neděle 12. března 2017

Mechanické srdce

Je to už nějaký čas, co jsem se s vámi podělila o povídku ze své tvorby a ještě delší doba uběhla od chvíle, kdy jsem sepsala právě tento kousek. Dokončila jsem ho ještě v létě a účastnila se s ním poprvé jisté internetové soutěže. Byl to takový menší experiment, který dle mého mínění nakonec nedopadl zas tak špatně. Umístila jsem se zhruba v polovině pořadí, což mi vzhledem ke konkurenci a mému nízkému věku v této soutěži připadá víceméně uspokojující. Hodně mi pomohly i komentáře a připomínky porotců, tedy někoho, kdo se, jak se říká, neostýchá říct věci na plnou hubu. Některé podstatné drobnosti jsem do té doby přehlížela, jiné mi nedošly, a právě proto jsem za to ráda. Dnes bych spoustu úseků napsala jinak, možná bych i změnila formu vyprávění. Snad mi to tedy pomohlo. Teď už ale k povídce. Jako taková je poměrně dlouhá a bylo mi hned jasné, že pokud ji sem hodím celou, většina z vás se lekne a rovnou ji zavře, proto jsem se v souvislosti s tímto problémem rozhodla oprášit svůj starý profil na wattpadu a už ani nevím na kolikátý pokus ho opět rozjet. Budu předem ráda za jakoukoliv připomínku a ohodnocení.
Sarazel si na své rané dětství nikdy nepamatovala, jedinou památku na její minulost představuje řada jizev na zápěstí. Nevzpomíná si na matku, na rodný dům, město. Domov nemá nikde a zároveň kdekoliv, kam přijede. Odmalička cestuje spolu se svým otcem z jednoho konce světa na druhý a jediným společníkem jí jsou příběhy o fantastických bytostech a světech kdesi za zrcadlem. Zastávka v Benátkách má být jako každý jiná. Dokud se nešťastnou souhrou nehod a náhod neocitne na místě, jež ji donutí začít pochybovat o všem, co doposud ví - o sobě, o svém otci i o světě jako takovém. A začne se sama sebe ptát, jestli na všech těch báchorkách o světech za zrcadlem, vílách uvězněných v žárovkách a lidech ve zdech není přece jenom něco pravdy...


středa 8. března 2017

Krvavé ostří | Všechno má svou cenu

Originální název: The Assassin's Blade
Díl: 0.1-0.5 (v sérii Skleněný trůn)
Autor: Sarah J. Maas
Nakladatelství: CooBoo
Rok: 2017, vydání originálu 2014
Žánr: Scifi-ci a fantasy
Počet stran: 408
Prostředí: Erilea
Úryvek: k přečtení zde
Anotace: Celaena Sardothien je nejobávanější zabiják v celém království. I když pracuje společně s ostatními zabijáky sídlícími v Tvrzi vrahů, důvěřuje jen sama sobě a svému příteli Samovi. Když ji její intrikující mistr, Arobynn Hamel, pošle na různé mise, které ji zavedou na vzdálené ostrovy i na nepřátelskou poušť, začne jednat nezávisle na jeho rozkazech – ale tím zároveň zpochybňuje i svoji vlastní věrnost. A během svých výprav zjišťuje, že k Samovi cítí mnohem víc než jen obyčejné přátelství. Ovšem tím, že jedná, jak jí napovídá srdce, a vzpírá se příkazům, se ocitá ona sama i Sam ve smrtelném nebezpečí. Arobynn je nelítostný a zradu nikdy neodpouští. A zná za ni jen jediný trest – smrt.

Dlouho očekávaná sbírka příběhů z krvavé a zároveň nadmíru dojemné minulosti hlavní hrdinky Skleněného trůnu je konečně tady, aby nedočkavým čtenářům zodpověděla odpovědi na bezpočet otázek, jež si kladou už od prvního dílu. Jaký byl život slavné Celaeny Sardothien předtím, než se dostala do Endovieru? Jak se seznámila se Samem? A co všechno se muselo stát, aby byl nejobávanější Adarlanský zabiják deportován na smrt do solných dolů?

sobota 4. března 2017

Lindsey Stirling očarovala celou Prahu

Mimořádně talentovaná houslistka, tanečnice, zpěvačka, skladatelka a dokonce i kouzelnice – to všechno je Lindsey Stirling, třicetiletá rodačka ze Santa Any, díky níž tento týden ožila bezmála celá Praha a Forum Karlín hned dvakrát div nepraskalo ve švech. Do našeho hlavního města zavítala Lindsey již podruhé a o úspěchu jejích představení svědčí i skutečnost, že kvůli velkému zájmu všechny lístky zmizely doslova jako mávnutím kouzelného proutku, a tak houslistce nezbylo nic jiného, než krom plánovaného koncertu 1. března přidat ještě jeden. A každému, kdo byl přítomen, musí teď už být jasné, proč – její vystoupení je totiž naprosto grandiózní show plná krom úžasné hudby také nádherných tanečních choreografií, efektů a dokonce i kouzel.

Lindsey Stirling v Praze 1. 3. 2017

úterý 28. února 2017

Pod kobercem


Den sem, den tam. Když ne dnes, tak zcela jistě zítra nebo možná za týden... a přesně takhle to je. 
Co si budeme lhát, už měsíc tiché prostory zejí prázdnotou. Jenže ať chci nebo ne, bez psaní si neumím představit svůj život, je to něco, za čím potají utíkám, společník, který pochopí i věci, jimž já sama nerozumím a místy protivná tetička, která mi svými kázáními dává na odiv mé vlastní chyby. Jsem s ní sama sebou. A právě proto nemůžu - nemůžu se do toho nutit. Poněvadž v současné době by se pro mě blog dříve nebo později stal prostě a jednoduše povinností a jaký přístup mají lidé k povinnostem? Nenávidí je. Proto jsem raději nechala blog celých pětadvacet dní ležet ladem - protože mi za to stojí a já o něj nechci přijít.
Ani zdaleka se ovšem nedá říct, že by snad můj reálný život byl stejně prázdný a vymetený jako stránky tohoto neidentifikovatelného vesmírného objektu. Vlastně právě naopak. Vyrazila jsem za kulturou i za sportem, brázdila školské i nákupní oceány. Ale stalo se toho mnohem víc.

pátek 3. února 2017

Priority

Martin Macík Jr. na letošní besedě v Sedlčanech
Jistě jste si už všimli, že lednový měsíční souhrn přináším s jistým zpožděním, stejně jako vám nejspíše neuniklo ani to, že jsem poslední dobou zanevřela i nad blogem jako takovým. Jistě, mohla bych se obhajovat všemožnými teoriemi o nedostatku času, zkouškovém období, nemocech... které by sice byly bezesporu pravdivé, ale jen nerada bych je použila. Zkrátka a jednoduše mám v životě jiné priority a snažím se řídit heslem, že pokud chce člověk psát, musí nejdřív mít o čem, a pokud skutečně mám mít o čem psát, nesmím jen sedět doma na zadku.
Leden byl pro mě chaotický a živý z mnoha důvodů a to nejen proto, že se dolaďovaly známky, ale především kvůli tomu, že jsem právě vymetla, co se dalo: jezdila jsem na lyže, na brusle, courala po divadlech, obchodech i doktorech. Včera jsem pak v neposlední řadě byla v Sedlčanech na besedě s Martinem Macíkem Jr., o níž momentálně sepisuji článek do novin.
Sečteno a podtrženo: člověk nemůže dělat úplně všechno. A někdy je to i lepší. Alespoň pro dnešek jsem ale zvolila tuhle variantu - variantu něčeho, co mě teď momentálně neskutečně baví dělat a to je právě psaní měsíčního souhrnu. Snad to není nadarmo.

pondělí 23. ledna 2017

RADY PISÁLKA PISÁLKŮM #2: Postavy

Být, či nebýt? Proč je havran jako psací stůl? Údajně se jedná o otázky, jejichž odpovědi visí ve vzduchu už celé věky, a přesto je nikdo nedokáže s jistotou zodpovědět. Psaní skrývá mnoho tajů - často nepochopitelných, ale přesto neuvěřitelně fantastických a tyto dva dotazy jsou jen jedno zrnko písku uprostřed obrovské pouště. Stejně jako se lidé dohadují o odpovědích se ani nikdy nepřestanou dohadovat o schopnosti psát - jak, proč?
A nám nezbývá než se k nim přidat. V dnešní době neexistuje prakticky nic, co by už někdo kdysi nevymyslel. To ovšem nemusí být vždycky nutně špatně, protože pramenů, z nichž může ať už začínající či pokročilý, amatérský nebo profesionální pisálek čerpat, nikdy není dost. Proto jsem tu dnes s druhým vydáním souhrnů rad a tipů, které má pisatelská dušička doposud nashromáždila. Tentokrát budeme hovořit o několika základních i zásadních bodech, které by se měly promítnout do každé postavy.


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...