Od mého vysněného výletu po jižní Británii uplynuly už bezmála dva měsíce a já jsem se konečně odhodlala k napsání slibovaného reportu. Tuhle zemi, její města a památky jsem si jednoduše zamilovala, a přestože existuje spousta důvodů, proč bych zde nechtěla žít (především sychravé počasí a vítr), po téhle návštěvě přibylo o poznání více podkladů, kvůli nimž bych okamžitě jela znovu. Stonehenge, Winchester, Bath, Londýn, křídové útesy a telefonní budky - to všechno jsem viděla a seznámím vás s tím, co se mi tam přihodilo, koho jsem potkala, kolik co stojí a hlavně - proč to všechno stojí za to!
Naše výprava odstartovala v neděli 4. června, kdy jsme se před šestou ranní shromáždili na parkovišti a spolu s dalšími dvěma školami naskákali do autobusu. Před námi ležely stovky kilometrů, čtyři cizí země a čtrnáct hodin jízdy. Cesta nás zavedla přes Německo, v jehož vrchní části jsem nikdy nebyla, až do Holandska, které v mých vzpomínkách od té doby zůstane jako země větrných elektráren. Belgickou čokoládu jsem sice neochutnala, ale z toho mála, co jsem z Belgie viděla, usuzuji, že je to kouzelná země, podobně jako Francie, která na nás čekala pozdě odpoledne.
Přes ukrutnou vzdálenost jsme polykali jeden kilometr za druhým, řidiči až na jistý záchodový kolaps jeli obstojně (navíc jsem odhalila, že jeden z nich pravděpodobně utekl z Matrixu - obličej, brýle, prostě všechno!) a večer v pořádku dorazili do F1 v Calais. Ubytování ve Formuli jsem se upřímně řečeno dost obávala, nakonec ale nedopadlo zas tak špatně - pokud člověk netrpí klaustrofobií a nechodí za večer desetkrát na záchod. Ono to totiž bohatě stačilo jednou.