Tokyo Ghoul √A | Musím věřit v něco, co nevidím

Zdroj obrázku

Žánr: akční/drama/horor

Vydání: Japonsko, rok 2015

Počet dílů: 12

Anotace: Pokračování anime Tokyo Ghoul navazuje přesně tam, kde první řada skončila. Kaneki – jednooký ghoul, který odmítá svoji novou identitu a den co den svádí neustávající boj s vnitřní bestialitou - ztrácí pojem o tom, co je a co není správné. Předešlé události značně narušily jeho vnímání dobra a zla, přičemž on sám se propadá stále hlouběji do temnoty. Aby nalezl novou sílu a ochránil tak své přátele, rozhodne se od nich odejít a vydat se na zcela opačnou cestu plnou krve a bolesti. (zdroj: csfd.cz)

Druhá série velkolepého anime Tokyo Ghoul. Stejně jako řada předešlá, ani zde se tvůrci neštítili krve a násilí, co bylo pro mne ale překvapující, že spíše než-li násilí mě zasáhla vlna emocí a smutku. Děj se vyvíjel rovnoměrně pomalu a jak říká i anotace - pokračoval přesně tam, kde minule skončil. Zjednodušeně řečeno, celý základní děj je v těchto pár řádcích dokonale shrnut. Jak tedy vše nakonec dopadne? Smíří se Kaneki s tím, kdo je? Kdo vyhraje tuhle bitvu? A co na celé anime říkám já?

Děj

Dějství se odvíjelo krok po kroku v nenuceném tempu, ovšem diváka může trochu zklamat, že po nářezu v prvním dílu navazuje řada epizod, v nichž se nic průlomovějšího takřka neděje. Ačkoliv je děj jednoduchý, tak zato i pořádně promyšlený, byla jsem z něj zmatená, obzvlášť pak, co se chování Kanekiho týče. Nerozuměla jsem mu, nechápala jsem, proč se přidal k Aogiri, proč dělá tyhle věci. Stejně tak jsem byla zmatená výskytem  "druhého" Owla. Jak šel ale čas, věci začínaly nabírat spád a vyjasňovaly se, až jsem nakonec za pozvolný začátek byla vděčná. Líbilo se mi, jak do sebe postupně všechno zapadalo. V konečné fázi ale takřka vše nabralo směru, který jsem vůbec neočekávala.

Zdroj obrázku

Dějství bylo opepřeno akcí a velkým podílem soubojů (což bylo podle mého super), menší porcí napětí a humoru, ale především silnými emocemi, které mě osobně překvapily nejvíc. U hodně filmů nebo seriálů říkám, že se mi chce brečet, ale většinou u nich ve skutečnosti nepláču. Jenže tohle mě donutilo kanonádu slz doopravdy spustit a vůbec se nedala zastavit. Ještě asi dva týdny po té jsem byla nesvá. Upřímně vám povím, že mě to dostalo mnohem víc než třeba Titanic. Závěrečné díly byly famózní, až na to, že nesnáším otevřené konce. Sice by měla vycházet třetí řada, ale soudě podle dosavadních informací se toho nějak bojím. Tohle by měl být konec. Byla jsem taky ráda, že v závěru zazněla akustická verze Unravel - ta skladba k tomu prostě hrozně pasovala a umocnila vše, co se událo. 

Jinak to ukončit asi ani nešlo a v hloubi duše vím, že se konec ke všemu hodil, ale já jsem prostě jen doufala, že by se to pro změnu mohlo jednou završit dobře. Svým způsobem to tak skončilo, jenže ne pro mě. Jakmile byl Kaneki pryč, všechno bylo špatně. Všichni se rozutekli. Ale snad to tak mělo být.

| Nezáleží na tom, odkud zrna pocházejí. Důležité je, jak k nim přistupujete. |

Postavy

Postavy nám více méně zůstaly stejné, ale v druhé sérii je možnost některé z nich lépe poznat. Také se otevírá patrný paradox, jelikož obě dvě strany mají pochopitelné důvody a hájení svých činů a taktéž konají svým způsobem správně. Ať už se jedná o vyšetřovatele, kteří chtějí ochránit ostatní lidi, nebo o ghůly, jenž chtějí chránit sebe a své milé.

Zdroj obrázku

Obecně se mi ale zdálo, že byla možnost více poznat hlavně vyšetřovatelskou část osazenstva, ať už se jednalo o Amona, kterého jsem si ke konci pro jeho odhodlání docela oblíbila a mrzí mě, že ze závěru nevyplývá, jak to s ním dopadlo; Akira, kterou jsem neměla moc ráda, ale časem se mi podařilo ji pochopit nebo Juuzou Suzuya, který mi ze začátku připadal hrozně bláznivý, ale stejně jako Akiru jsem mu později porozuměla. Oblíbila jsem si Takizawu, je mi líto toho, jak dopadl.

Kaneki ala Gantai se mi líbil víc než starý ufňukaný Ken, co se osobnosti týče. Zamilovala jsem si ho, a tak mi bylo na konci strašně líto všeho, co se stalo. Nemohla jsem uvěřit, že z toho milého knihomola se nakonec stalo to, co se stalo - ne, že by to bylo vyloženě špatně, ale bylo mi to líto, bylo mi ho líto. Hideo jsem měla ráda od začátku, připadal mi jako hrozně zajímavá osoba především kvůli jeho bystrosti, kterou uměl brilantně  zakrýt. To, co přišlo, jsem očekávala. Tušila jsem, že o všem ví. Ale co se stalo pak... já tomu nemohla uvěřit. Pořád jsem nějak doufala, že ho Kaneki zachrání. Touka mi připadala neskutečně otravná, sice jí chápu, poněvadž všichni víme, jak nesmyslně se občas děvčata chovají, ale tohle bylo místy až moc. 

Celkové zhodnocení

Těžko říci, jestli mě druhá série bavila víc nebo míň nežli ta první, ale rozhodně byla úplně rozdílná. Zatímco ta prvotní byla plná naděje a naivity, obecně zaplněna optimismem, tak hned od začátku druhé řady bylo jasné, že úsměvu na rozdávání nebude. Atmosféra zvážněla a posunula se dál na jinou úroveň.

Změna openingu se mi ovšem moc nezamlouvala, na rozdíl od prvního, který mě doslova nadchnul, tento jsem přepínala. Nebyl špatně vymyšlený a asi i pasoval k ději, ale mě se prostě nelíbil. Použitá hudba byla ale moc pěkná, zamilovala jsem si kupříkladu Glassy Sky (u níž jsem mimo jiné dostala největší plačtivý záchvat) nebo On My Own. 

Grafice nemám moc co vytknout, něco mělo sice přehnané rysy nebo naopak ubrané, ale je to anime, musí se brát trochu s nadhledem. 

Zdroj animace

Abych to nějak završila, od druhé řady jsem čekala něco malinko víc, ale i tak jsem jí byla nadšená. Zvraty a zlomy nejsou cizí, plno soubojů a zápletek, stejně jako i není od věci připravit si kapesník. Tokyo Ghoul je mé prozatím nejoblíbenější anime nebo každopádně patří mezi srdcové záležitosti, takže mohu jedině doporučit - rozhodně nikoho neurazí.

94%