úterý 1. listopadu 2016

Protože nejsem princezna

Abych tak pravdu řekla, začínám pomalu ztrácet nápady, jak všechny tyhle na chlup stejné úvody vytvářet. Říkám si: čte to vůbec někdo? Protože upřímně řečeno, já sama to po sobě většinou nečtu vůbec. Musím říct, že jsem dospěla opravdu hodně daleko, když už nudím dokonce i samu sebe...

... tak to tady máte - další optimisticky nabitý článek o mých věčně aktuálních trapasech, prožitcích i zážitcích je opět tady. A vida - dokonce i ten úvod se mi podařilo napsat.


ŠKOLA ZE MĚ UDĚLALA ZOMBIE
Když tak nad tím přemýšlím, vůbec si nemůžu vybavit, že by to loni bylo taky takové. Jistě, začátku jsou těžké vždycky, ale... mám zkrátka takový pocit, že tentokrát to začátkem ani zdaleka nekončí. Upřímně řečeno já osobně mám obrovskou výhodu v tom, že si většinu věcí poměrně rychle zapamatuji - s tím ale souvisí i to, že až doposud jsem byla absolutně nezvyklá se delší dobu a hlouběji učit. A teď mě to rujnuje.
Můj život se změnil na loďku kolébající se na vlnách moře plného stresu. Vůbec nic nestíhám - a to ani nepočítám volnočasové aktivity jako je sledování filmů, seriálů nebo čtení (bože, vždyť jsem za celý měsíc přelouskala akorát tak Zaklínače!). Mám navíc silné podezření, že se ze mě postupně stává zombie - doktorka sice tvrdí, že ta rudá skvrna v oku je jen obyčejná cévka nebo následek zabodnuté tužky čili výplod agrese jakéhosi psychicky narušeného spolužáka, ale já vím svoje - škola ve mě probouzí zlou krev, která se teď dere na povrch. Bacha, začínám kousat!

MĚSÍC DIVADLA
Budiž jí ovšem k dobru, že se říjen alespoň částečně rozbil několika málo převážně kulturními akcemi. První z nich byl výlet do naší milované stověžaté Prahy a to konkrétněji do Rudolfina a posléze Národního muzea. Musíte chápat, že nejsem příliš kulturní člověk. Snažila jsem se ignorovat zimu, dokonce jsem vytrpěla i toho Smetanu... ale když po druhé půlce přišla na řadu "cikánská kultura", to už bylo trošku moc. Nejsem rasistka - nebo alespoň ne úplně - a celkem ráda se přiučím něco o jiných kulturách a zemích, ale řekněte sami: není tahle kombinace tak trošku zavádějící? Ale budiž. Když představení skončilo, měli jsme krátký rozchod, který jsme využili pro zacházku do Paladia. Vystáli jsme si frontu u KFC, prolezli jsme Palác knih i hračkářství a neúspěšně hledali zavřené záchody. Po nějakém čase jsme se opět shledali s třídou a zamířili do přestěhovaného Národního muzea. Nemůžu říct, že by mě expozice (jakási Noemova archa) nebavila (vlastně docela naopak), ale když už jsem jednou v Národním... chtěla jsem prostě vidět pořádné Národní.
A konečně se dostáváme k divadlu - říjen byl skutečně měsícem divadel, jelikož jsem doslova během několika málo dní zavítala hned na tři. Prvním z nich bylo Jobs interview v češtině (které bylo místy hodně dobré a místy zase ne), dalším Oliver Twist v angličtině (jemuž jsem překvapivě více méně rozuměla) a posledním König Drosselbart pro změnu v němčině (u něhož jsem se zasmála, jako nevím kdy naposled - hlavně když mě nevybrali jako nedobrovolného dobrovolníka).

UŽ BYCH CHTĚLA VÁNOCE
Nevím, jak jinde, ale u nás pátého října poprvé sněžilo. Slovo "sněžit" je sice poněkud nadsazený pojem, nicméně nelze popřít, že jakési bílé cucky vzduchem skutečně poletovaly. Navíc zhruba v polovině října jsme pekli první perníčky - takže se nemůžete divit, že už jsem se jaksi naladila na zimu. Vážně se na to těším - všude tuna sladkostí, teplá deka a pletené ponožky, horká káva a kniha v ruce... člověk samozřejmě nesmí počítat tu haldu učení, co se hromadí na psacím stole. Jo, už bych chtěla Vánoce.
Místo nich jsem ale alespoň opožděně dostala dort k narozeninám. Jestli jste si toho všimli (nebo spíše nevšimli), zatím jsem nikdy oficiálně nezveřejnila svůj věk. Jenže vzhledem k tomu, kde se zhruba pohybuje průměrná věková úroveň dnešních blogerek a dle toho, jak se já sama vyjadřuju a píšu, jste si už nejspíš stejně udělali jakous takous představu.
K letošním podzimním prázdninám je pak třeba zmínit jednu velice podstatnou věc - byly jste pekelně krátké! Vlastně mám pocit, že jsem je celé prospala. První den se nepočítá, druhý zabily taneční, třetí snaha se něco naučit, čtvrtý jsme s rodinkou jeli do Linze a pátý... ten už se taky nepočítá. U toho Linze se ovšem ještě na chvilku zastavím. V Linzi už jsem byla - vzato kolem a kolem průmyslové město, takže není o moc stát. Tentokrát jsme ale výlet pojali čistě nákupně a na celý den jsme zamířili do Plus City, největšího nákupního centra, které jsem v životě viděla.

Víte, já už jsem zvyklá na ledacos - ale abych v obchodě se sportem (se sportem!) narazila na zeď plnou metalových triček, to mě málem položilo. A pochopitelně jsem neodešla s prázdnou (i když bych to tam nejraději vybílila úplně všechno).


Primark je zlo. Co je jiného k tomu dodat... tričko za tři eura? No neber to!


Než jsme odjeli, dali jsme si ještě oběd u Nordsee a jahodový shake. Taky jsme natrefili zrovna na den, kdy se v centru konala jakási akce zásahových jednotek - což je v současné době drobet zavádějící, jeden by se skoro bál, že to není jen divadlo, a ten pes na schodech honí jednoho z nespočtu uprchlíků.
A když už jsme pak u novinek - zase jsem si nechala vyholit kus hlavy (konečně to vypadá v rámci možností tak, jak jsem chtěla).

Z TŘÍDNÍ KRONIKY
Jednou na hodině chemie...
"HO-VA-DI-NA. Béčko je nic, prd, vořech!"
"Elektrony tvořící vazbu musí být nespárované. Na rozdíl od...? No od lidí!"
"Takže dneska máme asi čtyřicátýho..."
Tenkrát při bižuli...
"Už se na to těšim. Na to množení. Tady s klukama. To nám půjde."
"A když vám tam nakreslim kytku?" - "Tak to mě možná i rozpláčeš."
Bez angličtiny nežiješ...
"24 years old gentleman. I'm... I'm not 24 years old gentleman!"
"To je zajímavý hele! Já mam doma kočku a koukám, že do ní mastim velrybu!"
"Na jednom je lidskej mozek a na druhym vořech. Takže přinesete lidskej vořech."
"Matika je vám na dvě věci. Koho na ní máte? Ne abyste jí to říkali!"
"My jsme razili heslo: 'Matika, matika, ta nám nic neříká.'"
"Nic si z toho nedělej - já jsem tuhle nevěděl, jak se řekne nadmořská délka."
Angličtinář se zapletl do dlouhé hádky s jedním studentem ohledně magnetismu...
A: "Tak co mi to prodali za šunt?" rozčiloval se a ukazoval na svoje hodinky.
S: "Třeba je to zlato nebo stříbro."
A: "Tak teď jsi to spolužákům vysvětlil!"
Třídní filosofování...
"Vesmír - to je něco uprostřed ničeho a nic uprostřed něčeho."
Taje v matematice nevídané...
Matikářka: "Nekoukej do kalhot!"
Student: "Do kalhot?!"
M: "Vzhledem k tomu, že mobil má uklizený, kouká do kalhot."
A leckdo by se otočil v hrobě...
"Proč píšeš bible s tvrdým y?"

PROTANČENÉ STŘEVÍCE A PROBDĚLÉ NOCI
Jak se dalo očekávat, slečnu mého minulého tanečního partnera naneštěstí auto nepřejelo. Vysoká, štíhlá, dost možná i celkem hezká (i když mně se pochopitelně vůbec nelíbila), takže volba byla zkrátka jasná - proč by pak chodil pro takové nedochůdče jako jsem já? Zůstala jsem tedy opět stát mezi posledními a přišel si pro mě... jistý... chlapec... ovšem... asi o půl hlavy menší (ano, opravdu jsem si nemyslela, že by to mohlo být možné) a zároveň o dva roky mladší. Nemůžu mu mít za zlé, že mu tancování zas tak moc nešlo (koneckonců já na tom nejspíš nejsem o mnoho líp), navíc se snažil udržovat konverzaci, a tak všemožně, ale... ten věkový rozdíl byl prostě strašně znát. Chvílemi jsem si upřímně řečeno připadala, jako kdybych se bavila se svým mladším bratrem, s děckem (sice slušným a snaživým, ale pořád je to děcko). O dámské volence jsem si chtěla zajít pro změnu za někým vyšším a starším, nicméně (ačkoliv nám hned od první hodiny vtloukali do hlavy, že se to zásadně nesmí) když mě dva mládenci po sobě odmítli, slušně řečeno jsem se nakrkla (ne že by vypadali bůhvíjak k světu, ale tak nějak z principu), a tak jsem se stejným partnerem jako předtím jsem strávila i zbytek lekce. Na konci večera se mě zeptal, jestli s ním budu tančit i příště. Přišlo mi to vůči němu strašně nefér, ale... já si prostě jednou chci zase zatančit jako skutečně zatančit; nechat se vést někým vysokým, pevným, vyspělým. Jo, nejspíš jsem hrozně necitlivá a egoistická, ale taková jsem prostě já.

Z pátého tanečního večera jsem měla velké obavy, především pak proto, že se na mě poprvé šla podívat i celá rodinka. Navíc jsem měla půjčené šaty, v nichž jsem si připadala se všemi těmi spodničkami, třpytkami a kameny tak nějak nepatřičně (nerada na sebe poutám pozornost, rozumíte). Jak se ale ukázalo, mé výrazně holčičí části se proti mně spikly, a tak ať jsem chtěla nebo ne, ze všeho nejvíc jsem si v nich připadala jako princezna. A po dlouhé době - jestli to tak vůbec někdy bylo - jsem si připadala opravdu hezká (jo, já vím, že ti lidé chválili šaty, které ani nejsou moje a ne mě, ale nekažme si radost - vždyť mi je pochválil i můj taneční partner!). Nakonec jsem skončila se stejným partnerem jako minule, ale ačkoliv jsem se tomu zpočátku vzpírala, vlastně jsem byla ráda. Prvně jsme se spolu sem tam motali a hodně na sebe šlapali, ale mám takový pocit, že až si na sebe trochu víc zvykneme, myslím, že nám to ještě půjde. Minulého večera jsme se učili tango (nejspíš můj nejméně oblíbený tanec - správně, protože mi vůbec nejde) a tentokrát jsme k němu přidali ještě foxtrot (který mě vážně bavil, pokud jsme dokázali docílit stavu, v němž jsme střídavě neposkakovali jeden nahoru a druhý dolu jako šáša na pružince) a ploužák, který mi paradoxně i přesto, že se v něm smí praktikovat prakticky cokoliv, taky moc nejde. Nicméně tato lekce dopadla vzato kolem a kolem úspěšně - nejspíš budu mít konečně stálého partnera, zvedla jsem si ego a natáhla si krk.

Prodloužená lekce byla skvělá. Když pominu skutečnosti, že všude bylo lidí jako smetí a momentálně mám pocit, jako kdyby mě někdo zmlátil rákoskou (po celém těle modřiny - i na místech, u kterých vůbec nechápu, jak se tam dostaly), tak to byl vážně skvělý večer. Myslím, že jsme se s partnerem nakonec docela sladili, a abych tak řekla pravdu, už mě opustilo i počáteční "zklamání" - tancovat s ním je jako tancovat s bráchou, což taky není od věci, protože se alespoň můžu pořádně soustředit na tanec. A i když mi to zas tak moc nejde, tak mě to zatraceně baví. Navíc jsme utekli i koštěti a klobouku, nikdo z nás nemusel zpívat nebo tancovat s citronem, dokonce jsem si poradila i přesto, že jsem na prodloužené neměla rodiče. Vzato kolem a kolem se ty tři hodiny opravdu vyvedly.
Vzhledem k tomu, že byly zrovna prázdniny, nepřekvapilo mě, že na sedmý taneční večer se velká část osazenstva slušně řečeno vykašlala. Co jsem ovšem nečekala byl fakt, že můj partner bude mezi nimi. Zapsala jsem si za uši, že až se vrátím domů, vyložíme karty na stůl. Nezaujatě jsem tedy stála a přečkávala pánskou volenku a celkem mě překvapilo, že si to přímo ke mě míří jeden hoch. Nejdřív jsem měla nutkání mávat na něj rukama i nohama a všemožně signalizovat, že už jsem zadaná a partner ještě může dorazit, ale... nakonec mě to nějak přešlo. Nemůžu říct, že by mládenec, jehož jméno jsem zapomněla stejně rychle jako tranzitivní relaci po dopsání testu, tancoval vyloženě špatně - to ne, ono mu to v rámci možností i šlo. Jenže já jsem si zkrátka zvykla na menší figuru a taky na to, že naše pohyby do určité míry koriguju já. Vzhledem k tomu, že jsem panovačná, jen stěží jsem rozdýchávala, že tentokrát to nejsem já, kdo má navrch. A navíc tento mládenec - nemluvil. A já mluvím pořád.


Jakmile jsem celá znavená, podupaná a nemohu říct, že příliš nadšená, dorazila domů, vyzvídala jsem, co se s mým tanečníkem stalo. Nicméně když jsem zjistila, co odpověděl, zmohla jsem se jen na pouhé: "No to mě poser!" Říkám si, že někdo tam nahoře - a je mi úplně jedno jestli je to Zeus, Buddha, Re nebo Ježíš - se proti mě musel spiknout a neustále si ze mě tropí dobrý den. Ať jsi kdo jsi, slyš, že je to od tvé osoby navýsost sobecké! Můj partner - partner, na kterého jsem si konečně zvykla, se kterým se dobře povídalo a hlavně skvěle tančilo, se kterým mě taneční bavily... ten pitomec si zlomil nohu. Nebudeme si lhát, byla jsem po tomto zjištění značně posmutnělá - popravdě řečeno jsem neměla daleko k slzám. A abych byla upřímná, vůbec netuším, co teď budu dělat.
Osmý taneční večer ze mě málem vysál duši. Neměla jsem tanečního partnera, což bych přežila, jenže jsem si na to ani neměla komu postěžovat, jelikož jsem byla nucena přijít na jiný termín než zbytek mé třídy - takže jsem v sále vůbec nikoho neznala. Nakonec jsem to ale zvládla celkem obstojně: natrefila jsem na dva více méně pohodové mladíky a nakonec jsem potkala i spolužačku, která se stavila jen na koukačku. Možná jsem cynická, ale ze všeho zlého se vyklubala i jedna velká výhoda - když nemám stálého partnera, nemusím na věneček nikomu nosit dárek, ha!

ZÁVISLÁ
Tak to bývá. Zjistila jsem, že člověk zákonitě musí být na něčem závislý. A já osobně jsem pak závislá na tolika věcech, bez kterých si nedokážu představit svůj život, že mi to až není milé. Hudba je z toho to úplně nejmenší. Mohla bych nad tím zdlouhavě mudrcovat, vymýšlet nové teorie a strategie, znavit se, ale na druhou stranu... proč bych to vlastně dělala? To si radši pustím pár desek...

HOLLYWOOD UNDEAD - Comin' In Hot
AMARANTHE - Maximize
WITHIN TEMPTATION - Murder
CELLDWELLER - Breakout
ALL THAT REMAINS - What If I Was Nothing
THE QEMIST - Run You
CROWN THE EMPIRE - Weight Of The World
OF MICE & MEN - The Lie
KORN ft. COREY TAYLOR - A Different World
ICON FOR HIRE - Demons
RED SUN RISING - Emotionless
THE LETTER BLACK - Fire With Fire
GREEN DAY - Youngblood
BILLY TALENT - Red Flag
BREAKING BENJAMIN - Will Not Bow
ITHACA - Avoid
THE AMITY AFFLICTION - Don't Lean On Me
TWO STEPS FROM HELL - Amaria
SONS OF PYTHAGORAS - What Doesn't Kill You
SKOTT - Porcelain
STAR TREK BEYOND - Soundtrack
RUELLE - Until We Go Down (+)

A závěrem taková maličkost na pobavení, která na mě vybafla u našich kontejnerů:


Dávno jsem přišla na to, že život není peříčko a už vůbec ne pohádka. Ale vlastně jen docela zdánlivě. Tu pohádku si z něj musíme udělat sami - a jde to, vážně to jde, i přestože nejsem žádná princezna (a nemám ráda hrášek).

A jaký byl ten váš říjen?

9 komentářů:

  1. Můj říjen se nesl v duchu poměrně nevyváženém. Na jedné straně jsem neustále stresovala ze školy a milionu jiných věcí a na straně druhé jsem byla v sedmém nebi, protože mi teďka každou středu vychází nová epizoda Yuri on Ice, což je jedno z nejlepších sportovních anime, co znám, a to to má zatím jen čtyři epizody. :D
    O podzimních prázdninách jsme tradičně jeli s rodinkou a přáteli lyžovat na ledovec, nicméně tentokrát se to neobešlo bez jistých peripetií. Ať už to byla příhoda se zapomenutým klíčem od skiboxu, kdy jsme se vraceli uprostřed noci 400 km zpátky do Česka, pokažené vázání mých skialpových lyží nebo ztracených 15 Euro. :D
    Co se hudby týče, vypěstovala jsem si nezdravou závislost na Twenty One Pilots a poslouchám je stále dokola. Dále se mi zalíbila popová hudba Troye Sivana, nepříliš známý zpěvák Cavetown a právě teď jsem se zamilovala do písničky Meet Me in the Woods.
    Jinak tyhle tvoje články mám strašně ráda, u třídních hlášek se vždycky směju jako pominutá a tvoje zkušenosti z tanečních nasávám jak houba, protože mě to příští rok taky čeká a podle toho, co slýchám, začínám uvažovat, jestli z toho nemám vycouvat dokud je čas. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To já jsem od začátku školního roku nad anime úplně zanevřela - další důvod, proč se asi půjdu zahrabat :D
      Tý jo, tak to vám nezávidím - myslím, že naše by nejspíš kleplo, kdyby se měli tak daleko vracet. Ale co se týče toho lyžování jako takového - hned bych jela taky :)
      Já jsem poslední dobou hrozně přelétavá. Až na několik výjimek poslouchám vesměs každý týden něco jiného.
      Jsem ráda, jestli jsem alespoň maličko užitečná a někoho čas od času pobavím - to pak má člověk pocit, že to co dělá, má nějaký smysl. A neboj, i když to někdy líčím strastiplně, v tanečních se mi líbí - a rozhodně stojí za to tam chodit, je to dobrá lekce do života :)

      Vymazat
  2. Já tak ráda čtu tvoje články, Lory. Jenom mě trochu mrzí, že poslední dobou z nich necítím moc pozitivní energie :( Nelam si se školou tolik hlavu, ono to nějak dopadne a snaž se si svoje mládí co nejvíc vychutnat a nenechat si ho pokzait maličkostmi! Držím palce, ať už ti ve škole dají pokoj, máš čas trochu vydechnout a ať se i v tanečních nadále daří, určitě zas najdeš nového partnera a kdo ví? Třeba to bude "ten pravý" :)
    Měj se krásně, myslím na tebe

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, ale takhle to prosím tě neber - já vím, že poslední dobou působím hodně pesimisticky, ale ve skutečnosti taková nejsem. Doufám, že příští měsíc už to u deníku budu zase stará dobrá já a bude to vidět :)
      Mockrát ti děkuji za povzbuzení a i já Tobě přeju hodně úspěchů a úsměvu do života :)

      Vymazat
  3. Dort vypadá úžasně, hned bych ochutnala! :)
    Já trpěla Smetanu zrovna včera v brně, byli jsme na opeře...

    OdpovědětVymazat
  4. Jo jo, nějak nám to utíká a to nejen ten říjen.. :D Trochu ti závidím ty prázdniny, já už se jich na VŠ nedočkám..

    Což je na můj vkus dosti velká škoda, ale co už.. :D

    Jinak děláš mi s tím dortem obrovské chutě a to se zrovna teď musím krotit! :D

    http://boook-planet.webnode.cz/

    OdpovědětVymazat
  5. Tak v první řadě musím pochválit tvůj design, nemůže se vynadívat. Prostě krása. :) Navíc číst tvé články je radost. ;-) Ty tvé zážitky z tanečních mě utvrdily v tom, že jsem ráda, že jsem se jim úplně vyhnula a nemusela jsem řešit to, že by byl můj taneční partner nešika. :D Jinak do Linze se už dlouho chystám právě do Primarku, tak snad se tam letos konečně dostanu. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc, jsem opravdu ráda, že se líbí - ať už design nebo články :)
      Já to líčím celkem katastrofálně, ale abych pravdu řekla, jsem ráda, že jsem tam chodila - jo, je to hodně trapasů, hodně nervů, ale taky velká prdel.
      Primark je maso, ale pokud je člověk bojovný a průbojný, zaručeně narazí na nějaké pěkné a využitelné kousky za dobrou cenu. Takže přeju dobrý lov :)

      Vymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...