neděle 11. září 2016

Přátelství z porcelánu

Jak jste si jistě všimli, letošní prázdniny jsem s blogem příliš aktivní nebyla. Jedním z důvodů, jak můžete vědět, je skutečnost, že jsem si chtěla na chvíli od virtuálního světa odpočinout. Takže jsem zaklapla počítač a odjela. Sportovala jsem i relaxovala a hlavně jsem hodně přemýšlela. Proto jsem po měsíci odpočinku srpen a začátek září zasvětila psaní - ovšem ne tomu blogovému. S hrdostí mohu oznámit, že se mi podařilo mou dlouho plánovanou povídku dostat na krásných 220 A4 stran a brzy ji budu mít konečně dopsanou. Kvůli tomu tohle ale nepíšu.
Uvědomila jsem si, že jsem se s vámi už dlouhou dobu o žádný příběh ze své tvorby nepodělila. Přes léto jsem psala asi dva příspěvky do literárních soutěží, ale vzhledem k tomu, že ještě nebyly vyhlášeny výsledky, nemohu je zveřejnit. Tak jsem se rozhodla trochu zapátrat ve starých pracích a vida - skutečně jsem na jednu narazila! Jedná se spíše o krátkou pohádku než-li povídku jako takovou. Byla psána do jakéhosi sborníku jednoho města a jediným stanoviskem bylo, že musí pojednávat buďto o městě jako takovém nebo ho použít jako kulisu. Já jsem zvolila druhou možnost a, jak už jsem říkala, vznikla z toho vcelku milá pohádka o přátelství dvou fantastických tvorů. Její závěr může působit smutně, ale přesto není - z mého pohledu je to příběh veselý a to o objevování skutečných přátel i samotné podstaty bytí.


Nechci působit egoisticky, ale myslím, že se mi tenhle kousek povedl. Nicméně pořadatelé akce se nijak nevyjádřili, a tak vzhledem k tomu, že dodnes vlastně neznám žádné výsledky, bylo mi líto nechat ji ležet jen tak v šuplíku, když si ji mohou přečíst další lidé. A kdoví - třeba někoho zaujme.
...................................................................................................................................

Celý svět se houpal jako loďka na rozbouřeném moři. Nahoru, dolu, nahoru a zase dolů. Malá holčička běžela po kočičích hlavách a v ruce jí přitom nezbedně poskakovala porcelánová panenka. V té chvíli ji ani na okamžik nenapadlo, jak nebezpečné tohle počínání může být. Jen pořád nezbedně poskakovala kupředu. 
Najednou se ale zastavila před pestrobarevnou výlohou. Vitrína se chlubila chlebíčky, dortíky a zákusky všech možných barev a zevnitř hrála veselá hudba. Za holčičkou párkrát zaklapaly po dláždění podpatky a pak náhle utichly, když se elegantní žena ve středních letech zastavila a naklonila nad holčičku.
„Ale jenom jeden kopeček.“ řekla a děvčeti se rozzářily oči. 
Nadšeně vběhlo dovnitř přímo k mrazáku se zmrzlinou. Obličej přitisklo doslova až na sklo a prohlíželo si tu ledovou nádheru.
„Co myslíš, Alenko? Čokoládovou nebo citronovou?“ zeptala se po chvilce drobné porcelánové panenky s dolíčky na tvářích a veselýma modrýma očima. Ta ale jenom dál prázdně hleděla do mrazáku a její bledá tvářička se odrážela od skla.
„Mami, já bych chtěla čokoládovou a Alenka citronovou!“ vypísklo děvčátko.
„Říkala jsem jen jeden kopeček.“ pokárala jí jemně.
„Vždyť říkám – jeden pro každou z nás.“ obhajovala a nakonec se ukázalo, že úspěšně. 
Když vyběhla ven z cukrárny a zamířila k náměstí, v ruce se jí už nehoupala jen Alenka, ale i kornout se dvěma kopečky zmrzliny. Bylo parné léto, a tak když dorazila na náměstí, rozběhla se rovnou ke kašně, až za ní modré šatičky s krajkami a oříškové vlasy vlály. Naklonila se nad okraj a prohlížela si svůj odraz ve vodě. 
Činila tak nějakou dobu, než si všimla, že jí po prstech pravé ruky stéká jakási lepkavá tekutina. Když si uvědomila, o co se jedná, bylo už příliš pozdě a kopeček čokoládové zmrzliny začal sklouzávat z kornoutu dolů. Rychle stáhla jednu ruku k sobě, aby zmrzlinu zachytila, ale zavrávorala a druhá i s panenkou jí přitom nemotorně vystřelila dopředu. 
Alenka se ocitla ve vzduchu a na malý okamžik si připadala jako pták. Najednou se ale něco zvrtlo; ruka její přítelkyně zmizela a jediné, co zůstalo, byl nezadržitelný pocit pádu. Potom se ozvalo jen krátké „žbluňk!“, jak Alenka spadla do vody. Čím hlouběji se potápěla, tím větší byla dole tma. Když dopadla na dno, všechno utichlo. Okolo proplouvaly bublinky a po stěnách kašny se mihotaly stíny. Ještě nikdy se necítila tak sama a zranitelná. Panenka by se byla samým žalem rozplakala – ale nemohla, byla přece z porcelánu. 
Chvíli tam jen tak mlčky seděla, až se nakonec rozhodla, že musí něco podniknout. Opodál zahlédla jakýsi záblesk, poblíž další a hned vedle něj ještě další. 
Že by to byly hvězdy? Rozběhla se, ale vtom se zase rychle zastavila. Před ní ležela jakási malá kovová placička s vyraženým číslem 5. 
Já hloupá! Co jsem si vůbec myslela – hvězdy a pod vodou! Pořádně se rozhlédla a uviděla, že peníze jsou rozházené všude okolo. 
Že by někomu vypadly z kapsy? 
Žubffff! 
Lekla se, když za sebou zaslechla podivný zvuk. Jakmile se otočila, uviděla novou dráhu bublinek stoupajících ze dna k hladině. Něco spadlo na dno! 
Utíkala, aby se podívala, co to je. Doufala totiž, že jí někdo přišel na pomoc. Jaké bylo její zklamání, když zjistila, že je to jen další mince. Vztekle napřáhla nožku, že jí nakopne, ale pak jí radši zase rychle stáhla nazpět. To se na dámu nesluší! 
Vztekle s nosánkem vzhůru se vydala na druhou stranu, ale její zrak upoutalo něco nového. Byla to díra ve dně. Naklonila se nad okraj kruhovitého výřezu jakési trubky. 
„Haló!“ chtěla zavolat, ale pod vodou nevydala ani hlásku. 
Najednou ale škobrtla, její porcelánové tělo se převážilo a Alenka spadla do trubky. A zase padala a padala dál do ještě černo-černější tmy, než v jaké se nacházela doposud. Měla pocit, že jede na předlouhém tobogánu bez konce. Po krušných temných chvilkách nakonec trubka přece jen skončila a vyústila do širokého kanálu, který Alenku unášel dál po proudu. 
„Pomoc! Pomoc! Pomozte mi někdo!“ pištěla tenounkým hláskem, ale nikdo ji neslyšel. Okolo ní plavaly všelijaké podivné věci: odpadky jako slupky od banánů, ohryzaná jablka a dokonce i jedna stará bota s utrženou podrážkou.
„Pomoc!“ zakřičela znovu a začala se potápět. 
Na břehu po jejím pravém boku se cosi pohnulo. Nejdříve si myslela, že se jedná jen o záblesk nebo překroucený stín, ale pak se před ní objevila krysa. Ohrnula čumák a začmuchala ve vzduchu. Zvažovala, jestli se jí záchrana téhle podivné upištěné skleněné věci nějak vyplatí. Když panenka znovu zakřičela, krysa se rozhodla, že při nejmenším ten tahavý zvuk už nechce dál poslouchat, a tak se otočila zády ke kanálu a strčila do něj ocásek.
„Chyť se!“ poradila Alence. Ta se ochotně chytila a krysa jí opatrně vytáhla na břeh.
„Děkuji ti, paní kryso!“ zaradovala se Alenka.
„Paní kryso?!“ zhrozilo se to ušmudlané stvoření. „Já nejsem žádná paní krysa!“
„Ó pardon, musela jsem se splést. Omlouvám se, pane kryso!“ bědovala panenka.
Krysa si ale jen odfrkla a pokračovala dál v kárání: „Nejsem ani paní krysa, ani pan krysa. Já jsem myšák!“
„Jé a jak dál?“ zajímala se.
„Vždyť říkám, myšák.“ odpověděl na to myšák.
„Ale co tvoje jméno?“ zeptala se.
„Jméno?“ podivil se.
„Ano, jméno. Každý máme nějaké. Třeba já jsem porcelánová panenka Alenka. Jak se jmenuješ ty?“ naléhala panenka.
Myšák zavrtěl fousky. „Vždycky jsem byl jenom myšák.“ 
To ale Alence docela stačilo ke štěstí. Zatleskala rukama a spustila. „Tak to tedy budeš nejspíš myšák Myšák!“
„Tak, že se jmenuji? Nikdy jsem nevěděl, že mám jméno!“ Myšák znovu zavrtěl fousky a pokračoval: „Děkuji ti, že jsi mi ho pomohla najít! Na oplátku zase já pomůžu tobě. Co tady vlastně děláš?“ zeptal se a v tu ránu veškerá radost z porcelánového obličeje jeho nové přítelkyně vymizela. 
„Ztratila jsem se.“ přiznala smutně.
„Hmm… tak to ti pomůžu dostat se domů! Znám taky každou stoku, každý kanál… kde bydlíš?“ dotazoval se Myšák.
Alenka se ale pořád jen dál mračila. „Já nevím. Nikdy jsem nebyla nikde jinde než v pokoji mojí holčičky – až do dneška.“ 
„A kde jsi byla s tvojí holčičkou naposledy?“ nechtěl se vzdát její malý chlupatý společník.
„No… bylo tam hodně barev a hudba a… a zmrzlina!“ poslední slovo znenadání vykřikla, jako kdyby si na něco velmi důležitého vzpomněla.
„Tak to byla určitě cukrárna! Znám jednu cukrárnu, zavedu tě tam. Pojď za mnou, Alenko!“ pobídl jí a zmizel ve stínu kanálu. 
Nějakou dobu se plazili páchnoucí stokou, ze které se Alence div nezvedal žaludek – jen kdyby nějaký měla. Nakonec se ale na obzoru objevil pás světla a oni vyšplhali pootevřeným víkem kanálu ven. Před nimi se rýsovalo nekonečné pole kamenného dláždění uprostřed s kašnou a okolo se uzavírala čtvercová hradba z obrovitých starých domů. 
„Páni, to je obrovské!“ prolomila ticho Alenka užaslým výkřikem.  
Myšák přitakal a vyrazil vstříc kamennému poli. Šli tudy hodně dlouho a panence se každý kámen zdál dočista stejně monotónní. Když tu najednou narazila na něco docela jiného. Kámen byl o několik odstínů světlejší než ostatní a uprostřed něj vyčníval vyrytý křížek. Už už si na něj chtěla stoupnout nebo alespoň sáhnout, ale zastavil ji výhružný hlas.
„K tomu se nepřibližuj!“ vykřikl Myšák kousek od ní.
„Ale proč?“ divila se Alenka. Vždyť je to jen obyčejný kámen, co by mi asi tak mohl udělat!
„To není jen tak ledajaký kámen. Je to Bludný kámen.“ poučil ji. 
„Bludný kámen říkáš? O tom jsem neslyšela.“ dumala panenka.
„Když na něj někdo šlápne, už nikdy nenajde cestu zpátky domů a bude odsouzený na věky věků jen bloudit.“ oznámil jí Myšák se strašidelným podtónem.
„Vždyť já už jsem ztracená.“ zaskučela.
„Ale ne na dlouho. Teď jsme tu spolu a tu cukrárnu najdeme.“ rázně na to odpověděl Myšák.
Konečně se dostali na okraj náměstí a přešli na obyčejnou asfaltovou silnici. Před nimi se teď ale naskytl docela jiný problém – musejí se nějak dostat na druhou stranu ulice. Všude okolo nich cvakaly podrážky a podpatky, lidé spěchali do všech stran a našim přátelům věnovali jen pramalou pozornost. 
„Co je to tamhle!?“ vypískla Alenka a namířila svůj tenký porcelánový prst na obrovitou věž, která se na druhé straně tyčila nad všechny domy v okolí.
Myšák opět spustil poučku: „To je Černá věž. Slyšela jsi už o ní?“ 
„Ne, neslyšela. Ale je krásná!“ odpověděla. Poté se ale na okamžik zakabonila. „Mě ale nepřijde ani trochu černá!“ Aby byla přesnější, věž byla ve skutečnosti světle šedá s žíhaným kamenným obložením. 
„Jenom se tak jmenuje, ty panenko popletená.“ odsekl jí na to.
Několik minut jenom stáli na místě a zvažovali možnosti, jak se co nejrychleji, nepozorovaně a hlavně bezpečně dostat na druhou stranu ulice. Sem a tam pořád jezdila nějaká kola, přebíhali lidé a dokonce i auta se tu čas od času ukázala. To poslední, po čem oba toužili, bylo skončit pod koly auta.
„Co když mě moje holčička nenajde?“ zeptala se najednou Alenka.
Myšák se usmál: „Ona se pro tebe určitě vrátí, neboj.“
„Ale co když se přece jenom nevrátí?“ trvala na svém.
„Vrátí. To přátelé dělají.“ řekl jí na to. 
„Přátelé? Co je to?“ tázala se Myšáka znovu. 
Ten se chvíli zamyslel a potom jí na to jednoduše odvětil: „To jsou dva lidé. Někdy jich je i víc. A přátelství, to je něco, co ty lidi spojuje.“
Této skutečnosti se Alenka zachytila. Nikdy nemluvila s někým tak chytrým, musela jenom pořád dokolečka poslouchat klepy ostatních panenek, které s ní bydlely v malém kartonovém domečku. Slovo „přátelství“ neznala. Ale nanejvýš jí zajímalo, co je ta věc zač. 
„A nás dva to přátelství taky spojuje? Jak vypadá?“ 
„Myslím, že nás dva taky. Jak vypadá… to jednou určitě poznáš sama.“ Myšák se odmlčel a potom dodal: „Teď! Teď je tu málo lidí, pojď!“
Zároveň s tím jí ještě pobídl ocáskem a pak se společně vrhli přes ulici. Jakmile se dostali do poloviny silnice, Alenka si oddychla. Všechno se zdálo tak jednoduché a od druhého konce je dělil už jen kousek, když v tom se ze zatáčky vyřítilo rozjeté kolo. Panenka si ho byla dobře vědoma, ale Myšák vypadal, že mu přijíždějící kovové monstrum netropí žádné starosti. Než o tom ale stačila dále popřemýšlet, kolo už bylo sotva metr od nich a nezdálo se, že by mělo v úmyslu zastavit. 
„Myšáku, pozor!“ zakřičela a vrhla se za ním, aby ho strhla k chodníku. Kolo přejelo, Myšák i Alenka se dostali bezpečně na druhou stranu, ale na jedné z panenčiných porcelánových rukou se v místě ramenního kloubu objevila ošklivá prasklina. Křehká ručka náraz o betonový chodník nevydržela.
„Díky bohu, nic ti není, Myšáku! Myslela jsem, že tě zajede!“ vykřikla stále ještě zděšená.
„Mě nic není, Alenko, ale podívej – tvoje ruka!“ pověděl jí na to a ukázal tlapkou směrem k její poškozené ručce. 
Ta se ale jen lehce usmála: „To nic není, moje holčička mi ruku určitě opraví.“ 
V ten okamžik, kdy společně stáli uprostřed silnice, a na Myšáka se řítilo rozjeté kolo, jí nenapadlo nic lepšího a užitečnějšího, co by za celý svůj život mohla udělat. Na celém širém světě se nenacházelo zhola nic, co by jí zabránilo v záchraně přítele. A poškrábaná ruka? Tuhle oběť byla ochotna podstoupit. Kdyby jen tak věděla, co to bylo za pocit, který jí donutil to podniknout. Zdál se tak nebezpečný a zrádný, přesto ale sladký jako med.
Oprášili ze sebe prach a vydali se dál na svou cestu. Cukrárna už byla prý docela blizoučko. Alenka si myslela, že po tom, co dnes už zažila, ji nemůže nic dalšího překvapit, ale vtom se zastavila a užasle se zahleděla do jedné z výloh, které se táhly podél ulice a z obou stran jí lemovaly. 
„Takových knížek!“ zaúpěla.
Myšák se k ní přidal: „Vskutku. Máš ráda knihy?“ zeptal se.
Alenka pokrčila rameny: „Vlastně nevím, nikdy jsem žádnou nečetla. Ale poblíž mého domečku z kartonu byla malá knihovnička a v ní dvě knížky s krásnými obrázky. Často jsem si je prohlížela se svojí holčičkou, ale neumím číst. Co je tohle za místo? Nikdy jsem neviděla tolik knih pohromadě!“
„To je knih… knihkropectví.“ rozvzpomněl se Myšák.
„Knihkropectví? Asi proto, že je tu tolik knih, až by se s nimi dalo kropit! Zvláštní.“ sdělila mu svou teorii panenka.
„Slyšel jsem potkana odvedle, jak se jim jednou vloupal do skladu. Tak dobrý papír už prý dlouho…“ než ale stačil větu dokončit, Alenka mu skočila do řeči.
„On ty knihy snědl?!“ rozkřikla se.
Myšák na ní nechápavě zamrkal. „Je to potkan. Já jsem myšák. Ani jeden z nás neumí číst, tak co bychom s knihami asi měli dělat?“
„Já neumím číst a knihy nejím! Takové škody!“ lámala rukama, ale Myšák už jí na to neodpověděl.
Pomalu se smrákalo a tak pokračovali dál, ale v tom už Alenka zaslechla hrát známou veselou hudbu – tutéž, kterou slyšela dnes ráno – a rozběhla se kupředu. Před výlohou se zastavila a počkala na Myšáka.
„To je ono!“ radovala se. Trochu jí ale zaskočilo, když se Myšák neveselil. 
„Tak to se budeme asi muset rozloučit.“ řekl. 
„Rozloučit?“ nechápala Alenka. „Ty nepůjdeš se mnou?“
„Co bych tam dělal?“ odsekl trochu úsečněji, než měl původně v plánu.
„Mohl bys žít se mnou a mojí holčičkou.“ namítla.
Myšákovi se zablýskalo v očích. „Jsem jenom myš, Alenko.“
Chvíli tam jen tak stáli a jeden druhého pozorovali. Zkoumali se, odhadovali a každý z nich doufal, že s loučením začne právě ten druhý. Když Alenka myslela na všechny ty věci, které spolu dnes zažili – jak ji Myšák zachránil z kanálu, jak jí vyprávěl o Bludném kameni a Černé věži a nakonec ji zavedl i sem – pocítila hluboko ve svém porcelánovém nitru neznámý hořký pocit.
„Myšáku, proč se mi chce plakat?“ zeptala se.
„I mně.“ přisvědčil.
Panenka se usmála: „Už chápu. To je proto, že jsme přátelé.“ 
„Přesně tak. A teď už utíkej, Alenko.“ řekl a pak už zahlédla jen jeho ocásek, jak mizí kdesi pod víkem nedalekého kanálu. 
Utekl tak rychle proto, aby Alenka neviděla, jak se mu při vzpomínce na přítelkyni, která mu dnes na silnici možná zachránila život, zamlžily oči. 
Alenka čekala před vchodem do cukrárny několik minut, než si jí všimla jedna dívka z obsluhy. Prohlédla si jí prozíravýma zelenýma očima a posadila ji na poličku vedle mrazáku se zmrzlinou.

Občas do té cukrárny zavítám. Dám si kopeček citrónové a čokoládové zmrzliny a podívám se na tu porcelánovou panenku s velkýma modrýma očima a prasklou ručkou, kterou můžete na poličce vedle mrazáku stále ještě zahlédnout. Jen tam tak sedí, usmívá se a čeká na svoji holčičku. Čeká a je šťastná, protože po životě stráveném v kartonové krabici konečně poznala pravý význam slova „přátelství“.

Mé další povídky si můžete přečíst zde.

9 komentářů:

  1. Ono je občas potřeba si od virtuálního světa odpočinout :) A je vidět, že ti to jen prospělo, protože povídka je opravdu skvělá :) Moc povedená :)

    OdpovědětVymazat
  2. Kazdy obcas potrebuje vypnout :-) Kdyz jedu k mamce, tak je docela uleva ten den vubec neresit internet a podobne :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Podle mě je škoda, že na povídku pořadatelé nezareagovali, protože si komentář zaslouží - ze strany obyčejného blogového čtenáře i trochu odbornější osoby třeba z poroty. Nicméně nenech se tím odradit. A páni, 220 stran, to je mazec. Můžeš to sem přidávat na pokračování. :) Nebo plánuješ vydat e-knihu? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky moc za pochvalu, vážím si toho.
      Já vlastně ještě nevím, co do budoucna plánuji, ale určitě bych tu "povídku" ráda nějak prosadila. V nejlepším případě bych ji chtěla vydat v knižní podobě, ale to se mi nejspíš nepodaří... takže uvidíme. Určitě na tom ale budu nadále pracovat, snažit se o co nejlepší výsledek a čtenáře blogu o tom předběžně informovat :)

      Vymazat
  4. Skvělá povídka, je škoda, že nezareagovali.

    xxx
    megtheking.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  5. Jsem asi po milionu letech znovu na tvém blogu a tak trošku jsem se ti chtěla omluvit, že jsem sem tak dlouho nezavítala. Už se mi stýskalo :) Jsem moc ráda, že ses zrelaxovala, ono je to občas potřeba. Já taky v srpnu příliš aktivní nebyla :) Gratuluji k sepsání povídky, 220 stránek - to už je něco. Tak snad někdy budu mít možnost si ji přečíst :) Držím palce rovněž v obou soutěžích a rozhodně i tato kraťounká záležitost by si zasloužila pozornost, škoda, že pořadatelé akce nereagují...
    Měj se krásně, Lory

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nic se neděje - já jsem koneckonců přes prázdniny na cizí blogy taky moc času neměla.
      Díky, taky to dalo zabrat. Taky v to doufám a ještě jednou díky :)

      Vymazat
  6. Myslím, že jsi udělala dobře, člověk si potřebuje občas odpočinout, vypnout a relaxovat. Někdy se pak dokonce vrátí i s větší chutí do blogování :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...