Jak jsem (u)dělala FCE

Zkoušky FCE (Cambridge English First), dnes už spíše označovány jako B2 First, patří mezi jedny z nejznámějších zkoušek z anglického jazyka vůbec. Můžete si je udělat, pokud chcete otestovat svoji úroveň angličtiny nebo když chcete získat pár bodů navíc k přijímacím zkouškám na vysokou (je ale dobré si předem zjistit, jestli právě vámi zvolená vysoká škola FCE zkoušky skutečně uznává - zas tak moc jich totiž není). Jejich zdaleka největší výhodou je však skutečnost, že FCE certifikát plně nahrazuje školní maturitu z angličtiny a to byl i hlavní důvod, proč jsem se do zkoušek pustila já.
I když se tenhle příběh vyvíjí spíše jako tragédie, ve skutečnosti má dobrý konec a jeho cílem je povzbudit i ty z vás, kteří o FCE také uvažují, ale třeba z toho mají pořád ještě strach nebo se nemůžou rozhodnout. Protože i když všechno vypadá jako katastrofa a nevěříte si, nakonec nikdy není tak zle a šance, že se vám zkoušky podaří, i když na nich něco zvoráte, je kupodivu překvapivě vysoká. Tuhle skutečnost vyčtete leckde a podobně jako já jí nebudete věřit, dokud vám někdo nedá důkaz. A aby na tom vaše sebevědomí během zkoušek nebylo tak mizerně jako to moje, jeden vám dám. Jen si přečtěte, co všechno se podařilo zvorat mně! A i kdyby to na první pokus přece jen nevyšlo, podstoupit FCE se rozhodně vyplatí, i kdybyste si měli jen potrénovat nervy a zachování chladné hlavy ve stresových situacích. Jakmile totiž absolvujete tenhle očistec, už vás maturita nemůže rozhodit.

4. 12. 2018: PÍSEMNÁ ČÁST

Večer před zkouškami jsem byla nervózní jako snad nikdy (to jsem ale netušila, že až budu o měsíc později dělat řidičák, bude to ještě mnohem horší). Přesto jsem na zkoušky jela s vědomím, že jsem dobře připravena a že to zvládnu. Průběžně jsem se na ně přece připravovala asi rok a navíc vyučující, k níž jsem si chodila pro rady, tvrdila, že je zatím všichni z jejích studentů úspěšně složili. Což ovšem není pro psychiku, jako je ta moje, zrovna nejlepší zpráva. Vezměte si tu podívanou, kdybych byla úplně první!

Den započal stylově. Z nervozity jsem si totiž doma zapomněla brýle, a tak jsem se musela několikrát vracet (ne že bych ty brýle snad nakonec potřebovala, ale náhoda je blbec). Už v té chvíli mi mělo být jasné, že to nezvěstuje nic dobrého.

Pokud jste se také rozhodli podstoupit FCE, přibalte si s sebou kromě předepsané tužky (během zkoušky vám ale stejně přidělí jinou), občanského průkazu a svačiny také ocelové nervy. Zkoušky jsem dělala na univerzitě - a rozhodně to nebylo poprvé, co něco podobného pořádali - přesto to byl jeden velký chaos.
Do zkušebny nás pustili pozdě, takže jsme se všichni (několik desítek nervózně přešlapujících studentů) mačkali na příliš úzké chodbě bez jediné židle, kam nás navíc po napsání každé jednotlivé části opět vyhnali. Zmatky ale byly třeba i s šatnou. Nejdřív všechny poslali, aby si dole nechali mobily. Potom se ukázalo, že nesmíme mít ani tašku, takže se běželo zase zpátky a to celé několikrát po sobě. Uvnitř sálu byla navíc příšerná zima - a bundy i s mikinami byly samozřejmě také zamčené v šatně, kam se ovšem po zahájení zkoušek už nesmělo. Celý proces navíc trval neuvěřitelně dlouho, a já tak byla vyřízená ještě před zahájením prvního testu. Právě před tímhle mě často varovali: zkoušky zaberou několik hodin a vy musíte zůstat ve střehu pokud možno po celou dobu.

O FCE (B2 First) zkoušce, jejím formátu a dalších užitečných tipech se můžete více dozvědět na www.cambridgeenglish.org.

V první části, Reading and Use of English, jsem si celkem věřila. Jakmile jsem ale testy otevřela, hned první odpověď jsem nevěděla. Nebyla jsem si ale jistá ani druhou... ani třetí... A tak se stalo, že jsem se do psaní testu pustila s vědomím, že už je to vlastně všechno v háji. Po skončení první části jsem vylezla na chodbu a nebyla jsem jistá už dokonce ani tím, jak se jmenuju.

Uprostřed všeho toho chaosu jsem se dala do řeči s jednou starší holčinou, říkejme jí třeba J. Díky vzájemnému uklidňování pak byla celá ta patálie o něco snesitelnější. Obě jsme se ale shodly na tom, že s výběrem testů se na nás spikla sama nebesa.

V druhé části, Writing, jsem si chtěla skóre vylepšit. Slohy mi totiž vždycky šly. První zrada nastala v okamžiku, kdy ve výběru slohových útvarů chybělo vyprávění. Slibovali mi, že tam bude (dnes už vím, že to je blbost a že tam být vůbec nemusí)! Pokud jsem tedy do té doby nebyla dostatečně rozhozená, po tomhle zjištění jsem byla už úplně mimo. Ze zoufalství jsem si vybrala článek, protože na trénování dalších útvarů jsem se vykašlala. Rozhodně tedy doporučuji nesoustředit se jen na jeden slohový útvar, ale natrénovat si jich více. Téma druhého slohu, tedy eseje, mi taky udělalo velkou radost. Školství. Senzace. A aby toho nebylo málo, po dopsání prvního slohu, který jsem si pečlivě psala bokem na šmírák a přepisovala do archu, jsem zjistila, že mi jaksi utíká čas. Inu, Britové v Cambrigde si u čtení posléze nejspíš pěkně zaluštili.

Když konečně přišla řada na třetí a závěrečnou část, tedy Listening, stále ještě jsem se snažila udržet v sobě malou jiskru optimismu. Testy byly nic moc, ale poslechem si to určitě opravím! Neopravila. Z celého poslechu jsem měla snad ještě horší pocit než z obou předešlých částí.
Co to říkala? Proč musel ten člověk zrovna zakašlat? Vždyť mně tam nesedí ani jedna odpověď a - a tady by se zase daly použít obě dvě! A vůbec, ten zvuk se tady strašně tříští!
U poslechu je důležité zůstat ve střehu. Po tak dlouhé době a po tolika nahrávkách je strašně jednoduché upadnout do jakési euforie nebo se zamyslet - a ups, půlka poslechu je pryč, aniž bych věděla, co ti dva povídali!

Domů jsem se vracela s pláčem. Ještě cestu autobusem jsem přečkala, ale jakmile za mnou práskly vchodové dveře, už to nešlo zastavit. Na sobotní Speaking jsem pak šla více méně s vědomím, že jsem mohla rovnou zůstat doma a že je mi vlastně už úplně jedno, jak moc to zvořu. Horší už to přece být nemůže.

8. 12. 2018: ÚSTNÍ ČÁST

Na ústní části jsou přítomni zpravidla dva zkoušející, v ideálním případě by pak jeden z nich měl být přímo rodilý mluvčí. Česká lektorka během zkoušky zapisovala své postřehy, zatímco zkoušení měl na starosti Brit, který se představil jako Steve.

Už od prvního okamžiku mi bylo jasné, že Steve je Brit jako poleno - vážný, vážný a se suchým smyslem pro humor, pokud se tedy dá říct, že vůbec nějaký měl. Snažila jsem se ale zůstat v klidu, usmívat se a působit pokud možno přirozeným a komunikativním dojmem. Zpočátku jsem se dokonce pokusila prohodit i nějaký ten joke. Brzy jsem však pochopila, že Steve nemá joky moc rád - což mi na sebevědomí taky zrovna nepřidalo.

První část Speakingu má funkci především seznamovací. Zkoušející se ptá na otázky o vás a vy mu na ně musíte rychle a výstižně odpovědět. První otázka bývá u všech vesměs stejná nebo přinejmenším podobná - Where are you from? Odpověď jsem měla naučenou jako básničku a snažila jsem se do ní propašovat co nejvíc cool frází, abych si nasbírala body. I na další otázky se s trochou smyslu pro improvizaci dalo pohotově odpovědět (protože se jedná o běžné dotazy ohledně vás, vašich koníčků, rodiny, o tom, co budete dělat o víkendu... na většinu z nich se můžete předem připravit), a i když jsem později zjistila, kolik chyb jsem napachála, měla jsem z první části celkem dobrý pocit. Na to, jak katastrofální jsem to očekávala.

Druhou částí je srovnání dvou obrázků. Paradoxně právě tohohle úkolu jsem se bála asi nejvíc, ale řekla bych, že dopadl nejlépe. Důležité je mluvit, mluvit i o úpných blbostech, vymýšlet teorie, které jsou úplně na hlavu - ale hlavně nemlčet, pokud vám ještě běží čas.

O ústní zkoušce se můžete více dočíst například na www.fceexamtips.com nebo na oficiálních stránkách Cambridge English. Nejedna vzorová ukázka ústní části je k mání i na YT, za zmínku stojí třeba tato.

Následovala interaktivní část. Nemalé obavy jsem měla i ze svého rozhovorového partnera. Vzhledem k tomu, že na FCE lidé chodí většinou dobrovolně - a taky si je platí z vlastní kapsy - nebylo příliš pravděpodobné, že bych narazila na nějakou kuňku. I tak se ale mohlo stát, že mi přidělí někoho méně akčního. V tom případě by mohla hrozit bodová penalizace za to, že jsem mluvila moc a on málo. Opačná situace by pak nastala v případě, že bych se musela poprat s někým přehnaně ambiciózním. On by byl sice penalizován, že mi nenechal prostor, ale stejně tak i já, protože mluvím příliš málo a jsem neprůbojná.
Nakonec jsem však měla štěstí. Vyfasovala jsem celkem příjemného vysokoškolského studenta, se kterým jsem se srazila už ve vchodových dveřích a který celou proceduru absolvoval už podruhé.

"Podruhý? Vážně?"

"No, minule mi to uteklo o pět bodů."

Aha. Senzace!

Naše spolupráce ale nakonec proběhla celkem v poklidu a vyrovnaně. Dostali jsme myšlenkovou mapu, kterou jsme měli společně prodiskutovat a dojít k nějakému závěru. Téma nebylo nic moc (mělo to tuším něco společného s migrací a životem v zahraničí), ale když už člověk jednou chytil slinu, nebyl problém se rozmluvit. Snažte se na chvilku zapomenout, že jste hodnocení - pokuste se vžít do toho, že si jen povídáte se známým. Sice v angličtině a na pitomé téma, ale prostě si povídáte.

Závěrečná část, to bylo něco. Steve se nás totiž ptal na otázky související s předešlou mapou. Na tzv. otevřené otázky. Jenže než člověk stihne zareagovat a nějak rozvinout svoji myšlenku, zkoušející ho hned zastaví. Právě z téhle části jsem měla asi nejhorší pocit, protože jsem došla k závěru, že jsem se snad ani jednou nestihla včas vyjádřit k jádru věci.

Celkově trvala celá zkouška neskutečně krátce. Přibližně mezi deseti a patnácti minutami - a to opravdu není moc. Ze zkušebny jsem však odcházela s pocitem, že to nemohlo být horší než ty projeté testy a že už to mám aspoň konečně za sebou.

Teď už zbývalo jen čekat.

12. 1. 2019: PASSED?

Výsledky měly být zveřejněny až někdy koncem ledna, certifikát pak vystaven přibližně v druhé polovině února. Tedy běh na dlouhou trať. Dnes večer se však znenadání ozvala J, že výsledky už jsou zveřejněné.
Nějakou dobu jsem seděla před počítačem a myš se mi v ruce třásla. Pořád jsem nějak neměla odvahu kliknout na tlačítko "log in" na stránkách s online výsledky. A třást se mi nepřestala dokonce ani potom, co jsem to konečně udělala.
Protřela jsem si oči a vyletěla ze židle. Pak jsem sehnala všechny po domě, aby se podívali - aby mi potvrdili, že jsem to nepochopila špatně. Že to je pravda!
Na obrazovce se totiž objevilo: Pass at Grade B.
Po tom všem, co jsem zvorala... stejně mi to dali!

RADY A TIPY, které ještě nezazněly
1. Dělejte si testy. A dělejte si jich hodně. Časem totiž zjistíte, že některé chytáky a typy slovních spojení se v jednom kuse opakují.
2. Běžte do toho s pocitem, že o nic nejde. A ona je to vesměs i pravda - nikde není psáno ani dáno, kolikrát můžete zkoušky opakovat, takže počet pokusů je čistě na vás. Musíte ovšem počítat s tím, že se plácnete přes kapsu.
3. Nepodceňujte včasné přihlášení. Termínů je poměrně málo, a pokud se zapíšete pozdě, můžete navíc dostat i pokutu.
4. Rozhlédněte se po okolí, jestli se někdo z vašich známých také nechystá na FCE nebo podobné zkoušky. Mít na učení i zkoušky parťáka je k neocenění, i kdybyste si měli vzájemně sloužit jen jako morální podpora.
5. Když už nic, můžete jim ukrást celkem pěknou tužku.

Máte i vy nějaké zkušenosti s jazykovými zkouškami?

Jak se vyrovnáváte se stresem?