sobota 20. května 2017

LINKIN PARK - One More Light | Loučíme se?

Linkin Park beze sporu patří mezi skupiny, které v dnešní době není třeba představovat. Tito kalifornští borci loni oslavili krásné dvacáté výročí existence a včera, tedy 19. května, vyšlo již tři roky očekávané nové album pod názvem One More Light a to jako sedmé v řadě. Fanoušci ve všech koutech planety svědomitě odškrtávali zbývající dny v kalendáři a vyhlíželi předem zveřejněné písně jako supi. Nyní se tedy nabízí otázka: Dostalo se jim to, na co se tak těšili, či nikoliv?
Než se pustíte do čtení recenze a dost možná mě u jejího konce začnete nenávidět, musíte si uvědomit několik věcí. Samotné se mi to všechno píše jenom těžko a myslím, že jsem se s tím pořád úplně nesmířila. Kdybych měla počítat, jak dlouho už Linkin Park poslouchám, nejspíš bych se nedopočítala. Tahle skupina pro mě znamená ohromně moc, jako děcko mě vyzvedla z odpadních vod a splašků rádií a ukázala mi nový svět, svět tvrdé hudby, které jsem se do té doby jen posmívala a děsila. Prožila jsem spolu s nimi nejšťastnější chvilky života, posbírala ze země pár zlomených srdcí a svého času mě nejednou vytáhli z bryndy. Naučili mě smýšlet pozitivně a toho roku, kdy jsem si hromadně začala po všech zdech lepit jejich plakáty, shánět trička a trsátka, se ve mě něco zlomilo, změnilo. Žila jsem pro ně, spala i dýchala, a když se mi po letech podařilo dostat na jejich koncert, myslela jsem, že samým blahem zemřu. Slova nedokážou vystihnout, co pro mě znamenají.
Coby skalní fanoušek srdcem i duší jsem tedy zvyklá na jakousi kvalitu, standard a úroveň, na které se jejich hudba pohybuje. Je libo rock? Metal? Rapcore? Punk? Opravdu bych dokázala překousnout skutečnost, že většina z těchto položek a odrůd se zredukovala na ubohý pop a electro. Věřte mi. Dobrá hudba je dobrá hudba nehledě na to, o jaký se jedná žánr. Jenomže tohle je... upřímně řečeno ubohé a já se cítím zrazena.

středa 10. května 2017

PRAVDY vs. FÁMY aneb můj život s rovnátky

Jak jistě víte, rovnátka už dávno nepatří mezi kuriozity, naopak v dnešní době na ně narazíte takřka za každým rohem. Lidé je nevnímají pouze jako zdravotní pomůcku, ale častokrát se dají pojmout také jako módní doplněk. Jak už to tak bývá, čím rozšířenější něco je, tím více humbuku se kolem toho nadělá. Ovšem paradoxně právě v tomto případě se informace mezi lidmi šíří jen pomálu, navíc ne vždy se dá spolehlivě určit, co z toho jsou pravdy a co jenom fámy. Když se tedy jednoho dne probudíte a zjistíte, že máte pusu plnou drátů, možná se nebudete stačit divit.


V záležitostech týkajících se věcí podobného rázu, jako jsou rovnátka, se na teoretické informace nehraje. Je sice hezké, že vám zubař navykládá a naslibuje modré z nebe, ale osobní zkušenosti mluví jasně: nebuďte sluníčkáři. Když doktor říká den bolestí, myslí týden. Když tvrdí, že krom samotného aparátu budete průběžně platit už jen drobné poplatky, není to pravda. A naopak - pokud se vám snaží vecpat do hlavy, že nesmíte nic normálního jíst, je to lež jako věž.
Čemu tedy věřit? Co z toho, co se povídá, je pravda a co jen výmysl? A je to, že vám rovnátka srovnají zuby do latě, jejich jediná výhoda?

středa 3. května 2017

Otrokářka v řetězech

Otrokářka nebo otrokyně? Mistr popravčí či odsouzenec? Slouží po všech těch letech blog mně nebo spíš já jemu? Záleží na tom vlastně vůbec? A je to dobře či nikoliv?
Je to zvláštní a sama ze sebe jsem občas poněkud zmatená. Bývaly jsme dvě, jako úplněk a nov, odvrácené strany, které se neměly nikdy setkat. Popravdě, nejednou jsem uvažovala, že ji, podobně jako blog samotný, nechám jít. Jenže z nějakého důvodu, jehož smysl pramení až kdesi hluboko uvnitř mě nebo snad až pode mnou, na místě, na které nikdy nebudu schopna dosáhnout, jsem to nikdy neudělala. A i když jsem se k nim otočila zády, po několika zdráhavých krocích jsem se vrátila a vrhla se jim kolem krku.
Často jsem ji ztrácela a zase nalézala, ale postupně, pomalu pomaloučku, jsme si začaly být blízké a za poslední rok jsem pocítila ten neskutečný skok, sráz, který jsme spolu překonaly. Ztotožňovaly jsme se tak dlouho, až se z nás stala jedna osoba, společně fungující a dýchající bytost. Já jsem ona a ona je já a obě dvě jsme konečně spokojené, víme, co chceme, víme, co hledat, a přesto se občas vzájemně mateme. To všechno mě nutí dospět k závěru, že ve skutečnosti nezáleží na tom, jestli jsem otrokářka nebo zajatkyně, neboť často bývám obojím a častěji ani jedním.  Existuje snad jen jedno my, z něhož se každým dnem utváří jedno jediné já? Nebo je to ještě jinak?
Tedy - a jak jsme my dvě v jednom strávily uplynulý měsíc? Duben byl napěchovaný k prasknutí asi jako popelnice po divokém večírku a povím vám, že mě nenapadá, kdy jsme si byly bližší, než právě tyto čtyři týdny.

pondělí 1. května 2017

Chvilka korálkování #6

9 měsíců. Zhruba 37 týdnů. To máme zaokrouhleně nějakých 260 dní. Celkem solidní čísla, není-liž pravda? Přesně tolik čárek jsem si udělala do svého přenosného diáře od doby, kdy na blogu vyšel poslední článek s korálkovací tématikou. Cítím z toho jakýsi zatuchlý odér nostalgie a nutí mě to přemýšlet... vlastně ani nevím nad čím. Jak rychle stárneme? Jestli je to dobře nebo špatně? Někdy nad tím uvažuji opravdu často, to se musí nechat, jenže otázkami o podstatě bytí a vůbec existence jako takové se přede mnou zabývalo už tolik bytostí, že si naštěstí pokaždé uvědomím, jaké je to ve skutečnosti plýtvání časem. Věci se mají tak, že po opravdu dlouhé době jsem nastřádala něco ze své korálkoidní tvorby a to je asi tak to jediné, na čem v tuhle konkrétní minutu záleží.


Tentokrát jsem se rozhodla, že budu odvážná a zkusím něco, čemu jsem se doposud vyhýbala. Sama vlastně pořádně nevím proč. Neměla jsem trpělivost? Byla jsem líná studovat návody a pokoušet se vyznat se ve všech těch osnovách, popiscích a číselných údajích? Nebo jsem jednoduše měla strach z neúspěchu? Nejspíš to bylo ode všeho něco a bylo to oprávněné. Netroufnu si ani odhadovat, kolik času jsem strávila nad studiem a následnou snahou udělat první krůčky stylem "pokus - omyl". Ale světě div se, to všechno za to nakonec stálo.

středa 19. dubna 2017

Openingy, pro které stojí za to zhlédnout celé anime #2

Byť jsem si vědoma skutečnosti, že články s touto tématikou širší publikum nejspíš příliš nezaujmou, má fanouškovská dušička mě čas od času jednoduše donutí k emočnímu projevu i v této oblasti. Koneckonců anime, manga a asijská kultura obecně se v současnosti mezi mladistvými poměrně rozmáhá a těší se jejich oblibě, řekněme si to upřímně, kolikrát až choromyslné. Dokonce i v naší republice existuje nemálo fandomů, klubů a každoročně se pořádá nespočet akcí. Pomalu ale jistě se z toho stává jakýsi kult. A proč taky ne? Generace, která se ještě živě pamatuje na válku, jež právě na Japonsko vrhá poněkud otřesný stín, se o tyto záležitosti příliš nezajímá a lidé, kteří ano, zase nemají potuchy o druhé světové. Možná právě proto jim v tom mimo jiné nic nebrání. Vlastně docela podobně jako mně. A tak takto činíme - jednoduše proto, že můžeme.

zdroje: 1, 2, 3, 4, 5

Pokud k sobě budeme upřímní, nejspíš mi dáte za pravdu, že na anime se člověk musí dívat hodně s nadhledem a hlavně mít pořádnou kuráž na hledání. Troufám si totiž tvrdit, že nějakých osmdesát procent vyloženě stojí za zlámanou grešli, nicméně když má člověk štěstí, dá se narazit na vyložené skvosty skvostů. A to nejen dějově, ale samozřejmě i právě u openingů.

sobota 15. dubna 2017

Střípky

Když se teď podívám z okna, může to působit poněkud zavádějícím dojmem, nicméně ještě bezmála před týdnem to venku vypadalo, jako kdyby už jaro doslova propuklo v plném květu. Ba ne jaro, snad už i léto. Slunce vykouklo zpoza mraků a nejenže svítilo a vrhalo tak na krajinu nádherné fotogenické odlesky a odstíny, ale začalo dokonce i hřát. Hlavičky vystrčily první sněženky, stihly už vykvést i petrklíče, krokusy a třešně. A mojí fotografické dušičce nezbylo nic jiného než tiše jásat, donutit ruce, aby popadly aparát a nohy vyběhnout ven.
Když už tu pak máme ty Velikonoce, opět zamračené a studené, nenapadá mě lepší chvíle, kdy tyhle střípky života a barev zveřejnit, než teď. Já sama nejsem křesťan, takže beru Velikonoce spíše jako svátky jara, nežli jako svátky náboženské. A koneckonců - kdo by neuvítal pár dní volna? Všimněte si ale, že záměrně používám slovo křesťan, nikoliv věřící a to z jednoho prostého důvodu: protože bych kecala. Jsem věřící, věřím, věřím v něco, v někoho. Jenže jsem zatím ještě nezjistila, co přesně to je. Ale možná, snad, by to ani člověk vědět neměl. Protože některé věci jsou mimo naše chápání z nějakého důvodu.

K r á s n é  V e l i k o n o c e  v š e m !

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...