6 věcí, co jste nevěděli o Dubaji

Vánoce se neodvratně blíží a snad právě proto je ten správný čas zavzpomínat si na vyhřáté okamžiky plné slunce. Články ze svých podzimních cest - kdy jsem zavítala do SAE a projela skrz emiráty, jako je Fudžajra, Rás al-Chajma, Šardžá a Dubaj - plánuji už pořádně dlouho, zdaleka nejvíc jsem se ale těšila na psaní tohohle. Ačkoliv nám dnešní doba dovoluje dozvědět se o téměř jakémkoliv místě na světě prakticky cokoliv a digitální nomádství ještě nikdy nebylo víc v módě, vždycky se najdou překvapivé maličkosti, o kterých se mezi lidmi tolik nemluví.

Teď už se ale vrhněme na 6 zajímavostí, co jste právě o Dubaji - a potažmo celém jeho okolí - možná nevěděli a nenajdete to ani v obyčejném průvodci.

1. SEBEVRAŽEDNÍ ŘIDIČI

Většině místních by u nás bez mrknutí oka sebrali řidičák. Tipla bych si, že tak do tří minut. Možná do dvou. S řízením se tady totiž nikdo příliš nemazlí a pravidla si každý vykládá po svém. Naprostá většina řidičů nemá slova jako blinkr nebo směrovky ve svých slovnících a světě div se, dokáží se bez toho obejít i při přejíždění na sedmiproudové dálnici. Když už se pak odhodlají je přece jen použít, udělají to jak jinak než zásadně a absolutně blbě - jako třeba při nájezdu a během jízdy na kruhovém objezdu. A ještě ke všemu to byl autobus, vážení.

Po Dubaji jsme jezdili s najatým řidičem, z něhož sice později vypadlo, že pochází z Pákistánu (světe div se), nicméně v Dubaji už nějaký ten pátek žije. Ten směrovky zásadně nepoužíval a když ho naštval někdo jiný, kdo si je také zapomněl zapnout, neváhal a okamžitě troubil. A řekněme si to na rovinu, očividně měl pifku na leckoho. Proto není divu, že jsme místy častěji troubili než skutečně jeli. Na dálnici, která je mimochodem zážitkem sama o sobě a na každém rohu je radar, který svědomitě hlídá nejvyšší povolenou rychlost (což je v tomto případě 120 km/h) si to pak bez obav švihal přes sto třicet a ještě zvládal telefonovat. Celkem jsem trnula při pomyšlení, že by na sedmiproudové dálnici při sto třiceti kilometrech za hodinu a s telefonem u ucha omylem škubl volantem.

Naopak jsme ale jeli také s řidičem, který byl ukázkový Arab (i s hábitem a všemi těmi serepetičkami) a o něm bych nemohla říct křivého slova. Sice se od začátku do konce tvářil tak přátelsky, že si od nás vysloužil přezdívku Nasran, ale byl to hrozně v pohodě a flegmatický člověk a hlavně - dával při řízení opravdu pozor, ty jeho ostré pouštní oči kmitaly ze strany na stranu a celou jízdu se nezastavily. Jenže takových je na dálnicích v Emirátech minimum.

Vzato kolem a kolem nechápu, jak je možné, že tohle všechno pohromadě funguje. Zřejmě mají zavedený nějaký systém, který nám Evropanům uniká.

2. VJEZD ZAKÁZÁN

Když jsme pozdě večer přijížděli do hotelu, na horizotntu před námi se jako kroutící se had vynořila neskonale dlouhá kolona kamionů - a pokud říkám dlouhá, myslím tím skutečně dlouhá. Světlo za světlem, kamion za kamionem. Toho dne se na mě sesypalo tolik nových vjemů, že jsem se spokojila se svým vlastním vysvětlením, že se nejspíš někde stala bouračka.
Když jsem však o několik dní později narazila na tutéž scénu, už mi to nedalo a začala jsem vyzvídat. Z následného zjištění jsem nemohla být překvapenější - nekonečný had kamionů je zde totiž na denním pořádku.

Náklaďáky, kamiony a heavy trucks obecně mají na dálnici až do osmi hodin večer zákaz vjezdu. Vzhledem k hustému provozu, který zde panuje, je to pravděpodobně praktické opatření. Kdybyste ale viděli ty fronty v noci... (Snažila jsem se najít nějaké video nebo fotky, poněvadž se jedná o něco na pohled vskutku unikátního a ráda bych vám to názorně demonstrovala. Nenašla jsem.)

3. NOČNÍ PIKNIKY
Zdaleka nejkurióznějším zvykem, co se dálnic v SAE týče, jsou však pikniky. Umím si představit, že je na tom bezesporu cosi romantického: zabodnout do písku přenosnou lampu, napojit ji do auta a sedět v kroužku uprostřed pouště kdesi mezi Dubajem a naprostou prázdnotou, jen sem tam se pasou velbloudi (kteří se tam skutečně pasou, asi jako u nás ovce - pro Evropana nezapomenutelný pohled). Ano, to si opravdu dokážu představit. Jenže místní nepořádají pikniky uvnitř ničeho - nýbrž pět metrů od dálnice. Ve všední dny tak míjíte jednu skupinku za druhou. Chraň ale bůh, jakmile se přiblíží víkend - to teprve začíná mela! Nepřeháním, když řeknu, že na dunách je víc Arabů než písku.

4. FOTKY LŽOU
Ve Spojených arabských emirátech je všechno a všichni mnohem větší, než jak to vypadá na fotkách - a je úplně jedno, jestli se jedná o mrakodrapy nebo třeba o kus pouště. Vidět Londýn a jeho Shard je pro člověka z malého města zážitek, stejně jako hromada písku v Tunisu nebo Eiffelovka. Ani kdybyste však svůj dojem vynásobili padesátkrát, nevyrovná se to pocitu, který ve vás vyvolá pohled na Dubaj. Fotky, filmy, čísla udávající metry... ti všichni lžou. Po téhle zkušenosti už se člověk nikdy nedívá na svět tak jako předtím.

5. UŽ NENÍ NEJVYŠŠÍ
Burj Khalifa se dlouhá léta vyhříval na výslunní coby nejvyšší stavba světa. Se svými 828 metry už na tento post však brzy nedosáhne. Teprve přednedávnem se rozkřikla novinka, že v Dubaji začínají budovat nového velikána, který by měl Burj Khalifu převýšit o celých 100 výškových metrů! Výstavba Dubai Creek Tower se odhaduje na 3,67 bilionů AED (což je přibližně 22,5 bilionů Kč, pokud se nepletu) a dokončena by měla být už v roce 2020. Co si ale budeme nalhávat, už pohled na Burj Khalifu je monstrózní. Tahle stavba? Ta vás dostane do kolen ještě předtím, než dohlédnete na její vrchol!

 

6. MALÉ MODRÉ PŘÍTELKYNĚ

Jednou jsme se ptali plavčíka, co znamená ta fialová vlajka vyvěšená na pláži.

Plavčík nervózně stiskl v ruce svůj červený klobouček a spustil: "Animals in the sea! But don't be afraid, we have only jellyfish here!"

Ne že bychom si toho předtím nevšimli. Právě v období od října do prosince se jich zde údajně vyskytuje nejvíc - což je mimochodem část hlavní turistické sezóny. A podobně jako většina ostatních pištících turistů i my jsme se tuto skutečnost dozvěděli zcela nepřipraveni.

O modrých medúzách se příliš nemluví a to pravděpodobně proto, že jsou více méně neškodné. To nejhorší, co vám vám údajně mohou udělat, je malé štípnutí jako od kopřivy. Ovšem fyzická a psychická újma se v mnoha ohledech může lišit a ne na každého působí zrovna přívětivě, když je v moři více medúz než vody. V každém případě se ale nenudíte a naskytá se vám výjimečná možnost navázat nová jedinečná přátelství.

A co vy a cestování?

Narazili jste někdy na podobně kuriózní poznatky?