Kde se vzal sníh?

Fakty jsou prosté, ale jak je známo, každý z nás podivuhodných tvorů si je může vyložit trochu nebo dokonce úplně jinak. Uvažovali jste kupříkladu někdy nad tím, kde se vzal takový obyčejný sníh? Nemyslím teď vědecké fakty, myslím, když jste byli malí. Tehdy, když bylo ve vaší fantazii všechno možné a nikdo vám to nemohl vymluvit. Já mám fantazie až přemíru do teď a tak vzešla na svět i tato povídka. Psala jsem ji už někdy v lednu tohoto roku, to znamená, že zde je poměrně znatelná nižší úroveň, tak ji prosím omluvte. Tenkrát jsem ji posílala do jedné soutěže, bohužel neúspěšně, ale věnovala jsem jí dost úsilí a času, tak mě napadlo, že se o ni s někým podělím alespoň tady.

Zdroj podkladového obrázku

Přemýšleli jste někdy nad takovou úplně jednoduchou otázkou? Každý víme, co to sníh je, ale kde se vlastně vzal? Můžete si říkat, proč to tady vůbec píšu, vždyť jsou obecně známé všechny ty teorie o zmrzlé vodě a tak dále. Jenže ve skutečnosti to bylo úplně jinak.

Kdysi dávno, když ještě svět nebyl v plném chodu a všechno se teprve začínalo točit a klapat, žili a z nebes na svět dohlíželi andělé. Sledovali zemi, po které pobíhala stáda zvířat a rostly květiny všech druhů, takové, které dnes nenajdete ani v botanické zahradě nebo v případě zvěře v zoo. Žilo a rostlo se jim tam dobře, žádní lidé se mezi nimi tehdy neprocházeli, byla tu spousta jídla a místa. A také jen tři roční období. Rok začínal tradiční oblevou a následovným obdobím, které se nazývalo jako jaro. Po jaru přišlo na řadu léto, čas plný radovánek, sluníčka a tepla. A rok se zakončil nejdelším z období, podzimem, který trval dvakrát tak dlouho, než jaro s létem. Tehdy všechny stromy shodily na zem své barevné šaty, květiny odkvetly a později i zvířata zalezla do svých nor a slují. Bylo chladno a foukalo, nejlepší ten nečas prospat, nic na ně tam venku nečekalo. Ale pozor, žádný sníh.

Pojďme se ale vrátit tam nahoru, ke zmiňovaným andělům. Všechno dějství řídil stařeček s dlouhými fousy, který seděl na křesílku a jako jediný andělem nebyl. Ostatní mu říkali Pane a klaněli se mu. Ano, správně jste vypozorovali, že se jedná o Stvořitele, Boha. Ze svého místa na vše viděl, všechno slyšel a díky tomu mohl na ostatní dohlížet. Nebe bylo krásné místo, ale pro panáčka s vousy příliš velké. A tak si vytvořil pomocníky. Milé mladé mužíky s křídly, ochotnými kdykoliv s čímkoliv a taktéž komukoliv pomoci. Tak si žili šťastně na nebesích, až jednou, když se procházel, zjistil, že už zde nepanuje zdaleka taková radost jako dříve. Něco tu chybí.

„Aha!“ Vyjekl si sám pro sebe a ťukl se prstem do čela. Dlouhou dobu se neukázal, a když po pár dnech opět mezi své anděly přišel, už nebyl sám. Přivedl s sebou krásnou mladou dívku, která se představila jako Hiems. Byla skutečně nádherná, dlouhé třpytivě bílé vlasy jí spadaly až po kolena, tváře červené a široký úsměv. Velké modré oči, jež vypadaly, jako kdyby spolkly celý širý oceán. Drobné hebké ruce měla svěšené u těla a lemovala tím tak obláčkové šaty, které ji zahalovaly.

„Přivedl jsem vám společnici!“ Zahromoval s radostí v hlase, ale přes to svým způsobem výhružně. „Bude vám ve všem nápomocná. Doufám, že se díky ní stane nebe opět usměvavým místem plným radosti. Ale varuji vás! Jestli se jí někdo z vás dotkne, neskončí to dobře.“ Tak se vypařil a dívka zůstala stát sama uprostřed kruhu, který okolo ní utvořili ostatní andělé. Nemohli se vynadívat na tu krásu, jelikož nikdy před tím nic tak úchvatného neviděli. Zpočátku to byl šok a nezvyk pro obě strany, děvče i přihlížející, ale nakonec si na svou vzájemnou přítomnost zvykli. Nebe se opět proměnilo v továrnu na štěstí a všichni se měli dobře. Až do jednoho dne.

Stalo se to, jež Pán zvěrstva prorokoval a před čím všechny varoval. Objevili se dva andělé, bratři se jmény Alvar a Hagar. Oba byli vždy mírumilovní, nápomocní a panovala mezi nimi bratrská láska. Můžete namítat, že všichni andělé byli vlastně bratři, ale tak to nebylo. Vysvětlování tohoto jevu by bylo na delší dobu a tak snad až někdy jindy. Tedy Alvar a Hagar byli velmi pracovití a vždy spolu dobře vycházeli až do dne, kdy se v jejich přítomnosti objevila Hiems. Alvar začal na Hagara žárlit, protože se mu zdálo, že bratrovi Hiems věnuje více pozornosti nežli jemu samému. Jako kdyby Hagar neustále potřeboval s něčím poradit nebo pomoci. Když Alvar slýchával jejich společný smích a rozhovory, div nepukl zlostí. Žárlivost a touha po tom, aby dívka byla jen jeho, v něm vzrostly natolik, že už ani nevěděl, co se hodlá vykonat.

Když jednoho dne opět uviděl Hagara s Hiems v nebeských zahradách, jak si spolu povídají, už to nevydržel. Zahlédl Hiems jak se usmívá, hleděla směrem k němu. Usmál se taky a tehdy byl pevně rozhodnut. Večer se Alvar vydal do zakázaného území a sestoupil z nebes. Dnes by byl nejspíš znám jako zrádce, ale tehdy to slovo neznali. Na zemi našel a vytvořil něco, co by se dalo nazvat jako obdoba dnešního nože. Poté se zase potichu vplížil zpět a mířil si to k Hagarově obydlí. Potichu vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Snažil se být nenápadný, ale podle výsledku zřejmě moc nebyl.

„Co tu děláš, bratře, v takhle pozdních hodinách?“ Ozvalo se za ním. Alvar se lekl a nůž schoval za záda. „Netušil jsem, že hodláš přijít.“ Dodal s úsměvem Hagar.
„Přišel jsem si s tebou o něčem promluvit.“ Pravil po dlouhém váhání znamenitě Alvar.
„No dobře, o čem si chceš promluvit?“ Alvar se o pár kroků přiblížil.
„Vlastně jsem si nepřišel ani tak popovídat, jako si vzít to, co je moje.“ Dořekl a v tom okamžiku se vrhl na bratra s nožem, který vytáhl zpoza zad.
„Co to děláš, Alvare, co jsem ti provedl?!“ Nechápal Hagar, který se snažil přeprat protivníka. Teď stáli sobě tváří v tvář a přetlačovali se o nůž. Hagar přitlačený ke zdi s hrotem nože nasměrovaným k jeho obličeji, zatímco Alvar se na druhé straně smál.
„Ty mi ji nevezmeš!“ Vykřikl šíleně a posunul ostří zase o kus blíž k bratrovi. V tu chvíli se rozletěly dveře a v nich stála ještě stále usměvavá Hiems, která netušila, k jaké scéně se to právě nachomýtla. Vyděšeně upustila na zem košík, který před malou chvilkou dřímal v jejích rukou, a vrhla se k oběma andělům.
„Co se to tu děje, přestaňte!“ Dožadovala se medovým hláskem.
„Uteč!“ Vykřikl Hagar, když v tom už bylo pozdě. Alvar odstrčil bratra bokem od zdi na podlahu a surově popadl Hiems, která zaúpěla.
„Ty ji mít nebudeš! Bude jen moje!“ Křičel Alvar s úšklebkem. Dívka se snažila dostat z jeho sevření, ale nešlo to. Držel ji moc pevně.
„Ne!“ Vzchopil se znovu Hagar a popadl ji za druhou ruku. Začali se o nešťastnou Hiems přetahovat, ale protože Hagar ještě stále pociťoval následky tupé rány o dlažbu pod nimi, Alvar byl silnější a opět ho odstrčil. V tu Hiems vycítila příležitost.
„Já nejsem ničí majetek!“ Vypískla a kopla Alvara, který nic nečekal, do rozkroku. Musel ji pustit a tak se mu konečně vysmekla. Utéct však nestačila. Alvar svalený na zemi zachytil její nohu a chňapl po ni. To Hiems už neustála a spadla. Hagar, který ležel na druhé straně místnosti, jako ochromený sledoval tu podívanou. Nemohl už nic udělat, když se dívka v letu praštila do hlavy o hranu skříně a ztratila vědomí.
„Když ji nemohu mít já, tak to potom nikdo.“ Jen co to Alvar závistivě dořekl, ozval se hrom a byla vidět záře blesku.

„Co jste to provedli!“ Ozval se hřmivý hlas, který byl očividně velice naštvaný. „Cožpak jsem vás dostatečně nevaroval! Kvůli vám ta ubohá dívka přišla o život. Chtěli jste se dopustit bratrovraždy a ještě k tomu, Alvare…“ Řekl a ukázal na nůž v rohu pokoje. „… jsi sem přinesl tento znesvěcený předmět! Všechny vás stihne krutý trest, který si zasloužíte. Budete výstrahou pro všechny ostatní, aby se toto už nikdy neopakovalo.“ V tu ráno oba bratři zmizeli a v pokoji zůstal jen Bůh a Hiems. Zželelo se mu ubohé dívky a tak se rozhodl darovat jí milost.

Jednou do roka se smí vrátit na zem v podobě krásných bílých vloček a bude tak připomínat toto neštěstí. A tak vznikl sníh a zároveň i další roční období nazvané podle Hiems, do překladu zima.