Oceán barev

Jelikož přes jaro jsem na fotografování poněkud zanevřela a v zimě jsem dokonce pociťovala potřebu použít slovník, abych zjistila, co toto cizokrajné slovo vůbec znamená, rozhodla jsem se, že přes léto budu muset tyto své výkyvy řádně napravit - a kdy jindy chodit venku zatěžkaná foťákem okolo krku než o prázdninách? A protože právě v tomto období všechno hýří přímo oceánem barev, má umělecká dušička si konečně přišla na své a mohla se pořádně vyřádit.

Jak jistě víte, každý umělec - ať už je to malíř držící štětec v ústech, sochař se závislostí obdivovat ladné křivky nesmrtelných řeckých bohyň, architekt vytvářející mrakodrapy z brček od milkshakeů nebo právě fotograf - má jakous takous úchylku, která mu v hlavě coby rozdováděná múza našeptává, na co by se měl nejlépe zaměřit. Proto někdo fotí portréty, stavby, krajiny nebo zvířata. Nicméně lidé se věčně jen šklebí, krajina podobně jako stavby je obvykle osvícená z nesprávného úhlu a zvířata mi vždycky utečou. Z toho důvodu jsou mojí úchylkou květiny. Sama nevím, proč fotím právě je, snad pro jejich nestálost - ráno se probudí, rozkvetou, večer zase odkvetou a kdoví, co se s nimi stane přes noc - a fascinaci detailem. Svým způsobem mi také připomínají život. 

Vyrůst, vykvést do krásy, zvadnout a zemřít.

Sice mě to stálo krev, slzy a pot, ale nakonec se mi podařilo zkrotit i jednu nebezpečnou kočkovitou šelmu.

A jak jste na tom vy a fotografování?

Máte také nějakou rozdováděnou múzu?