Originální název: Rogue One: A Star Wars Story

Žánr: Akční / Dobrodružný / Fantasy / Sci-Fi 

Vydání: USA, 2016

Délka: 133 min

Režie: Gareth Edwards

Scénář: Tony Gilroy, Chris Weitz

Hudba: Michael Giacchino

Hrají: Felicity Jones, Mads Mikkelsen, Alan Tudyk, Ben Mendelsohn, Diego Luna, Forest Whitaker, Riz Ahmed, James Earl Jones, Jimmy Smits, Warwick Davis, Donnie Yen, Wen Jiang, Jonathan Aris, Genevieve O'Reilly a další

Anotace: Rogue One: Star Wars Story je první z nové série samostatných filmů Lucasfilmu. Vypráví příběh skupiny netradičních hrdinů, kteří se dají dohromady, aby splnili odvážný a zdánlivě nemožný úkol: Ukrást plány Hvězdy smrti.

(Falcon)

Představovat legendární galaktickou ságu Star Wars v dnešní době nejspíše nemá smysl, zvláště pak od té doby, kdy práva ke společnosti Lucasfilm odkoupil Disney a produkty právě s touto tematikou doslova rychlostí blesku zaplavily svět. Pokud k sobě budeme upřímní, jistě uznáte, že nové filmy si získaly mnohé fanoušky, ale zároveň s tím ztratily značnou část těch starých. Nicméně kdyby se někdo pokusil tvrdit, že na novinku Rogue One není přinejmenším zvědavý, je to lež jako věž. Soudě podle toho, s čím jsem se zatím setkala, lze usuzovat, že v rámci tohoto témata existují zpravidla dvě skupiny: ti, kteří Rogue One milují a ti, kteří ho nenávidí. Možná právě proto vás nyní překvapí, že já sama nepatřím ani do jedné z nich.

We have hope. Rebellions are built on hope!

A je to tady! Zabalit poslední dárek pro babičku, zavázat ještě jednu mašli, zabít mrskajícího se kapra, porazit opadanou jedli a rozbít co nejvíc vánočních ozdob. Vánoce jsou tady, ale co je ještě neuvěřitelnější - venku je bílo. Sice to stále ještě není sníh jako sníh, ale vlastně... co víc by si člověk mohl vůbec přát? Včera bylo venku přímo nádherně; krásné osvětlení, roztávající krystalky ledu i kapky vody jako ze sna, které na mě volaly, vábily mě jako nymfy a mávaly na mě svými bílými krajkovými kapesníčky, až mi nezbývalo zhola nic jiného než se sebrat s foťákem na vodítku a vyrazit ven. Vzniklo z toho pěkných pár fotek, jimiž bych vám zároveň chtěla poděkovat. Za to, že vůbec někdo jako vy existuje, a když už, tak právě tady. Protože bez vás by to ani zdaleka nebylo ono.

Tímto bych zároveň ráda popřála krásné vánoční svátky všem, ať se na Štědrý den sejdete se všemi lidmi, které máte rádi, ať vám během záchvatu smíchu nezaskočí v krku rybí kůstka a pod rozsvíceným stromkem naleznete všechno to, co jste si přáli a ještě o mnoho navíc. A závěrem musím zdůraznit ještě jednu věc, kterou sice zmiňuji jako poslední, ale to jedině z důvodu, že stojí jako první v žebříčku mých priorit - a to je zdraví. Protože bez něj bychom byli na mizině úplně stejně jako blogspot bez připojení k wi-fi.

Teď zpětně a z kritického nadhledu cizího čtenáře si říkám, že jsem možná udělala dobře. Nikdy jsem nebyla příliš velký poeta, spousta mých básní působila a působí vyloženě nuceně a vesměs každá z nich je pesimistická až to bolí. V tomto případě se odráží můj pohled na příchod podzimu, zrcadlí mé nálady, postoje i každoroční rozpoložení a sama za sebe bych řekla, že docela věrně. Nicméně právě z tohoto důvodu nemůže zároveň postrádat již zmiňovaný pesimismus. Vzato kolem a kolem, jedná se o coca-colu přefiltrovanou v čističce odpadních vod. A co z toho vzniklo? To už posuďte sami. 

Psalo se datum 4. prosince 2016, když pražská Incheba aréna zburcovala svým jásotem a křikem snad půlku Prahy. Hala praskala ve švech, lístky neodvratně vyprodány. Poprvé v historii zde totiž (vyjma Rock for People a Rockový festival Slušovice) svůj koncert odehrála Christian a hard rocková skupina z Tennessee - Skillet, která si s sebou na tour přizvala také kapelu Red Sun Rising. A že to byl jednoduše nářez? No to si pište!

Není to krása? Venku mrzne až praští, modrají a odumírají z toho prsty i celé končetiny, náledí kam se podíváš, řezavý vítr a škrabaní v krku. Z nějakého důvodu se mi to ale strašně líbí. Připadám si jako šťastná máslová moucha poletující nad železniční tratí. Už jsem to zase já. Připouštím, že mi to letos trvalo o něco déle než obvykle, ale zvládla jsem to. Tenhle školní rok mi toho hodně dal, něco dobrého i něco méně dobrého, ale za všechno jsem vděčná, protože si teď připadám o poznání silnější a samostatnější.

Originální název: Fantastic Beasts and Where to Find Them

Žánr: Fantasy / Dobrodružný

Vydání: Velká Británie / USA, 2016

Délka: 133 min

Režie a scénář: David Yates, J. K. Rowling

Předloha: J. K. Rowling (kniha)

Hudba: James Newton Howard

Hrají: Eddie Redmayne, Dan Fogler, Colin Farrell, Ron Perlman, Katherine Waterston, Alison Sudol, Ezra Miller a další

Anotace: Newt (Mlok) Scamander přichází do New Yorku se svým záhadným kufříkem, ve kterém se nachází obrovská sbírka vzácných magických tvorů z jeho cest kolem světa. Co se může stát, když se nadaný britský kouzelník vydá do Ameriky a jeho zvířata (některá i trochu nebezpečná) uniknou z kufříku?

(Freeman Ent.)

Kdo by neslyšel o Fantastických zvířatech? Tato dlouho očekávaná a mnoha názory opěvovaná novinka z dílny J. K. Rowlingové totiž teprve před necelým týdnem vtrhla na plátna kin a vtáhla tak diváky do zbrusu nové éry skrytého kouzelnického světa hemžícího se všelijakými tvory i netvory a v neposlední řadě skrytými nepřáteli. Nutno tedy připustit, že vnadidla byla vskutku velkolepá, není proto divu, že jsem těmto svodům nakonec podlehla i já - protože kdo by nebyl zvědavý na nového Harry Pottera bez Harry Pottera?

Máme tady podzim, jemuž v patách pomalu ale jistě kráčí zima, což s sebou již tradičně nese mimo jiné i období plesů a v neposlední řadě také taneční, a poněvadž jsme vesměs všichni mladí, věřím, že nyní budu hovořit o tématu, které se bude týkat velkého počtu z vás. Konkrétněji se pak zaměřím na Věneček.

Věneček... poměrně vtipný leč dle mého názoru záhadný název pro závěrečný večer tanečních, který se spíše než k obyčejné taneční lekci přibližuje k volné zábavě čili plesu. Páry si vzájemně předají drobné dárečky, upomínkové předměty a milá slůvka. To ale není zdaleka vše. Mládenci musí své první tanečnici přinést květinu a naopak děvčata svému tanečníkovi připnou na klopu saka vlastnoručně vytvořenou stužku, neboli kotilion. Jakmile jsem se tuto skutečnost dozvěděla, má tvůrčí dušička zaplesala radostí. Nicméně všechno mě to velice brzo přešlo, když jsem zjistila, že na celém internetu není snad dočista žádný pořádný návod. A proto se s vámi dnes podělím o ten svůj.

Abych tak pravdu řekla, začínám pomalu ztrácet nápady, jak všechny tyhle na chlup stejné úvody vytvářet. Říkám si: čte to vůbec někdo? Protože upřímně řečeno, já sama to po sobě většinou nečtu vůbec. Musím říct, že jsem dospěla opravdu hodně daleko, když už nudím dokonce i samu sebe...

... tak to tady máte - další optimisticky nabitý článek o mých věčně aktuálních trapasech, prožitcích i zážitcích je opět tady. A vida - dokonce i ten úvod se mi podařilo napsat.

Amaranthe je dánsko-švédská skupina založená v roce 2008 a to pod původním názvem Avalanche, kterým byla ovšem nucena v následujícím roce změnit. Jejich hudba proslula především kombinací různých odrůd metalu (od melodic/death metalu až po electro metal) s alternativ a prvky typickými pro moderní popovou hudbu. Doposud za svou existenci vydali celkem čtyři alba a to včetně desky Maximalism - žhavé novinky, která koluje světem od konce letošního října.

Coby pisálek tělem i duší jsem toho za svůj krátký život zažila už mnoho; účastnila jsem se literárních soutěží, akcí i kurzů, a ačkoliv to tak hned na první pohled nemusí působit, těch několik dnů a zážitků mi toho dalo opravdu hodně. Dnes jsem si z náhlého popudu zpětně prohlížela některé mé poznámky a zápisky a napadlo mě, že by možná stálo za to udělat si v nich trochu pořádek. A vzhledem k tomu, že jistá část mé osobnosti není jen prohnilá sobecká a cynická mrcha, rozhodla jsem se, že by možná nebylo od věci podělit se o tyto poznatky i s vámi. Nepovažuji se za žádného profesionála ve svém řemesle, nicméně za těch pár let, co se psaní věnuji, jsem již několik úspěchů posbírala a myslím si, že právě tato malá vítězství i pochybení a především zkušenosti, které jsem na svých cestách nashromáždila, mohou některým začínajícím pisálkům skutečně pomoci.

Strhané nehty, kůže rozpraskaná do krve, zlámané kosti, střepy v očích a vyříznutý jazyk. I peří z bělostných křídel jí utrhali. Nevidí, nemluví... avšak stále ještě je schopna cítí. Každý nádech ji bolí, každý sten ji drtí a svírá v železném sevření, jenže takové je její poslání: trpět pro ostatní. Byli jsme to my, kdo jí tohle všechno způsobil. Utopeni sami v sobě, svázáni nikam nevedoucími ideály a honbou za cílem, jenž leží v nekonečnu. Svět z nás udělal bloumající přízraky bez duše, které přestaly věřit. Samy v sebe. V ni. V naději.

Nebo že by to snad bylo naopak?

Září. Slovo nahánějící panickou hrůzu a smrtící fóbii ve valné většině z nás. Avšak ať více či méně úspěšně - zdolali jsme jej! Září je za námi a jen stěží se dá uvěřit tomu, že už uplynul celý měsíc od chvíle, kdy jsme si užívali slunné flákačské prázdniny - nebo že by to bylo už tak dávno?

První podzimní měsíc tohoto roku si toho na sebe nabalil opravdu hodně a jako učitelka na střední byl kritický, náročný a ještě jednou náročný. Inu - a jak jsem si s tím vším poradila já? Co se mi podařilo pohnojit? Kde jsem byla a co nového odcizila?

V prvním jarním objetí,

ptáče z hnízda vyletí,

vesele zamává křídly,

aby si ho všimli.

Když léto se vypaří,

podzim čeká na stáří

a smrtná dáma náruč rozevírá,

jak mladému život odepírá.

Bez křídel, bez peří,

jak svět širý ho nestřeží,

ptáče do věčného spánku se vkrádá,

tak zima další duše nastřádá.

Musíte pochopit, že takhle jsem to nechtěla. Abych pravdu řekla, mé záměry byly čistě pozitivního ražení, dokonce jsem poprvé po třech měsících opět našla cestu k barvám. Nicméně myšlenkové rozpoložení se vždy dokáže nějak mistrně ohlásit a vetřít. Pokud se zaměřím jen na obrázek a nikoliv na báseň - tohle je všechno, co mi zbylo z léta. Je toho maličko, všecičko se to poschovávalo ve škvírách i rozích mé kulaté mysli. Tak jsem se ty skořápky rozhodla sesbírat a opět slepit dohromady. Tohle je takový můj poslední výkřik. Výkřik v bublině ze světa za bublinou.

A báseň? To je předzvěst - svět bez růžových brýlí, které má na nose dívka z obrázku.

Originální název: A Court of Thorns and Roses 

Díl: 1. (v sérii Dvůr trnů a růží) 

Autor: Sarah J. Maas 

Nakladatelství: CooBoo 

Rok: 2016, vydání originálu 2015 

Žánr: Scifi-ci a fantasy 

Počet stran: 440

Prostředí: Prythian

Úryvek: k přečtení zde 

Anotace: Úžasný a mrazivý příběh na motivy příběhu Krásky a Zvířete. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale Tamlin – jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

(oficiální anotace)

Sarah J. Maas se stala světově známou a uznávanou autorkou po vydání fantasy série Skleněný trůn, která si postupem času našla cestu k srdcím stále více a více čtenářů. Nyní je zde se zcela novým příběhem - děsivě úžasným a mrazivým doslova až do morku kostí. Jak sama Sarah v jednom z rozhovorů zmínila, Dvůr trnů a růží původně zamýšlela jako retelling Krásky a zvířete, ale jak jí knihy postupně vznikaly pod rukama, stalo se z nich něco mnohem víc - samostatně se vyvíjející fantasy série s příměsí YA žánru, pro který by ji její fanoušci byli ochotni samou láskou rozcupovat na kusy.

Jak jste si jistě všimli, letošní prázdniny jsem s blogem příliš aktivní nebyla. Jedním z důvodů, jak můžete vědět, je skutečnost, že jsem si chtěla na chvíli od virtuálního světa odpočinout. Takže jsem zaklapla počítač a odjela. Sportovala jsem i relaxovala a hlavně jsem hodně přemýšlela. Proto jsem po měsíci odpočinku srpen a začátek září zasvětila psaní - ovšem ne tomu blogovému. S hrdostí mohu oznámit, že se mi podařilo mou dlouho plánovanou povídku dostat na krásných 220 A4 stran a brzy ji budu mít konečně dopsanou. Kvůli tomu tohle ale nepíšu.

Uvědomila jsem si, že jsem se s vámi už dlouhou dobu o žádný příběh ze své tvorby nepodělila. Přes léto jsem psala asi dva příspěvky do literárních soutěží, ale vzhledem k tomu, že ještě nebyly vyhlášeny výsledky, nemohu je zveřejnit. Tak jsem se rozhodla trochu zapátrat ve starých pracích a vida - skutečně jsem na jednu narazila! Jedná se spíše o krátkou pohádku než-li povídku jako takovou. Byla psána do jakéhosi sborníku jednoho města a jediným stanoviskem bylo, že musí pojednávat buďto o městě jako takovém nebo ho použít jako kulisu. Já jsem zvolila druhou možnost a, jak už jsem říkala, vznikla z toho vcelku milá pohádka o přátelství dvou fantastických tvorů. Její závěr může působit smutně, ale přesto není - z mého pohledu je to příběh veselý a to o objevování skutečných přátel i samotné podstaty bytí.

Nechci působit egoisticky, ale myslím, že se mi tenhle kousek povedl. Nicméně pořadatelé akce se nijak nevyjádřili, a tak vzhledem k tomu, že dodnes vlastně neznám žádné výsledky, bylo mi líto nechat ji ležet jen tak v šuplíku, když si ji mohou přečíst další lidé. A kdoví - třeba někoho zaujme.

Jistě nejsem jediná, kdo má stále tak nějak pocit, že včera bylo teprve třicátého června. Bohužel realita je poněkud jiná, a tak ať chceme nebo ne, prázdniny, i přestože jsem si je o několik dní prodloužila, skončily a společně s nimi odešla i veškerá letní idylka, kterou nahradil nekompromisní a úlisný nepřítel se jménem škola.

Nemám ale v plánu tady lamentovat nad rozlitým mlékem, mým cílem je už tradičně uplynulý měsíc srpen, který byl doslova napěchovaný k prasknutí. 

Co jsem o prázdninách prožila, kde jsem byla nebo co nového sehnala? Možná vás to vůbec nezajímá, ale možná, že ani to není důležité.

Dolomity, představující jeden z horských masívů Alp na severu Itálie s nejvyšší horou Marmoladou (3343 m n. m.), jsou v dnešní době bezesporu pojmem, který neslyšíte poprvé. Toto letovisko je mezi turisty velice populární a to ať už se jedná o horolezce a příznivce ferrat, nebo rodin s dětmi, které se rády procházejí po širokých cestách a užívají si vyhlídku do krajiny. Já sama jsem letos poprvé měla možnost na toto místo taktéž zavítat a to konkrétněji do Sextenských Dolomit, které z celého území zaujímají severovýchodní část.

Dnes bych vám tedy ráda podala menší report z tohoto zájezdu a seznámila vás s několika místy, které by byl přímo hřích vynechat, pokud už do tohoto letoviska jednou zavítáte.

Jak jistě víte, každý umělec - ať už je to malíř držící štětec v ústech, sochař se závislostí obdivovat ladné křivky nesmrtelných řeckých bohyň, architekt vytvářející mrakodrapy z brček od milkshakeů nebo právě fotograf - má jakous takous úchylku, která mu v hlavě coby rozdováděná múza našeptává, na co by se měl nejlépe zaměřit. Proto někdo fotí portréty, stavby, krajiny nebo zvířata. Nicméně lidé se věčně jen šklebí, krajina podobně jako stavby je obvykle osvícená z nesprávného úhlu a zvířata mi vždycky utečou. Z toho důvodu jsou mojí úchylkou květiny. Sama nevím, proč fotím právě je, snad pro jejich nestálost - ráno se probudí, rozkvetou, večer zase odkvetou a kdoví, co se s nimi stane přes noc - a fascinaci detailem. Svým způsobem mi také připomínají život. 

Vyrůst, vykvést do krásy, zvadnout a zemřít.

Předpokládám, že mé dnešní povyražení nejspíše nenadchne úplně každého z vás, nicméně k tomuto výlevu fanouškovské lásky a náklonnosti se chystám už pořádně dlouhou dobu a kdoví - třeba se mi tímto počinem podaří někoho, kdo tímto útvarem doposud opovrhoval jako já před lety, zaujmout. Zastávám totiž názor, že dokud něco sama nezkusím, nikdy nemůžu vědět, jestli se mi to skutečně líbí nebo ne.

Dnes jsem se rozhodla sepsat malý žebříček nejlepších anime openingů, na které jsem zatím narazila, společně s kratšími osobními projevy emocí a odůvodněním. Úvodem také ještě podotknu, že podobně jako u knih nebo filmů i s ohledem na anime dávám přednost především "fantasy a scifi" žánrům a hlavně - v dnešní době existuje neskutečně velké množství anime, tudíž tvrdit, že tohle je nejlepší výběr ze všeho, je naprosto neobjektivní, jelikož já sama jsem doposud viděla jen něco kolem čtyřiceti anime.

Jak je známo, máme tu léto - všechno krásně voní a kvete. Ale co se stane, až přijde podzim a zima? Všechny květiny odkvetou, zapadají sněhem a nám nezbude než si přičichnout k vonným tyčinkám nebo osvěžovačům vzduchu. A právě proto, abyste si mohli uchovat letní atmosféru i za chladných zimních večerů, jsem tu s dnešním článkem, ve kterém bych vám ráda dokázala, že nejedno řešení tohoto problému existuje - a není to žádná velká věda.

Jsem totiž člověk kreativní, a přestože v létě je spousta času, paradoxně jsem spíše ve skluzu, a tak se ani věnovat korálkování nestíhám tak často, jak bych chtěla. Nicméně i přesto si dokážu ve svém nabitém programu najít volné místečko a tehdy vznikají výrobky, jako je třeba zrovna tento.

Unleashed je v pořadí již deváté album americké křesťanské skupiny Skillet, jež se na hudební scéně prezentuje už od roku 1996. Skupina získala za svou hudbu - nejčastěji označovanou jako hard a christian-rock, nicméně můžete se v souvislosti s nimi setkat taktéž s industrial-rockem nebo nu-metalem - několik cen Grammy. Unleashed je po tři roky očekávané nové album, které, jak už sám název vypovídá (unleashed = rozpoutaný), se utrhlo od stanovených norem a jako divoké zvíře útočí na stále více a více posluchačů.

Slunce svítí, voní kvítí a... a najednou je půlka prázdnin neodvratně v čudu. Abyste si ale nemysleli, nestrávila jsem ji přilepená obličejem k monitoru (čestně, jak už jste si za tu dobu dozajista všimli, tři týdny jsem na počítač ani nehrábla) a dokonce jsem ani nepobíhala po dálnici v honbě za pokémony jako mnozí jiní. Ba ne, můj červenec byl ještě o poznání chaotičtější a plný relaxu, ledních medvědů, ztracených hrobů, ukulele a mangového sorbetu a spousty dalšího zároveň.

Co všechno se mi tedy za uplynulý měsíc (ne)povedlo? Kam jsem vyrazila a co nového jsem si pořídila?

Léto. Léto je čas odpočinku i příležitost dát si do těla, válení se u vody a popíjení vychlazených drinků, tři kopečky zmrzliny a večerní filmové maratony, knížka v klíně a sluneční brýle na nose, výlety a srazy s přáteli a hlavně a především prázdniny. Krom celého tohoto výčtu se ale také jedná o čas vhodný pro zkoušení nových věcí, období změn a experimentování. A právě proto se vám může hodit další díl Blogerských vychytávek, v němž vás opět seznámím s několika novými tipy a triky, jak si již stávající nebo zcela nový blog vylepšit k obrazu svému. 

A jak už jsem řekla - kdy je lepší čas to zkusit než teď?

Originální název: Heir of Fire 

Díl: 3. (v sérii Skleněný trůn) 

Autor: Sarah J. Maas 

Nakladatelství: CooBoo 

Rok: 2016, vydání originálu 2014

Žánr: Scifi-ci a fantasy 

Počet stran: 536

Prostředí: Erilea, Wendlyn

Úryvek: k přečtení zde 

Anotace: Celaena Sardothien přežila smrtící soutěž a zlomené srdce, ale za jakou cenu. Nyní se musí vydat na cestu do nové země, aby se poprala s temnou pravdou... pravdou o jejím dědictví, které jí může navždy změnit život a budoucnost. Mezitím se shromažďují temné síly s cílem zotročit si celý svět. K tomu, aby je Celaena porazila, musí najít sílu jak k boji s vlastními vnitřními démony, tak také sílu k boji se zlem, které bude brzy vypuštěno.

Dědička ohně je již třetím dílem úspěšné fantasy série Skleněný trůn od americké spisovatelky Sarah J. Maas. Než se Sarah podařilo publikovat první díl, od jeho napsání uplynulo deset let, nicméně hned vzápětí se stal světovým bestsellerem, který si zamilovaly tisíce čtenářů po celém světě a ani Dědička ohně na tom není jinak. K neotřelým postavám a brilantní zápletce totiž přispívá i fakt, že autorka se ve svém řemesle s každou další vydanou knihou zlepšuje.

Královna, nebo zrádce? Jen ona sama rozhodne.

Troufnu si tu tvrdit, že červen představoval pěkně náročnou jednohubku asi pro každého z nás. Období zkoušek, konec roku, dohánění prospěchu plus hromada dalšího a do toho si z nás počasí takřka neustále tropilo dobrý den. Zároveň se ale paradoxně jednalo i o měsíc, který se už tradičně linul v poněkud pozvolnějším duchu, což obnáší různé akce, divadla, zájezdy a kupříkladu já jsem mimo jiné oslavila svátek. 

Co všechno se mi tedy za červen podařilo zpackat? Jaká místa jsem navštívila a co nového jsem si pořídila?

✍ Kresleno: tužka (2B a 3B), černý fix (0,3 liner), pastelky KOH-I-NOOR (Tricolor) 

✍ Doba tvorby: přibližně 1 hodina

Původně měl sice tento výtvor symbolizovat radost z léta a konce školního roku, nicméně řádky samy se poskládaly poněkud jinačí. Pokud pominu můj věčný problém, tudíž ruce, jsem s ním celkem spokojená. Samozřejmě by se našla spousta maličkostí, které by se daly udělat jinak a dost možná i lépe, ale jak je známo, definice bezchybnosti neexistuje, takže se budete muset spokojit s touto naservírovanou nedokonalostí.

Začátkem roku jsem na základě odpovědí v jistém dotazníku - věnovanému názorům čtenářů a blogu jako takovému - sepsala článek, v němž jsem odpověděla na některé vaše dotazy a nebo si vzala do parády pár vtipných připomínek. Zmiňovaný příspěvek měl tehdy poměrně velký úspěch, a tak mě napadlo, že by možná nebylo úplně na škodu zapracovat na pokračování. Moc nových odpovědí se mi sice nesešlo, ale vynasnažila jsem se alespoň tomu málu vyhovět (ať už vyloženě viditelně či poněkud méně) a mimo jiné využít vzniklého prostoru k menšímu informačnímu okénku. Byla bych tedy ráda, pokud by si tento článek přečetla alespoň většina pravidelných čtenářů - je to totiž ve vašem vlastním zájmu.

Vzhledem k tomu, že všeho moc je příliš a příliš čehokoliv často škodí, jsem se dnes v záchvatu ironie rozhodla opět zveřejnit jedno z mých kratších literárních děl. Nutno poznamenat, že ačkoliv jsem se účastnila, následující povídka žebříčku vítězů v žádné soutěži nedosáhla, nicméně svým způsobem není divu. O mě je obecně známé, že holduji především fantasy a science fiction, ať už se jedná o filmy nebo literaturu a to samozřejmě souvisí také s tím, jakým žánrům se z hlediska psaní věnuji. Řekněme si to upřímně, dosud jsem psala a umím (ano, troufnu si vážně tvrdit, že umím) psát hlavně a především fantasy. A tak mě jednoho dne napadlo, že je to vlastně škoda, když je člověk vysazený pouze jednosměrně a rozhodla jsem, že začnu experimentovat. Proto jsem do soutěže s trefným tématem "Náhody neexistují" vytvořila cosi, co se fantasy prvkům pokoušelo vyhnout širokým obloukem. Jak se ukázalo, žánry reálného typu tedy opravdu nejsou moje nejsilnější parketa, ale pokus je pokus a toto je výsledek. 

Bezpochyby je pravda, že Itálie je zemí nespočtu možností: v jeden den můžete zdolávat příkré horské stezky, druhý den se koupat u moře a ani historická města a kulturní stránka věci zde nezůstávají pozadu. I samotné hlavní město Řím nebo renesanční Florencie pak bezesporu patří mezi místa, která by každý správný Evropan měl alespoň jednou za život navštívit. A jak už můžete sami vytušit, po letech doufání se nakonec poštěstilo na tato významná a jedinečná zákoutí světa zavítat i mně.

Málo, málo, času je tak neskutečně málo - to ale nemusím zdůrazňovat. I přesto se ale občas stane, že se odhodlám napsat něco delšího. V současnosti mám rozpracované dvě zatím desetistránkové povídky a jednu, která má již něco okolo 160 stran. Nutno ovšem podotknout, že vzhledem k často nepochopitelným pohnutkám některých porotců bývají nejčastěji oceňovány právě ty kratší a méně propracované - zkrátka bokovky. To se mi pak stalo i tentokrát, a tak má povídka Dítě hvězd sklidila solidní 3. místo.

Radost byla a byla veliká, nicméně nutno poznamenat, že jsem si od začátku byla vědoma faktu, že se nejedná o žádnou mimořádně prestižní soutěž, i přesto, co někteří lidé tvrdí. Tento poznatek potvrdil i poloprázdný přednáškový sál, kde se vyhlášení konalo. Co bych jen tak řekla úvodem... nechápejte mě špatně, já si ve své podstatě nemám na co stěžovat, akorát se ukázalo, že pořadatelé si zkrátka pěstují až zbytečně velké hřebínky na to, jací malí kohouti to ve skutečnosti jsou. Samotné vyhlášení trvalo asi tak pět minut, jenže pořadatelům bylo jasné, že po těchto pěti minutách by jim na čtení autorských prací nikdo nezůstal - proto to udělali fikaně a těchto krásných pět minut strčili  až na konec, aby nás tři čtvrtě hodiny napínali o výsledcích, které jsem už stejně znala předem. Budiž čtení vítězných prací - jen kdyby dotyční alespoň věděli, co znamená pojem intonace a zvládli správně přečíst jméno a školu. Budiž hudební program - texty měl pan zpěvák vážně pěkné, jen kdyby mu pořád nevypadávaly z hlavy. A budiž pan fotograf, který potvrdil, že mít foťák jako kráva ještě neznamená umět i dobře fotit. Nakonec přeci jen přišla řada na vyhlášení (mimochodem vyhlášení typu: Na třetím místě se umístila ×××, totiž ne, je to ta druhá). Domů jsem si přinesla sborník z roku 2004, který poslouží sběru a jakýsi nepromokavý obal na mobil, do kterého se mi mobil stejně nevejde, ale alespoň mám pěkný blok a diplom, v němž uvedli správné jméno. Sečteno podtrženo: už jsem byla i na lépe organizovaných literárních akcích.

Nicméně nakonec si nemám na co stěžovat, jen se mi zdálo, že by stálo za řeč uvést věci na pravou míru - mám přece jen v oblibě být lehce kontroverzní a kritická, že. Už ale dost řečí, nyní k samotné povídce. Jak už jsem zmiňovala, jedná se především o bokovku, a protože mě limitoval rozsah tří stránek, nemohla jsem příběh rozvinout tak, jak bych chtěla. Bezesporu se nejedná o mé nejzdařilejší dílo, ale vzhledem k tomu, že bylo oceněno, by se snad nemuselo jednat o úplný propadák.

Pěkné středeční odpoledne všem přeji a vítám vás u nového článku po delší době věnovanému korálkování. Dnes vás seznámím s další technikou, která se vhodně jmenuje technika spojených oček. Jak už z názvu tedy vyplývá, hlavní princip bude spočívat ve spojování několika oček dohromady, tentokrát už se ale zároveň budeme zabývat poměrně složitějším, i když stále ještě na pochopení i provedení snadným, postupem. 

Touto technikou si můžete připravit především různé druhy listů a okvětních lístků, pokud si dáte práci s hledáním návodů, určitě narazíte kupříkladu na břečťan, orlíček nebo konvalinku.

Zdravím všechny čtenáře a dnes jsem tu s dalším dílem - troufnu si říci úspěšné - série, která se zabývá blogerskou problematikou po stránce technické, zahrnuje tedy různé rady, tipy a vychytávky související především s čarováním HTML kódem. Tentokrát jsem sepsala návody na dvě praktické vymoženosti, bez kterých se sice celkem bez problémů obejdete, ale mohou váš blog mile oživit, udělat ho přehlednějším a svým způsobem bude také působit drobet profesionálnějším dojmem.

Tak to tu máme zase - abych přiznala barvu, na všechny ty staromódní a klišé úvody o tom, jak ten čas ale neuvěřitelně rychle letí (viďte děti?) a jak nemůžu uvěřit tomu, že už je to zase měsíc, co jsme se u tohoto článku viděli naposledy, začínám být alergická a to především proto, že sama mám (často nevědomky) ve zvyku je opakovaně psát.

Ráda bych tedy tento problém protentokrát obešla. Ve zkratce řečeno - opět jsem pro vás vybrala seznam několika mých za poslední dobu nejposlouchanějších písní, s nimiž bych vás ráda seznámila eventuálně vám je připomněla. Jak zmiňuji takřka pokaždé, snažila jsem se nezůstat u jednoho žánru, takže můžete narazit na hardrock, stejně jako metal, hard a electrocore, ale i rap, epic a dokonce i ždibec popu nebo pop-punku. Inu, jestli jste už zvědaví, nevidím důvod se dále zdržovat.

SKILLET - FEEL INVINCIBLE

Pokud se řadíte mezi fanoušky této skupiny, nebo jí znáte alespoň z doslechu, určitě už jste alespoň špičkou nosu zavadili o novinku Feel Invincible a s ní spojený povyk kvůli vydání nového alba Unleashed, které by mělo být vpuštěno do éteru už 5. srpna. Upřímně řečeno jsem se - konec konců jako vždy - nové desky hodně bála, když jsem ale zaslechla tuhle pecku, byla jsem šťastná jako blecha. Skillet jsou totiž jedna z mála skupin, které se postupem času nezhoršují, ale naopak zlepšují. O Feel Invincible se nedá snad říct nic jiného než - má to šťávu. Abyste mě pochopili, musíte si ji pustit.

Květen, may, majo, toukokuu, maggio, maghju, mayıs, gegožė... říkejte si mu, jak jen chcete, ale nezmění to nic na skutečnosti, že ten letošní už sklidil všechen aplaus a odkráčel z parketu. U někoho si vysloužil salvu růží, u jiného spíše bombardování shnilým ovocem a někdo další při jeho vystoupení dokonce i usnul. 

V mém případě se ale minulý měsíc linul především v rytmu Itálie opepřeném o nějaký ten tón školní rutiny.

Včera dopoledne jsem se poté, co jsem viděla desítky památek, ujela stovky kilometrů a ušla tisíce kroků skrz na skrz velkolepým Římem, znovuzrozenými Pompejemi, majestátním Vesuvem, přezdobeným Vatikánem i renesanční Florencií, celá zdravá a živá bez absence jakékoliv končetiny či jiné části těla vrátila domů. Na tento dlouho plánovaný školní zájezd jsem se strašně moc těšila a povím vám prozatím jediné: líbilo se mi tam snad ještě mnohem víc, než jsem si původně myslela, že by se mi vůbec mohlo líbit. V současné době jsem myšlenkami pořád ještě ve starověku a vzhledem ke skutečnosti, jak moc mě celá tato túra vyčerpala, jsem se dnes s vynaložením veškerého úsilí zmohla akorát na přidání malého zlomku z toho, co jsem zvěčnila na fotografiích. Na reportáž z celého zájezdu a deník společně s mými osobními pocity, dojmy a zážitky se můžete těšit (jak doufám) v průběhu příštího týdne. Prozatím si ale užijte a nasajte atmosféru z obrazů, které vás krok po kroku provedou těmito velkolepými městy a místy.

Naší první zastávkou byla asi největší chlouba celého Říma, tudíž doslova gigantické Koloseum. 

Úvodem nutno poznamenat, že už dávno jsem vyrostla z období, kdy mě i ta sebemenší zmínka ponoukala vykládat moudra a polemizovat nad naprosto klišé tématy a sdělovat své "dětské" názory světu. Dříve jsem psala úvahy moc ráda, jednalo se dost možná o můj nejoblíbenější literární útvar, co se do tvorby týče. Ovšem jak čas plynul, hodně se toho změnilo a já začala psát jiné věci, přičemž úvahy takřka upadly v zapomnění. Přednedávnem jsme ale v rámci českého jazyka dostali za úkol vypracovat sloh právě v podobě úvahy. Co si budeme povídat, většina školních témat stojí už tradičně za starou belu, takže jediné přijatelné se mi zdálo neuvěřitelně stereotypní: Dělají šaty člověka? Víte, většinou tohle nedělám, ale výjimečně mám ze své práce dobrý pocit, a tak jsem se rozhodla, že je škoda, aby i nadále hnila kdesi v zatuchlém šuplíku v kabinetě naší češtinářky a dám možnost přečíst si ji i dalším lidem. A kdoví - třeba vás alespoň trošku pobaví.

Přicházím ruku v ruce s deštěm a obohacuji tak jeho tichou ponurost. Přicházím ale i se sluncem, abych dodala něhu jeho ostrým paprskům. Ona je krásná, on mocný. Ona ztělesňuje naději a on žal. Přesto si na první pohled padli do oka a stvořili něco nádherného. Toho dne jsem z kapek připomínajících mořské perly a slunečního svitu ostrého jako čepele statisíců dýk vznikla já – křehká i nezdolná, jemná a silná, nezbedná i galantní, má krása je v mnoha písních opěvována, a přesto se ji ještě nikomu nepodařilo slovy vystihnout. Jsem nositelkou naděje a strážkyní pokladů. 

Přicházím s deštěm – já, duha.

Originální název: The Tournament at Gorlan

Díl: 1. (v sérii Hraničářův učeň - První roky) 

Autor: John Flanagan 

Nakladatelství: Egmont

Rok: 2016, vydání originálu 2015 

Žánr: sci-fi a fantasy

Počet stran: 372

Prostředí: Araluen 

Úryvek: k přečtení zde 

Anotace: Zrádný baron Morgarath shromažďuje pod svým praporcem další šlechtice hladové po moci. Král Osvald chřadne a princ Duncan – dá-li se věřit zvěstem – pustoší sever země. Halt a Crowley se vydávají prince hledat, aby ho požádali o pomoc a pak mohli obnovit oslabený hraničářský sbor. Kdysi loajální hraničáři jsou roztroušeni po celém království. Podaří se je opět spojit k boji za svou zemi? Dva mladí muži musejí připravit své plány dříve, než začne každoroční turnaj na hradě Gorlanu, protože tentokrát bude v sázce mnohem víc než jen to, kdo se stane vítězem. Pokud si Morgarath prosadí svou, dojde na souboj o život – a o počátek nové vlády.

(oficiální anotace)

John Flanagan, král dobrodružné a fantasy literatury pro mládež, se i po zakončení světově proslulé série Hraničářův učeň nechce světa, který vytvořil, jen tak lehce vzdát, a právě proto se rozhodl, že je ten pravý čas čtenářům dopřát dlouho čekávaný prolog. Kdo byli Crowley s Haltem před tím, než se stali hrdiny? Co měl původně Morgarath za lubem a kde přišel k děsivým wargalům? A jak to všechno vlastně vůbec začalo?

Troufnu si o sobě tvrdit, že jsem zvídavý člověk. Ráda zkouším nové věci. Když jsem tedy přednedávnem narazila na haiku, bylo mi ihned jasné, že se jedná o něco, co musím jak se říká okoštovat. Pokud se s tímto pojmem setkáváte poprvé, ve zkratce vás do vzniklé problematiky zasvětím: haiku je nejznámější forma japonské poezie. Povětšinou je tento lyrický útvar spjatý s přírodní tématikou a asi to nejdůležitější, čím je tvořen, představuje trojverší s počty slabik 5–7–5. 

Na haiku se mi líbí, že člověk může popustit uzdu své fantazii prakticky na maximum a dostává možnost vylévat své pocity úplně jinak než u obyčejných básní. Vítám také další skutečnost - pokud nejste zrovna básník z povolání, stejně vám nic nebrání haiku psát, protože to nejdůležitější, co zde potřebujete, je dobrá myšlenka a umět počítat střídavě do pěti a sedmi.

zdroj obrázku: tumblr.com

Asking Alexandria je britská skupina pocházející z Yorku a známá především pro svou metalcore tvorbu. Obzvláště velké diskuze vzbudila v okamžiku, kdy bývalý zpěvák Danny Worsnop ze skupiny odešel a na jeho místo přistoupil Ukrajinec Denis Stoff (můžete ho znát například z kapely Down & Dirty), s nímž skupina začala pracovat na nové desce. Nové album The Black prorazilo do světa koncem března a pochopitelně už díky zmiňované změně zpěváka na ni byli fanoušci z celého světa jaksepatří zvědaví. Já jsem si Asking Alexandrii oblíbila paradoxně až teprve poté, co jsem narazila na některé z dříve zveřejněných písní nazpívaných právě Denisem. Jak to ale dopadlo při poslechu celého alba? To a mnohem více se dozvíte v dnešní recenzi.

Jak už sám název napovídá, povídka, kterou jsem pro vás dnes připravila, bude zcela jistě studená. Krom toho, že coby hlavní motiv jsem se rozhodla využít led, jsem příběh napsala ještě někdy v zimě a to dokonce tehdy, když jsem byla na horách. Za poslední dobu jsem sehnala hodně témat a soutěží, do nichž bych se mohla zapojit a jedna z nich byla i tato, do které jsem ovšem původně vůbec přispívat nechtěla, jak to tak ale bývá, právě proto jsem dostala nápad a cvrnkla mi do nosu múza. 

Nutno poznamenat, že vymyslet neotřelou a smysluplnou povídku na téma "Město" dá člověku celkem zabrat, hotové umění ale představuje skutečnost, že dle zadání se vám tato povídka musí vejít pouze na jednu stranu A4 formátu, což je pro člověka, jako jsem já, prakticky nesplnitelný úkol, pokud si hodně nepohraje s písmem a řádkováním. I přesto je vzniklý příběh ale přinejmenším osekaný, hodně jednoduchý a obecně vzato bych o něm nejspíš mohla tvrdit, že se jedná spíše o pohádku. Vzhledem k tomu, že ze soutěže se mi ohledně výsledků nikdo neozval (tyhle lidi bych skalpovala), jsem dospěla k názoru, že už nadále nemám žaludek na to, aby mi tento výtvor hnil v zásuvce, a tak jsem se rozhodla, že nastal akorát tak pravý čas, abych se o něj podělila s vámi. Inu, snad se alespoň někomu bude líbit.

Jak jste si už jistě všimli, počínajíc dnešním ránem se na kalendáři objevilo magického datum, tudíž pátek třináctého, jenž je zároveň prvním pátkem od listopadu loňského roku a také tím jediným, kterého se letos vůbec dočkáme. Ten další totiž budeme mít příležitost přivítat až v lednu 2017. Tento den pro někoho nepředstavuje nic neobvyklého, někdo jiný ho má ale spojený s temnými silami a neštěstím. Koneckonců, na Velký pátek byl přeci ukřižován Kristus, ale jsou zde i další události, které tento fakt podtrhávají, například v roce 1307 hromadné zatýkání rytířů z řádu templářů a následná smrt tisíce z nich, známý je ale i tzv. černý pátek na burze roku 1929 nebo nejnovější 13. listopad 2015, kdy došlo v Paříži k teroristickému útoku. Dle mého ale zdaleka nejsymboličtější a o to více neuvěřitelný je 13. duben 1970, kdy ve 13 hodin 13 minut centrálního amerického času došlo k explozi rakety Apollo 13.

A jaký byl můj pátek třináctého? Inu, především zatažený, vlhký a potemnělý. Slunce za celý den vykouklo zpod mraků jen zřídkakdy, přičemž pochmurnou atmosféru jedině podtrhl déšť. Dokonce přišla i první jarní bouřka. Abych ale jen nelamentovala nad ošklivým počasím, rozhodla jsem se tuto posmutnělou náladu nějak vylepšit, a proto jsem zde dnes s článkem napěchovaným sluníčkem a barvami. Tak hlavně ať se váš pátek třináctého ubírá ke svému konci ve znamení veselí.

Vzhledem k tomu, jaký úspěch sklidil článek s mými radami ohledně psaní, jsem se rozhodla vydat nezávazné pokračování. Jak jistě každý z vás ví, ať už začínající pisálci nebo blogeři, všem těmto lidem dá obrovskou práci, než se jejich snaha zúrodní a začne nést nějaké plody. V 10 nejčastějších chybách začínající pisálků jste se dozvěděli mé rady a tipy, které by vám měly pomoci při psaní jako takovém. Co si budeme nalhávat, kvalita článků hraje samozřejmě obrovskou roli, ale i kdybyste byli sám Shakespear a svou tvorbu předčítali akorát tak v kurníku kuřatům, nijak přínosné vám to nebude. Proto jsem se dnes rozhodla pro změnu rozebrat ty nejzásadnější a nejčastější chyby, s nimiž se v blogovém světě můžete setkat. Uvidíte, že ačkoliv se v mnoha případech jedná o naprosté banality, jejich redukování a případné vylepšení vás může přesunout na zcela jinou úroveň.