neděle 17. září 2017

5 největších chyb, když jdete na koncert

Nemyslím si, že byste se divili, proč nejsem aktivní. V září je to vždycky stejné - na člověka se valí milion věcí a povinností spolu s podzimními depresemi a neodbytnou tyrankou jménem škola. V těchto těžkých časech a velkých krizích je potřeba upínat se myšlenkami na pěkné zážitky, které člověku vlejí do žil trochu toho optimismu a větší chutě do života.
Jedním z takových směrů, jímž se můžete ubírat, jsou kupříkladu koncertové vzpomínky. A tak, když jsem nad tím jednou odpoledne přemýšlela, vzpomněla jsem si na svůj úplně první koncert a přehršel trapasů a chyb - vtipných i poněkud tragických - kterých jsem se onoho dne dopustila. Tehdy mě ani přinejmenším nenapadlo, že by se mi nějaká z těchto maličkostí mohla stát osudnou. Nikdo mi neporadil, co nedělat, co si vzít a co naopak raději rychle zahodit. Jak se říká, co si neuděláš sám, to nemáš, a tak jsem tu dnes s článkem, kterým se to pokusím alespoň symbolicky vynahradit tím, že varuji, případně pobavím, další duše a předvedu vám 5 největších chyb, kterých se můžete dopustit, když vyrazíte poprvé na koncert.


sobota 2. září 2017

Hořkosladká komedie

Steven Erikson onehdy napsal: "Pokud není v životě žádný drama, nemá smysl ho vůbec žít." Můj život je jedna velká hořkosladká komedie s ozvěnami dramatu na pozadí a nikdy neutuchající salvou trapasů a přešlapů, a přestože je mi z toho kolikrát smíchy do breku, jsem za to neuvěřitelně vděčná. Nevím, jak se můj příběh bude vyvíjet dál, jaké dialogy v něm budou proneseny, ale ať už se žánr vystřídá a přemění jakkoliv, vždycky se budu snažit, abych mu mohla připsat šťastný konec.


Koneckonců podobně, jako jsem to mohla udělat v srpnu. Jako obvykle se toho nestalo zrovna málo. Zasypaly mě střípky komedie, podobně jako jisté drobné tragédie a nešvary, na jejichž okrajích jsem balancovala jako akrobatka. Ale aspoň protentokrát už jsem na druhé straně provazu.

pátek 18. srpna 2017

Divočina ožívá ve Dvoře Králové

Bylo nebylo, za devatero městy a devatero dálnicemi, se nacházela jedna velká zoo. Ještě dávno předtím, než se lidé začali hromadně vyvalovat u studené vody a mazat si opalovacími krémy své zarudlé údy, týdny před začátkem dvou neřízených měsíců prázdnin, se jedno děvče rozhodlo, že si sbalí batoh na safari, badatelskou čapku a fotoaparát a vyrazí přímo do divočiny.
Jak už jste možná pochopili, ta divočina je ve skutečnosti zoo ve Dvoře Králové a zvídavým děvčetem nemůže být nikdo jiný než já. Údajně jsem už tuhle naši malou zvířecí rezervaci kdysi dávno navštívila. Byla jsem ale tak malá, že jsem si z toho výletu nepamatovala skoro nic, takže pro mě Dvůr Králové byl jedna velká neznámá a milé překvapení. Ptáte se, koho všeho jsem tam potkala? Co všechno jsem viděla a zažila? Ať už ano nebo ne, snad vás tahle menší fotodokumentace přesvědčí alespoň o tom, že zoo rozhodně stojí za návštěvu a že pohledů na exotická zvířata nebude nikdy dost.


Naše výprava odstartovala doslova v divočině. Rozhodli jsme se totiž jet na safari, kterým je právě zoo ve Dvoře Králové tak proslavená. Ze začátku jsem byla zklamaná, protože kam se člověk podíval, na každé straně byl jenom les, les a možná nějaká ta bažina. Až ke konci okruhu se objevil život.

čtvrtek 10. srpna 2017

5 seriálů na letní večery

Nevím, jak vy, ale když se řekne léto, představím si pod tím pojmem kromě horkého slunce, průzračné vody, koktejlů s ledem, zmrzliny s melounem a výletů také čas strávený s rodinou, s přáteli, zkrátka s lidmi, které mám ráda. A protože ne vždy se počasí vydaří na jedničku, protože ne každý den má člověk náladu se pařit a opalovat na sluníčku a konečně - je tu nepřeberné množství teplých večerů, které přímo vybízejí k tomu, aby je někdo strávil na terase se sklenkou v ruce a posléze zachumlaný v dece u televize s dobrým filmem nebo seriálem.


Jenže jak v tom dnešním kinematografickém oceánu narazit na nějaký kousek, který vás bude bavit a u něhož s radostí strávíte celé léto? Co když už nemáte náladu na všechny ty omílané klasiky, jako je Hra o trůny, Teorie velkého třesku, Simpsonovi nebo The Walking Dead? Právě s tím vám možná pomůže tento článek, v němž jsem tentokrát dala dohromady pět seriálů, které svět poněkud neomaleně přehlíží, přestože jsou právě pro tuto příležitost jako dělané.

středa 2. srpna 2017

O životě, smrti a létě

Život je o zkouškách, i když ne tak, jak si možná myslíte. Celé je to o změně, o tom přestat si v duchu říkat "Já to zkusím.", ale zvednout zadek a opravdu něco udělat. Jedno dlouhodobě utajované veřejné tajemství tvrdí, že nejtěžší ze všeho je ten zadek od měkké kožené sedačky vůbec odlepit a konečně vstát. Jestli o tom někdo něco ví, jsem to právě já - homo sapiens stereotypus neboli člověk vrcholně líný a stereotypní. Připouštím, že moje maličkost má hodně chyb a ať ty mouchy mlátím plácačkou sebevíc, vždycky nějakou škvírkou v síti proletí další. Právě strach z neznámých a nových věcí ale považuji za jednu z nejmrštnějších.


Kdy jindy s tím něco konečně udělat než v létě? Proto vám už tradičně vylíčím všechno, co se mi za poslední měsíc podařilo překonat, co nového jsem vyzkoušela a jaké trapasy mi spadly na hlavu. Bude to vyprávění o nepodstatných maličkostech, na které ale v žádném případě nechci zapomenout. Vyprávění o všem krásné, co mě potkalo, ale možná i důkaz toho, že život se s nikým nemazlí. Bude to vyprávění o životě, smrti a létě.

čtvrtek 27. července 2017

Co jsem (ne)viděla na svých toulkách jižní Británií

Od mého vysněného výletu po jižní Británii uplynuly už bezmála dva měsíce a já jsem se konečně odhodlala k napsání slibovaného reportu. Tuhle zemi, její města a památky jsem si jednoduše zamilovala, a přestože existuje spousta důvodů, proč bych zde nechtěla žít (především sychravé počasí a vítr), po téhle návštěvě přibylo o poznání více podkladů, kvůli nimž bych okamžitě jela znovu. Stonehenge, Winchester, Bath, Londýn, křídové útesy a telefonní budky - to všechno jsem viděla a seznámím vás s tím, co se mi tam přihodilo, koho jsem potkala, kolik co stojí a hlavně - proč to všechno stojí za to!


Naše výprava odstartovala v neděli 4. června, kdy jsme se před šestou ranní shromáždili na parkovišti a spolu s dalšími dvěma školami naskákali do autobusu. Před námi ležely stovky kilometrů, čtyři cizí země a čtrnáct hodin jízdy. Cesta nás zavedla přes Německo, v jehož vrchní části jsem nikdy nebyla, až do Holandska, které v mých vzpomínkách od té doby zůstane jako země větrných elektráren. Belgickou čokoládu jsem sice neochutnala, ale z toho mála, co jsem z Belgie viděla, usuzuji, že je to kouzelná země, podobně jako Francie, která na nás čekala pozdě odpoledne. 
Přes ukrutnou vzdálenost jsme polykali jeden kilometr za druhým, řidiči až na jistý záchodový kolaps jeli obstojně (navíc jsem odhalila, že jeden z nich pravděpodobně utekl z Matrixu - obličej, brýle, prostě všechno!) a večer v pořádku dorazili do F1 v Calais. Ubytování ve Formuli jsem se upřímně řečeno dost obávala, nakonec ale nedopadlo zas tak špatně - pokud člověk netrpí klaustrofobií a nechodí za večer desetkrát na záchod. Ono to totiž bohatě stačilo jednou.
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...