čtvrtek 27. července 2017

Co jsem (ne)viděla na svých toulkách jižní Británií

Od mého vysněného výletu po jižní Británii uplynuly už bezmála dva měsíce a já jsem se konečně odhodlala k napsání slibovaného reportu. Tuhle zemi, její města a památky jsem si jednoduše zamilovala, a přestože existuje spousta důvodů, proč bych zde nechtěla žít (především sychravé počasí a vítr), po téhle návštěvě přibylo o poznání více podkladů, kvůli nimž bych okamžitě jela znovu. Stonehenge, Winchester, Bath, Londýn, křídové útesy a telefonní budky - to všechno jsem viděla a seznámím vás s tím, co se mi tam přihodilo, koho jsem potkala, kolik co stojí a hlavně - proč to všechno stojí za to!


Naše výprava odstartovala v neděli 4. června, kdy jsme se před šestou ranní shromáždili na parkovišti a spolu s dalšími dvěma školami naskákali do autobusu. Před námi ležely stovky kilometrů, čtyři cizí země a čtrnáct hodin jízdy. Cesta nás zavedla přes Německo, v jehož vrchní části jsem nikdy nebyla, až do Holandska, které v mých vzpomínkách od té doby zůstane jako země větrných elektráren. Belgickou čokoládu jsem sice neochutnala, ale z toho mála, co jsem z Belgie viděla, usuzuji, že je to kouzelná země, podobně jako Francie, která na nás čekala pozdě odpoledne. 
Přes ukrutnou vzdálenost jsme polykali jeden kilometr za druhým, řidiči až na jistý záchodový kolaps jeli obstojně (navíc jsem odhalila, že jeden z nich pravděpodobně utekl z Matrixu - obličej, brýle, prostě všechno!) a večer v pořádku dorazili do F1 v Calais. Ubytování ve Formuli jsem se upřímně řečeno dost obávala, nakonec ale nedopadlo zas tak špatně - pokud člověk netrpí klaustrofobií a nechodí za večer desetkrát na záchod. Ono to totiž bohatě stačilo jednou.


Ráno jsme vstávali opět před šestou a vyrazili na trajekt. Bohužel na hranicích nás zbytečně zdrželi, a tak jsme museli čekat další dvě hodiny na jinou loď. Jeli jsme se společností P&O, a i když jsem se původně domnívala, že loď bude malá, nakonec měla hned několik pater a člověk by se snadno ztratil. Naštěstí se to však nikomu z nás nestalo.
Po necelé hodině a půl jsme se vylodili v Doveru, kde se krom samotného města nacházel další střed našeho zájmu - tudíž velkolepý Dover Castle (ceny vstupenek). Ten je dokonce tak rozlehlý, že nám zabralo půlku dne, než jsme ho prošli - nebo alespoň část. Člověk si připadá jako uprostřed historického filmu už v první vteřině, co ho z dálky zahlédne. Fascinující je také rekonstrukce místností a soudobé exponáty. Věřte mi, křiklavé barvy na nábytku jsou vážně šokující a člověk si jen těžko představí, že angličtí šlechtici v něčem podobném skutečně žili. Odpoledne jsme přejeli po pobřeží k části křídových útesů zvané Beachy Head a užívali si místy nebezpečnou procházku na krajíčku rozeklaných skalisek. Na fotkách vypadají všechny srázy obstojně, ale buďme k sobě upřímní - skutečnou hloubku nevystihují ani v nejmenším. Počasí nám toho dne také vyšlo skvěle, sice foukalo a rozhodně to bylo na mikinu, ale zmokli jsme až k večeru.


Později nastal čas vyrazit k naší třídenní základně, tedy městečku Porthsmouth, v němž jsme měli být ubytovaní u rodin. Co si budeme vyprávět, byla jsem rozklepaná jako ratlík. O to víc, když se čekání ještě protáhlo tím, že jeden účastník zájezdu kdesi na útesech ztratil pas. Asi s hodinových zpožděním jsme dorazili na místo, po cestě jsme projížděli malebným městečkem Ráj, míjeli louky plné ovcí, až to vypadalo, že je na nich více vlny než trávy a zahlédla jsem i partičku, která v dešti na rozvodněné britské řece krotila padleboardy. Na parkovišti si nás jako dobytek na porážku vyzvedly rodiny, v našem případě (já a další dvě holky) to byla postarší paní jménem Trish. Všichni jsme byli vyvalení a nikomu se nechtělo mluvit, ale přes ukrutný strach jsme to v hloubi duše stejně chtěli. A tak mě dost mrzelo, že - i když nám Trish v maličkém cihlovém domku poskytla střechu nad hlavou, záchod, na kterém jsme nesměli pomalu ani splachovat, toaletní papír v nejlepším případě vůbec nepoužívat a chraň bůh, jen se každý den nesprchovat (protože tady voda fakt nepoteče) a dodržovat příkaz do devíti spát (i když jsme přijeli v osm) - s námi skoro vůbec nekomunikovala. Tady máte pokoje, tady hranolky s pizzou a pití z prášku a dobrou noc. Celé tři dny kolem nás našlapovala po špičkách, a kdybychom ji doslova nehonili, nedozvěděli jsme se vůbec nic.

Druhé ráno ve Velké Británii jsme posnídali crumpets a vyrazili do centra Porthsmouth - kouzelné, opravdu kouzelné přístavní městečko. Protože počasí nevypadalo zrovna ukázkově, stavili jsme se nejdřív v obchoďáku (kde byla bohužel tak časně většina obchodů zavřená) a až poté se vrhli na Navy Museum (na ceny vstupenek můžete mrknout zde) s hlavní dominantou HMS Victory aneb loď nikoho menšího než je admirál Nelson. Prohlídka lodi od paluby po ošetřovnu byla úžasná, všechno dobové a nádherně zrenovované. Kromě děl nebo prostoru na spaní vás může zaujmout například useknutá noha ve vědru či zkrvavené sekáčky. Další zastávkou byla Spinnaker Tower (cena vstupenky). Jestli budete někdy v Portsmouth, do tohohle architektonického kousku investuje, opravdu to stojí za to. Výhled 360 stupňů a navíc je část podlahy prosklená, což je rozhodně nezapomenutelný zážitek, pokud se bojíte i nebojíte výšek.


Obloha se sice neroztrhala, ale déšť naštěstí polevil a my odpoledne vyrazili na Stonehenge (vstupenky). Hrozně jsem se na ten kamenný kruh těšila, protože když je člověk v Anglii, byl by hřích je nevidět na vlastní oči. Určitě si ale nezapomeňte vzít čepici a bundu, protože do větru byste si tu mohli lehnout a stejně nespadnete na zem. Nebuďte ovšem zklamaní z karavan lidí, chodníčku se zábradlím a nemalé vzdálenosti od Stonehenge, které jsou skutečně... jen kruh z kamenů.


Po cestě do Salisbury jsme dokonce viděli duhu, než jsme dojeli do samotného města, které je jednoduše krásné. Ještě než jsme na vlastní oči viděli slavnou katedrálu, zjistili jsme, že máme neplatné 5librové bankovky. A tak jsme běhali asi hodinu doslova od čerta k ďáblu (jedna banka nevymění, protože nemáme účet a pošle nás na poštu, na poště kilometrová fronta a vyměnit nesmí, až v další bance se na nás usměje štěstí). Nakonec následoval rozchod, během něhož jsem nakoupila pár sladkostí a nakoukla na anglického knihkupectví.


Další den byl na plánu Winchester. Ještě před ním jsme ale navštívili bližší Chichester s katedrálou (vstup zdarma), a protože byla středa, nakoukli jsme i na trhy, kde jsem nakoupila domácí chilli marmeládu a kabelku. Počasí se toho dne na Británii nezvykle vydařilo, svítilo sluníčko a bylo teplo. Ve skanzenu poblíž Winchesteru jsme strávili asi půl dne, poznávali staré zvyky, viděli, jak lidé v Anglii kdysi žili a sem tam se přiučili mluvě. Ve Winchesteru na nás čekal hrad spolu s Artušovým kulatým stolem, sochou a další vyhlášenou katedrálou. Město jako takové se mi taky ohromě líbilo, podívala jsem se do pár obchodů s oblečením, knihami a nakoupila i nějaké jídlo. Do britských baget a sendvičů s krevetami jsem se zamilovala!


Večer u Trish like fish jsme dostali naservírováno pasty, klasickou ukázku zdejší kuchyně. Sice jsme se všichni shodli, že to vypadá spíš jako vačice s hranolky a fazolemi z konzervy, já měla obrovský hlad a nakonec mi to chutnalo.

Čas strašně rychle utíkal, a tak přišla řada rozloučit se s Trish a vydat se na přejezd do Londýna. Dopoledne jsme tedy vyrazili na štreku do Bath, města pouličních umělců. Po cestě jsem v křoví viděla dokonce i dinosaura, to mi nikdo neuvěří! Někdo si asi chtěl na předzahrádce postavit vlastní Dinopark. Ráno nehezky pršelo, ale víte, co se říká - jestli jste nezmokli, je to, jako kdybyste tam vůbec nebyli. I přesto mě Bath okouzlily. Prolezli jsme hlavní třídu i část města. Ponte Vecchio, neuvěřitelný Royal Crescent neboli Královský půlměsíc s jedinými žlutými dveřmi a další honosné stavby. Samozřejmě jsme navštívili slavné Římské lázně (vstupenky). Nevím, co jsem od toho čekala, bylo to zajímavé, ale ty trosky a jeden bazén mě zas tak moc nenadchly. Daleko zajímavější pak byla zdejší katedrála - Bath Abbey (vstupenky stojí asi 5 liber, více info), která je naprosto úchvatná, dle mnoha názorů nejkrásnější v celé Británii. Okouzlila mě také ulička, kterou jste procházeli na zeleném koberci a s barevnými deštníky zavěšenými nad hlavou. Kouzelné.


K večeru jsme přejeli do Londýna - bezesporu jedné z nejočekávanějších zastávek našeho výletu. A pak že láska na první pohled neexistuje! Ubytovaní jsme byli v hostelu, který byl sice pěkný, ale nehezky prťavý a něž jsme k němu došli, na přechodu se mi div nepřeklopil a nevysypal kufr. Po dlouhém čekání jsme dostali klíčky (vlastně karty) od pokojů, které byly bohužel až ve třetím patře.

Poslední den přišel a já se od večera nemohla dočkat. Jediné, co mě děsilo, bylo snášení kufru a metro. Nejspíš jsem u toho vypadala tak zoufale, že se jeden gentleman sám od sebe sebral a celý mi ho snesl dolů. Se slovy Thank you very much! jsem celá zarděná popadla zavazadlo a řekla jsem si, že tohle by se mi u nás fakt nestalo. Tady bych se spíš dočkala něčeho jako Uhni, ty krávo! A potom je tu metro. Neměla jsem strach z metra jako takového, ale s mým štěstím v den našeho odjezdu došlo k jednomu z řady teroristických útoků, a tak jsem pochopitelně měla strach - co by, kdyby. Naštěstí ale na nic podobného nedošlo, naopak díky volbám bylo na ulicích ještě méně lidí.


Přestože jsme si vytyčili téměř nemožný cíl, tedy vidět pokud možno všechno z Londýna za jediný den, byli jsme ztrhaní a vyčerpaní, všechno se nám nakonec vydařilo. Začali jsme na Bloomsbury, dojeli jsme metrem na King's Cross a nástupiště 9 3/4 (které mě upřímně zklamalo - jen kus zdi s košíkem uprostřed moderní prosklené haly, u něhož se můžete vyfotit za 10 liber a musíte si vystát dlouhou frontu) s předraženým Harry Potterovským obchůdkem (jen na koukání, i za propisku člověk dá duši), viděli jsme muzeum i sochu Sherlocka Holmese, královský park s pestrou ukázkou ptactva (které jeden můj spolužák doslova lovil), čekalo na nás i Trafalgarské náměstí s mistrem Yodou (když jsme šli dopoledne prvním směrem, byl zde jen jeden a jakmile jsme se vraceli, už tam stáli asi tři vedle sebe), Národní galerie (Při vstupu mě tak nehorázně prošacovali a to všechno jenom proto, že jsem si tam potřebovala dojít na záchod! Mimochodem, co se záchodů týče, v tomto je Británie vskutku jedinečná - vyjma Londýna jsou všude a většinou navíc zadarmo), slavné China Town, katedrála svatého Pavla, The Globe a mrakodrapy. Potom přišly na řadu snad ještě větší legendy, tudíž Tower a Tower Bridge, budovy parlamentu s Big Benem, Whitehall s památníky a vojákem, který před námi radši utekl nebo London Eye a London Bridge, na němž jsem potkala Mr. Beana. Po cestě autobusem jsem zahlédla i budovy MI5.


Co vám budu vyprávět, hlavní město Velké Británie jsem si neuvěřitelně zamilovala. Taky mě konečně stihla pořádná anglická smršť, před kterou je člověku i deštník úplně na nic. Zbytek dne se na nás ale usmálo štěstí a bylo krásně.
Na večer jsme přejeli do Doveru na noční trajekt do Dunkirku (že nejedeme do Calais jsem zjistila až v polovině plavby). Zbytek cesty zpět do vlasti už probíhal všelijak - všichni jsme byli vyřízení a pohroužení do nezapomenutelných vzpomínek, které v nás jižní Anglie zanechala.


A co vy a Velká Británie?
Více fotografií: Anglie 50x jinak, článek s Londýnem se připravuje

6 komentářů:

  1. Díky školnímu výletu jsem se podívala na Stonehenge a do Salisbury, ale když jsem chtěla prozkoumat Londýn, tak jsem se tento rok musela vydat na vlastní pěst.
    Vím, Británie není jen o Londýně, ale v Londýně mě uchvátili (kromě samotného Londýna samozřejmě) asi tři místa, které bych na 100% doporučila. A třeba Národní Galerie je jedna z nich a já jsem naopak s prošacováním neměla problém, pustili mě dokonce i s tím, co bylo zakázáno.
    No každopádně celý můj pohled na Londýnské památky jsem taky zreportovala na blog: travelingandcooking.com/what-is-worth-to-visit-in-london.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem Galerii jen tak spěšně prolítla, na umění prostě moc nejsem, i když uznávám, že koho tohle zajímá a baví, přijde si tam na svoje. Ale prošacovali mě vážně fest, kdybych chtěla něco pronést, tak to sice stejně pronesu, ale musela jsem jim otevírat i přihrádky s léky a dalšími dost soukromými věcmi, zkrátka se koukali na naprosto nesmyslná místa.
      Díky za odkaz, určitě se mrknu :)

      Vymazat
  2. Národní Galerie mě taky zrovna dvakrát nebavila, ale VB pro mě byla prvním cestovatelským zážitkem, akorát mě mrzí, že jsem neviděla ten Stonehenge :/ Bath se mi líbil a stejně tak Londýn, líbí se mi tvoje fotky, úplně se mi vrátily vzpomínky :)

    http://ladylenna.blogspot.cz/2017/06/poprve-v-zahranici-anglie-wales-2014.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Holt ne každý je milovníkem umění. Z jednoho pohledu je to podle mě tak nějak nutnost, když už člověk v Anglii je, na druhou stranu je to možná dobře, protože neztratíš tu iluzi tajemna a velkoleposti. Já jsem se dříve domnívala, že Stonehenge je něco zkrátka monumentálního - dokud jsem ho neviděla na vlastní oči. Díky a mrknu, myslím, že už jsem se na tenhle článek dokonce jednou koukala dřív :)

      Vymazat
  3. Obdivuju tvé cestovatelské vypravy, zní jako ohromné dobdrodružství! Hned bych jela taky! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Tvé cestovatelské články jsou skvělé! :D Hned mám chuť se do Anglie vydat.. :D

    http://boook-planet.webnode.cz/

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...