny nebo Simpsonovi, a tak bych řekla, že jsem tímhle malým výběrem namíchala celkem zajímavý koktejl inspirace. Takže směle do toho!
5.8.18

Noví Žoldnéři fantasie jsou venku!

by , in
A je to tady! Třicátého července po bezmála roce příprav, úprav a korektur u nakladatelství Straky na vrbě konečně vyšli nejnovější Žoldnéři fantasie, tentokrát s podtitulem Na stopě zločinu. Proč to tu ale vůbec poprvé zmiňuji? Protože tentokrát jsem v tomhle kultovním fantasy sborníku otištěná i já!


30.7.18

Plážové pareo a já

by , in
Léto je tu a je v plném proudu, proč tedy pro jednou nepřijít čistě s vysluněným, třeba rovnou plážovým, článkem? Co se totiž v tomhle parném počasí hodí víc, než se natáhnout někde u vody a popíjet vychlazený drink? A když už jsme u toho, můžete si k tomu pořídit třeba i plážové pareo.

25.7.18

Slavíme třetí narozeniny, slavte s námi!

by , in
Trubte na poplach - slavíme třetí narozeniny, skutečně je to tak! Tenhle den je ale historickým okamžikem ještě z jiného hlediska. Blog sice slaví třetí narozeniny, ale zároveň je to dočista poprvé od jeho založení, co jsem na tohle letní výročí nezapomněla. První háček se totiž objevil už ve chvíli, kdy přišla řada na určení konkrétního data.
Kdy byl založen sám blog jako takový si upřímně řečeno vůbec nevzpomínám. Hlavním impulzem tehdy byly výpadky domény, kterou jsem do té doby používala. Když už o tom mluvíme, na blogspotu sice slavím krásnou trojku, ale co se mé celkové blogerské kariéry týče, jen těžko se mi chce uvěřit, že už to bude přesně dvakrát tolik. O tom jsem ale mluvit nechtěla, vraťtme se tedy k věci. První článek na blogu byl zveřejněn 17. 7. 2015. Problém je ten, že se jednalo o rozcestník, tedy žádné plnohodnotné sdělení. Ten vyšel až o týden později, tedy 25. 7. 2015. Co bych tedy měla považovat za oficiální spuštění provozu? Po důkladné dloubání a hloubáni jsem se nakonec rozhodla pro pětadvacátého. Ta čísla vypadají koneckonců lépe, nemyslíte?


Zdroj textury: https://pixabay.com/c

20.7.18

Příslib krve s vůní střelného prachu

by , in
Originální název: Promise of Blood
Díl: 1. (v sérii Prachmistři)
Autor: Brian McClellan
Nakladatelství: Talpress
Rok: 2016, vydání originálu 2013
Žánr: Fantasy
Počet stran: 548
Prostředí: Adopest, Adro
Úryvek: k přečtení zde
Anotace: Polní maršál Tamás svrhl svého krále, aby hladovějícímu lidu přinesl chleba, jenomže převratem také vyprovokoval válku v Devateru států, vnitřní útoky fanatických roajalistů a nenasytnou honbu za penězi a mocí mezi svými údajnými spojenci.
Tamás, na hranici svých sil, spoléhá na to, že několik jeho zbývajících prachmistrů udrží mír. Chaosem se však šíří zvěsti. Povídá se o zlomeném slibu, znameních smrti a bozích opět kráčejících po zemi. Těm starým pověstem ale nikdo nevěří. Možná by měli začít věřit všichni.

Země protkaná úponky korupce, nespočtem špehů a zrádců, jež se mohou objevit doslova na každém rohu, válčící nepřátelé za hranicemi, bohové, kteří po staletích opět kráčí mezi lidmi a jeden starý polní maršál poháněný pomstou a touhou po spravedlnosti. Tak málo stačí a katastrofa je na spadnutí - a kromě toho také jedna kniha.
16.7.18

Příjemce: mé třináctileté já

by , in
To se tak občas stává, že se vám v nestřežené chvíli dostane do rukou něco, co byste raději vůbec neviděli. V mém případě to pak byla jedna tlustá kniha s přelepovanými bílými deskami, jež díky té kupě nesmyslů, které se snažila udržet uvnitř a ochránit tak před nimi zbytek světa, doslova praskala ve šveh. Netrvalo příliš dlouho, než mi došlo, že nyní v rukách svírám svůj více než sedm let starý deník. Mé rozrušení dospělo k mezi únosnosti v okamžiku, kdy jsem ho otevřela - což, jak se vzápětí ukázalo, jsem nejspíš neměla dělat.
Má dětská naivita, sny i rádoby ideály byly a jsou k smíchu podobně jako všechna převeliká moudra, která vypustí z pusy děti po celém světě. Vrchol všeho ovšem bylo několik posledních stran. Ve svých tehdejších třinácti letech jsem se domnívala, že jsem spolkla polovinu planety a až můj deník za několik století objeví archeologové a odstraní z něj nánosy prachu a špíny, bude považován za národní klenot. Bohužel, jak to tak bývá, tenkrát jsem se strefila zatraceně vedle. Teď, když všechny ty řádky zpětně pročítám, nedá mi to, abych sama nad sebou nekroutila hlavou a nenadávala. Tato nepravost se nesmí nechat jen tak!



Tak tedy, mé milé třináctileté já - jakožto všechna třináctiletá já, která se k tomuto článku v jednom ze záchvatů svých nesmírných mouder přiblíží - slyš toto:
10.7.18

Akatsuki no Yona: Neobyčejně obyčejné anime

by , in
Zdroj: https://static.zerochan.net/
Originální název: Akatsuki no Yona
Anglický název: Yona of the Dawn
Žánr: Fantasy/Dobrodružný/Drama/Shoujo
Vydání: Japonsko, 2014
Délka: 24x24 min
Scénář: Nacuko Takahaši
Studio: Studio Pierrot
Hrají/dabing: Chiwa Saito, Ayahi Takagaki, Sanae Kobayashi, Junichi Suwabe, Masakazu Morita a další

Anotace: Nic nenaznačuje tomu, že by se poklidný život princezny Yony, mladičké dědičky trůnu, měl odklonit ze zajetých kolejí. Jenže pak oslaví šestnácté narozeniny a nejšťastnější den se rázem změní na největší katastrofu jejího života. Král je mrtvý a aby toho nebylo málo, vrah není nikdo jiný než muž, kterému doposud bezmezně důvěřovala a do něhož je už od dětství zamilovaná.
Z princezny Yony a jejího věrného ochránce Haka se tak stává štvaná zvěř. Aby mladičká dívka zachránila království, musí bojovat proti cizí armádě stejně jako se svými vlastními démony. Jediný, kdo by jí mohl pomoci získat trůn nazpět, jsou legendární válečníci a potomci mocných draků. Krkolomná cesta za spravedlností právě začíná.

Když jsem se pouštěla do fantasy anime o pronásledované princezně a dračích bojovnících, v první řadě jsem ho brala jako oddechovou záležitost, u níž se dá dobře vypnout a nenásilně procvičit angličtina s japonštinou. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistila, jak moc jsem se v hloubce Akatsuki no Yona spletla! Každé vyprávění by ale mělo začít od začátku.
7.7.18

Správný skřítek

by , in
Prvním krokem v boji proti literárnímu vzduchoprázdnu je beze sporu předejít tomu, aby nějaké vzduchoprázdno vůbec vzniklo. Což se mnohem snáze řekne, než udělá, jak mi jistě mnozí dají za pravdu. Nicméně když už se vám jednou povede první krok přeskočit, není nic jednoduššího než pokračovat hned tím druhým - tudíž snahou vzniklé vzduchoprázdno alespoň částečně zredukovat a zaplnit.
Správný skřítek je reakcí na téma "Škola - základ života", což je samo o sobě klišé nad klišé. Přičtěte k tomu ještě rozsah tří A4 listů a pořádná výzva je na světě. Mohla jsem snad tomuhle dát košem? Pokusila jsem se ho tedy alespoň trošičku netradičně obalit, a tak z toho nakonec vzešlo klišé ve skřítčím kabátku s nádechem pohádky, špetkou fantasy a morálním poučením na konci, které se nejspíš porotcům zamlouvalo natolik, že mi za něj udělili první místo. Nemyslím si, že by to bylo kdejaké vrcholové dílo, na druhou stranu ale příjemná oddechovka, u které jsem si odpočinula já a třeba ke stejnému závěru dospěje i nějaký ten čtenář.

Zdroj použitého obrázku: https://i.pinimg.com/
2.7.18

Bylo nebylo... no, spíš teda nebylo

by , in
Konec školy, vysvědčení, flákání se po obchodech nebo ve městě, na koupalištích a po výletech. Tohle všechno si pod pojmem červen obvykle představím. Byla by ale děsná nuda, kdyby to tak platilo každý rok. Stálo by tedy za to si povědět něco málo o tom, jak výjimka potvrzuje pravidlo aneb jak letošní červen tak nějak nebyl.


O ŠKOLE BEZ ŠKOLY
Nejspíš bych si to měla užívat. Hádám, že je to poprvé a dost doufám, že i naposledy, kdy jsem školní docházku ukončila už začátkem června. Tak si ty prodloužený prázdniny užij! Nemůžu ale říct, že bych něco z toho vnímala jako "prodloužené prázdniny". Právě naopak. Mám pocit, že jsem ztratila několik týdnů života a ani jsem si toho pořádně nevšimla. Popravdě řečeno jsem se ještě nějak nepoprala ani s tím, že prázdniny začaly dokonce už i oficiálně.
První dva týdny po operaci jsem na školu neměla ani pomyšlení a upřímně mě asi ani nenapadlo nad ní nějak přemítat. Zato ten třetí, když jsem se už takříkajíc otrkala, jsem si teprve uvědomila, že přestože se tam nic neděje, a když už se něco přece jen děje, je to opruz, docela ráda bych si tam ten opruz zažila taky. Došla si pro vysvědčení, ulila se v nákupáku. No, jak to tak vypadá, pro jednou jsem měla smůlu. Aspoň že to vysvědčení se mi v rámci možností vydařilo.
29.6.18

Třetí zápisky nemocniční: Jídlo, kontroly a třetí týden

by , in
Jsou okamžiky, kdy si říkám, že se dá jen těžko uvěřit tomu, že jsou to tři týdny, co jsem podstoupila ortognátní operaci. Načež několikrát zamrkám, promnu si oči a sama sobě vynadám, protože mi najednou připadá, že už jsou to snad roky a já se přitom plácám světem bez pořádného jídla a se zavřenou pusou teprve krátce. Ať už tak nebo onak, za těch dnes už třiadvacet dní člověk urazí dlouhou cestu. A kam přesně že ho zavede?



22.6.18

LONDÝN: Město dvou tváří

by , in
Jak jste si už mohli všimnout, doháním své cestovatelské resty. A vskutku - jen těžko se dá uvěřit tomu, že už je to rok, co jsem tohle výjimečné město konečně navštívila i já.


Lidé o Londýně mluví všelijak, ale obecně se můžete setkat se dvěma názory: je nádherný, s magickou atmosférou velkoměsta, osobitým ruchem i památkami, anebo pravý opak, tudíž špinavý, ponurý, zmatený a nehostinný. Zkrátka město dvou tváří a na vás už záleží, kterou z nich si vyberete. Našlo se nemálo těch, kteří se mě od mého výletu snažili odradit slovy, že budu zklamaná. Ale světe div se, nakonec jsem se přidala k první zmiňované skupině a hlavní město Velké Británie jsem si jednoduše zamilovala. I vy teď máte konečně možnost si ho po kousíčkách prohlédnout mýma očima a objektivem.
15.6.18

Druhé zápisky nemocniční: Ortognátní operace, JIP a první týden

by , in
Jak už jste se mohli dozvědět z předchozích článků na toto téma, 6. června jsem podstoupila ortognátní operaci v pražské VFN, konkrétněji mi pak posouvali (přerazili) obě čelisti, s čímž nezbytně souvisí i následná plastika brady. Pusu mám teď plnou stehů spolu s 28 šroubky a destičkami, zato konečně s normálním skusem. O tom jsem ale mluvit nechtěla. Tenhle článek by měl pomoci těm, kteří mají podobný zákrok teprve před sebou a krok po kroku je seznámit s tím, co je čeká a nemine.

4.6.18

Prvé zápisky nemocniční: Směr Praha a co vzít s sebou

by , in
Ortognátní operaci by prý potřebovali i všichni Habsburkové. Jenže ti si na rozdíl ode mě alespoň mohli nechat narůst plnovous a taky měli tak nějak o korunu navíc. Mně nezbývá nic jiného než sbalit kufry, naposledy si prohlédnout před zrcadlem svoji křivou držku a vyrazit směr Praha a VFN.

1.6.18

Kolaps

by , in
Přestože se v květnu událo nespočet věcí, pro mě bude tenhle měsíc nejspíš už napořád měsícem zmatků. Větrné smrště a bouře, evakuace školy i úprky z města, úsměvné návštěvy doktorů či hlavního města a mnoho dalšího v konečné kombinaci ani nedává šanci něčemu jinému. Zkrátka se to nedá nazvat jinak než jako hromadný kolaps.



HAVÁRIE A ŠKOLA NA VODĚ
Za těch několik týdnů, vlastně už spíš měsíců, jsem si v rámci možností zvykla, že nemá-li můj život přijít k úhoně, musím být neustále ve střehu před létajícími cihlami, padajícím lešením, jeřáby a dalšími nestvůrami. Co ale nikdo nečekal - no dobře, čekali jsme to všichni, snad až na samotné vedení školy - bylo, že se na nás ten strop nakonec opravdu začne doslova a do písmene padat. A tak bylo druhé patro hned na začátku května zavřeno poprvé. Což ovšem problém nijak neřešilo, protože další týden se žáci nahrnuli zpět do lavic a přestože díry ve stropu se zacpaly plachtovinou a cihlami, praskání zdí pokračovalo vesele dál.
25.5.18

MEGANISI: Dva týdny na pustém ostrově

by , in
Docela nedávno jsem zveřejnila článek o své dobrodružné cestě přes země, jako je Maďarsko, Srbsko a Makedonie, až do Řecka a na ostrov Meganisi. Toto předlouhé putování nás stálo krev, slzy a pot, ale když jsme se konečně ocitli v cílové destinaci, pochopila jsem, že to všechno stálo za to.


Tehdy jsem objasnila, jak je možné, že jsem se k jeho sepsání dostala až po roce, stejně jako to, že bych všechny resty s tím spojené ráda brzy dohnala. Už tedy víte, jak jsem se vzala na Meganisi, ale jak jsem strávila celé dva týdny na tomhle - skoro - pustém ostrově, na to přišla řada teprve dnes. Spíš než psát dlouhé litanie jsem se ale protentokrát rozhodla pro trochu jinou formu - říkejme tomu třeba fotopis.
20.5.18

Slza poslední čarodějky

by , in
Nad tím, že už to bude rok, co tahle povídka poprvé spatřila světlo světa, mi jde hlava kolem. Dlouhou dobu jsem váhala nad jejím uveřejněním. Je mi totiž jasné, že zveřejňovat takhle rozsáhlé dílo v jednom článku je sebevražda - a já opravdu nejsem sebevrah. Zároveň mi vůči němu - a koneckonců i vůči mě - nepřijde fér ho jednou poslat do soutěže, kde si ho přečte pár lidí, ohodnotí, založí do šuplíku a to je asi tak všechno. Na každý příběh padne ohromná spousta práce a ještě víc času, který za tím spousta lidí vůbec nevidí.
Když jsem nad tím tak o Vánocích přemýšlela, napadla mě spásná myšlenka: wattpad. No jo, wattpad, jenže když se tam člověk rozhlédne, zjistí, že je tenhle portál svým původním účelům na míle vzdálený. Zároveň mě ale lákala vidina přehledného publikování, statistik a dalších výhod. A tak jsem si nakonec řekla, že za zkoušku nic nedám.


Zveřejňování Slzy poslední čarodějky jsem průběžně splňovala i zanedbávala, a tak se stalo, že se na internetu objevila celá teprve nedávno - a tenhle článek mezitím upadl v zapomnění. Až teď, když je konečně venku, jsem se odhodlala k závěrečnému kroku. 

Povídka se účastnila literární soutěže O Dračí řád 2017, za což sklidila místo mezi nejlepší dvacítkou. Štěstí v Dračím řádu jsem loni zkoušela poprvé a na to, že soutěžících se sešlo celkem 64, jsem se svým dvacátým místem a počtem bodů poměrně spokojená.
S odstupem několika měsíců a skutečností, že se moje vyjadřovací a psací schopnosti opět trošku pozměnily, to vidím. Slza poslední čarodějky má své mouchy. Sami porotci mě na to koneckonců upozornili. Na druhou stranu se ale našla spousta povzbudivých názorů a velice kladných hodnocení, za která jsem hrozně ráda a některá z nich bych si dovolila zveřejnit.
© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.