Miraclis

Možná se ještě pamatujete na vrtkavý okamžik před několika týdny, teď už vlastně spíš měsíci, kdy jsem se zmiňovala o své prozatímní letošní účasti na literárních soutěžích a úspěších, které jsem na nich sklidila. Obecně musím říci, že je pro mě letošek v tomto ohledu poměrně bohatý. Zatím jsem rozeslala povídky asi do pěti soutěží, z čehož vyhlášení dvou z nich proběhlo už na jaře a v obou případech jsem se umístila mezi vítězi. Na vyhodnocení zbylých třech si ještě nějaký ten pátek počkám, ale i ony byly výjimečné a to zejména tím, že jsem se díky nim se psaním přehoupla do úplně jiného formátu, především co se rozsahu týče. Začala jsem také více experimentovat s osobami a dějovými liniemi, což se dle mého docela vydařilo.

Fotografii pro úvodní obrázek jsem si vypůjčila zde https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/

Když se tedy vrátím k prvním dvěma povídkám - nyní, po vyhlášení, jsem konečně oprávněna je beztrestně zveřejnit, a jelikož mě vždycky mrzí, pokud mi práce leží dlouho zavřené ve skříni a na blogu navíc už dlouhou dobu žádná nebyla, rozhodla jsem se to napravit. Nakonec jsem vybrala povídku na téma zázraků pod názvem Miraclis. Psala jsem ji asi před půl rokem a troufnu si říct, že je to na ní znát. Hlavním problémem byl také už tradičně krátký rozsah - protože, řekněme si to upřímně, kterého vykuka napadlo zadávat jako rozsah 3 A4 strany? Přesto se už několikátým rokem účastním a beru to převážně jako výzvu, poněvadž mi obvykle trvá minimálně pět stran napsat jen úvod a na stať samotnou bych jich potřebovala alespoň patnáct nebo dvacet. Výsledkem je urychlená a většinou poměrně jednoduchá jednohubka. Proto jsem tentokrát vsadila na trochu jinou kartu - příběh je sice rychlý a krátký, zato jsem se toho do něj snažila zamotat co nejvíc a z vlastních zkušeností vím, že ne každý ho úplně pochopil (což je koneckonců možná důvod, proč mě porotci dosadili na druhé místo).

Tak tedy - kostky jsou vrženy a hurá do čtení!

* * *

Za každým zázrakem někdo stojí. Někdo, kdo si s ním dal všechnu tu práci jenom proto, že mu za to váš spokojený úsměv stojí. Věřte mi, že jestli o tom někdo něco ví, jsem to právě já – zázrakotvořička druhé třídy, dcera Zázrakana XXXVI., princezna a právoplatná dědička Zázrakopolis. Naše malé město v oblacích tvoří poněkud podivuhodné společenství, a i když je mi jasné, že tomu teď nejspíš nemůžete uvěřit, bez nás by vaše životy zely prázdnotou. A koneckonců nejenom bez nás – podobně jsou na tom i ostatní společenství sídlící ve Štěstěnolandu, Radostoslasti a mnoho dalších. Pochopitelně nejsme jediní, existují bohužel i tací, kteří si zbudovali svá sídla poblíž Pohromoburgu.

Pohromoburg… náš odvěký nepřítel. Praděd současného prince Pohromy XXIV. kdysi zaútočil na Zázrakopolis s vojskem a chybělo jen málo, aby ho srovnal se zemí. Naštěstí toho dne zakročila moudrá Kniha zázraků a nepřátelé vzali nohy na ramena. Dlouhá desetiletí sice nedošlo k žádnému dalšímu střetu, ale doutnající jiskry rivality nikdy neuhasly. A právě proto jsem nechápala…

Rozrazila jsem dveře do pracovny krále Zázrakana. „To nemůžete myslet vážně, otče!“

Král se poškrábal po bradě a počastoval mě útrpným pohledem. „Má to být mírová konference. Pokud bych tu schůzku zamítl, příliš by to našim vzájemným vztahům neprospělo.“

„Ale –“

„Na mírové konferenci si ani Pohromoburgští nic nedovolí. A ty se radši koukej jít připravit – budou tu už zítra odpoledne.“ Narovnal si stříbrnou korunu v bílých vlasech a gestem ruky mě propustil.

Nakvašeně jsem opustila sál a mířila chodbami paláce pryč, až jsem došla do vstupní haly, kde mě zarazil cizí hlas: „Miro! Miro!“ Bylo mi jasné, kdo to je, ještě dlouho před tím, než jsem se otočila.

„Tetičko Štěstěno, co tu děláte? A kde jste nechala sestřenku Štístko?“ podivila jsem se a padla obtloustlé galantní dámě v nadýchané sametové róbě kolem krku.

„Tak ráda tě vidím, dítě. Ach, Štístko zůstala doma, studuje kvůli zkouškám. Přijela jsem se na pár dní pokochat tímhle krásným místem a odpočinout si, ale nevěřila bys, co jsem hned druhou hodinu svého pobytu zaslechla!“ líčila mi horlivě, až jí z toho po tvářích naskákal ruměnec. „Vyslanci z Pohromoburgu, dokonce se samotným princem v čele, to nevěstí nic dobrého.“

„Také si to myslím, tetičko,“ zamručela jsem a sledovala, jak si Štěstěna upravuje fialový klobouk.

„Měj se před nimi na pozoru. Nacházíš se v riskantním postavení – dědička trůnu…“

„Budu v pořádku,“ slíbila jsem, i když jsem tomu sama tak úplně nevěřila.

Den konference byl tu. Poslušně jsem stála vedle otcova trůnu a jako vzorná královská dcera se natřásala ve směšně načechraných žlutých šatičkách snad s miliónem volánků, spodniček a krajek. Dle mé pobočnice ta světlá barva ladila s mou pletí a podtrhávala havraní vlasy – budiž. Příliš jsem se bála nadcházejícího, než abych reptala nad něčím tak povrchním jako jsou šaty.

Ozvaly se famfáry a princ i se svým doprovodem z Pohromoburgu vstoupil do korunního sálu. Pohroma vypadal přesně tak, jak jsem si ho představovala – chladný a krutý. Tmavé vlasy mu v kudrnách spadaly do čela, zatímco zpoza nich z očí sršely blesky. V patách ho následovalo několik zahalených strážců, jeho osobní garde. Pohled mi ulpěl na jednom z nich – dlouze si mě prohlížel a zkoumal můj výraz, tvář… z jeho obličeje však nebylo patrné o mnoho víc než ozvěna fialkových očí.

Princ se mírně uklonil a lupnul po mě šibalským pohledem. Přísahala bych, že jsem mu k smíchu. Někde v dálce se ozval zvuk padajícího kamení. Princ nadzvedl obočí. A v tom okamžiku se rozpoutalo peklo – doslova peklo v oblacích. Vzduchem létaly kameny, zdi se na nás valily jako hromádky písku v přesýpacích hodinách, sloupy podepírající konstrukci sálu se řítily k zemi. A pak už nebylo nic.

Když jsem opět přišla k vědomí, ležela jsem na zádech ve vodě a několik centimetrů před mým obličejem zářila dvojice pronikavých očí. „Miraclis? Princezno Miraclis!“

Chvíli mi trvalo, než jsem si dala dvě a dvě dohromady. Nacházeli jsme se nejspíš v jednom z kanálů, které vedly pod městem, ty směšné šaty se teď kolem mě vznášely ve stružce odpadní vody jako chapadla pestrobarevné medúzy a nade mnou se skláněl někdo cizí.

„Jste v pořádku?“ zeptal se. Nemohl být o mnoho starší než já.

„Jak jsem se tu…“

„Zachránil jsem… tě.“ Rozhodla jsem se mávnout nad tím oslovením rukou.

Pomohl mi posadit se. Zatímco jsem si horlivě mnula hlavu, přemýšlela jsem. Na pravém zápěstí mi cosi žhnulo. Zaměřila jsem se pohledem na cizince a zkoumala jeho výraz. Vcelku milá tvář, tmavé vlasy a… ty oči. Vtom mi to došlo. Odstrčila jsem ho od sebe. Příliš prudce. „Ukaž mi zápěstí!“

Poněkud neochotně odhrnul rukáv, aby tak potvrdil mé podezření. Z jeho kůže na mě shlížel vytetovaný fénix – znamení, že pokud má něco prospívat, musí to být nejdříve sežehnuto na popel. Znamení… Pohromoburgu.

„Já tě znám. Jsi jeden z princovy osobní gardy,“ odtušila jsem a vzpomněla si na strážce, který si mě tak okatě prohlížel. „Co jste to provedli? Co je s mým otcem? Co ostatní? Unesl jsi –“

„To ne my, princ nic neudělal!“

Stiskla jsem si pravé zápěstí, když se mi pod látkou začal do kůže vpalovat můj vlastní cejch. Souhvězdí panny – symbol nejčistšího zázraku. Dělo se to vždy, když jsem byla rozrušená. „To ti tak budu věřit! Kdo jiný než Pohromoburgští by –“

„Přísahám ti, že princ za tímhle nestojí. On je… jiný. Přijel na konferenci, aby s vámi uzavřel příměří.“

„Když ne on, tak kdo?“

„To nevím.“

Posměšně jsem si odfrkla. Ale tuhle hru můžeme hrát oba. „Kde to jsme? Co se stalo s ostatními?“

Okamžik mlčel, potom mi stiskl ruku a pomohl mi vstát. „Pojď.“

Když jsme se vymotali ze spleti tunelů a katakomb linoucími se pod městem a po dlouhé době zahlédli paprsek slunečního světla, vyschlo mi v krku. „Co se to stalo?“

„Ten, kdo napadl palác, všechny ve městě zmrazil v čase,“ vysvětloval, zatímco jsem dál valila oči a pozorovala obyvatele Zázrakopolis uzamčené ve zlatých klecích. Během pohybu, rozhovoru s přáteli. Paralyzovaní. Žádní zázrakotvůrci – žádné zázraky. Lidé na zemi na ně brzy přestanou věřit a pak… zbude ze Zázrakopolis jen prach. „Útočníci se údajně zabarikádovali v Archivu. Napadá tě proč?“

„Je tam Kniha zázraků,“ špitla jsem nevýrazně.

Tázavě nadzvedl obočí. „To je ta kniha, která –“

„Ano. Jenže už desítky let je němá,“ zavrtěla jsem hlavou, „aby nám pomohla, potřebovali bychom…“

„Zázrak.“ V očekávání na mě vycenil zářivě bílé zuby. „Ještě že tu máme samotnou princeznu.“

„To nejde. Mohu tvořit zázraky jen pro ostatní.“

„Cožpak tohle neděláš pro ostatní?“ podivil se. Neměla jsem mu to za zlé. Nechápal to.

„Takhle to nefunguje,“ povzdechla jsem si, „ale nevidím jinou možnost. Musíme se k té knize dostat.“

Podrážky bot čvachtaly v kalužích a šaty se na nás lepily, jak jsme utíkali zpět k tunelům, a na hlavu nám dopadala vědra deště. Dorazit do Archivu hlavním vchodem by sice bylo efektní, leč poněkud nepraktické, a tak jsme se spolu s mým novým společníkem – Bouřlivákem – shodli, že raději zvolíme méně okázalou cestu. Tunely se pod městem táhly odnepaměti – a existovalo jen málo míst, kam by vás nedovedly. Jeden z nich pak ústil přímo v zadní části Archivu. Jako malá jsem ho používala dennodenně. Schovali jsme se za jednou z vysokých knihovniček a škvírami pozorovali stráže.

„Třetí dveře zprava. Tam je Kniha zázraků,“ špitla jsem a Bouřlivák přitakal. Bylo tam nejvíc strážců.

Poškrábal se v popelavých vlasech. „Odvedu jejich pozornost,“ řekl. Snažila jsem se ho zadržet, ale odbyl mě. „Ty jsi ta důležitější z nás dvou. Jdi pro ni, princezno.“ Fialkové oči mu zajiskřily, když kdesi pod pláštěm vylovil meč s černým ostřím a s křikem se vrhl na strážce. Několik málo vteřin jsem zůstala stát jako opařená, ale jen co jsem se vzpamatovala, vrhla jsem se oklikou ke dveřím. Kov cinkal o kov, bílý mramor zdobila krev. Mě si nikdo nevšímal. Vehnala jsem se dovnitř a tam, přímo uprostřed prázdného sálu, stál stojan s jednou jedinou knihou ve zlatých deskách.

Rozběhla jsem se k ní, ale ještě než jsem se jí stačila byť jen dotknout, zastavil mě cizí a přesto tak známý hlas: „To není dobrý nápad, Miro.“

Zděšeně jsem se ohlédla. „Tetičko?“ Sjela jsem ji pohledem. Takže Pohromoburg v tom byl skutečně nevinně. „Proč?“ Zaslechla jsem křik a barvité nadávky, jak do sálu vtrhli další ozbrojenci. Jeden z nich svíral zbitého a vzteky brunátného Bouřliváka.

Štěstěna se na něj podívala. „To je mi ale překvapení, princi. Cestovat v přestrojení se vyplácí, že?“

Princ? Princ Pohroma? To jsem si myslela, že mě už nic nepřekvapí. „Proč?“ zopakovala jsem plačtivě.

Ušklíbla se. „Je to prosté, dítě. Vám všem v Zázrakopolis vaše důležitost a nepostradatelnost příliš stoupla do hlavy. Mysleli jste si, že bez zázraků nelze žít – ba co hůř, začínali si to myslet i lidé. Ale co my? K čemu je lidem platné štěstí, když mají zázraky? Teď se tě ptám, Miro, kdo z nás je důležitější? Malicherná přání nebo… štěstí? Jedni z nás se musí podrobit v zájmu většího dobra.“

„Co to povídáš?“ nechápala jsem. „Zázraky, štěstí… patříme přece k sobě!“

„NE!“ křikla hromovým hlasem, až jsem sebou trhla. „To nepatříme.“

O krok jsem couvla a narazila do stojanu s knihou. Všechna ta šokující zjištění mi zběsile poletovala hlavou, až vytvořila jeden zašmodrchaný nesmyslný chuchvalec. Princ Pohroma byl převlečený za jednoho ze strážných? A pomáhal mi? To Štěstěna napadla Zázrakopolis? Moji lidé budou platit za její lehkomyslnost? Jenže to se nestane. To nikdy nedovolím.

Cítila jsem pod prsty seschlé stránky Knihy zázraků. Tohle je moje město. Ochráním ho i všechny v něm. Jako…
A pak se to stalo. Z knihy vytrysklo oslnivé světlo, které na okamžik zalilo celý širý svět. Když oslepující opar padl, už nic nebylo jako dřív. A zároveň všechno jako kdysi.

Když nad tím vším teď zpětně přemýšlím a svírám v rukou čerstvě podepsanou mírovou smlouvu s Pohromoburgem, nepřestávám se divit nad tím vším, co se událo. Stačilo tak málo, kapička záště a stala by se katastrofa. Ba co hůř, dost možná oprávněná. Skutečně nám naše postavení zastřelo zrak? 

Princ Pohroma odjel zpátky domů a žezlo Štěstěnolandu převzala Štístko. Všechny zlaté klece zmizely a zázrakotvůrci se vrátili ke své práci. Otec se stále ještě neuzdravil ze zranění, která utrpěl, ale celé město doufá, že se brzy zotaví. Zdálo se, že se co nevidět vše vrátí do starých kolejí.

Mně ale nepřestávala hlavou vrtat jedna věc: zázrak. Aby Kniha zázraků ožila, byl k tomu přece potřeba zázrak. Ale kdo za ním stál tentokrát? Nebo je snad možné, aby zázraky existovaly i v běžném životě? V životě bez zázrakotvůrců?