Ortognátní operace aneb přeražená čelist na obzoru

Odborných informací na tohle téma najdete na internetu poměrně hodně. Jenže jedna věc jsou poznatky teoretické a něco docela jiného zkušenosti lidí, kteří tuto operaci sami podstoupili. A budete se divit, přestože tohle číslo ani zdaleka není tak mizivé, jak se může zdát, dohledat něčí rady nebo postřehy, které by za něco stály, dá celkem práci.

Protože psaní považuju za něco jako terapii a za druhé pak z již zmíněného důvodu, rozhodla jsem se na tom něco změnit. Ráda bych se tedy postupně dostala k tomu, co to vlastně je, v čem tento zákrok spočívá, co mu předchází a po jeho absolvování následně k mým postřehům z nemocnice, léčbě a výsledku jako takovému. Chtěla bych psát články o jednotlivých fázích a možná v závěru natočit souhrnné video, pokud se na to budu cítit. Věřím, že by to nebyla práce nadarmo - nejen pro mě, ale i pro někoho, koho něco podobného také čeká. Když už si něčím takovým procházím, chtěla bych mimo jiné i to, aby se o tom mezi lidmi více vědělo. Protože každému sáhodlouze vysvětlovat, proč a co že mi budou dělat s čelistí a následně snášet všechny ty pohledy, jako že jsem přiletěla z Marsu, vždyť to přece není normální někomu jen tak zlomit čelist, člověka časem opravdu omrzí.

CO JE TO ORTOGNÁTNÍ OPERACE?

Kdyby na vás někdo vyhrkl tenhle název, nejspíš nebudete mít ani zdání, jestli se bude týkat zubů nebo třeba kolene. V tomto případě je správně první varianta, i když to vyjádření není úplně přesné. Ortognátní operace řeší problémy s čelistí, což může být konkrétně předkus, zákus, křivost a další. Ve zkratce se tedy jedná o posunutí, případně rozšíření čelisti. Se zuby to ovšem úzce souvisí, protože jakmile vám na sobě správně nesedí čelisti, nezapadají do sebe ani zuby tak, jak by měly.

Má vada spočívá v protažené dolní čelisti - tedy v tzv. podkusu - a v údajně příliš protáhlé a křivé bradě. Kdyby problém vězel jenom v tom, že mám trochu nakřivo bradu, nejspíš bych to nikdy neřešila. Potíže ale nastanou v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že zadní zuby nedokáže dát k sobě a patra na sobě jednoduše nesedí.

Pokud vím, po celé republice se tento druh operací provádí asi jen na dvou místech - v Praze a Brně, možná ještě v Ostravě, ale tím si nejsem jistá. Já osobně půjdu na Karlák. Štěstí v neštěstí je, že většinu výdajů na zákrok hradí pojišťovna. Pokud byste o ni totiž stáli ne ze zdravotních, ale čistě z kosmetických důvodů, zaplatíte zhruba od 150 do 250 000 Kč. Mě bude navíc čekat plastika brady, za kterou si lékaři naúčtují přibližně 20 000 z našeho, plus samozřejmě nesmím zapomínat na fixní rovnátka. Co se pak věku týče, nejdříve je zákrok možný cca v 18 letech a je dobré dodat, že termíny se dohadují několik let předem, v mém případě asi tři roky, možná ještě déle.

JAK TO VŠECHNO ZAČALO...

Už odmalička mi bylo jasné, že se rovnátkům nevyhnu. Kecala bych, kdybych se snažila říct nějaké přesné číslo, ale mohla jsem vyndavací aparát nosit zhruba sedm let. Už jsem byla zvyklá, že mé návštěvy ortodontisty ubíhají převážně v tom stylu, že se zubařka jednou koukne do pusy, pochválí mě a začne básnit o své vnučce, která je nejspíš tím nejgeniálnějším dítětem, o němž jsem kdy slyšela.

Světe div se, jednoho dne se to změnilo. Po tolika letech si všimla, že s mými zuby není něco tak úplně v pořádku - a poslala mě o dům dál. Mohlo mi být tak dvanáct, možná třináct, když mi nový doktor oznámil, že buď budu nosit fixní rovnátka a následně půjdu na operaci, nebo se můžu jít bodnout a po zbytek života chodit s křivými zuby. A snad proto, aby mě vyděsili, mi asi na rok rovnátka vysadili úplně. Co si budeme povídat, zuby se mi v puse klátily jako stromy po polomu.

Zhruba někdy v té době - může to být tři čtyři roky zpět, přesně nevím - mě také poslali do Prahy na konzultaci, kde mi zopakovali to samé. Já jsem však tenkrát zarputile tvrdila svou v přesvědčení, že všechno už znám a vím nejlíp, že je to přece můj život a něco takového vůbec nepotřebuju. Je to přece můj obličej, ne? Pořád jsem se domnívala, že zatím budu nosit rovnátka a z operace se časem nějak vykroutím. Až asi o dva roky později mi došlo, že o vzhled jako takový tady nakonec vůbec nešlo.

... A CO TOMU PŘEDCHÁZELO

První podmínkou bylo vytrhnutí osmiček. Bohužel nebo snad bohudík jsem měla oba dva dolní zuby moudrosti už vyrostlé. Nechala jsem si je - respektive doktor mě tam poslal - vyoperovat na soukromé klinice a to speciální plazmatickou metodou (odeberou vám krev, z níž se následně připraví plazma, která se do díry po zuby nějakým způsobem nastříkne, což urychluje a usnadňuje hojení) kvůli následující operaci. Každý zub tím pádem stál několik tisíc, na přesná čísla už si nevzpomínám. Už to samo o sobě byla jedna velká zkouška mé psychiky, ale prý to byl jen slabý odvar oproti tomu, co mě čeká. Každopádně jsem strávila doma dvakrát jeden týden s pusou jako opuchlá mandarinka a pocitem ještě horším než vyšťavený pomeranč a měla jsem vystaráno. Od té doby jsem s osmičkami - teď myslím s tím, co po nich zbylo - žádné problémy neměla, všechno se perfektně zahojilo a žádné komplikace nenastaly, jen to byla pořádná otrava.

Poté, co se mé krásně srovnané zuby vrátily do původního stavu - a že vypadaly opravdu příšerně - se konečně v lednu loňského roku začala řešit fixní rovnátka. O tom, jak jsem si při jejich nandavání a utahování pobrečela, kolik se člověk musí plácnout přes kapsu a že je u zubaře jako doma, jsem psala článek už loni - zde. Zjednodušeně řečeno ale nandáním, bolestivým rovnáním zubů a jednorázovou peněžní částkou nic nekončí. Drátky ve spodním i horním patře mi za tu dobu vyměnili snad padesátkrát a za každý si naúčtovali minimálně 400 Kč. A pozdější sundání bude samozřejmě stát taky pár tisíc. Postupně se to načítá.

V podobném duchu se vlekl celý rok. Letos na konci zimy se začaly řešit další věci a co bylo vzdálenou budoucností se najednou strašlivě rychle přiblížilo. Následovalo nasazení trnů, maraton otisků, modelů, focení - fotky za tisíc korun obyčejnou zrcadlovkou, prosím pěkně - rentgenů a dalších obíhaček.

Sedmého května jsem jela na předoperační vyšetření na Karlák. Tahle návštěva hlavního města byla všelijaká a nejspíš vydá na samostatný článek, nicméně výsledkem byla další měření, focení, CT, rentgeny a samozřejmě peníze. Abych pravdu řekla, dodnes nevím nic zvláště konkrétního o tom, co všechno mi během operace vlastně provedou. Tím myslím, jestli budu mít zlomenou jen jednu čelist nebo obě a jak to dopadne s bradou.

Celkem vtipné je, jak se člověk po takové zkušenosti začne zkoumat. Vždycky jsem věděla, že mám trošku protaženější obličej a křivé zuby, ale nikdy jsem si na sobě nevšimla, že mám bradu nakřivo a musím naklánět hlavu na stranu, abych si srovnala oči, nebo mi například nikdo neřekl, že mám mimo jiné také ploché lícní kosti. Jeden by nabyl závěru, že je na něm úplně všechno špatně.

JAK TO SE MNOU BUDE DÁL?

Asi by bylo dobré ještě poznamenat, že všechno, co si tady přečtete, je mýma nezaujatýma mladistvýma očima, takže co se z mého subjektivního pohledu zdá zdrcující, pro vás ve skutečnosti může být úplná brnkačka a naopak. Hrozně záleží na tom, jak snášíte prostředí nemocnic - já zrovna dvakrát dobře ne - jak máte stanovený práh bolesti a tak dále.

Co bych ještě tak dodala... Můj termín je na začátku června, takže už nemám ani měsíc. Nervozita stoupá, co si budeme povídat. Strach se začal mísit se zvědavostí a jistým typem nedočkavosti. Vzato kolem a kolem je mi z toho všeho ale momentálně pořádně na nic. Co jsem tak četla, všichni pacienti jsou s výsledkem spokojení a šli by toho znovu, ale... asi bych zatím neměla tolik přemýšlet nad tím, co všechno mě v těch šesti týdnech po operaci čeká.

Každopádně doufám, že tyhle postřehy budou alespoň někomu užitečné. Pokud se tu najde někdo s podobnou budoucností, neváhejte se na cokoliv zeptat, případně můžeme hodit řeč. Svět je malý.

>> Další článek na toto téma