Správný skřítek

Prvním krokem v boji proti literárnímu vzduchoprázdnu je beze sporu předejít tomu, aby nějaké vzduchoprázdno vůbec vzniklo. Což se mnohem snáze řekne, než udělá, jak mi jistě mnozí dají za pravdu. Nicméně když už se vám jednou povede první krok přeskočit, není nic jednoduššího než pokračovat hned tím druhým - tudíž snahou vzniklé vzduchoprázdno alespoň částečně zredukovat a zaplnit.

Správný skřítek je reakcí na téma "Škola - základ života", což je samo o sobě klišé nad klišé. Přičtěte k tomu ještě rozsah tří A4 listů a pořádná výzva je na světě. Mohla jsem snad tomuhle dát košem? Pokusila jsem se ho tedy alespoň trošičku netradičně obalit, a tak z toho nakonec vzešlo klišé ve skřítčím kabátku s nádechem pohádky, špetkou fantasy a morálním poučením na konci, které se nejspíš porotcům zamlouvalo natolik, že mi za něj udělili první místo. Nemyslím si, že by to bylo kdejaké vrcholové dílo, na druhou stranu ale příjemná oddechovka, u které jsem si odpočinula já a třeba ke stejnému závěru dospěje i nějaký ten čtenář.

Zdroj použitého obrázku: https://i.pinimg.com/

Miloval moře. Teplá voda a písek kam se podíváš, sůl ve vlasech a pokřikující racci nad hlavou. Jako kdyby volali: „Kiš kiš, můžeme si dělat, co chceme!“ Jo, to bylo bájo. Jen se válet na pláži, slunit se, cpát se zmrzlinou a… pak se nebe zatáhlo a zahřmělo. Poprvé, podruhé, potřetí. „Šklebe! Šklebe!“
Zamrkal, ale v oparu kolem sebe rozeznal jen pár beztvarých fleků. Protřel si oči a nevrle zamručel. 

Ejhle! To nebylo moře, ale loužička slin, která mu před chvílí vytekla z koutku úst. Chichotání racků se rázem změnilo v posměšky spolužáků a hučení moře…

„Odpověz na otázku, Šklebe!“ Zamžoural na vysokou ženu s protáhlýma ušima, co se nad ním nyní tyčila jako strážní věž, metala po něm blesky a dlouhými tenkými prsty ťukala do desek knihy.

Slečna Snížka, nositelka hodnosti třetího řádu a učitelka, ji s prásknutím zavřela. „Může mi někdo zopakovat Sedmero správného skřítka?“ zeptala se se skrytým ostřím v hlase a rozhlédla se po třídě.

Jako obvykle se přihlásila Líbivka a dala se do odříkávání. Škleba upřímně řečeno vůbec nezajímalo, komu všemu by měl pomáhat, na koho se usmívat, které houby potají vyhazovat z košíku, jak foukat na prádlo, aby rychle uschlo, čím správně utírat prach, ani proč se nemají schovávat cizí ponožky.

„A v neposlední řadě,“ zahartusila učitelka, „má dávat pozor při hodinách. Jinak se stane co, Šklebe?“

Škleb se podrbal za uchem. Ještě pořád byl mrzutý z toho, že ho vyrušili z jeho opalovačky na pláži, a tak si snad ani neuvědomil, že říká: „Ále… to si strčte do p… do kapsy.“

Učitelka zbrunátněla v obličeji a praštila knihou do Šklebova stolku. „Zopakuj to, prosím,“ zavrčela.

Škleb, jak to měl koneckonců ve zvyku, se nezbedně zašklebil. „Nepotřebuju žádné přihlouplé Sedmero. Ani školu!“ Vtom se uši slečny Snížky ještě více protáhly a jejich špičky zezelenaly.

Škleb naprázdno polkl, když se třídou rozlehl její dunivý hlas: „Skřítku Šklebe, studnice mé trpělivosti právě přetekla. Tímto tě vylučuji ze skřítčí školy a odsuzuji k pobytu v Podzemí!“

Luskla prsty. Škleba objala bílá mlha a najednou byl ten tam. Když se probral, všude kolem něj byla tma. Posadil se a poškrábal se na hlavě. „Halo! Je tu někdo?“ Hodnou chvíli se nic nedělo. A pak, zničehonic, se kdesi v dáli jako lodě zmítané černočerným oceánem mihlo několik blikajících světel. Blížily se a blížily, až konečně ozářily celou chodbu. I když, jak se ukázalo, chodba byl trochu přehnaný výraz pro tunel vyhloubený kdesi pod zemí.

Trhl sebou a div, že úlekem nevykřikl, když se k němu naklonila rozcuchaná dívčí tvář a vycenila na něj jako jehly ostré zuby. Za ní se mezitím slézaly další stíny. „Zdar, mládě! Jak se jmenuješ?“

„Š-Škleb. Skřítek hodnosti…“

„Skřítek!“ rozchechtala se. „Tak odteď, drahý Šklebe, jsi skřet. Já jsem šotek Kazisvětka a tohle jsou raraši Zmar a Hněvsa.“ Natáhla k němu špinavou ruku s drápy a usmála se. „Vítej mezi námi!“

Škleb za nimi poslušně klopýtal Podzemím. „A vy,“ začal zvolna „co vy tady takhle… děláte?“

„Co děláme?“ zakřenila se Kazisvětka a ohlédla se na něj. „On se ptá, co děláme! Tak já ti to povím – cokoliv, co se nám zachce!“

Cokoliv? Šklebův obličej rozzářil úsměv. Když si toho všimla Kazisvětka, opět na něj vycenila ostré zuby. „Vypadá to, že se mi tu nakonec bude líbit.“

A skutečně. Za celý svůj život nezažil zábavnější tři dny. Mohl vyspávat, jak dlouho se mu zlíbilo, jíst, co se mu zachtělo, dělat, co si zamanul. Honili se po tunelech, hráli na schovávanou, cpali se sladkostmi a tropili si žerty ze všeho, co je napadlo. Škleb se bez ustání popadal za břicho a z očí mu tryskaly slzy.

Snad jediné, co to kazilo, byl vzhled ostatních skřetů. Kazisvětka se nikdy nečesala, nosila roztrhané oblečení a dlouhé nehty, ale co ho na ní děsilo nejvíc, byly její špičaté žluté zuby. Zmar a Hněvsa byli coby raraši o něco menší, avšak vzhledově podobní – a ještě k tomu příšerně smrděli.

„Ehm, ehm, dámy a pánové,“ odkašlala si Kazisvětka, „nebo spíš pánové a dámo?“ Promnula si bradu a zamyslela se. „To je fuk! Čas užít si pořádnou legraci, co ty na to, Šklebe?“

Škleb nadšeně přikývl. Nedovedl si představit, co by mohla být ještě větší zábava než tohle. Všichni čtyři se chytili za ruce. Škleb se pokoušel nemyslet na drápy, které se mu zaryly do dlaní. Kazisvětka se zasmála, načež je obklopil oblak dusivého kouře. Ocitli se v drobném potemnělém pokojíku se dvěma skříněmi a postelí. A tam, pod vzorovanou pokrývkou, kdosi tiše oddechoval.

Kazisvětka si přiblížila ukazováček ke rtům a vydala se po špičkách k posteli, která jí sahala k ramenům. Natáhla ruku a uchopila cosi světlého, co leželo na polštáři. Zatahala za to. Přitiskla si dlaň na pusu, aby nebylo slyšet, jak se směje. Kdesi za Šklebem se ozývaly chrochtavé zvuky. Otočil se a zjistil, že to je Zmar s Hněvsou. Kazisvětka opět škubla za pramen vlasů, tentokrát o něco silněji. Postava se s trhnutím narovnala do sedu a vykřikla, když zahlédla šotka vedle své postele.

Škleb si uvědomil, že to je jen malá světlovlasá holčička. Odsunula se do čela postele co nejdál od Kazisvětky a začala fňukat. Jenže to už šotek s rarachy vyskočili na postel, cupovali jí peřinu, tahali ji za vlasy i za noční košili. Holčička plakala a křičela, ať ji nechají být. Škleb stál opodál jako opařený a sledoval, jak se po její kulaťoučké tváři koulí jedna slza za druhou.

„Co je s tebou, Šklebe?“ vypískla Kazisvětka a vycenila zuby. „Není to legrace? Pojď si taky zatahat!“

Škleb zavrtěl hlavou, ale to už si ho raraši opět nevšímali. Holčička na něj zamrkala modrýma uplakanýma očima plnýma strachu. Jako kdyby mu tím pohledem vyčítala, že nic neudělá. Že jen stojí a kouká se, jak ji trápí. A skřeti se jako oživlé noční můry chechtali dál.

Za zavřenými dveřmi se začaly rozléhat cizí kroky. „Kruciš…“ zasyčel Zmar. Kazisvětka se zasmála a ještě než seskočila z postele a všichni čtyři se chytili za ruce, strhla děvčátku náhrdelník, co mělo kolem krku. Svět se opět ponořil do dýmu. Když se kouř rozplynul, všichni tři skřeti se sesunuli na hliněnou podlahu, popadali se za břicha a doslova řvali smíchy. Škleb stál tiše opodál.

„Copak?“ zeptal se Hněvsa. „Ty se snad nebavíš?“

„Já?“ ukázal na sebe prstem. „Co tě nemá, bavím se. Hele, ha ha!“ Před sebou však stále měl ty oči.

Následující dny ubíhaly pořád stejně. Jako kdyby se ocitl uvnitř velkých přesýpacích hodin, co měla slečna Snížka vždy postavené na katedře. Škleb by nikdy nevěřil, že se to může stát, ale začínal se z toho nicnedělání nudit. Kazisvětka ho navíc neustále dráždila svým novým šperkem, který nosila okatě zavěšený kolem krku. Připadal si… trapně. Kvůli tomu, že stál opodál a nezapojil se. Ostatní si o něm teď určitě šuškají, že je srab. Ukáže jim, že zvládne to samé, co oni!

„Kazisvětko?“

Otočila k němu ušmudlanou tvář a usmála se. „Copak? Nechceš trochu umazat? Pořád jsi nějak čistý.“

„Kdy půjdeme zase… tam?“

„Tam?“ podivila se a schválně dělala, že nechápe.

Zmar za jeho zády se rozchechtal. „Asi myslí na záchod! Kolik jsi těch koláčků snědl tentokrát?“

Škleb se zašklebil. Nebyl to však jeho obvyklý sebevědomý škleb. „Myslím tam… do toho pokoje.“

„Jooo tam!“ vypískla Kazisvětka. „Můžeme do nějakého jít, kdy jen budeš chtít. Ale posledně jsi nevypadal, že by tě to zrovna bavilo. Nebo snad máš,“ zamrkala, „strach?“

„Nemám strach!“ odsekl. „Vezmi mě do toho pokoje a ukážu vám to.“

„Tak fajn,“ zamyslela se. „Mohli bychom jít třeba za tím zrzkem, co myslíš, Hněvso?“

Ten jen cosi zamručel. Zrzkem? Škleb zatnul zuby. „Chtěl bych tam, kde jsme byli minule.“

„Proč? Nikdy nechodíme na stejná místa tak brzo po sobě.“

„Jenomže…“ zaváhal. Kazisvětka beze slova stála před ním a čekala. Její pichlavé oči zkoumaly každou píď jeho těla. „Jenomže,“ zopakoval, „ta holka si o mně teď myslí to samé, co ty.“

„Že jíš moc houbových koláčků?“ vyprskl Zmar.

Škleb se narovnal. Kazisvětka na to nic neřekla, ale z jejího výrazu poznal, že ho pochopila. „Dobře,“ řekla nakonec. „Ukaž nám, co se v tobě skrývá, ooo strašlivý skřete Šklebe!“ zasmála se.

Kouř sem, dým tam a zase stáli v pokoji. Holčička byla zachumlaná hluboko pod dekou. Tři skřeti stáli za ním a napjatě vyčkávali, co udělá. Přiblížil se o krok k posteli. O dva. Pod peřinou se cosi pohnulo.

„Tak dělej,“ sykl Zmar, načež zaskučel bolestí, když ho Kazisvětka nakopla do holeně.

Škleb se přiblížil o další krok. Deka se odhrnula a děvčátko na něj začalo s otevřenou pusou zírat. Malou ručku mělo zatnutou na hrudi – tam, kde ještě nedávno nosilo svůj medailon proti zlým snům. Sledoval, jak se ta velká modrá kukadla začínají plnit dalšími slzami. Jako kdyby ho někdo zmrazil.

A potom to zahlédl. V rohu pokoje stálo zrcadlo. Zachytil v něm svůj odraz. Ten výjev mu málem vyrazil dech. Tmavé vlasy zacuchané, špičky uší špinavé a oblečení potrhané. Zavrčel. Dokonce i zuby měl žluté! Zavrtěl hlavou. No co? Trocha špíny ještě nikoho nezabila! Jenže…

„Tak dělej, ty srabe!“ vyčinil mu Hněvsa. Kazisvětka tentokrát nic neudělala. Sama byla zvědavá.

Na okamžik zavřel oči a zatnul pěsti. Já vám ještě ukážu, povzbuzoval sám sebe.

„Vi-víte co?“ zakoktal se. „Rozmyslel jsem si to. Nemůžeme… nemůžeme se vrátit? A později…?“

Zmar se posměšně ušklíbl. „Říkal jsem vám to!“

Hněvsa párkrát souhlasně kývl hlavou a Kazisvětka se nepřestávala mračit jako kakabus. „Ta holka má dost,“ zamručela, „dneska by s ní beztak nebyla žádná zábava.“

Postavili se do kroužku. Zmar na děvče vyplázl nažloutlý jazyk. Kolem nohou se jim opět začaly stáčet spirály dýmu, kroutily se jako kluzcí mořští hadi a –

– a vtom to udělal. Vrhl se na Kazisvětku, strhl jí z krku ukradený medailon a hodil ho na postel. Než kdokoliv stačil nějak zareagovat, ocitli se zpátky v podzemním tunelu. Jen Škleb v poslední chvíli zachytil dívčin děkovný pohled.

„Co si myslíš, že děláš?!“ vyjela na něho Kazisvětka. „Po tom všem, co jsme ti ukázali, co jsme tě naučili! Co si myslíš, že jsi zač?“

Z očí jí létaly blesky. Ale Škleb se nedal. Snad poprvé v životě si připadal, že udělal něco… správně. 

„Co jsem zač?“ zašklebil se. „Jsem Škleb, skřítek domácí a dodržuji Sedmero!“

Podzemím se rozlehlo zaburácení hromu a tunelem prosvištěl poryv větru. Oba raraši zasyčeli a rozutekli se. Jen Kazisvětka zůstala a nechala do sebe šlehat vítr jako zdivočelé stádo bičů. Stejně jako Škleb si zakrývala obličej a mezerami mezi prsty ho pozorovala.

„Nevíš, co děláš!“ křičela, zatímco jí vítr kradl slova od úst.

„Právě naopak,“ usmál se. „Konečně vím, co mám dělat.“

Věděl to, protože… nebyl jako oni. Nechtěl se stát jedním z nich. Chtěl –

Chodbu zaplavila bílá mlha hustá jako mléko a jak stoupala, oba dva se v ní dočista ztratili. Když se opět rozestoupila, neviděl před sebou Kazisvětku, ale slečnu Snížku a zbytek třídy. Skřítci se na sebe tlačili a mačkali jako nezbedné děti, každý se chtěl podívat, jak vypadá ten nešťastník, co se právě vrátil z Podzemí.

Učitelka si založila paže na prsou. „Zdá se, že jsi to konečně pochopil, Šklebe,“ řekla, ale její hlas byl nějak jiný, jaksi… vřelejší.

„Mýlil jsem se,“ přiznal.

Slečna Snížka se usmála. „Skvěle. Očekávám tě na příští vyučovací hodině s kompletní znalostí Sedmera. Ale nejdřív,“ nakrčila nos, „nejdřív se jdi vykoupat.“

Škleb opustil třídu, a i když v zádech cítil škodolibé pohledy svých spolužáků, konečně to pochopil. Pochopil, jak důležité je být správným skřítkem – dobrým skřítkem. A stejně tak i to, že dobrým skřítkem se nikdo nerodí, dobrým se teprve musí stát. Musí se to naučit.

Zašklebil se. Škola je nejspíš opravdu základ života. Toho skřítčího každopádně.

A co vy? Taky si myslíte, že je škola základ života?