Výkřik v bublině

V prvním jarním objetí,

ptáče z hnízda vyletí,

vesele zamává křídly,

aby si ho všimli.

Když léto se vypaří,

podzim čeká na stáří

a smrtná dáma náruč rozevírá,

jak mladému život odepírá.

Bez křídel, bez peří,

jak svět širý ho nestřeží,

ptáče do věčného spánku se vkrádá,

tak zima další duše nastřádá.

Musíte pochopit, že takhle jsem to nechtěla. Abych pravdu řekla, mé záměry byly čistě pozitivního ražení, dokonce jsem poprvé po třech měsících opět našla cestu k barvám. Nicméně myšlenkové rozpoložení se vždy dokáže nějak mistrně ohlásit a vetřít. Pokud se zaměřím jen na obrázek a nikoliv na báseň - tohle je všechno, co mi zbylo z léta. Je toho maličko, všecičko se to poschovávalo ve škvírách i rozích mé kulaté mysli. Tak jsem se ty skořápky rozhodla sesbírat a opět slepit dohromady. Tohle je takový můj poslední výkřik. Výkřik v bublině ze světa za bublinou.

A báseň? To je předzvěst - svět bez růžových brýlí, které má na nose dívka z obrázku.

✍ Kresleno: tužka (2B a 3B), černý fix (0,3 liner), pastelky KOH-I-NOOR (Tricolor)
✍ Doba tvorby: odhadem 3/4 hodiny

Tohle mé malé ztvárnění časů minulých a budoucích jsem nazvala Bubble. Bubble je jednoduchá, ale snažila jsem se, aby působila alespoň trošku originálně - ani jsem na ni nevyužila typické symboly jako slunce, vlnky nebo plavky. Místo slunce mi vystačily rusé vlasy a všechno ostatní obstaraly mnohoznačné brýle. Každý tomu může rozumět jinak, anebo taky nijak, ale pro mě to znamená, že za těmi barevnými skly pátrá ve vzpomínkách a prohlíží si všechny šťastné okamžiky, ke kterým se může dostat.

Myslím, že tenhle výtvor celkově nedopadl zas tak špatně. Mého věčného nepřítele - ruce - jsem schovala, podobně jako oči a pusu. Sice nevím, jestli byste bez nápovědy uhádli, že ta kulatá růžová věc má být žvýkačka, ale... fantazii se meze nekladou.

Vzpomínáte také stále ještě na léto?

A jak vaše nervy zvládají konec prázdnin?