Spící plavba

Všechno to mizí. Pomalu ale jistě, spadává dolů, jako zrnka písku ve starých přesýpacích hodinách. Proud není nikterak prudký, ba naopak zcela nenápadný a mírný, přestože tak neskutečně zrádný. Každým dnem nad ním přemýšlím, lámu si hlavu nad tím, jak jeho spád změnit a každým dnem taktéž usínám s pocitem, že to neumím. Nikdo to neumí. Je to děsivé, život je svým způsobem děsivý. 

Když jsme byli malí, celý svět pro nás představovalo jedno malé klubko bavlny. Nic jiného tehdy neexistovalo. Čím víc ale rosteme, tím více nití se do sebe zamotává. Tvoří propletené sítě a pavučiny, jeden obrovský propracovaný komplex plný zádrhelů a uzlů. Je velice těžké se v něm vyznat a následovat právě tu svou nit, i přesto je ale její hledání tak krásné. Každý z nás někdy narazí na uzel a snaží se ho rozmotat. Někdy to trvá déle a jindy zase krátce. Jedno je ale jisté - za každým uzlem je další záhyb a za záhybem nové neznámo. Mnohokrát jsem v rozmotávání povolila, ale posléze jsem pokaždé našla sílu pokračovat dál. Víte proč? Možná proto, že celá tahle cesta je neskutečně vzrušující a přes všechno bláznivé a špatné, co jsme kdy provedli; chyby, jež jsme udělali; se právě tohle stane jen jednou a posune nás dál. Všechno, co se stane, se mělo stát z nějakého důvodu. 

Mohla bych si i nadále neustále stěžovat, že uzel je až přespříliš zašmodrchaný, ale víte vy co? Neudělám to. Protože právě tohle mě na životě baví. Chceme žít v jistotě, jenže právě ta nejistota tvoří vzrušující a zcela nezaměnitelný svět, i když to třeba není hned na první pohled vidět. Když se něco může pokazit, pokazí se to - no a co? Člověk musí počítat s tím nejhorším a pak ho nic nepřekvapí. V tom právě spočívá to kouzlo. Tak nepřestávej čarovat.

Nemohu zastavit bouři,

přestat se topit v moři,
uvnitř mne se strhává,

do hlubin mě nasává.

Nemohu se vymknout z větru síly,

jež nese mne daleko za tuto míli,

Stahuje mě stále výš a výš.

Kam? To ty se nikdy nedozvíš.

Rozpoutal si ve mne hurikán,

ten teď jen stěží bude urovnán,

když nejvyšší hodnotu stupnice má,

a každou chybu za své počítá.

Naladil si ranní melodii,

nastolil soulad v nové harmonii,

teď jen matně klíč se hledá,

leč zbyla jen osnova bledá.

Tak proplouvám životem dál,

bez tebe, jen s tím, cos mi dal.

Teď na další běh jsem připravena,

když dráha znovu je postavena.

Tak těžko se to mění,

když lidé kolem jsou němí,

když všichni jsou zaslepeni,

svými ideály předstiženi.

I když všichni mluvit umíme,

na skutečnostech nelpíme.

Ačkoliv všichni vidíme,

na pravdu sami si stíníme.

Všechno se změní,

nikdo už nebude němý,

skládačka se dohromady slepí,

již nikdy nebudeme slepí.

Tehdy, až svět zčerná,

nebude zrak věc věrná.

Tehdy, až svět utichne,

po zvuku nikdo ani nevzdychne.

Teprve tehdy pochopit mohl bys,

pocit, jenž dal si mi na předpis.

×××