Autoškola? Aneb to se může stát jenom mně! (1. část)

Řekla bych, že do autoškoly jsem oproti mnohým nastupovala s jednou velkou výhodou. Přestože jsem toho moc neuměla (trénovala jsem rozjezdy a zkoušela si řadit do trojky, asi třikrát jsem couvala a z toho jednou zůstala trčet ve škarpě a podruhé se zasekla v poli), do autoškoly jsem se hrozně těšila. Nebudu tvrdit, že hysterie a panika se nedostavily, ale o tom až později. Nicméně ať už se těším sebevíc, jsem člověk, který má tak nějak od přírody sklony k trapným situacím, nehodám a náhodám a... zkrátka, právě v autoškole se stalo (a jistě ještě stane) tolik vtipných věcí, nad nimiž se můžete jak pobavit, tak přiučit, že by byl prostě hřích je nesepsat.
Takže prosím: nyní máte výjimečnou příležitost nasednout si ke mně a doprovázet mě na mé dlouhé cestě, která mě - doufejme - dovede až ke zkouškám. Pevně se připoutejte, jízda právě začíná!

Použité obrázky: pexels.com (123)

Blíže nespecifikovatelný zářijový den: VÝBĚR AUTOŠKOLY
Do autoškoly jsem chtěla začít chodit pokud možno koncem září nebo na začátku října a myslela jsem si, že když to začnu řešit v půlce srpna, mám na to času až habaděj. Ukázalo se ale, že to bude mnohem složitější, než se zdá. Nakonec trvalo víc než měsíc, než jsem konečně našla autoškolu, která by přicházela v úvahu. Nabyla jsem totiž dojmu, že se proti mě spykl snad celý vesmír. Abyste mi rozuměli, je jen jeden den v týdnu, kdy opravdu - ale opravdu! - nemám čas. A všechny autoškoly se rozhodly, že budou mít kurz zrovna v onen proklatý den. Později jsem volala do jedné, která vypadala nadějně, s tím, že potřebuju vědět, který den se bude konat další kurz a jestli ho budou vypisovat. A vida, byl to přesně ten den - tudíž jeden ze čtyř vyhovujících - co by se mi hodil! A tak jsem čekala a čekala... a po několika týdnech se jim ozvala kamarádka, protože kurz pořád nikde. Nicméně jsem se dozvěděli, že se sice vypisovat bude, ale nakonec opět v ten den, který mám jako jediný zabraný. Takže rada nad zlato: začněte to řešit včas.
Nakonec se sice všechno vyřešilo, ale stačilo to k tomu, abych toho všeho ještě před začátkem vyučování měla plný brejle. A teď... autoškola vybraná, několik týdnů před námi a nervy nadranc. Bomba a plyn.

11. 10. 2018: POPRVÉ NA MÍSTĚ ČINU
Seznamovací hodina za mnou. Všechno to vypadá hrozně složitě, náročně, vědecky... a v organizaci jsou tak trochu zmatky (třeba místo 25 žáků jich přišlo 32), ale hlavní lektor (dala jsem mu přezdívku Strejda) na mě působí celkem sympaticky a že to má tak nějak na háku. A u mě nadšení a zápal pro věc stále ještě divoce doutná (aspoň dokud nesprchne). Hned, co jsem přišla domů, jsem si stáhla do tabletu aplikaci, v níž jsem projela 16 křižovatek a asi jen pětkrát závažně porušila předpisy. Jo, to vypadá slibně.

18. 10. 2018: A TADY TOHLE - TO JE VOLANT
Dneska jsem se naučila, kde je volant a že má auto motor. Nebo taky to, že Čechům je na rozdíl od ostatních států úplně jedno, jakou mají barvu reflexní vesty. První hodina byla úvodní s velkým Ú a natěšenost u mě stále přetrvává, přestože pozvolna začíná ustupovat jakýmsi obavám a nervozitě. Jo a už jsem říkala, že já chytrá jsem si dala trenažér už za dva dny?

20. 10. 2018: TRENAŽÉR, TĚŠÍ MĚ!
Rozjeďte se a zastavte na značce. Rozjeďte se a zastavte na značce. Rozjeďte se a - 
Do háje, to ta mašina neumí nic jinýho? Přesně tohle jsem si myslela, když jsem tu hlášku slyšela už asi po osmdesáté třetí a spolu s tím, že jsem se po třičtvrtě hodině na trenažéru strávené opakovanými rozjezdy a dupáním na falešnou brzdu začínala pěkně nudit, jsem také dospěla k názoru, že nechápu, co s tím mají všichni za problém. Přece na tom není nic těžkého, ne? Dokonce jsem začala být zpruzená až do té míry, že když učitel odešel - mimochodem jiný, mladý a strašně ukecaný - začala jsem místo nakázaných 1500 otáček jezdit na 4000. A pak jsem si řekla: co by se stalo, kdybych jen tak ze srandy narazila do tý zdi na konci? To se teď přece ještě smí, ne? Nadhodila jsem holčině, co byla na trenažeru vedle mě (ano, trenažéry se dělají ideálně po dvou - ve většině autoškol, o nichž jsem slyšela nebo četla - takže se nemusíte bát, že ze sebe uděláte idiota sami), že by mě fakt zajímalo, co by se stalo. Odpověděla mi, že ona nad tím taky přemýšlela. No a protože jsem osobnost silná a odvážná... rozjela jsem se a prostě to tam naprala. Inu, co by se stalo. Ozvala se rána a trenažér se na mě naštval. Auto nechtělo jet ani dopředu, ani dozadu a dokonce ani do boku.
Když se učitel vrátil - říkejme mu třeba Kecka, aby se to nepletlo - hodila jsem na něj psí oči se slovy: "Já nevim, co s tim. Asi jsem to rozbila."
"Tak to to budem muset odtlačit, co?"


Po téhle příhodě mě kravinky na chvíli přešly. Zhruba po hodině konečně došlo ke změně a já se přesunula na imaginární okruh - a hlášku Rozjeďte se vystřídala Vyjeli jste mimo vozovku. V té době jsem si ale pořád ještě říkala, že je to sranda. Jenže pak přišla zúžená vozovka a zdi. A já způsobila takových bouraček, odření i havárií, že bych to na prstech jedné - co jedné, nejspíš ani na dvou - ruky nespočítala.
"Víc doleva. Jeď víc doleva."
To se rozumí, já samozřejmě věděla, že mám jet doleva. Ale auto si usmyslelo, že to radši vezme napravo.
Následoval vítězoslavný výkřik. "A nenechá si poradit a nenechá!"
Nebo: "Mně to chcíplo a... no, ono to nějak nejde nastartovat."
"Nejde."
"No, nejde."
"A já vim proč."
"Aha." A řeknete mi to? Třeba? "Protože jsem něco udělala špatně?" tipla jsem si.
"Spíš jsi něco neudělala."
Tak jsem se opřela do sedadla, přejíždím očima desku, kontroluju dokonce i světla a - nic. V té době už jsem nárty obou nohou tak nějak necítila, takže mě to nejspíš nemělo překvapit. Ale stejně mi zrudly uši, když mi došlo, že potom, co jsem absolvovala deset tisíc pět set šedesát tři rozjezdů, jsem se na desetitisícé pětisté šedesáté čtvrté chtěla rozjet bez spojky. Smůla.
Jednou jsem se dokonce zasekla mezi dvěma zdmi tak dokonale, že už se Kecka zvedal, že to jako půjde restartovat.
"Ne ne, já to zvládnu! Ještě jeden pokus!"
Vrhl na mě poněkud pochybovačný výraz - ale já to vážně vyjela!
Upřímně řečeno jsem z trenažéru byla pěkně nervózní a večer předtím se moc nevyspala. Bylo to ale úplně zbytečné. Jakmile jsme se dostali z fáze rozjezdů a brždění, zjistila jsem, že mě to vážně baví. Tak trochu jako realističtější videohra. Za pár dní mě čeká druhá lekce s trenažérem a pak už šup do opravdického auta. Nemůžu se dočkat! (A stále ještě to myslím vážně!)

23. 10. 2018: TRENAŽÉR PODRUHÉ
Jezdit na semaforech je celkem hračka. Jezdit na semaforech a řadit je celkem hračka. Jezdit na semaforech, řadit a brzdit je celkem hračka - ale to by vás trenažér nesměl nahnat do města plného chodců, zběsilých aut i tramvají a labyrintu cest. Začněme ale od začátku. Ze všeho nejdřív nám Kecka zapnul okruh, na kterém jsme museli řadit, snižovat rychlosti na značkách a objíždět překážky. Po pár prvotních nezdarech jsem už ale celkem vychytala, jak brzo přibrzdit, kdy zatočit a jak moc se vyhnout. Takhle to fungovalo i ve městě na značkách a dokonce jsem při tom zvládla komunikovat i s Keckou. Nemá rád Star Wars, to se mě dotklo.
V ruchu města - tam teprve začala mela.
"Kde to jedeš!? To jsi v Anglii nebo co?"
Nebo: "Dávej ty směrovky dřív!"
"Ale já jsem ještě nechtěla odbočit, to až potom!" bránila jsem se rozhodně a vařila argumenty z vody.
"To je hezký, ale jak to maj poznat ty za tebou? To bys rovnou mohla stáhnout okýnko a křičet: Já jsem se dneska rozhodla jet doleva!"
A ještě před tím, než do mě narazila hned dvě auta najednou a já jsem si následně na srážku vybrala mimořádně pěkný sloup, zaznělo: "Jedeš v protisměru!"
No jo, jasně, vždyť já vim, že zase jedu v Anglii.
"Pořád jedeš v protisměru!"
"Vždyť už jsem tam přejela!"
"Ale co kecáš, vždyť tě vidim!"
Ono totiž, dámy a pánové, já jsem jaksi nepoznala dvouproudovku. Ale v reálu bych to neudělala, fakt!


Když jsem přežila město, Kecka prohlásil: "Tohle je vždycky největší sranda."
Na obrazovce se rozsvítil les a on povídá: "Jedete k babičce, na plotně vám stydne večeře, tak jeďte rychle." Už v tom okamžiku mi bylo jasné, že je něco špatně - už proto, že celou dobu říkal, ať jezdím pomalu. Když mi skočil pod kola první divočák, pochopila jsem proč. Ale skákající prasata i jezdící traktory byly v pohodě. Horší bylo, když na mě doslova spadnul strom.
A když jsem ho chtěla elegantně objet, povídá: "Kam to jedeš? To chceš objíždět klášter nebo co??"
Celou lekci pak nejlépe vystihl sám Kecka, když pravil: "Tahle jízda by se dala charakterizovat jako *moje jméno* a její prasátka."
Vzato kolem a kolem jsem si z trenažéru i podruhé odnášela pozitivní zážitky a úsměv na rtech. To jsem ještě netušila, co přijde večer.
Úderem dvacáté hodiny večerní, když jsem zrovna vášnivě psala tenhle článek, zazvonil telefon. "Tak domluvíme tu jízdu, ne?"
Po zběsilém hovoru jsem zavěsila a s vědomím, že do rána oka nezamhouřím, se sesunula do židle. První jízdu mám totiž mít už zítra.

24. 10. 2018: POPRVÉ V PROVOZU
Měla jsem pravdu. Na dnešek jsem se opravdu moc dobře nevyspala. Paradoxně to ale bylo lepší, než když jsem šla poprvé na trenažér. Byla jsem trochu nesvá z toho, jestli budu čekat na správném místě - domluva po telefonu byla totiž taková nějaká... všelijaká - a hodně nesvá kvůli autu. Stříbrnou škodovku s velkou cedulí jsem ale přece jenom našla. Byla jsem ale poněkud zaskočena, že uvnitř ní sedí někdo úplně jiný. A tak jsem se seznámila se svým třetím učitelem, říkejme mu třeba Pohodář, protože to měl prostě na háku.
Z auta vystoupila holčina, se kterou jsem byla včera na trenažéru, pozdravili jsme se a ona povídá, že se mi to určitě bude líbit. To mi trochu zvedlo sebevědomí, ale nervózní jsem byla snad ještě víc.
Na počasí jsem měla vážně kliku. Přiběhla jsem zmoklá jako slepice a liják až do konce lekce neustal. Pohodář se mě proto ptá: "Kde dáváme stěrače?" Já mu ovšem rozuměla něco jako "Kdy dáváme stěrače?" Tak jsem se zamračila, svraštila čelo a říkám si: ty vole, přece mu nemůžu říct, že když prší, to budu vypadat jak imbecil.
A tak tam tak sedíme a koukáme na sebe a já se studem propadám.
"Tak kde?"
Oči se mi samou radostí rázem rozzářily: "Jo kde!" Proč jste to neřek rovnou?
Autu, v němž jsem se učila jezdit, doma přezdíváme traktor. To protože už toho má dost za sebou a všechno v něm jde tak nějak ztuha. Takže jsem moc dobře věděla, že na tohle nové malé autíčko musím být opatrná. Hezky zlehka, zlehýnka, nezapomeň na to.
"Tady zastavíme."
Hezky pomalu, pomaličku.
Upřímně řečeno nevím, kde se stala chyba. Pamatuju se už jenom na to, jak sebou auto škublo jako při epileptickém záchvatu a Pohodář, který byl očividně tak v pohodě, že nepovažoval za nutné se připoutat, přistál na přístrojové desce.
Zcvakla jsem zuby a zadrmolila něco jako "pardon, pardon, pardon", ale věděla jsem, že je zle.
On se na mě mrazivě pomalu otočil a významně povídá: "Já jsem ti to říkal."
Z Pohodáře jsem měla ze začátku smíšené pocity. Připadala jsem si trochu... řekněme nejištěně, když jsem jela už druhé kolo a on měl ucho přilepené na telefonu, řešící nikoliv pracovní hovor. Přesto si myslím, že jsme se nakonec celkem "spřátelili". Dokonce jsem byla i schopná celkem spontánně vtipkovat.
"Zastav mi, já si tady odskočim. Ne abys mi ujela!"
Zvesela jsem se zaculila a jako hrdá skoro-řidička prohlásila: "To bych mohla, že jo?"
Načež mi odvětil, že by mě jeho šéf vlastnoručně uškrtil.


Když jsem si na chování auta trošku zvykla, rozjezdy i brždění byly v pohodě. Jednou jsem sice v zatáčce nabrala obrubník a zapomněla zatočit, ale vzato kolem a kolem se mi na cvičišti celkem dařilo. Jenže pak to přišlo.
"Pojedem do města?"
Pokrčila jsem rameny a netuše zradu odpovídám: "Tak jo."
Pohodář na mě vrhl nevěřícný výraz. "Fakt? Oni většinou říkaj, že nechtěj!"
No, možná že jsem taky nechtěla. Ale zjistila jsem to moc pozdě.
Na silnici jsem si připadala jako ve včelím úlu. Najednou to všechno vypadalo úplně jinak než ze sedadla spolujezdce a já stěží poznávala místa, která míjím každý den. Padla první červená a já byla sama překvapená, jak snadno jsem zastavila. To horší ale mělo teprve přijít.
Teď stojíš, holka. Takže se budeš muset zase rozjet. Mezi autama. V provozu. Haha!
Na svoji obhajobu musím říct, že jsem se rozjela docela rychle - nebo si to aspoň myslím. Ale i ty tři vteřiny navíc stačily na to, aby ten inteligent za mnou zatroubil a já sebou cukla jak při prásknutí bičem.
Ještě než mi ale problesklo hlavou: Ty debile vyjebanej, na autoškolu se netroubí! Pohodář se přese mě překvapivě hbitě natáhl a prásknul do klaksonu. Vytřeštila jsem oči, ale on jenom nevinně povídá: "Toho si nevšímej, on nás zdravil. Tak ho zdravíme taky."
A máš to, debile!
Potom dodal: "Klidně na ně trub taky. Jen to prosim tě nedělej s komisařem!"
Teď ale vážně. Na úplně prvním semaforu, při úplně prvním rozjezdu... to se může stát fakt jenom mně!
Křižovatky, kruháče - to bylo žůžo! Až na jeden kiks, kdy jsem poněkud zapomněla zabočit, jsem to ale samými nervy zvládla. A vtom se objevila ta stvůra.
Z vedlejší ulice se vyvalil autobus. Já se furt blížila. Povídám, že zpomalím. Pohodář povídá, že ne. Než začnete něco namítat, já vím, že ta vzdálenost byla bezpečná a že jsem měla za spolujezdce učitele, co by měl vědět, co dělá - ale stejně jsem z toho kolosu málem vyskočila z kůže, i když jsem ho minula nevím o kolik metrů. Brrr!
Když jsem po hodině a půl zaparkovala, připadala jsem si jako pomeranč, co vyletěl z mixéru. Na jednu stranu jsem byla zaplavená naprostou euforií a nadšením, na tu druhou jsem se cítila úplně vyšťavená. Uf. Jak dám hodinu a půl v kuse v provozu... to nejspíš zjistíme příští týden.

Teď by se slušelo podotknout ještě jednu věc. Praktickou věc. Ať vás jízda na trenažéru (ne)baví sebevíc - ve skutečnosti je to vlastně úplně na prd. Dobrá, osaháte si, kde je volant, pedály a řadící páka, ale to je asi tak všechno. V jednom kuse cihla na podlaze, vší silou sešlápnout spojku a hned pustit, dupnout na brzdu. Všechno by to bylo celkem easy, ale je tu jeden háček. Když tohle uděláte v normálním autě, stane se hned několik věcí: auto vám skáče, chcípe a po zabrždění proletíte oknem. Co se týče skutečného citu v autě, zvuků, co to auto vydává, způsob, jakým na vás reaguje... ne, fakt. Trenažér je na houby. A navíc vám dělá naschvály. (Pak máte třeba chuť jen tak z plezíru narazit do zdi, že.)



POKRAČOVÁNÍ MÉHO AUTOŠKOLSKÉHO DOBRODRUŽSTVÍ A TRAPASŮ JIŽ BRZY!
A co vy a vaše zážitky z autoškoly?

20 komentářů:

  1. Začátky jsou vždycky krušné, ale ten pocit za to stojí! :) Já dneska zrovna jela kondiční jízdu již ve svém autě a taky jsem si připadala k ničemu (rok jsem za volantem neseděla.. :D )

    https://boook-planet.webnode.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já se na to dívám celkem optimisticky. Neumím to, ale baví mě to :D

      Vymazat
  2. Nejvíc mě pobavila ta část s tím, jak ses rozhodla, že pojedeš doleva a ta s tím objížděním kláštěra! :DDD

    Začátky jsou vždy těžké, ale ty ses tím celkem fajnově poprala. To je dobré znamení. Počkej, až budeš dělat závěrečnou zkoušku!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda :D
      Díky. Ale o zkouškách mi ani nemluv! :D

      Vymazat
  3. Tieto články ma bavia asi z jedného jediného dôvodu - konečne nemám pocit, že som bola v autoškole jediný debil :-D
    Nie vážne, pri čítaní tvojich zážitkov som sa poriadne nasmiala, za to ti ďakujem. Zároveň musím povedať, že čím viac takýchto článkov čítam, tým väčší mám pocit, že toto zažívajú komplet všetci účastníci autoškoly a je jedno z ktorého sú mesta alebo koľko majú rokov. Ja som bola kedysi tiež zošokovaná ale to bolo spôsobené pravdepodobne tým, že som (narozdiel od teba) vôbec neabsolvovala jazdu na trénažéri a že som svoju prvú lekciu nezažila na cvičisku, ale priamo na ceste medzi tisíckou ďalších áut. Bože, to bol horor! Ešte som mojej lektorke pripomenula, že TOTO JE MOJA PRVÁ JAZDA A NA TRÉNAŽERI SOM NEBOLA. Veľmi jej to však neprekážalo a po asi piatich rozbehoch a zastavovaniach ma poslala rovno na cestu medzi autá. Ten pocit na konci lekcie keď som z auta vystúpila živá a zdravá si asi vieš predstaviť... :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, jestli jsem pobavila :D
      Hele, já ti to řeknu otevřeně: oni to ZAŽÍVAJÍ úplně všichni, to není jenom pocit. Jsem si tím docela jistá. Akorát ne všichni si umí udělat sami ze sebe srandu, to je podle mě celé.
      Ty jo, tak to ti celkem nezávidím. Já si nemyslím, že ten trenažér dělá zas tak velký rozdíl, ale cvičiště to opravdu chce. Máš moji poklonu za to, že jsi to zvládla :)

      Vymazat
    2. Teraz mi napadlo, že som to všetko vlastne tiež zreferovala v článku, ak by si mala chuť, kľudne pozri. Rozhodne ale odporúčam pozrieť si video na konci môjho článku, strašne som sa na ňom nasmiala, aj keď odvahy mi to pred prvom jazdou vôbec nepridalo :-D
      https://cookiesandcocaine.blogspot.com/2016/04/prvykrat-za-volantom.html

      Vymazat
    3. Super, tak to se určitě ráda mrknu! :)

      Vymazat
  4. Jé, to je bezva čtení. Jsem ráda, že jsem nebyla jediná, kdo byl opravdu vtipný začátečník. Já jsem na trenažeru nikdy nebyla, rovnou mě hodili do provozu. No nevím, jestli to bylo moudré. :D

    Těším se na další díly! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si myslím, že vtipný začátečník je svým způsobem asi každý :)
      Řekla bych, že absence trenažéru není zas tak velký problém, ale to cvičiště to vážně chce - rovnou do provozu, to je celkem síla :D

      Vymazat
  5. Já jsem na trenažeru vůbec nebyla, hned na první jízdě jsem jela do provozu. :D Pro mě byla autoškola neskutečně stresujícím obdobím už jen proto, že instruktor byl kolikrát pěkně nepříjemný a zvyšoval hlas. Zkoušky jsem udělala napodruhé, ale od té doby nejezdím. Nevím, kdy si k tomu najdu cestu, ale zatím je to pro mě celé horor. Tvoje historky mě pobavily, připomíná mi to většinu mých jízd. :D

    I am Lenka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Toho já jsem se taky strašně bála, že natrefím na špatné lidi. To by se potom tyhle články nejspíš nesly v jiném duchu.
      To jsem ráda, že pobavily :) Ono je hrozná škoda, že si to lidi obyčejně nechávají pro sebe, podle mě to fakt stojí za to a přitom se není za co stydět :)

      Vymazat
  6. Tak to já autoškolu měla stylem: tys už někdy řídila? No vidíš, tak jedem...
    Poprvé ačkoliv jsem byla dost ve stresu jsem objela docela dost měst, ale měla jsem naprosto skvělého instruktora, který mi vše vysvětlil, během cesty si ze mě občas dělal srandu (třeba když v protisměru jel náklaďák, předemnou stálo u kraje auto a já začala vyšilovat co mám dělat, a ne, v tu chvíli mě vážně nenapadlo zastavit :D).
    Ale jinak jsem se na každou jízdu těšila, na teorii jsem chodit nemusela, stačila jedna hodina křižovatek a zbytek už jsem uměla z dopravky, takže pro mě autoškola byla naprosto skvělé období na které ráda vzpomínám. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo jo, tak to je tady úplně stejný. Učitelé v autoškole mají dost zvláštní smysl pro humor :D

      Vymazat
  7. Absolútne skvelý článok! Už sa neviem dočkať ďalšieho ^.^ Popravde, ja a autoškola sme si nesadli a k tomu všetkému nešoférujem. Má to i dôvod...môj učiteľ bol idiot, ak mám byť teda úprimná, pretože nevedel nič iné, len ziapať a nič ťa tým pádom nenaučiť. Z tých hodín s ním som si nič neodniesla, cit pre auto nenadobudla a sama som šokovaná, že som vôbec skúšky dala, no nakoniec som na cestu aj tak nešla. Síce ma oco doučoval, pretože pán inštruktor nebol schopný poriadne nič naučiť, a mal so mnou vážne zlaté nervy, nakoniec som to vzdala pre bezpečnosť nás všetkých :D Aj keď je dobré mať vodičák, no u mňa to bolo tak, že auto ovládalo mňa, nie ja jeho, z čoho som mala strach a mám ho dodnes o_o Fú, ale u teba už teraz viem, že autoškolu dáš s prehľadom, neberieš to tak strašne vážne a nebojíš sa, čo je fajn :) Tak sa drž a teším sa nové zážitky ;) Inak s tým trenažérom máš pravdu, to bola stratu času -_-

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, to jsem ráda! Na dalším díle už se pracuje, měl by vyjít nejpozději do dvou týdnů :)
      Toho já jsem se upřímně strašně bála, že natrefím na nepříjemného učitele. To dokáže vážně dost zprotivit - prakticky cokoliv.
      Přála bych si mít tvůj optimismus, ale díky! :) Vážně to neberu, protože kdybych měla všechno brát vážně, už mi nezbyl čas na nic jiného. A to by byla fakt škoda :)

      Vymazat
  8. Co to, trenážer? To jsme my vůbec neměli :D
    Já tedy autoškolu dělám už snad 7 měsíců (se skoro čtyřměsíční pauzou kvůli Anglii)...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je docela síla :D Já měla nervy z toho, že bych týden nebo dva neměla jízdy. Čtyři měsíce pauzy... hm hm. Se divím, že to ta autoškola rozdýchala :D Já doufám, že v lednu bych mohla mít uzavřeno, sedm měsíců bych se s tím patlat nechtěla (i když mě to baví, je to celkem zátěž a člověk nic moc nestíhá).

      Vymazat
  9. Kým necúvaš na semafore ako som to spravil ja v autoškole s autom stojacim za tebou, ktorého vodič musel zažiť infarkt si na tom ešte celkom dobre :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však já už jsem couvala taky :D Naštěstí řidič za mnou měl dost rozumu na to, aby si nechal dostatečnou mezeru :)

      Vymazat

Děkuji za komentář, nezapomeňte za sebou nechat stopu v podobě odkazu na blog a přidat se k mým pravidelným čtenářům, aby vám nic nového na blogu neuniklo. Hezký zbytek dne přeji! ♥

© Lory Humble 2015 | Všechna autorská práva vyhrazena. Používá technologii služby Blogger.