Mechanické srdce

Je to už nějaký čas, co jsem se s vámi podělila o povídku ze své tvorby a ještě delší doba uběhla od chvíle, kdy jsem sepsala právě tento kousek. Dokončila jsem ho ještě v létě a účastnila se s ním poprvé jisté internetové soutěže. Byl to takový menší experiment, který dle mého mínění nakonec nedopadl zas tak špatně. Umístila jsem se zhruba v polovině pořadí, což mi vzhledem ke konkurenci a mému nízkému věku v této soutěži připadá víceméně uspokojující. Hodně mi pomohly i komentáře a připomínky porotců, tedy někoho, kdo se, jak se říká, neostýchá říct věci na plnou hubu. Některé podstatné drobnosti jsem do té doby přehlížela, jiné mi nedošly, a právě proto jsem za to ráda. Dnes bych spoustu úseků napsala jinak, možná bych i změnila formu vyprávění. Snad mi to tedy pomohlo. Teď už ale k povídce. Jako taková je poměrně dlouhá a bylo mi hned jasné, že pokud ji sem hodím celou, většina z vás se lekne a rovnou ji zavře, proto jsem se v souvislosti s tímto problémem rozhodla oprášit svůj starý profil na wattpadu a už ani nevím na kolikátý pokus ho opět rozjet. Budu předem ráda za jakoukoliv připomínku a ohodnocení.
Sarazel si na své rané dětství nikdy nepamatovala, jedinou památku na její minulost představuje řada jizev na zápěstí. Nevzpomíná si na matku, na rodný dům, město. Domov nemá nikde a zároveň kdekoliv, kam přijede. Odmalička cestuje spolu se svým otcem z jednoho konce světa na druhý a jediným společníkem jí jsou příběhy o fantastických bytostech a světech kdesi za zrcadlem. Zastávka v Benátkách má být jako každý jiná. Dokud se nešťastnou souhrou nehod a náhod neocitne na místě, jež ji donutí začít pochybovat o všem, co doposud ví - o sobě, o svém otci i o světě jako takovém. A začne se sama sebe ptát, jestli na všech těch báchorkách o světech za zrcadlem, vílách uvězněných v žárovkách a lidech ve zdech není přece jenom něco pravdy...


„Píše se to Sarazel, ne Sára Zel.“ Dívka vzdychla netrpělivostí a promnula si rukama obličej. „Víte co, napište to radši na jméno Henry Bailey.“
Podobný scénář se opakoval takřka pokaždé, když měla rezervovat pokoj nebo na své jméno převádět účty, ale i přesto jí tupost některých lidí stále dokázala rozohnit. 
Sarazel si vlastně ani nepamatovala, odkud pochází. Její otec celý život cestoval kvůli jistému projektu mapujícímu životní úroveň v rozdílných světových metropolích, a protože matka zemřela v den, kdy se Sarazel narodila, nezbývala jí jiná možnost než cestovat společně s ním. Na žádném místě nezůstávali déle než pár měsíců, nikde neměli domov. Sarazel si připadala tak trochu jako kočovník, nicméně za všechna ta léta si jiný život jen stěží dokázala představit.
Nyní byli v Benátkách a Sarazel jako obvykle dostala za úkol sehnat na dočasnou dobu hotel a vyřídit další záležitosti související s jejich pobytem. Brzy zjistila, že úzké uličky města tvoří spletitou síť, v níž se člověk bez mapy nedostane o moc dál než deset kroků od domu, ale nakonec se jí po domluvě s několika dalšími turisty i domorodci podařilo ubytování najít. Koneckonců po tom, co před rokem bloudila v ulicích Tokia a za dva dny se ocitla hned třikrát na policejní stanici, ji tady už nemohlo nic překvapit.
Dotáhla dvě k prasknutí nacpané tašky do prvního patra, kde se nacházel jejich skromný, a přesto ďábelsky drahý pokoj. Štěstí v neštěstí bylo, že vždy cestovali nalehko, ale i tak měla teď Sarazel pocit, že zavazadla váží snad metrák. Postavila je hned u vchodu a zavřela dveře. 
Pokojík byl malý se strohým vybavením obsahujícím brčálový perský koberec, dvě židle stojící okolo kulatého dřevěného stolku, zelené křeslo a dvě postele. Ve vzduchu se vznášela vůně mořské soli smíchaná s výrazným odérem desinfekce. Z okna byl pak nádherný výhled na honosný Canal Grande, po kterém cik cak čeřil vodu bezpočet gondol, člunů, taxíků a dalších plavidel. Když Sarazel tu scénu sledovala déle a pozorněji, nešlo jí na rozum, že ještě nedošlo k žádné větší kolizi. 
Její otec měl vždycky ve zvyku zůstávat v přelidněných a páchnoucích metropolích o poznání déle než v malebných městech, jako byly právě Benátky. Měli se zde také zdržet asi jen dva týdny, zatímco v Budapešti, z níž přijeli, strávili celé tři měsíce.
Povzdechla si a vrátila se pro zavazadla. Nejdříve odnesla k jedné z postelí svoji tašku a potom se vrátila pro druhou.
„Cink!“ ozvalo se, když ji nadzvedla. Na zem vypadly dva maličké šroubky a jedna matice. Posbírala je a rozepnula jednu z bočních kapes tašky, aby je narychlo měla kam sklidit. Jakmile to ale udělala, vysypaly se na ni další kovové součástky napěchované uvnitř.
Není divu, že to váží metrák, když s sebou otec vláčí celé železářství.
Dříve by se tomu možná divila, ale léta strávená společně s ním ji naučila, že v jeho případě je lepší moc se neptat. A tak se neptala. Neptala se, kde strávil celý den. Neptala se, kam pojedou příště, ani kdy tohle věčné křižování světem skončí. Naučila se brát věci takové, jaké byly, a její otec byl zkrátka podivín. Sama Sarazel musela nepochybně zdědit více rysů po matce, kterou nikdy nepoznala, jelikož jemu byla podobná asi jako tuřín magnólii.
Ale i tak ho milovala. Nejraději vzpomínala na okamžiky, kdy jí jako malé vyprávěl příběhy o fantastických bytostech a světech ukrývajících se kdesi za zrcadlem, ve světě z druhé strany toho našeho. 
Uklidila šroubky a opět se zahleděla z okna. Nyní ale nesledovala scény odehrávající se venku na ulicích, nýbrž svůj odraz ve skle. Přírodní barva jejích vlasů byla tmavě hnědá, teď se na ní ale dívala dívčina s modrou hřívou sestříhanou kousek pod uši, očima oříškové barvy a ostře řezanými lícními kostmi. Naproti tomu její otec předtím, než mu zešedivěly, míval vlasy v barvě pšeničných klasů a v kulatém obličeji mu pokojně hověly dvě modré studánky.
Než Sarazel stihla všechno potřebné zařídit, vybalit si věci a dát si krátkého šlofíka, slunce už se stačilo přehoupnout přes horizont a zbarvit okolí rudými odstíny, až scenérie působila dojmem, že v kanálech místo vody teče krev.
Počkala, až slunce zapadne úplně a ještě hodnou chvíli poté, než vyrazila. Přes bílé tričko s trefným nápisem ENGLISH? si přehodila černý kabát a na hlavu narazila pletenou čepici. K tomu takřka neustále na pravé ruce nosila podlouhlou rukavici bez prstů, aby tak skryla sérii bílých jizviček obepínající její zápěstí. Kde k nim přišla, to si nepamatovala. Otec tuto otázku vždy odbyl se slovy, že jako malá sahala, kam neměla...

CELOU POVÍDKU SI MŮŽETE PŘEČÍST, OHODNOTIT A PODPOŘIT NA MÉM WATTPADU. DĚKUJI ZA JAKOUKOLIV PŘIPOMÍNKU I HODNOCENÍ.

AKTUALIZACE:
Usmálo se na mě štěstí a Mechanické srdce zaujalo science fiction web Nevšední svět. Celou povídku si nyní můžete exkluzivně přečíst tam!




Pozn. k obálce: zdroj původního podkladového obrázku je zde https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/b3/30/bb/b330bb52c3f8927ee5d29b980ee4ea8e.jpg

2 komentáře:

  1. Výborně napsáno :) Hned jdu mrknout na zbytek na wattpad :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ta obálka nemá chybu, rozhodně upoutá. Také se jdu mrknout na zbytek :)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.