Nějak se to komplikuje

Je skutečně zajímavé, jak se věci nakonec vyvíjejí úplně jiným směrem, než člověk prvotně očekává. Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že se všechno nějak komplikuje. Možná, že je chyba jen ve mě. Možná jsem vážně až moc hodná. Ať už je to tak či onak, jsem už prostě taková. Beru si věci příliš k srdci a takřka ze všeho mám výčitky. Přejde jeden problém a dorazí další dva. Tenhle školní rok začíná nějak moc bojovně. A já jsem moc slabá na to, abych dokázala ze země sebrat zbraně.

Zdroj obrázku

Na něj už nemyslím. Jsem ráda, že je ta záležitost pasé. Cítím se mnohem volněji, konečně můžu svobodně dýchat. Zjistila jsem, že moje závislost na přítomnosti mobilu nebo sociálních sítích postupně polevuje. Mobil mám přes den v tašce nebo na skříni, už ho nedržím každý okamžik v ruce a neklikám na písmenka. Je to hrozná úleva. Jako kdybych byla teď reálnému světu o něco blíž, o něco víc přítomna. Jsem za to vážně ráda.

Bohužel s prvním týdnem ve škole nastaly jiné problémy. Vesměs se jedná jen o banality, jenže moje mladé hloupé srdíčko a vyčítavá duše mě nutí dávat si všechno za vinu. Ať už se jedná o absurdní hádky nebo něco většího. 

Říkejme dané osobě alfa. Sice vím moc dobře, že rozhodnutí, které jsme nakonec učinili, bylo v zájmu všech a chápu je. Opravdu je chápu, ve všem mají pravdu. Bylo na čase zakročit a tohle bylo to nejlepší, co bylo možné udělat. Snažili jsme se. Jenže já neumím jednat s lidmi a teď si zkrátka vyčítám, že jsme alfu nechali jít. Ani nevím, proč jsem se s ní vlastně začala bavit. Nic mě k ní netáhlo, nedokážeme si promluvit na stejné téma, svým způsobem si vůbec nerozumíme. Ale z nějakého důvodu mi ji bylo asi líto. Vždycky se mi vybaví ta léta na základce, kdy jsem neměla nikoho. Všichni kolem měli přátele a s někým se bavili. Na mě byli hnusní a odstrkovali mě. Nikdo mi tehdy nepodal pomocnou ruku. A pak jsem si uvědomila, že alfa je taky sama. Došlo mi, že prostě nechci, aby dopadla jako já. A tak jsem se rozhodla, že to budu já, kdo jí podá ruku. Teď, když jsem ji stáhla, mám špatný pocit. Já vím, že k nám nezapadla a upřímně mi hodně často lezla na nervy svým chováním. Jsem sobec a nechci takového člověka ve své "partě". Nechci, aby rozvracela mé přátele. Nechci, aby se ke mě obrátili zády, protože si bez nich nedokážu představit svůj život. I tak si teď ale z nějakého důvodu připadám jako hříšník. Je to nejlepší řešení. To můj mozek ví. Než to ale dojde i srdci, bude to trvat podstatně delší dobu. Co mě ale mrzí ještě víc je to, když jsem se alfy prvotně zastala a teď se mi člověk, od kterého bych to vůbec nečekala, za to v podstatě vysmál. Je snad můj názor něčím špatný? Cožpak nemohu říct, co si myslím? Kde to žijeme, když se za dobrotu platí výsměchem?
Vracím se k tomuto článku po pár dnech. Je fascinující, jak rychle člověk mění své postoje a názory. Dnes se cítím spíše jako sobec. Proč? Protože jsem ráda za to, co jsme udělali. Věci nikdy nebudou úplně stejné jako kdysi, ale možná že jsou lepší. Připadám si víc uvolněná. Jo, na světě je krásně, když pominu to nehezké.

Vím, že vesměs nikoho moje "problémy" nezajímají. Já to chápu, jsou jen moje. Ale asi jsem to ze sebe jen potřebovala po dlouhé době zase dostat. Všechno se to nějak komplikuje. Ty staré časy, ty staré krásné časy jsou pryč. Začíná mi docházet, že už nikdy to nebude úplně jako dřív. Když jsme byli malí a bezstarostní. 

„Je život čím dál složitější, když člověk stárne?“ 

- Will (Obléhání Macindawu)