Od desíti k pěti

Svět se točí... a s námi to jde od desíti k pěti. Je to vcelku paradoxní, mám pocit, jako kdybych vůbec nestíhala a přitom takřka nic nedělám. Vrátím se domů, zpracovávám věci do školy (poněvadž slečna slušňačka si zamanula, že letos bude pečlivější), pak se svalím do křesla s notebookem v klíně, na uších sluchátka a koukám na FMA. Mezi tím se smráká a jediné, na co mám náladu, je civět do blba a spát a spát a spát. Nějaká nálada na psaní blogu (jemuž bych se tak ráda věnovala), nebo dokončení Vládkyně stínů (kterou bych tak ráda konečně prosadila), se ztrácí daleko za horizontem ve večerním šeru. Snad je to jen takové upadací období, které brzy přejde. Upřímně v to doufám.

Ačkoliv jsem se před okamžikem zmiňovala o tom, že vykonávám jen malé procento věcí, které bych chtěla mít hotové a udělané, zdaleka to ovšem neznamená, že můj plán aktivit není řádně nabitý - a to v září skutečně byl. Jak tedy probíhal můj měsíc? Co význačného se stalo a co mám nového? I to se můžete dozvědět, pokud budete pokračovat ve čtení!

Jedeme na koksu... totiž na Kuks

Poněvadž jako jedna z mála škol jsme měli to štěstí a letní prázdniny se nám prodloužily o týden k dobru kvůli přestavbě, nezbylo nám na konci roku času na rozdávání a tak jsme na školní výlet vyrazili až v polovině září - a to doslova a do písmene. Vzhledem k tomu, že naše třídní je zároveň učitelkou dějepisu a shodou náhod jsme onehdy probírali baroko, světě div se, naším cílem se stal zámek Kuks, který je známý právě pro své barokní sochy alegorií Ctností a Neřestí od věhlasného sochaře M. B. Brauna.

Den začal vskutku časným ranním vstáváním a následující několikahodinovou cestou skrz na skrz republikou vzhůru na sever. Řekněme si upřímně, že ta plechovka na kolečkách, která pro nás přijela, nebyla zrovna vzdálená datu záruky a tak se cesta poměrně táhla. Naštěstí nám řidič projevil laskavost jednou zastávkou, kde jsem si mohla koupit snídani a kafe, na kterém jsem se poslední dobou stala poněkud závislá. Když jsme konečně dorazili na místo, otevřel se před námi pohled na hospital Kuks a jeho okolí. Nebudeme si lhát, okolí se mi ani trochu nelíbilo, působilo na mě spíš jako taková nesympatická vesnice. Hospital se zahradami byl ale krásný. Nejdříve jsme si mohli prohlédnout kopie soch venku, posléze na nás čekala prohlídka hospitalu, muzeum farmacie a vstup do katakomb. Prohlídka byla zajímavá a měli jsme opravdu pohodového průvodce (který kupříkladu vysvětloval jistou skutečnost ze života hradního pána a při tom si chtěl vzít mou spolužačku), ale na můj vkus až moc dlouhá. Když si moji spolužáci už druhou půlhodinu zaujatě prohlíželi sto let prošlé prášky, myslela jsem, že vypustím duši. 

Viděli jsme také originály soch umístěné uvnitř. Sochy se mi moc líbily, sice jsem některým znakům moc nerozuměla, ale taková cudnost ala mozkomor mě opravdu zaujala, stejně jako třeba i klasická pýcha nebo statečnost a andělé. Po dokončení prohlídek jsme popojeli k Braunovu betlému zarostlém v lese. Čekala jsem od toho víc. Sice to dřív asi bylo hodně pěkné, ale mě teď otesaný šutr nic moc neřekl. Každopádně to ale byla pěkná procházka. S patrným zpožděním jsme se dobelhali do České Skalice (naprostá pr*el světa), kde jsme se mohli občerstvit - byl nám slibován pozdní oběd, ale došlo jen na kavárnu. Ačkoliv už se den pomalu přehupoval k večeru, čekala nás ještě zastávka v Babiččině údolí. Byla jsem tak neskutečně unavená, že až na znetvořenou sochu babičky, kaluží a toho, jak se můj spolužák málem utopil u Viktorky, si takřka nic nepamatuju. Když jsme k večeru dokončili pěší turistiku, nasedli jsme do naší pojízdné plechovky a jeli domů. Nakonec jsem byla docela vděčná, když jsem okolo desáté opět v matném světle pouličních lamp rozeznala naše město.

Výlet - neboli exkurze, jak je nám neustále vštěpováno - byl sice namáhavý a náročný na dopravu, ale mě se moc líbil. Myslím, že to stálo za to, vzato kolem a kolem to byl vydařený den.

Jede jede mašinka, kouří se jí... vážně kouří?

Tak trochu nám do školy spadl meteor
aneb jak to vypadá, když se staví výtah.

Další exkurzí, na které jsme byli hned den po koksu, byla návštěva legio vlaku. Nemám ráda války - pokud se nejedná o sci-fi a fantasy výmysly ve filmech nebo knihách - takže výstava o první světové mě příliš neoslovila. Když jsme se pak v dusnu mačkali v ne zrovna prostorných vagonech a dvě hodiny jen stáli, moje nohy taktéž začaly protestovat. Je zajímavé, jak si člověk vůbec neuvědomí, jaký masakr ta válka je. Všichni z toho mají jen srandu, ale ve skutečnosti je to něco, co si málo kdo z nás dokáže představit, pokud to sám neprožil.

Je libo čaj?

V prvních týdnech jsem s přáteli poprvé v mém životě zavítala do čajovny. Vůbec jsem netušila, že něco takového ve městě je. Bylo to jako ocitnout se v jiné dimenzi, navíc pak v mém oblíbeném japonském (samozřejmě i indickém, čínském atp, ale já si nejvíce zakládám na Japonsku, jednou bych se tam chtěla podívat) prostředí. Dali jsme si čaj Bílý vlas, který byl výborný. Abych se ale přiznala, tady vůbec o ten čaj nešlo. Nevím, jak to popsat, ale na chvíli mi připadalo, že jsem se konečně smířila sama se sebou a moje duše je ustálena v té správné harmonii a rovnováze.

Edison

Koncem září se po chodbách naší školy krom nás pohybovaly také jakési jiné existence - tudíž studenti z ciziny, kteří k nám v rámci projektu Edison jezdí už několikátým rokem. Krom děvčat ze Singapouru, Bulharska a tak dále také mladíci z Tuniska, Indonésie a hoch z Belgie, který mi daroval místní čokoládu.

Vídeň

Když se konečně naskytl nějaký ten den volna, musela jsem... být nachlazená. Vlastně stále jsem a dost mě to vytáčí. Je teprve začátek října a já už mám nos od smrkání jako orangutan a vydávám zvuky jako podchlazená liška. Do školy samozřejmě chodím, nemůžu si dovolit meškat a když se famílie rozhodla uspořádat o svátku výlet, musela jsem jet taky. Ve Vídeňské zoo a Schönbrunnu jsem už jednou byla se školou, tehdy se mi tu moc líbilo a proto jsem jela i podruhé. Ať už zoo nebo stavby jsou skutečně moc pěkné. Mě osobně se líbí víc než Pražská zoologická zahrada, mají tu opravdu moc pěkné pavilony. Narazili jsme na rozdováděné lemury, smutnou opičku, jedovatě barevné medúzy s rybami, zmatené netopýry, zářivé plameňáky, ospalé medvědy a nakonec se objevil i lví král. O tomto výletu se později rozepíši ještě v separé článku - tedy aspoň doufám, že se k jeho napsání dostanu.

Jelikož možností stravování v zoologické zahradě jsou patřičně omezené, zajeli jsme si na oběd do zdejšího nákupního střediska. A poněvadž jsme byli v nákupním centru, byl by hřích odjet jen tak s prázdnou.

Trička z primarku sice nikdy moc dlouho nevydrží, ale nejsou drahá a mě zaujala. Látka je příjemná, vzory zajímavé a barvy se hodí ke spoustě jiného oblečení, co už mám doma. 

Když jsem narazila na tyhle ponožky se SW, byla to pro mě jasná volba. A že už jsem na to velká? No a co!

Delší dobu už jsme sháněla pyžamo na léto, jelikož nesnáším noční košile.  V Primarku jsem narazila na tento kousek. Látka vypadá příjemně a vzory jsou pěkné, tak uvidíme, jestli se vyspím dorůžova.

Zase o rok blíž hrobu

A je to tady. Už zase se přehoupl rok a už zase jsem starší. Je to paradoxní, ráda dostávám dárky, ale narozeniny nemám ráda, protože mi tradičně připomínají, jak nebezpečně rychle se ta čísla zvedají. Správně už bych měla být asi skoro dospělá. Lidé v tomhle věku mi vždycky připadali vyspělí. Jenže já si tak ani za mák nepřipadám.
Inu, co je asi patrně podstatnější není moje zbytečné lamentování, ale to, nač byli všichni a obzvlášť pak já zvědaví - dárky.

Z čeho jsem měla obrovskou radost byla tato krásná kytice. Ještě nikdy jsem snad nedostala tak velikou kytku. Co mě ale nadchlo nejvíc - dva skvostní motýli! (Kdo by nevěděl, já mám tak trochu úchylku na motýly) 

Už strašně dlouhou dobu se mi sypala stará sluchátka, chtěla jsem si o nová říct k vánocům. Jenže jsem pořád žvatlala a žvatlala a taky tak trochu doufala, až jsem je nakonec dostala už k narozeninám. Musím říci, že jsou úžasné. Je to jiný typ než jsme měla před tím, ale za to o dost lepší. Úspornější, s lepší kvalitou zvuku a hezčím designem od značky Koss.

Poněvadž se ze mě za poslední rok stal tak trochu člověk závislý na líčení, ani kosmetická část darů nesměla chybět.

Nejsem vášnivý čtenář, ale když narazím na literaturu, která by mě bavila, je ze mě přímo maniak. Přesně takto jsem se zamilovala do série Hraničářův učeň od Johna Flanagana a zčistajasna mě přepadla touha, že bych mohla mít alespoň první knihu v originálu. Možná jsem trochu přecenila své schopnosti, hodně věcem pořád ještě nerozumím, ale uvidíme, jak se s tím nakonec poperu. Každopádně je skvělý pocit, mít ji v ruce.

Nějaký ten čas zpátky jsem si je sama vybírala. Poněvadž se jedná o prý významné číslo, chtělo to prý významný dárek. Protože nosím pořád dokola jen jedny náušnice a moje uši na jakýkoliv jiný materiál než na zlato špatně reagují, byla tohle poměrně jasná volba. Moc se mi líbí, jsou jednoduché, dobře se zapínají a drží. Mám taky moc ráda bílé zlato, přijde mi takové jemnější a univerzálnější. 

Mezi věci, na které si neustále stěžuji, patří i fakt, že nemám žádné bágly na cesty, proto se tento dárek nejspíš nabízel. Taška sice není nijak extra prostorná, ale na výlety a místa, po kterých často jezdím, je naprosto ideální.

Na tohle tričko jsem narazila před časem v obchodě a byl to přesně ten okamžik kdy: "Tak a bez toho prostě neodejdu!" Bohužel stálo nějaký ten peníz, ale nakonec se mi podařilo přesvědčit doprovod, aby mi bylo koupeno do úschovy.

Poslední dobou se všechny moje mikiny jaksi rozpadají - oprané, malé a tak dále. Nový přírůstek jsem velice ráda přivítala. Miluji černou barvu a tady se mi ještě mnohem víc líbí zakomponování vzorů.

Kalhot mám sice dost, ale jedny navíc se nikdy neztratí. Navíc černá se brzy onosí. Tahle flekatá šedočerná kombinace by měla vydržet dle. Navíc se jedná konečně o kalhoty do zvonu, které jsme tak dlouho hledala.

A nakonec, ačkoliv se nejedná o dárek k narozeninám, sem přidám ještě tyto botky. Vlastně jsem je zdědila, ale mám z nich obrovskou radost. Už se těším, až se na těch podpatcích přizabuju - ale co, budu aspoň konečně vyšší!

A co vy? Jak jste prožili měsíc září? 

Vyrazili jste někam po republice nebo do světa? 

Jak snášíte zápřah ve škole či zaměstnání?