Skládka vzpomínek

Mlčky se vkrádají, do ucha našeptávají jako šelest motýlích křídel o letním slunovratu, leč času není nazbyt. Špatné, špatné, je to se mnou nadmíru špatné. A tak se nápady hromadí na prachobyčejné skládce ospalých potenciálů, zavržených ideálů i dávných vzpomínek. Z toho všeho je mi poněkud slabo, když si uvědomím, kolik příběhů a návrhů za poslední týdny nosím dennodenně s sebou a na každém kroku slyším v hlavě jejich tiché pochrupávání, nicméně nenacházím ani ždibec, ani chvilku, kdy bych tomu všemu mohla dát formu a z nejasných teček vytvořit linie a tvary. Ráda bych si namlouvala, že o prázdninách bude líp, jenže musím připustit, že tomu sama moc nevěřím - a když říkám nic moc, je to spíš nic než moc.

Abych ale tu bídu, která panuje mimo jiné i tady na blogu, alespoň částečně zmírnila, sáhla jsem do svých prořídlých rezerv a vytáhla na povrch zemský jednu z mých starších básní napsanou pro - již dříve zmiňovaný - studentský magazín, pro nějž čas od času píšu. A docela paradoxně mi připadá, že téma i básnička jako taková se pro tohle období mimořádně hodí.

Co dodat na mou obhajobu? Mějte se mnou trpělivost a vězte, že pokud sama neřeknu, že je tomu jinak, vždycky se sem nakonec vrátím. To je jedna z mála věcí, kterou si v tomhle nejistém světě můžu být jistá.