Saint Asonia - Saint Asonia | Je tohle konec pohádky?

Již dlouhou dobu netrpělivě poklepávám prstem do desky starého dřevěného stolu a nervozitou zlehka okusuji gumu od tužky. Možná se ptáte na jednoduchou otázku - proč?  Jsem totiž u vytržení z toho, že již za pár dní má nastat jeden z dalších osudových zlomů, má se konat událost, na níž se již tak dlouhou dobu těším a napjatě ji očekávám. 

Možná jste někdo zaslechl jméno kanadského zpěváka Adama Gontiera a jestliže ne, určitě vám neušel název skupiny Three Days Grace. Osobně ji řadím mezi mé nejbližší srdcové záležitosti, bez kterých nedám ani ránu. Bohužel, jak jste mohli za uplynulá léta odpozorovat, po vydání nyní již předposlední desky Adam kapelu opustil. Jak se ale ukázalo, hudbu má zkrátka a jednoduše v krvi a tak se stalo, že dal dohromady nový projekt pod názvem Saint Asonia, s nímž vydal posledního červencového dne tohoto roku i první stejnojmenné album. Jako velká milovnice Adama jsem byla pochopitelně celá na vážkách, když jsem poslouchala předem vydané písně, ale ještě více potom, co jsem si pustila i novou Saint Asonii. Jak to tedy nakonec dopadlo? Končí tu opravdu ta krásná pohádka, nebo začíná zbrusu nová?

Zdroj obrázku: http://www.romebywild.it/wp-content/uploads/2015/07/saint_asonia_saint_asonia.jpg

Snažila jsem se celou desku hodnotit z pohledu nového posluchače a nebrat příliš velké ohledy na mou slabost pro Adamův hlas, bohužel, jak možná mnozí z vás ví z vlastních zkušeností, šlo mi to dost těžko. Také jsem se pokusila o trochu jiný styl psaní recenzí, ráda bych se přesunula na trošku víc profesionální úroveň, i když jsem si dobře vědoma faktu, že to nejspíš půjde pomaličku.

Styl, změny

Jak už jsem se zmiňovala, nejspíše pro mě bylo asi nejtěžší pokusit se neporovnávat Saint Asonii s TDG, bohužel i přesto jsem se tomu tak úplně nevyvarovala. Nakonec jsem došla k závěru, že tyto dvě skupiny jsou si natolik podobné a přitom zcela rozdílné, že jakékoliv pokusy o srovnání jsou nemožné. 

Saint Asonia mi připomíná svým stylem spíše starší éru, než-li nové experimenty a výstřelky, jak tomu často u jim podobným bývá. Je vidět, že Adam se snaží spoléhat na jistotu, někdy ovšem až přespříliš. Hudba na mne místy působí až příliš surově, ale u jiných kousků, jako je kupříkladu Waste My Time nebo Trying To Catch Up With The World, se mi zase naopak zdá, jako kdyby přeladili na úplně opačnou stranu. A tento jemný styl se mi k nim nehodí, je až přehnaně utahaný a takový slabý, chybí mi tam ta jiskra, které je jinak znatelná prakticky po celém albumu. 

Jak jsem to tak odpozorovala, takřka každá deska má takové nepsané pravidlo, že drsnější kousky musí být v harmonii s těmi klidnějšími. Možná právě proto po vypalovačkách jako je například Fairy Tale (jedna z mých nejoblíbenějších), Let Me Live My Life, Better Place nebo Dying Slowly muselo přijít něco pomalejšího jako právě zmiňovaná Waste My Time. Bohužel z mého pohledu se vyrovnání v tomto případě příliš nevydařilo. U Trying To Catch Up With The World je to něco jiného, tento typ jemnosti se mi naopak líbí.

Zdroj obrázku: http://loudwire.com/saint-asonia-official-lineup-lead-single-better-place/

Pěvecké výkony

Toto je jedna velká kapitola sama. Setkala jsem se v zápalu bádání po nových informacích a poznatcích s mnohými názory, kladnými, ale i zcela opačně zabarvenými. Bohužel zatím převažovaly právě ty negativní ohlasy. Někteří staří fanoušci tvrdí, že Adamovi hlas neslouží tak dobře, jako dříve. Jiní zase to, že ho zkrátka už neumí správně použít. Dokonce jsem narazila i na lidi, kteří leč patřili dříve mezi jeho velké fanoušky, nyní jsou za to, že opustil Three Days Grace, vděční. Já jsem se nyní skutečně snažila porovnávat Adama jako nového a neznámého zpěváka, ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila, já jeho hlas stále obdivuji.

Musím ale dát některým na pravdě, že v určitých úsecích svůj hrubší hlas až příliš přepíná, což může pro něčí ucho působit falešně - i mne chvíli trvalo, než jsem si na to zcela zvykla. Když se ale podíváme třeba na Trying To Catch Up With The World, nemohu si odpustit poznatek, že to, co zpěvák předvádí, je zkrátka naprosto dokonale vyrovnaný zpěv, pevný, silný a přitom tak jemný, že by mu ho mohl závidět každý. Pokud pominu pomalejší skladby, které jsem už v podstatě zmínila o pár řádků výše, prakticky v každé písni je znát takový typický prvek jeho hlasu - já tomu říkám Adamovská výška. Adamovská výška se pozná tak, že zpívá vysoko, přitom je ale paradoxně poměrně nízko (ano, zní to nelogicky, ale poslechněte si ho) a dává zpěvu patřičný ráz.

Asi nejlépe by se ale dalo zpěvákovu umění podívat na zoubek v Happy Tragedy - v této písni jsou totiž zkombinovány snad všechny výšky a způsoby. Ze začátku je to lehké a procítěné, takové pomalé. Dlouho na sebe ale nenechá čekat Adamovská výška. Inu, pokud chcete sami porovnat, musíte si poslechnout.

Instrumentály

Instrumentální doprovod na mne nepůsobí nijak zvlášť, jako už jsem se nejspíš zmiňovala, hudba mi připadá místy taková surová, což má za vinu samozřejmě částečně doprovod. Saint Asonia nepoužívá skoro žádné moderní prvky nebo snad elektroniku, je to dle mého takový trošku víc klasický hard/rock, ale obrázek ať si radši udělá každý sám - na posuzování jednotlivých stylů a jejich určování jsme nikdy nebyla moc dobrá.

Dle mého tato záležitost není nijak špatně odvedená práce a nejspíš se asi i nejvíc hodí na cestu, kterou si pánové zvolili, ale není to tak úplně můj ideální šálek kávy. Přijde mi, že některé prvky se opakují nebo jsou moc jednotvárné, na čemž se určitě dalo ještě něco málo zapracovat. Na druhou stranu je to ale jednoduché a jednoduchost se také cení. Nějaké větší experimenty by nejspíše dopadly katastrofálně.

Texty a koncepty

Abych řekla pravdu, Saint Asonia obsahuje po textové stránce mnohá témata, ale po většinou je to tak, že každý člověk si text přeloží trochu jinak. To rozhodně není na škodu. Texty písní, jako je Fairy Tale, Let Me Live My Life, King of Nothing mé skromné osobě připadají směrované na jedno prosté a jednoduché téma: život. Ne však šťastný. Na jakou konkrétní část z něj jsou ale směřovány, to si musí každý přebrat po svém.

Daly by se zde vyhledat témata jako je nešťastná láska, zklamání, nedoceněnost jako například v Happy Tragedy, Waste My Time, Dying Slowly a závěrečné tečce albumu Leaving Minnesota. Sem by se dala čistě teoreticky zařadit i Trying To Catch Up With The World, zároveň ale patří i mezi ty kousky, nad jejichž pravým významem se dá dlouze diskutovat. 

Celek

Abych byla upřímná, vůbec jsem ze začátku netušila, co od tohoto projektu čekat a taky jsem se docela bála. Je to takový ten strach, kdy zapomínáte dýchat - nechcete, aby vám ten hrad z karet spadl. Mé mínění o velmi oblíbeném zpěvákovi by se nejspíš po nějakém větším neúspěchu značně přehodnotilo a pozměnilo. Album jsem si pustila několikrát po sobě a recenzi psala během toho. Samozřejmě se tu nacházeli kusovky, jež jsem znala už dříve a byla jsem z nich nadšená. Jedná se hned o pár prvních písní na albu, ale moc mne zaujal i song Dying Slowly nebo Happy Tragedy. I přesto se zde ale objevily i mezery a tak musím říci, že mě Saint Asonia nijak nepřekvapila. Ani mile, ale naštěstí ani nemile.

Album jako celek je podle mého dosti rozházené, ať už se jedná jednotlivého ladění stylu písní nebo textů. Z jedné části tu máme nešťastnou lásku, ale hned z té druhou něco z úplně jiného soudku - to ale zas tak nevadí. Výpalové pecky, které jsem si tak zamilovala, zabíjí uloudané balady jako je Waste My Time a Leaving Minnesota. A to už vadí víc. Nepůsobí to na mne moc jako uzavřený celek, něco tomu chybí. Jiskra tu je, to ano. Jenže já hledám plamen.

Tímto prvotním výtvorem nejsem zklamaná, ale ani extrémně nadšená. Je to průměrné album, zatím průměrné začínající skupiny - nebo alespoň některých jejích částí, které nejspíš nesedne zdaleka každému. Možná je to jedna z kapel, která potřebuje nechat trochu uležet. Mě osobně toto připadá jako slibný začátek, ale k dokonalosti má docela daleký kus cesty ještě před sebou. Každopádně opravdu stojí za to si udělat čas a pár písní si poslechnout. Myslím si, že určitou výhodou by mohl být fakt, že vzhledem k rozdílnosti některých písní by mohli zaujmout taktéž více typů fanoušků. Nakonec každému z nás ale sedne něco jiného a každý by si měl obrázek udělat sám. Tohle je ten můj obraz, nic víc, nic míň. Je tohle tedy konec pohádky? Ba ne, příběh se teprve začal psát.